Moje články

"Jak mě mohla odmítnout!" vykřikl jsem a udeřil jsem do stolu. Můj přítel se na mě podíval pohledem plným znepokojení. Já mu ten pohled nevrátil. On si začal znovu číst, ale já jsem ještě neskončil. Měl jsem ještě co říct.
"Co si o tom myslíš ty?!" zeptal jsem se ho.
"Já nevím," odpověděl mi.
Já jsem se na něj zamračil a začal mu vyjmenovávat všechny ty věci, které jsem pro ni udělal, které jsem pro ni obětoval. Ale můj přítel mě přerušil a řekl prostě:
"A udělal jsi dost?"
Já jsem si uvědomil, že ne, a hořce jsem se rozplakal.

Milý deníčku,
Dnes jsem se pokusil napsat drabble. Bylo to vážně mizerný. Vůbec mi to nešlo a to téma mi nesedělo. Prej největší fanynka, pche! To je mi panečku téma. Jak mám na to jako psát, když už skoro nevím, co vlastně znamená „kamarád.“
Tak jsem začal přemýšlet. Nemohlo mě nic napadnout a jenom jsem smutně myslel na to, že by se hodilo mít nějaké kamarády. A ve chvíli, co se mi přetrhla oprátku u krku, (nenávidím ty zpropadené myši, prohryzají se úplně vším!) jsem dostal geniální nápad a začal jsem psát:

Milý deníčku,
Dnes jsem se pokusil napsat drabble...

Smrtelný výkřik hned vedle mě přišel tak nečekaně, že se nejméně deset vojáků nablízku, včetně mě, otočilo k zdroji tohoto zvuku. Chudák tu ležel na zemi se zakrvácenou hlavou, již mrtvý. Otočil jsem se směrem na bitevní pole, ale spatřil jsem jenom ostnaté dráty a mrtvá těla. Právě jsme rozstřílely další další vlnu Němců, kteří se pokusily dobýt náš zákop.
Teprve teď jsem si uvědomil, že hrstka Němců, kteří se během tohoto útoku stihli schovat v prohloubeninách, které nadělali dělostřelecké granáty, mohla střílet zpátky. I tady, v zákopu, jsem stál na hranici mezi životem a smrtí.

"Maminko, maminko, kde si!"

Práskl za sebou dveřmi. On, vždy tak pořádný, klidný. On, který často kladl větší důraz na to, aby zelenými kulatými dveřmi s klikou uprostřed hýbal opatrně a zavíral je pomaloučku, polehoučku tak, že nakrásně dosedly do rámu dveří. On, který vždy dbal na to, aby se ze dveří ani trošičku laku neslouplo. On, vždy tak ohleduplný ke svým krásným zeleným dveřím, práskl klikou.

Bilbo Pytlík se rozhlížel po své krásně udržované zahrádce a po hlavě mu stékal pot.
Prsten, jeho prsten, ležel v předsíňce na zemi, zatímco Bilbo stál venku před zavřenými dveřmi.

Něco ho na této scenérii neuvěřitelně rozčilovalo.

Seděli jsme v půlkruhu okolo rozlámaného stolku. Bylo nás tam pět. Já, má sestra, babička, můj syn a moje malá dceruška. Venku bylo ticho. Přitáhla jsem si potrhaný kabát blíže k tělu a zachvěla jsem se. Můj milovaný synek si toho všiml a objal mě. To mě alespoň trochu zahřálo, i když ne tolik na těle jako na duši. Babička dostala další záchvat kašle. Nemohli jsme s tím nic dělat. Podívala jsem se na svou dcerku. Žužlala svými bezzubými ústy okraj židle. Vstala jsem a zvedla jsem ji do náruče. „To nesmíš,“ řekla jsem.
Plakala bych, kdybych měla z čeho.

„Buch, buch, buch!“
Ozvalo se to znenadání. Ustalo to a za chvíli zase začalo.
„Buch, buch, buch.“ Něco mu to připomínalo, ale nevěděl co. Odhrnul přikrývky a vstal z postele. Zarazil se, malá sestra se zavrtěla. Čekal ještě minutu jako socha a pak vyrazil. Čekal ho však další úkol, musel otevřít dveře pokoje. Opatrně na ně zatlačil. V pokoji ticho. Dootevřel tedy dveře a vyšel z pokoje. Neustálé bouchání vedlo z pracovny. Naštěstí pro něj, dveře pracovny byly naproti pokoji. Vyšel tedy a otevřel je. Viděl tatínka, jak mlátí hlavou do stolu.
Zvedl oči a zdrceně zašeptal: „Jsme bez připojení.“

Koukal se přes palubu lodi. Všude jen samá voda. Od doby, co ho Skandijci unesli, uběhly tři dny. Šel jsi lehnout na zadní část paluby, kde mu Svengal, kapitán téhle vlčí lodi, rozložil hrubé přikrývky. Unaveně se na ně zhroutil. Přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Skandie byla hezká země, dokud ji nenapadl drak se svými bestiemi. Neusídlil se ve městě, nýbrž v ní rozestavil své přívržence. Avšak každý rok ve stejný den si přišel do města jako daň vybrat sto otroků k jídlu.
Zamyslel se. Tato země potřebovala hrdinu, který by zabil draka. Rozhodl se, že ho taky dostane...

Tito vytvoření muži byli neskutečně příjemní. Dokázali splnit úplně cokoliv, a přesto poznali, kdy si děláte srandu nebo kdy to nemyslíte vážně. A dala se o nich říct jen samá malebná slova.
Byli hezcí, pracovití, milí, úsměv jim nikdy nezmizel z tváří.
Uměli skvěle číst a psát. Hrát fotbal, basketbal, tenis, florbal i volejbal.
Uměli plavat, potápět se.
Byli vždycky šťastní, splnili všecky úkoly, které bylo potřeba.
Měli hodně peněz, veliký dům a luxusní auto.
Ale měli jednu vadu. Jednu věc, která způsobovala velikou díru mezi nimi a zbytkem lidí.
Všechny malebné věci nedokázali nahradit tu jednu jedinou věc: lásku.

Vzbudil se. Něco tu bylo divné. Vstal a šel do kuchyně. V ní byla máma. Podívala se na něj a usmála se. Otevřela ústa, jako by chtěla promluvit, ale žádný zvuk se neozval. Teprve teď pochopil, co se mu ráno nezdálo. Nebylo totiž slyšet vůbec nic. Udělal si tedy snídani a šel do školy. A zase tu bylo úplné ticho. Žádné křičení kluků, prostě vůbec nic. Při hodině také ne. Jako by všichni otevírali pusy na prázdno a přesto jako by si rozuměli. „Copak všichni oněměli?!“ pomyslel si. Pak však pochopil tu strašnou věc. Oni neoněměli, on byl zkrátka hluchý!

Jako pesimistovi se mi zdálo všechno špatně.
Daně byly moc vysoké.
S dětmi byla neustálá práce.
Pivo mi manželka dovolila jenom jednou týdně.
Děti měly špatné známky.
Syn na mě byl drzý.
Ředitel společnosti, ve které pracuji, mi řekl, že se flákám.
Jednou jsem si řekl: "Odteď budu optimista!"
Najednou jsem viděl všechno dobře.
Daně jsem dokázal zaplatit.
O děti jsem se nemusel starat sám.
Mohl jsem pít alespoň jednou v týdnu.
Děti pochopily, že aby měly dobré známky, musejí se učit.
Syn byl v pubertě, měl to velmi těžké.
Ředitel řekl pravdu. Jsem rád, že mě na to upozornil.

Tento dokončil. Přišel k prorokovi a zeptal se, kde má hledat další úkol. Prorok řekl, že na vysoké hoře - devadesát mil na sever - najde ovci. Tu má shodit ze skály, slézt dolů a rozříznout jí břicho. V ní nalezne svůj další úkol.
Tři dny na koni byly samy o sobě těžké. Výstup na horu byl ještě těžší. Trmácel se dlouho a unaven dorazil na místo, kde ho ovce poranila. Slezl dolů a rozřízl ji. Uviděl kříž a úkol. Podle pergamenu zasadil kříž do země a smrtelně vyčerpán padl k zemi. Nepřečetl si další tři slova, která zněla: tvůj úkol končí.

"Prosím tě, opravdu potřebuji tvoji pomoc."
"Až dostanu bodláčí."
"Hele, fakt, já to sám nezvládnu!"
"Pomůžu ti to zvládnout, až dostanu bodláčí"
"Prosím, je to těžký břímě!"
"Až dostanu bodláčí."
"To sám neunesu, potřebuji tvoji pomoc!!"
"Možná... Rozmyslím se, pokud dostanu bodláčí."
"Pomůžu ti nést ten tvůj pytel!"
"To zní zajímavě, hm... Když ti dám ten pytel, budu muset něco nést?"
"Jistě."
"Když mi dáš bodláčí, snadněji unesu tu tvoji věc."
"Pochop. tady žádný bodláčí není!!"
"Určitě někde bude."
Tak se medvídek vydal pouští s břemenem sám.
Oslík se podíval do svého pytle a zjistil, že je v něm bodláčí.

"Začalo to tak. Šel jsem z práce, když jsem se náhle dozvěděl, že moji ženu srazilo auto. Běžel jsem tedy na místo činu, kde mě málem zajelo BMW, těsně před autem mě ale vytáhl policista a hrozně mi vynadal. Pak jsem v mém domě uklouzl na schodech.
Omdlel jsem. Nějaký idiot si myslel, že jsem mrtvý a tak mě chtěl pohřbít. Naštěstí jsem se probudil při spouštění do hrobu.
Poté jsem přepadl přes balkon a spadl do koše na odpadky a ještě k tomu mi ochránci přírody vynadali, že prý znečišťuji přírodu.
To byl den," povzdechl si, "jsem na dně."

Do dveří vstoupil vousatý pán. "Vida, vida, můj první zákazník," pomyslel si prodavač.
Vstřícně se zeptal: "Co si přejete?". Zákazníkův hlas zněl podrážděně. Vstal brzy ráno, aby se vyhnul frontám, a vlastně vůbec nepomyslel na to, co chce. "Můžete mi něco nabídnout?" Prodavač pokýval hlavou. "Můžu vám nabídnout malé hříšníky jako například zloděje nebo cizoložníky," podíval se na zákazníka. "Nebo ty větší, jako vrahy a sebevrahy."
"Dejte mi jednoho vraha... Zamyslel se. ...třeba z Číny, z Tokia."
Prodavač přikývl, že rozumí. Chvíli se přehraboval ve skříňce za ním. Po chvilce vytáhl zavřenou sklenici.
"17 hříchcentů."
Ďábel mlčky zaplatil a odešel.

"To je špatný, to je hodně špatný," řekl první.
"Máš naprostou pravdu," odpověděl druhý.
"Lidé mají radši kyselé dobroty než sladké."
První řekl: "Sice tu je ještě sladký politik, který je na naší straně, ale ten bude brzy sesazen.
"Bojím se o to, co bude potom. Kyselí politici sice slibují, že budeme žít v míru, ale já osobně jim moc nevěřím."
"Škoda, že nemáme sladio, to bychom potom věděli, co se děje."
"Naprosto s tebou sou..."
Dveře se rozlétly dokořán, dovnitř vběhli dva neznámí, jeden z nich držel kyskoli.
Byla to NKS.
Zazněly dva výstřely a sušenky padly k zemi.

Bůh se rozhodl. Nehodlal to dál odkládat. Vzal si veliký bílý papír.
Začal tvorbu světa.
Nejprve nakreslil planety, vesmíry a hvězdy.
Poté namaloval světlo a tmu.
Dal planetám řád, hvězdám dal oheň. Dal všemu jméno.
Vybral malou planetu blízko hvězdy pojmenované Slunce.
Tuto planetu jménem Země pokryl ze tří čtvrtin vodou. Zbytek pojmenoval souš.
Na ní začal tvořit své veledílo.
Nejdřív nakreslil hory, poté stromy, trávu, rostliny.
Také namaloval den a noc.
Poté dokreslil vodní živočichy, ptáky žijící na obloze a zvířata žijící na souši.
Podíval se na papír a uviděl poslední bílé místo na mapě světa.
Zde dokreslil člověka.

"Kupředu!" zařval velitel. První salva padla. Naše přední linie byla rozmetána. Přichází na střet. Vzduchem se nese řinkot zbraní. Slyším výkřiky mužů. Nepřátelé znovu vypálili. Voják vedle mě padl k zemi. Řadu přede mnou zasáhla dělová koule. Jsem v první linii. Řítí se na mě nepřátelský voják. Bajonetem odrážím zbraň. Výpad vpřed. Voják padá k zemi. Odrážím dalšího. Náhle cítím prudkou bolest v rameni.
Ochable odrážím dalšího vojáka. Vykřiknu bolestí. Něco mě zasáhlo do zad. Padám k zemi.
...
"Probuď se!"
Nevnímám.
"Probuď se!!"
Pořád nevnímám.
"Probuď se!!!"
Otevírám oči, nade mnou známá tvář. Do očí mi vstoupí slzy.
Jsem doma.

"Ach jo," stěžoval si ředitel obchodu. "Všichni zákazníci odjeli a my jsme bez peněz!"
Najednou se ozval jeho otec: "Dám ti radu, synu." Syn se na něj prosebně podíval.
"Víš, když jsem prodával v obchodu, měl jsem podobný problém. Otec mi ho však pomohl vyřešit." Podíval se na syna. "Teď pozorně poslouchej, bude ti stačit jeden jediný zákazník. Nejdřív tomu zákazníkovi prodej něco levně, příště ho donuť koupit si stejnou věc jako minule, pořád levnou, ale už trochu dražší. Takhle pokračuj do té doby, než budeš mít dost peněz. Zákazník si ničeho nevšimne, jelikož bude zvyklý kupovat stále stejnou věc."

Jdu nakoupit, chci si vzít šunku, když tu náhle na mě vykřikne přístroj: "Jak zní heslo?! Nápověda je: Kdy přijeli Rusové?" Suše odvětím: "1968." Přístroj odpoví: "Správně." Beru si tedy šunku. Když jdu domů přes ulici, chci zmáčknout tlačítko, když tu se ozve známý hlas: "Jak zní heslo?! Nápověda je: Začátek a konec 2. světové války?" Po dlouhém přemýšlení odpovím: "1937 až 1945". Přístroj ale vyštěkne:
"Špatně, správná odpověď zní: 1939 až 1945, přístroj je teď dočasně limitován."
Čekám přibližně 20 minut, než mě přístroj pustí. Když přijdu domů, manželka se na mě podívá a řekne: "Čas hesel je tu."

Nevědomost, učení a smrt. Takto probíhal můj krátký život.
První tři roky jsem si užíval lásky, pohodlí a oddanosti. Nezajímal jsem se o to, co bude. Využíval jsem dětské roztomilosti, vyřvával jsem si, co jsem chtěl.
Druhé tři roky jsem se učil životu, poznával krásy světa, učil jsem se samostatnosti a komunikaci. Začal jsem chodit do školky a poznával jsem stále nové kamarády.
Třetí tři roky jsem zažil smutek, můj krásný život prořízla smrt bližního. Byl jsem prázdný, smutný a hlavně zoufalý. Nedokázal jsem to, nezvládl jsem to.
Tři krát tři. Celkem devět let. V devíti letech jsem spáchal sebevraždu.