Moje články

„Abu dabi kama saka,“ předvádí mladší syn krásný soustředěný přednes.
„Abu dabi kama saka,“ opakují hypnoticky dva další.
„Šimbela šaka,“ slova mají magický nádech.
„Šimbela šaka!“ (Spolehlivě zmaří každé soustředění.)
„Co tu zas blbnete,“ ptá se unaveně jedna ze sester.
„Hele, že to po mně nedokážeš zopakovat?“ zkouší to i na ni.
„Co jako?“ ptá(m) se.
„Šambalaka mata,“ kouká na mně zlomyslně.
„Pfff.“
„Ti to zopakuju, jestli si to nepamatuješ.“
Křivák jeden křivácká, zneužívat mojí slabinu!
„Šambalaka mata, není to raketová věda!“
„Abu dabi kama saka.“
„Abu dabi kama saka.“ Už není cesty zpět.
Bože, buď milostiv, měkne mi mozek.

"Nechtěla by ses nasnídat?"
"Ne, já jsem měla panáka."*

"Co tu dělají uprostřed místnosti autíčka?"
"To jsou ministlanti a faláš. Poslouchají evangelium svatého Klista."

"Chobotnice má zuby, aby mohla jíst vodu..."

"Nesmíš přecházet sama přes silnici!"
"Nebudeme se o tom bavit, nebo se pohádáme a já budu blečet."

"Pozol na hlavu, ať ti neupadne!"

"Ježíš je mrtvý."**
"Cože? Už zase? To mě nebaví!"

"Je to doblý, táta tu není! Můžu žíkat, že jsem klásná..."

"Ukliď ty hračky na stranu, ať se dá projít!"
"Nech to na mně. Já si to vyžeším sama."

"Musíme zabít zlé žlaloky. Slyšeli jsme slovo Boží."

Dozvěděla jsem se, že každý den má svého hrdinu. Říkali to myslím v Autohlídce. Nebo v Prasátku Pepině. Takže je to zaručený.

U nás doma je to zřejmě vždycky ten, kdo na mě nemá čas. Táta, když odchází do práce. Brácha, když odjíždí k babičce. Máma, když jsem u babičky já.

Poctivě se snažím připomenout hrdinům jejich povinnost. Usilovným a vyčítavým pláčem. Ale zjevně mají pocit, že jejich hrdinství spočívá v online hodinách, poradách přes zoom, telefonování a vaření. Pche.

Obvykle na mě zbyde nějaký nehrdina dne. Všichni říkaj, že jsem princezna, tak proč mi má pak stačit každá nicka?

„To se dělá? Čmárat po stole?! Styď se!“
Slzy na krajíčku.
„Říkám "styď se", ne "plač",“ vysvětluji unaveně.
„Co to je "styď se"?“
„To je, jakože to není hezký a příště už to neuděláš.“
Hluboké zamyšlení.
„Já se nebudu stydět!“ rezolutně odkráčí a z dětského pokoje ke mně vzápětí dolehne: „Jáchyme, padej se oblíknout, hybaj!“
Doběhnu ještě včas, abych zabránila sestrovraždě, ač agresivní emoci rozumím. Ale co naplat? Když má jedna za otce prezidenta vesmíru a za bratra krále světa, bodejť by nebyla trochu panovačná. Ovšem vázat jí střevíček teda nebudu. Ani mě nehne, tyranko. A okamžitě nech toho pláče!

Na tvářích sourozenců se usadily tupé výrazy.
„Mohly bychom si třeba aspoň připravit svoje repliky,“ nabízí snaživě martovsky založená druhorozená, „tak třeba karanténa v biblickém pojetí je...“
„Moc nepovídej, nebo se počet civilních obětí karantény zase zvýší,“ zahučí syn – cynik.
„Jsem v kleci,“ hlásí Viktorka roztomile poulíc oči přes špricle postýlky, ze které dokáže už přes rok vylézt.
„Ano, Viktorko, jsi v kleci,“ zopakuje automaticky matka.
„Nemělo by tohle náhodou být na Xantinovi?“ ptá se šťouravý mladší syn.
„Ne nutně,“ namítne unaveně prvorozená, „bude to jako v Čekání na Godota.“
Šťoural narážku nepochopí a urazí se. Rodina plná tyranů, fakt.

Většina z nás neumí zpívat. Na škále hudební hluch – hudební sluch od nuly do deseti se mnozí stěží doplazí na trojku. Má to různá úskalí. U ohně si zásadně nesedáme vedle profláklých pěvců, před bájnými nestvůrami s absolutním sluchem (jsme-li varováni a střízliví) ani nepípneme. Snad proto je pro nás tak přirozené zpívat doma. Tak přirozené, že se na Bílou sobotu, kdy bychom si zpívat neměli, nejmíň stokrát přistihnu, že si v duchu notuju další a další písně. (Obzvlášť ty s aleluja, pochopitelně.)
Když spolu pak nesouladně zpíváme Sláva na výsostech, mám dojem, že to díky Bohu přece jen přežijeme.

Cestu domů autem rezolutně odmítám. Máma má řidičák sotva čtrnáct dní a mně se ještě umřít nechce. (Jedna cesta mi stačila.) Před kostelem nafasuji koláčky (byly křtiny) a mířím do metra. Bezstarostně běžím po eskalátorech, když se mi dlouhá tkanička z jedné boty zasekne o háček na botě druhé. Letím dolů rovnou po hlavě. (Naštěstí přede mnou pusto prázdno.) Kutálím se dolů. V jednu chvíli to už vypadá, že zastavím, ale mrcha gravitace mi přihodí ještě pár kotrmelců nádavkem. Konečně sedím. Z ruky na mě smutně mžourá rozmačkaný koláček. Od kolen nahoru nemám ani škrábnutí. Můj anděl strážný je machr.

Zvýšil hlas a přitom udělal první chybu. Ha, slabé místo, vidím náhle. Tudyhle pod krunýř zdánlivě neprůstřelné argumentace vrazím první klín, pak druhý, třetí a je na kolenou. Zašlapu ho do země! Můj hněv se vzedme jako obrovská ohnivá šelma a pak... Nemůžu mluvit. Zase. Zase! Brečím jako malá holka. Velká holka. Holka. Poraženecky utíkám, těžko vítězit v slovní debatě beze slov. Vzteky křičím do polštáře. Proč jsem tak slabá?! Vzlyky se derou posměšně ven. Proč ty, vlastní tělo, mě zrazuješ?! A pak se smiřuji. Náhle, nečekaně. Slovo je meč a já tu nejsem od toho, abych zabíjela, ale milovala.

Šouravým krokem vyrazil přes byt a – přeskočiv tři erupce hraček (Blbé LEGO!), zakopnuv o roztaženou matraci (Který ničemník?!) a šlápnuv na nohu kterémusi potomku (Neječ, prosím tě!) – dorazil do kuchyně. Několika valčíkovými kroky se prosmýkl mezi osazenstvem miniaturní místnosti, až úspěšně ztuhl v pozici na jedné noze před kuchyňskou skříňkou. Vrhl chmurný pohled do životně důležitých zásob a jeho tvář ztvrdla v křemen.
„Došly...“ zahučel temně.
„Co?“ zaznělo nepřítomně od čtvrtého počítače zleva.
„Kolíčky, baterie, žárovky, tablety do myčky a peníze, ale z ničeho z toho bych nevyšiloval!“
„Takže?“
„Lentilky,“ vypravil ze sebe ztěžka, „a Viktorie se za chvíli probudí.“

Služebnictvo se zdá jaksi skleslé. Rozdám pár útěšných úsměvů a hned je líp. Mám to s nimi těžké, jsou velmi náladoví a často až hrubiánští. Někdy mám podezření, že zneužívají toho, že jiné najmout nemohu. Ten kdo vymyslel, že se služebnictvo dědí, musel mít na vlastní služebnictvo štěstí, jinak by ho to nenapadlo.
Naštěstí vím, jak si poradit, když si některý staví hlavu. Jednoduše mu odepřu svou pozornost a odměním místo něj někoho jiného. Podařilo se mi mezi nimi udržet zdravou rivalitu. Když nemá mou přízeň nikdo jistou, pracují lépe.

Víme, za co nás má. Přesto dál sloužíme, zamilovaní otroci.

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
„Mmmm! Mmmm!“
Pomni, abys den sváteční světil.
„Aaammm!“
Milosrdenství chci a ne oběť!
„Kakú! Kákú, mmmm!“
„To ti asi nic neříká, že, ty tyrane?!“ vyjedu na vytrvale žebronící dítě, „co bys chtěla?“
„Mmmeee!“
„Kozlík?“
„Ne. Mmmm!“
„Mlíčko?“
„Mmmm!!!“
„Proč prostě nemůžeš mluvit?!“
„A nechtěla by náhodou...?“ zkusí bratr.
„Mlč, mlč!“ gestikuluji na něj, tušíc pohromu.
„... pustit medvídka...“ vzápětí dostane sebranými dobrodružstvími kocoura Vavřince po hlavě.
Rychle se ohlédnu na dítě. Viktorka nakloní hlavu. To je špatné znamení.
„Proč musíš pořád mluvit,“ ječím skoro nepříčetně, „dřív než myslíš?!“
Ale je pozdě.
„Pú?“

Ždímám z očí poslední zbytky zraku, ale marně. Vidím rozmazaně, nejasně. Něco strašlivého se kroutí přede mnou, žádostivě polyká poslední zbytky mé životní síly. Plazím se, prosím... Směšné, existuji jen pro jeho potěšení, proč by se mělo nade mnou slitovat? Krčím se před jeho běsněním, ale vím, že stejně nemůžu uniknout, jsme spoutáni věčnou sudbou zpečetěnou krví. Nikdy mě zcela nepohltí, nikdy mě zcela nepropustí, navěky je mi totiž souzeno mu sloužit.
Usínám na podlaze a dítě, které mě zvládlo týrat celý den, dovádivě cloumá špriclemi postýlky a volá „číst, číst!“ Podle hodin je deset pryč, podle mě nejmíň půlnoc.

Stydím se, jako kdyby to bylo poprvé. Kněz mi vlídně pokyne, ale když si sedám na židli, mám pocit odsouzence, co klade hlavu na špalek a doufá, že kat na poslední chvíli spustí sekyru, zašklebí se, máš ty, mladej, ale štěstí, poprava se nekoná.
Rozpačitě huhlám a furt bezděky čekám, kdy se důstojný pán s odporem odvrátí.
A potom to nehorázně nenucené - uděluji ti rozhřešení.
Vyjdu ven a koukám jak pecka, poněvadž bych si ani sám neodpustil a ty jsi vševědoucí a stejně tyhle věci děláš. A jsem vděčnej, protože nestydět se pro jednou za vzduch, kterej dejchám, je báječný.

Poslední klapka. Nikdo neslaví. Jsou dvě hodiny ráno.
Do pokoje vtrhnou Faob, Vinpike a Xantin.
"Faob, Faob, Faob, Vinpike, Vinpike, Vinpike, Xantin, Xantin, Xantin, všichni na něj kašlou!" překřikují se navzájem.
Svírám poslední zdrávas v desátku.
"Tátové," zasténám.
"Všichni na nás kašlou!" zahřmí trojice apokalypticky.
"Všichni určitě ne," snažím se vyjednávat.
"Všichni..." zahučí temně Faob.
"... na nás..." zavřeští unisono Vinpikův nos a uši.
"... kašlou! Uááá!" dodá Xantin.
"Běžte se podívat, určitě něco přibylo," škemrám.
Trojice se s ustavičným mrmláním, bručením a cvrlikáním odporoučí do pokoje. Vzápětí vypukne mnohohrdelní jásot. Otcové tančí kozáčka.
"Díky Bohu. Liška dorazila."
Vítězný tanec konečně utichá.

Od rána řvu. Maminka má špatnou náladu.
Maminka má špatnou náladu. Od rána řvu.
Ale řvala jsem i v noci, kdy máma bez nálady nespala, takže nejdřív bylo vajíčko, až pak slepička.
Teď dělám, že jsem zabrala, a poslouchám tu karetní partii: kdo dokáže rozveselit.
„V práci mě povýšili!“ říká táta.
„Ano,“ nevnímá maminka.
„Tak v té olympiádě postupuju do krajského kola,“ praví sestra.
„Fajn,“ polovnímá maminka.
„Z diktátu jsem dostal jedničku!“ vyhrkne brácha.
„Taky jsme se na to nadřeli,“ zhodnotí maminka.
Kníknu. Přichází můj výnos.
Nakloní se nade mne.
Zářivě se usměju.
„Ty jsi tak krásná!“ vydechne v úžasu.

Přijde čas, kdy ti, co vyhledávali půtky, odloží zbroj, ti, co nechtěli slyšet, sundají helmy, ti, co vedli války, zahodí meče a ti, co kolem sebe krvelačně kroužili, se dají do tance.
Tehdy roztaví zbroj i meče a překují je v pluhy, vytrhají ze srdcí plevel, znovu osejí pole a nechají vzrůst, položí nový základní kámen, podají si ruce, pokorným slibem obnoví jednotu duší a darují se sobě navzájem. Mocní vyjdou z bašt, moudří pokorně sklopí pohled, hlupáci uvidí, co nechápali, a všichni se skloní před dítětem, které mění a je proměňováno, léčí a je uzdravováno, zachraňuje a je zachraňováno.

Nemohl zůstat v prázdném bytě sám, s kolotavým přemíláním proč, poprvé ve svém životě.
Venku ohňostroj marnosti. Bouchací kuličky, petardy, dělobuchy, hluk, vrávorání, střepy.
Městské smetiště, povinně veselí opilci.
Alkoholové výpary roztávaly vločky ještě ve vzduchu, na zemi marast a břečka.
Prodíral se karnevalem šklebů, pryč, ven, do bezlidna a ticha.
Podzemní kotle hřály, na sníh narazil až v polích.
Bílý, křupal pod podrážkami, na vlasy a ramena snášel se nový.
Najednou stanul a rozhlížel se. Slova opotřebovaná, sekndhendová, každé vyslovení by uráželo to, co viděl.
„Děkuju,“ zašeptal v páře.
Pod nohama drcené loni, na hlavě tající letos, napadlo ho.

Osud se se mnou rozhodně nemazlí. Navíc, kdykoliv bych si chtěla jen krapítek postěžovat, jsou tu hned ošklivé reakce jako já nevím, co jí furt je, že tak pláče. Tak tedy pro představu:
1. bestie - Hlad!
2. bestie - Bolení břicha!
3. bestie - Hlad!
4. bestie - Mokrá plínka!
5. bestie - Veliký hlad!
6. bestie - Plná plínka!
7. bestie - Hlad!
8. bestie - Příliš studená voda ve vaničce.
9. bestie - Hlad!
10. bestie - Příliš horká voda ve vaničce.
11. bestie - Ukrutný hlad!
12. bestie - Únava.
Jak vidíte, nemám to v životě vůbec snadné. A k tomu všemu mě ještě neustále provází hrozitánský hlad.

"Dobré ráno, dcero!"
"Co je na něm dobrýho?!"
"Dobré ráno, dcero!"
"Nech mě spát, matko!"
"Dobré ráno, dcero!"
"Dobré ráno, maminko."
"Podej mi prosím sůl, dcerunko."
"Proč já?!"
"Podej mi prosím sůl, dcerunko."
"Podej si ji sám..."
"Podej mi prosím sůl, dcerunko."
"Ano, tati, tady je."
Rodiče nepropustili z časové smyčky, dokud se nevymanila z bludného kruhu.
Poslání? Nevztáhněme ruku na dítě, trpělivě mu domlouvejme?
"Rexíku, pejsánku, vem si, ochutnej! No tak ham, nebo se budu zlobit! Co sebou škubeš? Mamíí, tatíí, pojďte sem, asi jsem udělala chybu, vraťte prosím čas, ten jed na krysy opravdu funguje!"
Chybička se vloudila.

Hlava jí klesá. Nemůže spát. Živé sny se hromadí v koutcích očí, i když je pravidelně vymývá. Nemůže se zlobit.
Jí málo. Není kdy. Živí se očima. Tělo je výjimečně slušné a nebrblá.
Občas zapomíná dýchat. Tiší každý nádech, aby nepřeslechla dech druhého.
Přestává na ní záležet. Cítí to. S každým polibkem se uvnitř napíná a malé úlomky duše jí vylétají z úst.
Necítí bolest. Jen pláč jako by v ní vždy přetrhl nerv. Bolest druhého řeže o to víc, že není její.
Netušila, že by to mohlo být krásné.
Nevěděla, co to znamená pro někoho dýchat.
Dokud neměla dítě.

Dvacet let drezúry a tvrdé disciplíny. Číst myšlenky, vykonat nežádané, pochopit nevyslovené.
„Věci musí být rychle,“ znělo hlavní heslo.
Sekunda se tolerovala, dvě s podmračenou tváří, tři ne.
Nakonec i oběť se zvykem oslabí a už netíží. Ne, když denním chlebem.
Po dlouhých galejích konečně ptáče vylétá do krutého světa.
Je nadšeno. Za zpracované smlouvy dodané dříve, než bylo požádáno, pochvala. Hrubá slova necítí, laskavá se uhnizďují v srdci. Ví, kdy ustoupit, kdy snést ránu, kdy přenechat zásluhy druhému.
Šťastno jde se známými na pivo.
„Tak co říkáš na svět dospělých, mládě? Hnus, co?“
Rozzáří se: „Děláte si legraci?! Prázdniny!“

Přiběhl a plaménky mu plápolaly v očích.
"Konečně," prohlásil vítězoslavně: "konečně jsem pochopil, že mít dvojče není na nic. Přečetl jsem o tom výbornou knihu, s dvojčetem se dá dělat spousta báječných věcí - člověk na něj může házet svoje průšvihy, nechá ho vyžrat si všechny trable a slízne všechnu smetanu, jen když má trochu filipa."
Spokojeně se zasmál.
"A já jsem mnohem průbojnější než ty, takže toho náležitě využiju, to si teda piš! Už žádné peskování za rozbité okno!"
Povzdechla si a sjela ho unaveným pohledem.
"Víš, myslím, že ti unikla základní věc. Tohle funguje jen pro dvojčata stejnýho pohlaví."

„Zdá se, že první mise nám úplně nevyšla,“ praví Otec.
„Taky na ni nevzpomínám nejlépe,“ přitakává horlivě Syn.
„Taťka vymýšlí nový plán, synáčkovi se nebude chtít…“ vidí do obou Duch svatý.
„Co Polsko, Synu?“ nadhodí Nejvyšší, „taková katolická země…“
„Nesnáší uprchlíky,“ vrtí hlavou Mesiáš, „to bych se nechyt!“
„Já bych se podíval do Vatikánu,“ hlásí Duch, „tam jsem nikdy nebyl!“
Nakonec poslán na Slovensko, do Tater, první stavení, na které Ježíš narazí, je salaš.
Bača pokuřuje trávu.
„Dáš si, hipíku?“
Bafají, smějí se.
„Víš,“ praví Pán po chvíli, „já jsem Ježíš Kristus.“
„Síla, co?“ uznale pohlédne hostitel na svou šlukovku.

Je sama. Jak dlouho už? Dny nepočítá.
Jídla má zatím dostatek, nestará se o něj, až dojde, tehdy se může trápit. Zima jí není, ale bojí se, protože nevidí. Nedýchá něco tiše ve tmě? Jen spánek ji vysvobozuje z obav, vždy na chvíli v bezpečí. A pak zase to nepříjemné procitnutí, tma a podivný pocit samoty a přítomnosti zároveň. Náhle zazní zdálky zvláštní šum. Ne šum - hlas. Klidný, vyrovnaný, zpěvavý hlas. Člověk! Není sama! Zašátrá v temnotě, ale její ruce jen máchají do prázdna. Prudce vykopne nohou a zasáhne něčí tělo.
"Au," hekne matka a láskyplně přejede rukou po břiše.

Ještě než jsem se narodila, dostala jsem do vínku zaražené překvapení, pár i více slz, odhodlání, dolovaný úsměv.
Ani mi ještě nerostou zuby a už řvu jak ta u splavu, zvídavá jsem jak zajíc v zimě, ledasčemu ale nerozumím a to mě nebaví!, v boji za mléko nebo náruč jsem sveřepá jak vikingský válečník! A směju se, občas, rozdávat já umím, ale všeho s mírou, ne každý si to zaslouží.
Skoro se mi zdá, že svým věnem až mrhám.
Aby mi do sňatku něco zbylo!
Ale bláznivá partička kolem mne se může přetrhnout, tak snad ještě něco do svatby nastřádají.

Sundali mi mokrou plenu a zase jsem s holým zadkem na zemi.
Nohy, strop, stůl zespoda, spadlá ponožka, šňůra od lampy, rozšláplej lupínek.
Tohle má být podnětné prostředí pro můj duševní rozvoj?!
Asi si myslí, že na to stačí ta jedna kapka vitamínu D, co dostávám před spaním.
Tak to teda nestačí.
Jak to dítě rozumně kouká?! Pojďte se podívat, jak se rozhlíží! To je hotovej mudrc!... Jejkuli majkuli, ty ses nám ale rozeřvinkala! Ty máš hlad!
Mám čistou plenu a jdu se krmit? Co mluvení a věnování?! No dobře, cukr mozek potřebuje.
Jeden s nima prostě musí mít trpělivost.

Denně to slovo opakuji více než padesátkrát. Když vstávám, děkuji Bohu, že jsem přežil noc. Když usínám, prosím jej, aby mě, zemřu-li, přijal do svého království. Dříve jsem se cítil nesvůj, když jsem se večer ukládal do rakve, ale dnes pro mě nemůže být přirozenějšího lůžka. My smrtelníci musíme pamatovat na smrt, jen ve smrti na ni paradoxně můžeme zapomenout. To si stále opakuji.
A přece se mi vždy, když vynášíme v rakvi tělo spolubratra, sevře hrdlo a to slovo, tolikrát mechanicky opakované, zazní náhle pronikavě jako hrana.
My smrtelníci musíme pamatovat na smrt. A přesto na ni neustále zapomínáme.

Nadáni, celý život jen ztrácíme.
Na počátku umíme všichni létat.
Třepeme ručkama v oblacích a shlížíme na Otce. Jeho ruce jsou bezpečné.
Nadnáší nás důvěra, nebeská klenba daleko, není o co si narazit makovici.
Pak své umění zapomeneme, protože už nevěříme.
Mezi nás a Otce vstoupí strach.
Ztěžkneme, k zemi přilneme.
Z Otce je otec, táta, fotr, blbec.
Jednoho dne budeme piloty, vrhači, praky.
Řehtající se letci na nás shlížejí.
Důvěřují nám, ale ztěžknou a začnou se bát.
Nakonec jsme taky blbci.
Aspoň duše, poučena tělem, vznáší se občas ve výškách.
Nebe už se nebojí, kokos se rozbíjí o zem.