Moje články

Od kapitána dostal Richard k narozeninám placatku rumu. Dojalo ho to.
„Před dvěma týdny plakal, že rum došel! A já mu nemohl pomoct!“
Ne, že by se nesnažil, Galavantovi ohořelý stěžeň stále připomínal, jak před týdnem hasili Richardovu podomácku vyrobenou destilační kolonu.
„Věnoval mi, co si sám odepřel – prakticky mi dal své slzy, existuje snad něco vzácnějšího?“ Richardovi se chvěl hlas.
Vtiskl lahev Galovi do ruky a ten ji zamyšleně zdvihl proti světlu.
Co bych tak na kapitánově místě daroval chlapovi, který mi na širém moři podpálí loď?
Existují i jiné tělní tekutiny než slzy.
„Ne, díky, já si nedám.“

Než jsme vyrazili, ani jsme se pořádně nenajedli, jen kus masa bez chleba. Tomu neříkám organizovaná výprava. Každý sebral, co unesl, a honem pryč.
Honí nás armáda, brodíme se po kolena bahnem.
Pak nemáme vodu. Když ji najdem, nedá se pít. Teď sice máme vody dost, ale žádné jídlo.
A to nás nikdo nevyháněl! Naopak! Co nám chybělo? No řekněte mi, proč jsme šli pryč?
Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.

Vylíhla se, když mi bylo devět a psala jsem opus o malé, velmi samostatné čarodějce. Později zazářila ve westernu a v historické červené knihovně. Teď už se objevuje sporadicky, ale spolehlivě, oslnivě chytrá a fyzicky zdatná. Hodlám si ji nechat.
V LDN se jí bude erární košile elegantně vlnit kolem kotníků a rozhodně nebude trpět stařeckou demencí. Líné sestry srovná do latě pár slovy, lékaři budou šílet a primář kvůli ní odmítne odejít na penzi. Na konci, tam, kde se mísí realita se sny, nebudem k rozeznání. Pleny a dekubity necháme jiným, odejdem společně, se záhadným úsměvem a světélkujícími vlasy.

Yennefer v duchu soptila. Takhle pitomě se nechat chytit! Zkusila se pohnout, ale pouta se jí jen víc zařízla do zápěstí. Neelegantně zafuněla. Slinu, která jí vytekla, zkusila otřít ramenem do košile. Kdyby aspoň Marigold tak nečuměl!
Vztek nepomůže, děvče. Jen klid a bdělá mysl. Zkusila se soustředit.
Tak ti tupí drakobijci si myslí, že když čarodějce svážou ruce a ucpou ústa, nemusí se jí bát víc než obyčejné husopasky. Netuší, že hlavní je motivace. Já draka potřebuji víc, než si oni vůbec dokážou představit.
Zhluboka se nadechla a vydechla, seč jí roubík dovolil, a nenápadně si protáhla pravou nohu.

Stázka pobíhala domkem jako splašená. Kafe uvaří po obědě, koláče zbyl kus od neděle, ale co na ten oběd? Proč si panímáma vzpomněla přijít na návštěvu zrovna před polednem? Přece jí nedá krupičnou kaši! S masem uprostřed týdne by byla rozhazovačnou... už to má!
Postavila vodu na brambory, vedle na vajíčka. Zapražila jíšku, zředila, osolila a nechala bublat. Natáhla se po mléku – ne, smetanu tam vrazí, ať panímáma ví, jak si jí považuje.
Dochutila a za chvíli nesla na stůl, spokojená sama se sebou.
„Moc dobrý to máš, Stázičko, moc dobrý,“ chválila tchyně. „Já tedy do koprovky přidávám i kopr...“

Podle ceremoniáře se při královské svatbě se s nějakým tím příbuzným navíc vždycky počítá, ale při hostině jsem byla ráda, že jsem si výslovné pozvání vyprosila, jak mi řekly.
Nohatá po metru piv vykrkala parádemarš i s fanfárou, Pyskatá k tomu stepovala a ta třetí mezitím snědla všechny špičky od chřestu. Neptejte se, kde při předkrmu sebraly pivo.
Halasné ujišťování, že tak veselé a zdatné jsou „od předení, panáčku, od předení!“ mi vyneslo doživotní zákaz na kolovratu. Milé.
Ale přísný pokyn veliteli stráží, že po svatbě nesmí na zámek vkročit žádný můj příbuzný včetně mé prolhané matky, tomu říkám terno!

Dva roky zpátky přitáhly holky do třídy módu hádanek.
Vymýšlely úplně pošahané hlavolamy a pokud je daly klukovi, mohli jste si být jistí, že řešení je „srdce“, „naděje“, „úsměv“ nebo podobná blbost.
Od nás se samozřejmě čekalo, že budeme vymýšlet podobné hádanky pro ně. Já osobně je googlil, ale stejně to byla otrava.
Tenkrát Kusano trochu bral na Bando a naznačil to nezapomenutelným způsobem.
„Bando, víš co to je – je to barevný a není to vidět?“
Nebyl za takového magora jako teď, tak ji to potěšilo a lámala si hlavinku až do oběda.
Zakopaný pastelky za rohem mu nikdy neodpustila.

„Tradice je, že se dva starší bratři dají pohodlnými cestami a na mladšího zbyde trnitá a kamenitá. Ovšem uspěje na ní!“ informoval nás na rozcestí Karel.
„A měli bychom zabodnout ke kořeni stromu své dýky, budou ukazovat, zda jsme živi nebo mrtvi.“
„Do hlíny nůž nebodám, včera jsem ho půl dne brousil,“ zabručel Jáchym. „Stejně by je do zítřka někdo ukrad.“
„A jezdit přes les sólo je pěkně blbej nápad, jsou tu lapkové,“ podpořil jsem bráchu.
Náš benjamínek ani neprotestoval, když si prohlédl svou zarostlou pěšinu zblízka.
Tak jsme se na to vybodli a jeli dál spolu.
Karel moc čte.

„Namalovala jsem ti pohádku!“ strká mi dítě pod nos pokreslenou A4.
Dvacet minut soustředěného ticha je pryč. Přichází čas na rozbor.
„Kdo je tohle?“ opatrně ukážu na tvora s ostrými výčnělky na hřbetě a tesáky.
„Ježinka! Smolíčku pacholíčku, otevři nám světničku...“
Ježinka, pardon, jezinka, s ježčími bodlinami. Jasně. Nedivím se, že Smolíček řval, když ho nesly. Řvala bych taky.
Při pohledu na tvar opodál, který by mohl být batoletem olepeným pryskyřicí, se podivím, proč ho vlastně unášely.
Pohádky jsou pro děti a názvy by měly jasně a přehledně odpovídat charakteristice.
Karkulka má být cool, víla zavilá a džin nosit džíny.

Zdráháte se vstoupit do světa dospělých.
Nebudete už moct lézt po střechách.
Nosit mafiánské obleky.
Přičarovat světový mír.
Doufat, že vás proslaví básnická sbírka a že vyhrajete hlavní cenu v loterii.
Chytat loskutáky posvátné.
Přiznat, že úplně nejradši ze všech máte svoji matku.
Opustit kariéru a zahrabat se v krámku s tofu.
Odletět do světa, když máte doma dvě děti.
Stát se Hidekičim. Tedy Hidejošim.
Nesmysl. Tohle jsou jen dobrovolné příplatky za seriózní dojem, důstojnost a nudu. To byste vyvázli moc lacino.
Za dospělost platíte tím, že si sami vybíráte, za co platit.
Za dospělost platíte tím, že jste dospělí.

Když za Akirou přišel úplně poprvé, tvářil se smířlivě. Dokonce přinesl krevety, které oba milují. Třeba si představoval, že si popovídají nad talířem ebi furai a pak společně odjedou domů. Nevím. Že by znal tak málo své dítě? Nebo sebe?
V každém případě se začali rvát do minuty od chvíle, co se uviděli.
Podle mě předal prezident Kusano svému synovi to nejlepší, co mohl, i když si to teď asi nemyslí. Oba jsou stejní.
Nemá smysl jim cokoliv říkat.
Stačí je mít rád a uklízet kousky těch zatracených krevet, rozmatlaných úpně všude, dokud aspoň jeden z nich nepřijde k rozumu.

Bando se zašklebila do zrcadla a zkusila překrýt monokl korektorem.
Co to Kusano vykládal? Že dívčí srdce je ze skla a kdo uhodí dívku, ten ho rozbije? Pitomec.
Kdyby se do toho nepletl, už se s miláčkem smířili.
A strašidlo Kotani.
„Můžeš – se – změnit.“
Není schopná pořádně promluvit a bude poučovat královnu školy. Dokonce i kopance je na ni škoda.
Na co ji ti dva loseři zkouší utáhnout? Hrají si na pochopení, odpuštění, přátelství? S něčím tak laciným ať se jdou vycpat.
Dokončila líčení a narovnala se. Vládkyně se vrací na scénu. V hrudi jako by ji píchl skleněný střípek.

Nejsem přece blbec, abych zbytečně krmil pojišťováky.
To si radši koupíme něco, co opravdu potřebujem.
Naši byli pojištění celý život, a nikdy se jim nic nestalo. Vyhozené peníze.
Spočítej si pravděpodobnost. Fakt se to nevyplatí.
Já nemám čas řešit takové nesmysly.
Pojistit rozdělanou stavbu je strašně drahý. Něco uzavřem až po kolaudaci, jestli je to nutný.
Ten hromosvod vypadá hnusně, zas ho odmontuju, jo?
Vždyť bydlíme uprostřed vesnice, je tu spousta vyšších baráků, stožáry, stromy...
Když už, tak praští do těch na kopci.
A vůbec, kdy tu naposledy hořelo, co?
Zase začíná pršet, pojď rychle domů.
A pak se zablesklo.

Tak zpackané rande! Otřásl se.
Nobuko se mu líbila hlavně proto, že mu připadala nějak míň tělesná než ostatní holky s minisukněmi a překypujícími vnadami.
Dotek ruky, potřísněné slinami cizího starce – co může být tělesnější?
Vykřikl v té chvíli odporem úplně přirozeně – a její pohled nezapomene do smrti.
Je vidět, že tělním tekutinám se člověk v lásce nevyhne. Příště musí být připravený!
Grilovací pinzetou vylovil z koše použitý kapesník a opatrně ho položil na list papíru před sebou. Trénink může začít.
Zhluboka se nadechl, přimhouřil oči a ukazovákem se pomalu blížil ke kapesníku.
Nobuko, slibuji, že podruhé už to zvládnu.

Nadužívám ukazovací zájmena, takže tu někde musí jedno být. Tohle ne. To potřebuju. Toto taky.
Absence přídavných jmen zvyšuje vybroušenost stylu. King to doporučoval. Nojo, to bych musela opsat daleko obsáhleji. Aspoň vím, proč píše takové bichle, brusič jeden. Zůstanu neobratná, amatérská, příčestímilovná.
Zájmena, pojďte sem, vy potvory malý, puťa puťa. Á, klof! Aha, promiň, ty jsi zvratné. Tak nic.
A hele! Jenže to bych musela ještě tady dopsat a na konci přeskupit. Nebylo to předtím lepší? Asi jo. Nevadí, pro dnešek končíme. Uf.
Drabble má jen 99 slov. Drabble oprav dle návodu ve FAQ a my ti dáme bodík.

„Odjíždím na humanitární misi do Afriky,“ řekla mi, když Koji nastoupil do školky. „Mám se vracet?“
Řešení rodinné krize? K smíchu, řešil jsem, jak zvládnout práci, kluky, jídlo, domácnost, a postupně mě ten nekonečný kolotoč ukolébal. Naše láska nezeslábla, tak jaká krize.
Zářivou kometu v nudném koloběhu povinností neudržíte – zhasne nebo unikne.
Vrací se párkrát ročně. Mávám pak na rozloučenou jejím letadlům se směsí lásky, stesku a úlevy. Postupně se stala milovaným občasným vetřelcem, co ruší naše kruhy.
Kluci se neloučí. Bojím se, že by se tam úleva neměla s čím mísit.
Má Nobutan si vybrala. A my si zvykli.

Hidejoši oděný do oceli pohlédl k bitevnímu poli... Štětec z vlčích chlupů jako by srostl s mou rukou.
„Tuhá hovězí useň a sem tam železný kroužek, ocel byla drahá,“ ozvalo se nade mnou řezavě a stránky rukopisu načechralo rychlé mávání vějíře. Shlížela se na mě s převahou někoho, kdo ví.
„Hidejoši se oděl do stejné oceli, jakou dnes oblékají vaši svěřenci, milá dámo,“ odtušil jsem chladně. „Myslíte si, že v jejich případě hraje roli kvalitní syntetika s příměsí vlny a akrylátová žluť?“
Vějíř zpomalil.
„Ovšem odsud je neuvidíte,“ dodal jsem.
Byla pryč. Zástupkyně ředitele je osoba nepoetická, zato nesmírně zvědavá.

„On tě požádal o ruku?“ vypadl ze mě zcela evropský předpoklad, když mi Málikí svěřila, že se bude vdávat. Vytřeštila oči. Aha, domluvené sňatky, kdy se oba uvidí až při svatbě, jsem znala už z pražských přednášek. Jen jsem na ně tak úplně nevěřila.
„My se v Evropě domlouváme sami, jen ženich a nevěsta,“ snažila jsem se zamluvit faux-pas. Líčila jsem, že u nás nikdo neshání podrobné informace o práci, rodině a zdraví nastávajícího, ani nenavštíví s daty narození obou věštce.
„Takže vy se jen tak potkáte a vezmete?“ zeptala se nakonec starostlivě. „To o sobě ale vůbec nic nevíte...“

Pokaždé to bylo stejné. V každé škole, v každé třídě. Doma ztracené věci, poničené oblečení i modřiny pokaždé stejně zdůvodňovala.
"Náhoda."
"To je náhod, jako stromů v lese," prohodila občas maminka, když jí dávala peníze na novou bundu nebo učebnice. Pokaždé přitom pocítila záchvěv vděčnosti, že si to díky dobře vydělávajícímu manželovi můžou bez starostí dovolit.
Její otčím si často přál, aby kdysi ten připitomnělý článek, jak každé dítě potřebuje mít jasno v tom, kdo je jeho rodič, nečetl. Moc dobře věděl, že každý les začíná od jednoho semínka.
Jen si občas lámal hlavu, proč se zrovna tenhle tak rozrostl.

„Žádný abslovent nechodí na školní festival v uniformě. Měli bychom s tím přestat taky. Jsme dospělí. Už velmi dlouho.“
Chystali se protestovat, ale to už u nich zabrzdil kluk s lehce šíleným pohledem a nabídkou, která se neodmítá. Zažít festival zevnitř? Jasně!
Takže pomocí lepenky, kanclářských sponek a černé fixy zrekonstruovali komnatu hrůzy a pak zbytek dne úpěli, sténali a na sto způsobů děsili chichotající se puberťáky.
„Nejsme na to už staří?“ zasípala Miyamoto, když zkoušela po obzvlášť vydařeném zaječení uchlácholit hlasivky Kusanovým sojovým mlékem.
„Nevíme,“ odtušili Komai a Kaneko dvojhlasem a koutky jim škubaly.
„Víš co? Zeptáme se Catherine!“

Bráško, dlouho se nevracíš a já tu musím sám zvládat bandu našich soukmenovců. Pořád mají myšlení otroků. Tři měsíce jsou málo.
Potřebují vidět, za kým mají jít. Jsou pro to ochotní obětovat všechno. Nezarazili se, ani když jsem je žádal o jejich zlato. Nemůžu jim odepřít možnost vzývat něco hmotnějšího než oblačný sloup. Dám jim jistotu a oni se uklidní.
Nejspíš je to zkouška a já se musím osvědčit. Dokážu mluvit k lidem, vždyť víš. S obřady a bohoslužbami to rozbalím, že to ještě neviděli. Až se vrátíš, najdeš všechny nadšené a motivované. Jdu do toho prsama. Nejsem žádnej přizdisráč.

Vypotácela se z pracovny. V bytě bylo ticho.
„Už usnuli. Dopsalas to?“ mávnul na ni plyšákem a pokračoval ve sběru kostek, roztroušených po podlaze.
„Jo. Odesláno na betaread.“
„Takže jsem propuštěn v milosti, předpokládám.“
„Díky moc. Pozdravuj Pavla. Snad se nebude zlobit, že ses tak zdržel.“
„Nebude. On tvému psaní za dost vděčí – vždyť víš,“ spiklenecky se ušklíbnul.
„Nojo. Tak čau, brácha.“
Jedním z vysvětlení existence homosexuality je, že bezdětný strýček více podporuje své synovce a neteře, čímž účinně pomáhá šířit společné rodinné geny.
Možná podvědomá touha po vhodném strýčkovi pro potomstvo vysvětluje masovou oblibu slashe v řadách autorek fanfiction.

Těsně před nastartováním zavolat, že vyjíždíme.
O půl hodiny později zavolat, že bylo nutné vrátit se pro plyšového potkana, a že vyjíždíme až teď.
Nechat děti rozdrobit na sedadla dvě tatranky.
Pod strašnými pohrůžkami zakázat rozlití limonády.
Čtyřikrát zastavit kvůli jednomu čůrání.
Dvanáctkrát přezpívat „Holka modrooká“.
Zkusit děti přesvědčit, aby radši počítaly protijedoucí auta zvolené barvy. Neúspěšně.
Upozornit na všechny koně, krávy a psy, které míjíme.
Trvat na tom, že teď už nebudem vyndávat z kufru žádné hračky.
Zastavit a vyndat z kufru hračky.
Zdůvodnit, proč nejedem radši vlakem.
Objevit rozlitou limonádu.
Předat nezabité děti babičce a dědečkovi: k nezaplacení.

Nikdy jsem nechtěla mít nic s klukem, co nezvládá pravopis. Kdo nezvládá shodu podmětu s přísudkem, je slabého ducha a já mám svou úroveň.
A teď vyhlížím zprávy, co se hrubkami jen hemží. Jak hluboko jsem klesla. On klidně napíše, že „radiové paprsky byli“ - jenže taky napíše co byly, kde a proč a dá se to od něj pochopit.
Na rozdíl ode mě si asi nepředstavuje, že s kousky našich vzkazů (o paketech jsem už slyšela!) hodně rychle běhají malí trpaslíčci sem tam. Čím dál častěji.
Mám novou zprávu.
„Co kdyby jsme šly zítra do kina?“
Krásnější jsem ještě nečetla.

"Šel na trh prodat krávu a vrátil se za tři dny s jehlou! S jednou mrňavou jehlou! A ještě mi vykládá, jak výhodně vyměnil! Krávu za jehlu! Kdyby aspoň přiznal, že to prochlastal nebo prohrál v kartách, ale on dotáhne jehlu! Viděl to kdy svět?"
"To neudělal dobře," dal jí takticky za pravdu pan farář a pokusil se nasměrovat hovor láskyplnějším směrem. "Ale nakonec se v pořádku vrátil a chtěl vám udělat radost. Vsadím se, že i když provádí takovéhle hlouposti, tak byste ho za jiného nevyměnila."
"Nevyměnila, to je svatá pravda. Takovýho vola by nikdo nechtěl ani s doplatkem."

Dlouho jsme ležely ladem. Moc s námi nehýbala. Mohly jsme se zabarikádovat a taky jsme to udělaly. Pěkně jsme se teple a měkce obalily, vytvořily zásoby a uložily ke spánku. Pokud se občas něco dělo, byla to chvilka. Měly jsme páky, jak jí rozmluvit pokračování.
Pak se zbláznila. Všimly jsme si, že se stresuje, ale že nasadí takovéhle tempo, to jsme nečekaly.
První den. Druhý. Třetí.
Nikdo nevěděl, kdo z nás je na řadě. Šok. Rozmlouvání nepomáhalo. Polštářky nám začaly mizet. Postupně jsme rezignovaly. Jsme delší, větší, lépe zásobené, ale za jakou cenu? Ale zas o nás moc dobře ví.

Členové navrhovaného oddělení vyvíjejí z vlastní iniciativy podezřelý systém KOZEL aka Konečně Opravdu Zajímavé Elektronické Losování. Podle popisu jde o zcela zbytečnou nápodobu Sazky.
Ačkoliv si nikdo z nich nestěžoval na umístění v průchozí kanceláři, namontovali na dveře „automatické čítače průchodů“ a každému údajně tisícímu průchozímu předávají dětský diplom. Soudruhu Tichému vnutili již tři, i když je žádal, aby s tou blbostí už přestali.
Titulují se mezi sebou „Hlavý Okruhliak“, „Půlokruhliak“ a „Čtvrokruhliak“. Další přezdívky ani jejich původ se nepodařilo zjistit.
Ačkoliv plní plán práce na sto procent a jsou autory řady zlepšení, jejich navržení na nejlepší pracovníky roku zamítám.

„Když viděl ty olověné kruhy levitující ve vzduchu, tak křičel,“ povzdechla si Melpoméné. Přeformulovala vcelku jednoznačné vyjádření Angelino José Weinberga přijatelně pro uši svých sester. „Že ho nebaví žít v magickém realismu. Nemá rád svého autora.“
„Ale on je tam jako protipól!“ protestovala Kalliopé.
„Protipól čeho?“
„Všeobecný protipól.“
„A co udělal pak?“ zajímala se Thaleia.
„Nastříkal na ně kyselinu dusičnou. Prakticky se rozplynuly ve vzduchu. Po vzniklém roztoku vody a dusičnanu olovnatého uklouzla Úrsula, zlomila si nohu v kotníku a přiotrávila se uvolněným oxidem dusnatým. Uvědomujete si ten dopad na světovou literaturu?“
„Měly bychom mu tu žádost o vyškrtnutí schválit.“

„Mluvila jsem dopoledne s vaší babičkou,“ vyhrkla na nás paní Abrámová v jednotě. „To je tak moudrá žena, jste určitě šťastné, že ji máte!“
„Říkala jsem jí, jak to mám těžké s rodinou a teď to zdraví,“ chtěla nám svůj výlev zopakovat. Nenápadně jsme couvaly ke dveřím. „A ona mě tak chápavě a mile vyslechla! Tak lidsky reagovala!“
Podle babi byla Abrámová ufňukaná sebelítostivá bréca. Že by babička dokázala vyslechnout její stesky? Chápavě? Dostala jsem strach.
„Myslíš, že je v pořádku?“ zeptala jsem se mámy v autě.
Máma mávla rukou.
„V klidu. Ta babka si určitě jen někam založila naslouchátko!“

Holčička fouká do odkvetlé pampelišky. Semenáčky se rozletí a ona trhá druhou, třetí, pátou...
Otevře oči. K snídani mají rohlík – ani nemá cenu se natahovat, neužvýká ho. Čaj by mohla zkusit, i když je pak v polité košili zima. Třeba ji převléknou, zvlášť, jestli bude sestra dnes měnit plenu. Aspoň si zkusí říct, až přijde vyvětrat.
Sousedka na vedlejší posteli si upravuje zbytky bílých vlasů. Taky má potomky rozeseté po světě. Holandsko, Austrálie, Amerika. Jsou na tom obě stejně. Děti jim sehnaly domov pro seniory s tou nejlepší pověstí. Na každé lůžko tu jsou dlouhé čekací lhůty. Vyvětrat přijdou určitě.

„Dobrý jméno vesnice,“ pochválil větší skinhead, když mu přistálo na stůl pivo.
Od stolu místních fotbalistů sklidili pár podezíravých pohledů, vyhrazených cizincům.
„Problémy s černejma hubama tu nejsou, co?“ zkusil se spřátelit menší.
„Nejsou.“
„Ať chcípnou nebo táhnou!“ připili jim povzneseně.
Kupodivu se dva z těch čutálistů zvedli a došli k nim.
„Dopili jste,“ pronesl tiše jeden oznamovacím tónem.
O dvěstě kilometrů dál jiný fotbalista téhož klubu pivo skutečně dopil.
„Musím vyrazit, abych to stihnul domů.“
„Kampak domů?“ dotázal se ho bodře náhodný spolustolovník.
„Stará Říše.“
„Počkej, jako... až do Afriky? Takhle na večer?“
„Ne, blízko Telče. Taky dobrý místo.“

Slajd střídal slajd a v domě U čápa a vrány je sledovala velmi pozorná skupinka.
„Zelenina: jedovatá. Nejezte, v případě nutnosti plivejte kolem.“
„Mléko: umělých je mnoho, snažte se vystřídat co nejvíc značek. Rozhodnete-li se pro přírodní zdroj, setrvejte u něj co nejdéle, klidně několik let.“
„Ovoce a kaše: poživatelné, ale daleko vhodnější jsou k umělecké tvorbě.“
„Doporučené potraviny: kamínky a písek – skvělý zdroj minerálů. Pokojové květiny – čerstvá příroda ve vašem žaludku. Papíry - celulóza působí blahodárně na peristaltiku. Většina kosmetiky také. Povzbudivé nedopalky. Uklidňující Ibalgin.“
„Závěrem doporučuji: nebojte se experimentovat a buďte vytrvalí. Přesně takové vás budou vaši rodiče milovat.“

Meč v prodloužení ruky opsal dokonalou křivku, bez viditelného zpomalení projel masem a oddělil hlavu od těla. Samuraj z něj jedním plynulým pohybem odstříknul krev a vrátil ho do pochvy. Otočil se a zvolna odcházel.
Z domu vyběhla žena a se zoufalým výkřikem padla vedle mrtvého na kolena.
Katolický kněz přestal strnule sledovat scénu a obrátil se na svého průvodce.
„Byli nepřátelé? Měli spory?“
„Samuraj s obchodníkem? Vyloučeno.“
„Tak to byl nájemný vrah?“
„Rozhodně ne. Víte, tohle není neobvyklé,“ pokrčil rameny tlumočník.
„Zabil ho bez důvodu? Z rozmaru? Proč?“
Jezuitu náhle zahltil pocit nepřekonatelné cizoty.
„Protože to umí, pane. Dokonale.“

Chlapec vtrhl do stáje jako vítr a drobná chundelatá kobylka neurčitého plemene mu vesele zaržála na uvítanou.
„Světluško, viděl jsem královy koně! Jsou nádherní!“
Frknutí.
„Vysocí a ušlechtilí, jako sen.“
Kobylka odvrátila hlavu a začala soustředěně tahat seno ze žebřin.
„Tak krásné koně jsem nikdy neviděl. Na ten pohled nikdy nezapomenu.“
Razantní kopanec do pažení.
„Světluško?“
Ticho.
„Víš, oni jsou hlavně vystrojení, čabraky, postříbřené postroje a tak. Bez nich by to zas takový pohled nebyl. A jezdci jim hodně přitahují uzdu, aby nesli hlavu vysoko, tak vypadají vyšší. Jinak jsou... no, koně.“
Trochu mírnější ticho.
„Světluško, chtěla bys zaplést hřívu?“

Madam Pinceová jen zářila.
„Ještě čaj? Nebo ovoce? Výborně, poslužte si.“
Návštěvník se spokojeně natáhnul k bohatě naplněné míse.
„Ano? Vždyť oba víme, že grimoáry prostě takové jsou. Připadalo mi to jako vhodné řešení, ale nebyla jsem si zcela jistá.“
Pokývala hlavou. „Samozřejmě, studenti jsou problém. Ale nic, co by se nedalo zvládnout, že?“
„Tedy – ne! To bych rozhodně nedovolila. Obdivuji vaši velkorysost, ale tady by to skončilo katastrofou.“
„Skutečně? Určitě se příští prázdniny zastavím.“
„Škoda, že už musíte jít. Vezměte si na cestu ještě banán, prosím.“
Knihovník ji vlídně pohladil po hlavě, pevně uchopil provázek a vyrazil do K-prostoru.

Kiliho jsem potkal po pár měsících a vypadal dost zdrchaně.
„Průser, vole, pamatuješ na tu farmu, jak mě hryzla nutrie?“
„Co vole, se ti to eště nezahojilo?“
„Zatáhlo se to hned, ale von to byl dlak. Jako je vlkodlak. Se prostě vo úplňku měnim.“
„Na lidožravou nutrii? Respekt," zarazil jsem se. "Hele, to je docela průser, co?“
„Ne, v pohodě, akorát se koupu a hryžu. Jsem sousedovi prohryzal BMW. Skrz.“
Ustaraným obličejem se mu mihl záblesk uspokojení.
„Tak jednou měsíčně nezachlastáš, ale zahryžeš, pohoda, ne?“
„Hovno, vole, jsem v řiti. Na tom kožichu mi nic nedrží. Žádná barva. Ani autolak.“

Eliáš stál v kuchyni a cítil se ukřivděně.
Jardovi to vyneslo autíčko a Floriánkovi helikoptéru, jen jemu ani tu blbou zmrzlinu ne. Táta se dokonce zasmál! A on to teď musí říct a rozpoutat peklo, kterého se dospělí muži děsí a neváhají proto vydat nemalé prostředky. Tedy někteří.
"Mamí, táta čůrá do umyvadla!"
Bylo to venku. Přivřel oči pro případ, že by explozi provázely světelné efekty.
"Vážně? Já zas do vany. Umyvadlo technicky nezvládnu, i když existuje taková skládačka..."
Sledovala synovy tuhnoucí rysy a s rozmyslem zasadila poslední ránu: "Naučila jsem se to, když jsem s tebou byla v porodnici."

Nebylo to fér. Sybila si vychutnávala společnost spolužaček z Quirmské koleje pro mladé dámy, Jeefes se utvrzoval v nadřazenosti nad větším počtem komorníků a Samík odhaloval děsivé lovecké pokoje.
Elánius neměl šanci. Jako vévoda byl zřejmě pro prostou chůzi příliš vznešený.
Ukazovali mu strážnice a pořádali přehlídky. Ale ujít aspoň kus trasy, natož si vychutnat celou obhlídku, nebo dokonce pokračovat se mu přes všechno úsilí nepovedlo v žádném městě. Ani ve vysoce kvalitních škorních pana Zafloka, natož v botách se speciální lepenkovou podrážkou, které si optimisticky přibalil.
Ačkoliv o této dovolené urazil mnoho mil, vlastně se na cesty vůbec nedostal.

Nemá smysl vyjednávat. Takovému požadavku nevyhoví, ať řeknu cokoliv. Tolik lidí prostě nepustí. A nepřesvědčíme ho ničím.
Měl bych jen žádat lepší podmínky. To by mohlo vyjít. A lidi by byli vděční, nemysli si.
I kdyby kdovíproč souhlasil, kam půjdeme? Všude nás vybijí nebo na tom budeme stejně jako tady. Časem se lidi budou chtít vrátit, tady to aspoň znají.
Vážně by bylo lepší domluvit menší dodávky cihel a dobrý přísun slámy. I ty pravidelné oběti by mohly vyjít, kdyby se na to šlo chytře. No nebylo by to lepší?
Nevidím Tvou tvář, ale proč mi připadá, že se usmíváš?