Moje články

Tahle hádka byla drsná, to vám teda povím,
mrštil po ní zčistajasna zvonem záchodovým.
Pak jí ještě nafackoval a vykrákal za vlasy,
hrdinka ho žalovala, zavřeli ho do basy.
Jenže v dílu tři sta třináct pustili ho z lochu,
dokonce mu na Pankráci postavili sochu.
Kdo by řek, že po tom všem si toho grázla vezme?!
Tam je pořád na co koukat, jenom jim to jezme.
Vážně? Jéje! Kam to spěje?!, mudrují dál babice,
až mám pocit, že mi z toho brzy praskne palice.
Na co živit žurnalisty?! Máš-li trošku kliku,
stačí zajít do Kauflandu a stát v správném šiku.

V inzerátu stálo, že je chlapík k světu,
schůzku tenkrát měli v parku na Stromovce,
nežli mu stihla říct úvodní větu,
omráčil ji vizuálem ostříhané ovce.
Tvrdil, že je za vodou,
vážně nelhal? Kruci?!
Pod mostem jen náhodou,
běhaj čtyři kluci.
Nožičky do X mu náramě sluší,
postavou malý však duchem je král,
taky mu úžasně odstávaj uši,
prostě se sezdali, nač čekat dál.
Dřív nežli zvony se vrátily z Říma,
nevěsta pod čepcem konečně byla,
bezďáčka opustil kašel a rýma,
i láska slepá je obrovská síla.
A tak si maminka tatínka vybrala,
tak už jí odpusťte, že trošku šilhala.

1) MACALAURë a Lesní plody - veršované skvělé hlody. Přespolní běh, Idyla... dobře jsem se bavila.
O lesních plodech
Přespolní běh
Idyla mého dětství
2) Zábava s anděli rošťácké REBELKY - jednou se pokloní, pak čorkne příběh,
zřídím si útulek pro ty "vše-umělky" - dostane krmení a taky výběh :-)
Zábava s andělem
Tichá poklona
Zloděj příběhů
3) REVEREND BARNABY a jeho rybičky - hlava (po)mazaná, to nemá chybičky.
Být stále mlád
4) STRIGGA mě zas pobavila pozitivním vzorem, jímž podle mě vybočila z karotkových norem. Originál každým coulem, to se vždycky cení, proto zřejmě nad ten nápad lepší prostě není.
Terapie pozitivním vzorem
5) ESCLARTE mě sejme mžikem Historickým okamžikem. Poprvé, co Alza baví, mozek mi z ní nechuraví :-) Až zjistím, že rozum zkysl, zbavím plevele svou mysl - návod mi sem dala, za což patří chvála :-).
Historický okamžik
Zaplevelená mysl
6) EURYDIKÉ posunula mé Neznámé hranice, spřízněný býk, navíc mistr, nejspíš nejen v lyrice.
Neznámá hranice
7) KENEU a její vraždy, na pozoru měj se každý. Skleník, Bible - potlesk vřelý,
opět výkon víc než skvělý :-)
Děkujeme vám, že nerušíte ostatní čtenáře
Ve skleníku
Bibli se tvá láska nehodí
8) CARMEN se svým Psst! a Šumy pobavit mě vážně umí.
Komunikační šum
9) Dlažební kostka od BLUEBERRY LADY, jazykář provádí oslavné rejdy. Miluji když jazyk mluví mi z duše a má to pointu co nezní suše!
Obyčejná kostka dlažební
10) Milion slov od BILKIS, zaslouží si velký KISS. Neb abstrakci dobře psát, za to má být dáván řád.
Milionem slov

Když jsem smolil svoji sočku,
omylem jsem vypral kočku.
Svěřen byl mi tehdy úkol hlídat malé koťátko,
má dívka šla na nákupy, tvrdila, že nakrátko.
Mikrovlnka nepomohla, kočka byla v pánu,
nevinu jsem neobhájil, vzdor skvělému plánu.
Vyčetl jsem přítelkyni, že byla pryč hodinu,
plísnila mě, že jsem vrahoun, lapila mě při činu.
Marně jsem jí vysvětloval, že tam číča vlezla sama,
že v nebíčku je šťastnější, s fešáckýma kocourama.
Ženy nikdy nepochopím - jinotaje, vytáčky,
tehdy Máňa prohlásila, že mi dává kopačky.
Fotbalu jsem neholdoval, dodnes mi to není jasné,
proč mi na to pověděla, nad cynismem mým, že žasne.

Jsem ten, co nic nenapíše, když mu slina nejde,
básník, který bez pozvání do tvých komnat vejde.
Tvé svědomí, černé můry, strach bezesných nocí,
básník, který zná ta tvoje tajná genus loci.
Vykresluji krásu světa včetně stinných stránek,
znám obavy, které kradou tvému tělu spánek.
City, co ti nedaj spát,
tvoje vroucné: "mám tě rád."
Cítím vůni tvého těla, je to parfém laciný,
krůpěj potu tvojí tváře hladké hříchem bez viny.
Jsi můj amor, střílíš slova,
která ryju do olova.
Tesám věty v kámen tvrdý,
snad to nezní suše,
"na své střevo byl vždy hrdý
rýmy šly mu z duše."

Neměl pro nic vlohy, na ramenou nohy
a od všeho utekl, aby osud vypekl.
Potřeboval slyšet chválu, jako malý dostal spálu,
od té doby dělal všechno pro to, aby zůstal zdravý,
měl totiž strach, když se lekne, že hned na smrt ochuraví.
Učitelka říkala jim (a nad její slovo není),
buďte v klidu, nejhorší smrt je prý umřít z vyděšení.
Všech se stranil, nevynikal, přesto znal ho každý
neb ze strachu před zlým světem spáchal mnohé vraždy.
Zabil mouchu v rozletu, rozbil při tom roletu.
Rudá šmouha na novinách tak pro spády toho lotra,
jednoznačně označila jako příští oběť Pottera.

OTEC: Přivonělas, dcero, k růži, jež mě bude stát mou kůži,
pravda je, že než bych koupil, radši jsem ji podle loupil
a následky musím nést, zločin stihne krutý trest.
KRÁSKA: Otče, nechte těchto řečí, podstoupil jste nebezpečí
pro můj rozmar růže vadne, nedopustím křivdy žádné,
nebude mi přáno spánku, sama půjdu za zdi zámku,
vždyť ten čin byl spáchán z lásky…
VYPRAVĚČ: Když dozněla slova Krásky, otec pláče v dojetí,
oba skončí v objetí. V noci za ní vrznou dveře, do zámku se chmurně béře.
Prvně uzří věznitele, jak jí uvnitř lůžko stele
a cítí se jako ptáček v zlaté klícce lapený.
Dny se vlečou, týdny běží, otázky jí hlavou běží.
KRÁSKA: Proč ten netvor, strašné Zvíře výraz má tak ztrápený?
Nejdřív jsem se polekala, dlouho se té zrůdy bála,
jenže on není zlý, stará se o mě, pozorný hostitel v ponurém domě.
Také nejsem dokonalá a všech nástrah světa znalá,
přesto cítím, když se blíží, že mi nikdy neublíží.
Chtěla bych ho hýčkat jemně, ten cit dlouho klíčí ve mně.
VYPRAVĚČ: Stavěla si zámky z mýdla, Zvíře nosilo jí jídla,
nestrádala, má se blaze.
ZVÍŘE: Květiny mi splatí draze. Vykrmím si svého hosta,
lahodná z něj budou sousta.

Kočky mají slastný žití,
pijou jenom dobrý pití,
životů maj víc než dost,
předou Ódu na radost.
To já se dřu jako mezek,
nohy vláčím trním stezek.
Prošlapávám cestu dlouhou
za svým cílem, věčnou touhou.
A život pod nohy klacky mi háže,
býval jsem lokajem, je ze mě páže.
Páže co knížeti za úsměv nestojí,
jsi pro ně jenom tur, kterého podojí.
Osud mi sliboval třináctý plat,
místo něj k provazu vede mě kat.
Setnou mé myšlenky revoltou protkané,
zůstanou písničky vlezlé a ohrané.
Bůh nás stejně jednou sklidí, jako ženci obilí,
tak nebuďte z toho smutní, radši láskou opilí.

Křemílek a Vochomůrka dělali si dýchánky,
za pařezem už jim rostla první sklizeň marjánky.
Popelka si lokla vodky
a na plese zblila schodky.
Šípková Růženka píchla si perníček,
spící ji nalezl ve squatu Jeníček.
Zvíře hrálo automaty, Kráska pořád zvracela,
to jak se jí bulimie neustále vracela.
Krkovička s Trautmberkem celou zemi řídí,
všude tajná policie po klaďasech slídí.
Pohádková říše zmírá, postavám však zbyla víra.
Jednou přijde bodrý chlapík bez bázně a hany
a zachrání před zlem všechny mládence i panny.
Chuck zatřásl knížkou znovu, ať se vše víc podělá,
chystal si tak novou misi, jež ho slavným udělá.

Narodil se ke své smůle na přestupný rok,
pro rodiče byl to tehdy opravdový šok.
Dítě mělo hnáty křivé a šišatou kebuli,
byl to chlapec pihovatý a poněkud odulý.
Smolný den měl takříkajíc od prvního okamžiku,
Štěstěně se nezalíbil, proto nikdy neměl kliku.
Rybičky mu pomřely,
do práce ho nechtěli.
Hledal proto aspoň lásku nejlíp s páskou na očích,
se kterou by jako Adam mohl spáchat první hřích.
Vzájemně se milovali od prvního okamžiku,
měla krásnou tvář i tělo, šiklo jí to v těsném triku.
U oltáře přísahali ve svatební den
a v tu chvíli zrádný budík přerušil ten sen.

Láska dávno vyčpěla tak jako parfém laciný,
ty a já jsme její vrazi, přesto oba bez viny.
Dva cizinci v jednom bytě na společném loži,
dnes se ptáme, proč se lidé samou láskou množí.
Dva cizinci v jednom bytě, nepomohlo ani dítě.
Proč kdys city vzplály? Lásku dál jsme hráli.
Spolu už jen kvůli dětem,
bok po boku dál šli světem.
Mládí dávno pokročilo, promrhal jsem roky,
kdy mi lásky k písni žití mohly připsat sloky.
Soudce vnímám spíše coby krvelačné upíry,
neodvážil jsem se sepsat rozvodové papíry.
Že jsem šanci prošustroval důkazy se množí,
pročež hodlám reklamovat existenci Boží.

Umřeš. Nebudeš. Zpopelněj tě. Rozptýlí tě. Nicota a prázdno. Ale tak pořád lepší než bejt slizkým slepejšem nebo kakostem smrdutým. Je mi jedno jak ta kytka vypadá, jestli smrdí a zda vůbec existuje. Mě se taky nikdo neptá, jestli žiju. Možná, že to, co žiju, je vlastně smrt a až se z ní probudim, budu živej. Každopádně mi někdo tam nahoře něco dluží a já si to s ním na přestupní stanici hodlám vyřídit. Doufám, že dostanu příležitost, protože jsem skálopevně přesvědčenej o tom, že když se vyplňovaly žádosti o azyl na Zemi, napsal jsem jednoznačné: "chci bejt mořským koníkem."

Obraz visel nakřivo a vůbec nebyl v rámu,
ve spížírně zboží jen ze snědeného krámu.
V konkurenci pavučin už hmyz tu neměl místo,
kde jsou časy, kdy zde býval pořádek a čisto.
Ve škvírách již bují plíseň, hniloba a sněť,
pryč jsou doby, kdy stačilo říct myšlence: "leť!"
Žila život plný snah o naplnění tužeb,
duši ďáblu zaprodala lačná jeho služeb.
Falešnou jí prodal lásku a laciné štěstí,
naštěstí se rozum vzepřel, sešla z toho zcestí.
Po čase se všechno poddá, jen na duši už vře voda.
Z toho plyne poučení, když se všechno mrví,
radši snězte čokoládu, nemrhejte krví.

Byl na stopě ukrutného, nelidského zločinu,
někdo mu tu bezostyšně zplanýroval svačinu.
Rozhodl se řešit rázně tuhle tristní záhadu,
stopy ale vychladnuly, s pátráním byl pozadu.
Pažout a Horáček huby maj mastné,
sežrat mu svačinu je pro ně slastné.
Třeba by mu pomoct mohlo to Machovo sluchátko,
zlodějíčka odhalil by, čapli by ho zakrátko.
Jenže Mach má prý dost svého...
...kdybys chlapče věděl,
před chvílí měl děsné choutky, nejed kolik neděl.
Šebestová nenavaří, doma se ho zřekli,
co omylem Jonatána divže neupekli.
Bohužel se nedozvěděl, kdo mu tehdy sváču sněd,
dneska je zněj zapšklý kantor, žákům s gustem píše pět.

Ten kouzelný zpěv pil mu pěkně krev.
Trénoval vždy o sto šest, rychlý postřeh, tvrdou pěst.
Old Shatterhand byl muž činu,
prach a broky na svačinu.
Když se zjevil, ve všech byla jenom malá dušička,
neumíral, když smrtelná přišla na něj rýmička.
Měl dost pádnou pěst,
aby získal čest,
zlepšoval se v koňské jízdě,
znám byl nejen v rodném hnízdě.
Taky střelba šla mu skvěle,
když šlo o boj, vždy byl v čele.
Oslňoval indiány potíráním bezpráví,
legendy se dodnes o něm u ohniště vypráví.
I kdyby se vyšvihl na samotného šamana,
dál bude vzduch pro bratříčka, ten skloňuje "Ribana".

Ježto byla odulá, jarmilky si obula,
že tu váhu srazí - mladí sebevrazi.
Nastoupila do sokolské jednoty,
uznávala předpotopní hodnoty.
"V zdravém těle zdravá duše",
to už tehdy znělo suše.
Netušila, že tam jednou svého Tyrše potká,
modré trenky s červenými, hleď, společná fotka.
Táta v mládí pěkný cvalík,
nezapřel to, že je balík.
Ona, žena lepá, láskou k němu slepá.
"Za našich mladých let nesměl jsi vyvádět,
chodili jsme cvičit a lenóru ničit."
Odhalil jsem skrytou pravdu - vysvědčení bída,
podmínečné vyloučení, čtyřky! Šestá třída!
Zjistil jsem, že dospělí maj na své mládí sklerózu,
odpouštím jim, zřejmě chytli stářím jistou mimózu.

Horoskopy Pepa louskal každé jitro při čaji,
málokdy ho zaujalo co tam o něm písají.
Dnes měl ale zvláštní příděl - sladkobolnou novinku,
preventivně očekával na návštěvě maminku.
Tchýně ale nepřijela, začal cítit nervózu,
neboť tušil, že horoskop pravdivou měl prognózu.
Ve Sportce se nedařilo, byť co psáno, dáno,
a tam stálo, že jobovka přijde dříve než ráno.
Vzápětí mu bylo jasné, kdy Štěstěna chodí,
manželka mu oznámila, že za chvilku rodí.
Praštil sebou překvapivě když uslyšel novinu,
jež se dala očekávat - "máte novou rodinu".
Nesmířil se nejspíš s větou "jsou to zdravé děti,
radost smíte vynásobit a to rovnou pěti."

Nesnažte se líté sani namluvit, že jdete na ni
jen se třídou na exkurzi mrknout, proč jsou nízké kurzy
na to, zda ji někdo skolí mečem nebo pouhou holí.
"Když tě kousnu, fakt to bolí."
Ukažte že máte koule ukázat turecký sed
babě, co vás na lopatu láká slůvky jako med.
"Chceš křest ohněm, nejlíp hned?!"
Nesnažte se do pohádek vnášet svoje ideály,
naivně a utopicky nepomýšlet na skandály.
"Mami, ale tak to není, princ se nikdy neožení,
žena by ho podváděla nebo se s ním rozváděla."
Ukažte, že pohádky jsou vaší krevní skupinou
a staňte se postmoderním pohádkovým hrdinou!

Stává se vám, že den chutná trpkým soustem dežaví?
Zmateně a bezostyšně myšlenky se přetaví.
Ve vzduchu se vznáší dusno, až se člověk zalyká
a kontrolka na přístroji uvnitř v hlavě zabliká.
Chce to prostor, chce to kyslík, chce to nové proudy,
čas vypadnout do zámoří, zmizet z rodné hroudy.
Honza sbalil saky paky, vzal si uzlík koláčů,
konečně si najde babu, vydělá pár doláčů.
Obracečem času zmátl koloběhy světů,
zítřek si už odžil včera, s partou starých kmetů.
Zvolili ho náčelníkem, princku poslal k šípku,
místo toho prožil osud nezávislých týpků.
Uvolnil tím věčné pnutí
a založil Hippies hnutí.

Vřískal Toník, vřískal hlady,
čím nakrmit malé smrady?
Sádlo, máslo, paštika,
zabili mu Pašíka.
Měl to prase děsně rád,
do chlívku si chodil hrát.
"Pašík byl můj koník",
pláče pro něj Toník.
Svět dospělých, krev mu pije
všude vládne anarchie.
"Člověk - vrchol pyramidy",
- neuznával tyhle kydy.
Rozhodl se osud změnit,
zřídil říši vepříků,
lidé se jim musí klanět
nosit vepře na triku.
Nesežereš, zní v té říši, přikázání jedna,
Toníček si gratuluje, jaká že je bedna.
Prasata si nadělala z lidí svoje otroky,
Toník už si přiznal bludy a teď dělá pokroky.
Ten nej v tomhle čase?
Přestal dělat prase.

Mimozemští tvorové šli zkoumat lidskou říši,
závěry jsou překvapivé, do své zprávy píší:
„Jediné, co mozku chybí, jsou vlastně jen nohy,
on je totiž samostatný, k myšlení má vlohy.
Člověk je tvor prostoduchý, nemá vůbec tušení,
proč mu mozek občas v hlavě způsobuje bušení.
Nebýt jeho pokynů, neměl by se do činů.
Mozek občas usmyslí si odpojit své tělo,
omráčené či vypnuté, spí, aniž by chtělo.
Válka mozků už se blíží,
až daj příkaz „veta“
Aztékové dojdou pravdy, bude konec světa.
Jenže mozek je tvor líný a tváří se krotce,
z těla se mu zatím nechce, líp je uvnitř kotce.“

Už jsi někdy zažil pocit, že máš mozek na mozeček?
Po dnešku mám podezření, že mi v hlavě běhá křeček.
Můj křeček se denně těší na sny v bílé košili,
tohle zažít pradědeček, jistojistě zešílí.
Chtěl jsem se stát učitelem, jít v šlépějích rodu,
dnes jsem blízko vyhoření a na mrtvém bodu.
Porada se opět táhla jako nudle u nosu,
tomu dvojku, tomu důtku, smršť slovního patosu.
Já bych jim tam nalajnoval přes kopírák sardele,
a zapil to dvojkou vína, co se tváří kysele.
Učitelské povolání, to je práce pro hrdiny,
nejvíc ze všeho se těším, hádej dvakrát...
na prázdniny.

Hráli jsme Člověče, jaképak štráchy,
vyhodím Pepíka, dlužil mi prachy.
Ty čtyři tisíce jsou zlomek ceny,
kterou mi zaplatí za čest mý ženy.
Máňa byla dobrá žena, jenže trošku prostoduchá,
sbalit ji na sladká slůvka - záležitost jednoduchá.
Zneužití pravomoci veřejného činitele,
je věc, kterou nečekal bych, nota bene od přítele.
Sliboval jí Kanáry, byly to však kecy,
dostala jen papagáje v zrezavělý kleci.
Náš vztah s Máňou dávno není na startovní čáře
a já nejsem z těch co studem s osudem se páře.
Já a paroháč? Dneškem pouze Hráč.
Hrajeme Člověče, jaképak štráchy,
hrajeme o život, k čemu jsou prachy?!

Objednal si deset deka salámu,
pak v předsíni čekal s nožem na mámu.
Máma byla zcepenělá, dá se říct, že hned,
komisař děl: „najdu vraha, na to vemte jed.“
Chytili ho při činu, chystal jí prý svačinu.
Z místa činu hlásily se televize,
zmínily se, že na jatkách byla letos krize.
Seno zmoklo, krávy žerou doslova i hřebíky,
často slintaj, někdy kulhaj, jindy mají koliky.
Bulvár štrachal velmi dobře, paparazzi jásají,
když zjistili, co tam krávy poslední rok spásají.
Kdo na vlastní kůži zkusí, co bylo v tom salámu,
do hrobu si s sebou vezme, proč Smrt přišla pro mámu.

Tam ve tmě, za branou vlastního nitra,
vidíš jen včerejšek, chybí však zítra.
V temnotě bezčasí vznáší se duše,
příběhy záhrobní vypráví suše.
Kterak ji potkala babizna s kosou,
starou a bezbrannou vlekla ji rosou.
Cestou nit přeťala dalšího žití,
opilci, kterému chutnalo pití.
Z kolébky sebrala malého chlapečka,
k zemi se poroučí udřená děvečka.
Boháče i konkubínu připojila k průvodu,
poutníka, co sobě marně v poušti žádal o vodu.
Nedělala žádné štráchy,
všichni hrajeme s ní šachy.
Kdo to bude tentokrát?
Zlomený vaz? Šach a mat!
Až jedenkrát zavětřím ji blízko svého nosu,
budu jednat promyšleně - seberu jí kosu.

Když jsem smolil svoji sočku,
omylem jsem vypral kočku.
Svěřen byl mi tehdy úkol hlídat malé koťátko,
má dívka šla na nákupy, tvrdila, že nakrátko.
Mikrovlnka nepomohla, kočka byla v pánu,
nevinu jsem neobhájil, vzdor skvělému plánu.
Vyčetl jsem přítelkyni, že byla pryč hodinu,
plísnila mě, že jsem vrahoun, lapila mě při činu.
Marně jsem jí vysvětloval, že tam číča vlezla sama,
že v nebíčku je šťastnější, s fešáckýma kocourama.
Ženy nikdy nepochopím - jinotaje, vytáčky,
tehdy Máňa prohlásila, že mi dává kopačky.
Fotbalu jsem neholdoval, dodnes mi to není jasné,
proč mi na to pověděla, nad cynismem mým, že žasne.

Anastasia rozhodla se, že dobude svět,
pošetilý podnikatel skočil na špek hned.
Grey byl narcis od přírody, co lichotky slyší rád,
za chvíli to vypadalo, že se skoro budou brát.
Nejdřív hrála nezkušenou, ať to získá grády,
Christian byl unešený, že maj stejné spády.
Anastasia pro peníze vrtala by koleno,
Grey byl šťastný, že v posteli nemá žádné poleno.
On měl prachů pěknou kopku, neprokouk však zlatokopku.
Anastasia kapsy mastí, Gray spadl do jejích pastí.
Jak to končí s těmi kteří, v charisma své příliš věří?
Rozhodla se jednat rázně - účel činy světí,
kopla ho do udělátka na tvoření dětí.

Na struny bezčasí měsíc dnes hraje
a ptáci vřískaj do ztichlého kraje.
Kočky se mrouskají na střechách Londýna,
pod lampou v ulici postává blondýna.
Nevidí, neslyší, že zlo se blíží,
beze slov ostrý kov cestu jí kříží.
To ty jsi chirurgem jejího osudu?
Maj tě za hloupého místního pobudu.
Tvá dýka z ocele chladná a bez duše,
v tichosti na lidstvu provádí retuše.
Jack R. je rád, neb dílo se daří,
životy nehodných úspěšně maří.
Je bájným Krysařem, jen v jiné době,
nezištně prospívá lidstvu i sobě.
Nesnese ten obchod s láskou a falší,
ve stínu vyčkává na oběť další.

Byl to chlapík jako víno - teď už notně kyselé,
ty tam byly nevšední dny, proměnlivé, veselé.
Teď jsou všechny jako jeden vyrovnané do řady
a hrdina setká se jen s berňákem a úřady.
Čas, kdy byl zván dobrodruhem, osamělým lovcem,
jsou dávno pryč a on - štramák - je slaměným vdovcem.
Kdysi pyšně nosil toulec, teď se ruka třese,
dávno není postrachem, co řádil v tomhle lese.
Chlapi už si našli ženy a upletli sviště,
čas je ke všem neúprosný, není žádné příště.
Tak to končí s těmi, kteří myslí jenom na Sherwood,
neslavně tak dopadl prý i ten slavný Robin Hood.

Slavní vědci při bádání překročili hranice,
neznámé a nebezpečné, jak hovoří tradice.
Jenom já se sisyfovsky snažím lámat ledy,
až mi z toho tiše praskaj žaludeční vředy.
Připadám si, jako bych měl hlavu plnou hoblinek,
když se marně snažím dobýt ten svět vnadných oblinek.
Je to země pohádková, nese barvy růžolící
a je na ní stále živo, neb je věčně ševelící.
Každý den má jiné hávy, vůně květů, zrnek kávy,
nikde žádné smetí, jen křik školních dětí.
Dokonale chaotický svět pramene poznání,
jehož kouzelnému řádu nyní skládám vyznání.
Jistě by mi náležela Nobelova cena,
kdybych jednou rozklíčoval zázrak jménem žena.

Když byly maličká semínka, pohádky četla jim maminka.
O lístcích co hezky pučí, o mouchách co slibně bzučí.
O mravencích, kteří vlezou do zubaté tlamičky,
o broucích co mají hloupé a zvědavé samičky.
O komárech, kteří křupou líp než popcorn v kině,
o hmyzu co za vůní jde pomalu a líně.
O včelách co vábeny jsou chřtánem, co je pohltí,
o čelistech masožravých, jež tělíčka rozdrtí.
O masakrech krvelačných kdy krev proudem teče,
o tanci jenž oslavuje ty posmrtné křeče.
Masožravky nábožně ty uspávanky poslouchaly,
ale v jejich malé sestře myšlenky se porouchaly.
Nechtěla být burankou a stala se vegankou.

Vidíte to?! Výkřik doby!
Tohle bude vaše hobby.
Tam, kde mnohé vzešlo, bez ní by to nešlo.
Prototyp jen pro vás, drazí,
dodavatel cenu srazí.
Dokonalý dar, nekonvenční tvar.
Tisíc barev, tisíc vůní,
vedle trůnu věčně trůní.
Saponát nic nezmůže? Naše štětka pomůže!
Zaručeně nikdy více žádné šajzy od stolice!

Potichoučku našlapoval po minovém poli,
neboť věděl, že to minu při výbuchu bolí.
Ticho o něm nevědělo, vlastně dodnes netuší,
že dotyčný zamilován bude jednou po uši.
Chuck Norris je tvrdý chlapík, jemuž srdce neměkne,
řeknu vám drb, ale pssst! Ať nikdo ani necekne!
Chuckovi už krkem lezly obyčejné cuchty,
rozhodl se zamilovat do fajnové buchty.
Trny dechu ustoupily, eskalátor vrněl,
za cimbuřím jeho poklad slaďoulince chrněl.
Chuck nemusel líbat rety, dal jí čichnout čpavku,
vykouřili dýmku míru (pro dospělé travku).
Pak Růžence na počest, nechal všude růže kvést.
Po Popelce, Arabele, Zlatovlásce...
"Chucku?! Kolikátá princezna ti slíbila svou ruku?"

Kdo znal její pravej hák, věděl, že jde vo kejkák.
Malíčkem zlomila klíční kost Rockymu,
Chuck Norris přál si ji zlanařit do týmu.
Rezavá a pihovatá, stejně jako její táta.
Úsměv táhlý od ucha a na lýtku punčocha.
Do pohádky nelze vepsat krvelačné choutky,
při nichž k zemi posílala příliš drzé floutky.
Jako Jackyll ve dne vlídná na Toma a Aničku,
v noci coby Hyde se mění v krvelačnou Mlátičku.
Krycí jméno Pipilota nepřátele mělo zmást,
boží mlejny melou stále, tak i na ni sklapla past.
Jednou takhle v kadibudce tříska se jí zadřela,
na otravu krve tehdy nešťastnice umřela.

Někdo říká, že psát básně je otázkou střeva,
to slepé mu dávno vzali, jemu to však neva.
Smutný rytíř do olova dál své verše tepe,
pro cit nenachází slova, bez nich to jde lépe.
Duch jazyka někde dřímá a věty zní kostrbatě,
"budu věrně po tvém boku", slibovala svatosvatě.
Opuštěn a Múzou zrazen všechna slova ztrácí,
složit rýmy dohromady nadlidskou dá práci.
Zoufale ji proklíná, hlavu skládá do klína.
Lásku, věrnost odpřisáhla, všechno plané sliby,
slova nezní tak, jak mají, ve větách jsou chyby.
Cestou veršů kráčí potmě, zaslepený páskou,
on se však svých básní nevzdá, neb jsou psané láskou.

"Zatracená alergie", kýchá Olaf v jednom kuse,
pokaždé mi zkazí rande ještě dřív než dojde k puse.
Teď byl vtažen do příběhu, který se mu nelíbil,
norský autor si ho zjevně někdy v dětství oblíbil.
Dokud běhal za Kristoffem a směl si hrát se sobem,
cítil se být užitečný maximálním způsobem.
Jenže teď je z něho symbol vraha s odporovou pilkou,
rozporcuje další oběť, stane se to každou chvilkou.
Sněhuláček cítí v mrkvi, že se blíží další mord,
tenhle vrah je démon horší než samotný Voldemort.
Tak petici sepisuje, podepište volné řádky,
očistěme jeho jméno a vraťme ho do pohádky.

Zákonitě dostaví se kletba třetí sudičky,
pokud holka nelokne si doušek mrtvé vodičky.
Statisticky hloupý Honza nabrkne si Krasomilu,
pokud ovšem nestáhl si "Líbímseti" do mobilu.
Že babičky kouzelné jsou, o tom víme svoje,
pakliže však nesvádějí s Parkinsonem boje.
To pak předmět čarovný se pádem na zem roztříští
a v ten moment z udělání živý pramen neprýští.
Někdy rada moudré lišky jednoduše nestačí,
Otesánek příliš chlastal a výjimečně nesvačí.
Vlasy zlatovlasé panny čelí pelichání
a Ferda, ten všeumělec, není zrovna k mání.
Večerníček ztratí tisk,
Krásce protáhne se pysk
a ty přestaň koktat dětem jak to bylo se Zvířetem.

Sklonil se k ní, ucítila vůni jeho kůže,
do zad něžně bodaly ji trny rudé růže.
Dech ovanul její ucho, čechral chmýří na šíji,
cítila, jak jeho paže pevněji ji ovíjí.
Slyšela se nahlas polknout, zadržela dech
a z hrdla se náhle vydral potlačený vzdech.
Nos s nosem se pozdravili, samet rtů se potká
a cit s citem vyklíčeným vzájemně se protká.
Vroucně šeptal: "nedívej se", tak zavřela oči,
nečekala, že najednou na vraníka skočí.
Nechal ji tam, odjel cvalem, aniž pohnul lícním svalem.
Z místa činu vypařil se z netušených důvodů,
kdyby to tak dělal každý, máme méně rozvodů.

Vstupte, páni, račte dámy, úsměv vítá vás svou křečí,
vstupné je dnes dobrovolné, jen na vlastní nebezpečí.
Sonda do života muže, který měl svůj božský svět,
na chvíli ho svlečem z kůže, ať máme co vyprávět.
Sliboval si od života něco víc než pouhé bytí,
chtěl být božský, místo toho, byl jen chlapem na zabití.
Zvláštní choutky? Kapesníkům okusoval rožky,
na kartáček jenom plival a nemyl si nožky.
Občanku za dobytčí pas nejspíš záhy vymění,
bez tabulky čokolády nespíná mu myšlení.
Když mě balil, namáčel mi celý čumák do medu,
čekám, až se odmiluju a pak se s ním rozvedu.

Rád bych, coby básník popsal verši, nebo sonety,
tuhle zvláštní galaxii, v níž jsou divné planety.
Jedna stvořená je z kaše – božské dětské krupičky
a v té kaši plavou vejce, ementál a nudličky.
Druhá země ta je plná vřískajících dětí,
jejich špatných vysvědčení a jiného smetí.
Na třetí si chlapík sází své ovocné stromy,
staví si tam vzdušné zámky - své vysněné domy.
Další velmi důležitou planetou je Fyzika,
na tu není možné vstoupit bez většího rizika.
Na nejmenší planetě vám mává moje maličkost,
momentálně v tomhle světě, zdá se, nepozvaný host.
Do té hlavy, mozek ječí, vstup na vlastní nebezpečí!