Moje články

Prý nikdo není tak chudý, jako literární překladatel.
Jak se to vezme.
Když příběh i autorův jazyk vzdoruje, vzpírá se a příčí mezi řádky... je to správné peklíčko... a mizerně placené.
Ale občas se přihodí, že si sednete.
Sice stále hlídáte ohrádku větné struktury a stylu, aby vám z ní neutekl nějaký idiom, nebo se dovnitř nevloudil vetřelec anglicismus v rouše zdánlivého úzu, ale postavy vám přilnou k srdci.
Žijete, dýcháte a trpíte s nimi.
Pak je těžké dát jim za poslední stránkou pac a pusu a navždy se rozloučit.
Zbude vám jen tiše doufat, že autor napíše další díl.

Tadeusz brouzdal kolem výloh zlatnictví.
V hlavě se mu honilo tisíc myšlenek.
Hrdinně potlačil další povzdech.
Přesně věděl, odkdy nad tím začal vážněji uvažovat.
Od návštěvy Colleenina - tedy vlastně Geillésina - velmi rozlíceného bratra, mávajícího Mečem pravdy. Naštěstí se mu ho podařilo ukecat, než došlo na ztráty na životech. Nebo spíš uchlastat do takového stavu, že povolil. Docela výkon, vzhledem k tomu, že to byl Ir.
Ano, kdysi zastával názor, že je lepší býti mrtvý, nežli být (znovu) ženatý.
Ovšem jak jeho vílence vysvětlit, že od doby, co ji zná, začal tak trochu věřit v reinkarnaci... navíc na vyšší úroveň bytí?

Nastal čas zvednout kotvy a přesunout se.
Blíže k nalezení Selen? Kéž by.
Irena stála nad sbaleným kufrem a měla neodbytný pocit, že v něm cosi chybí.
Pak jí to došlo.
Triko. Docela obyčejné, jen ten potisk byl... velmi osobní.
Nápis „András was here“, doplněný velmi výmluvnou šipkou. Bez těhotenského břicha sice nemělo takový efekt, ale stejně ji Leandrův dárek vždycky donutil k pousmání.
Měla pocit, že jí ho beta přibalil schválně... snad aby na cestách nezapomněla, čí je.
Existoval jen jediný člen výpravy, který byl jejím druhem posedlý natolik, aby ho vzal.
V hrdle jí zavibrovalo výhružným vrčením.
„JESSIE!!!“

Dostali jste do vínku jinak spínající synapse. Ostatním mozek běží na Windows, vy jste Linux.
Hranatý kolík ve světě plném kulatých děr.
I když se snažíte obrousit si hrany, aby to lidé kolem neměli s vámi tak těžké, je to vyčerpávající a ne vždycky se vám podaří zapadnout úplně.
Po takovém Sherlockovi nebo Abedovi nikdo nechtěl, aby vedli domácnost.
Bombardované ze všech stran radami a návody, jak být dokonalou ženou... a vždycky o ten pomyslný krok vedle. Nakonec si zvolíte vlastní cestu - svou, protože to ani jinak neumíte... Ale to vám nezabrání, abyste se občas za tou iluzí toužebně neohlédli.

Irena měla pocit, že by se jí hodila kapesní rozkládací zpovědnice.
Čím víc se blížilo datum svatby, zvětšoval se počet lidí, kteří jí v dobré víře chtěli předat osobní zkušenosti a rady do života.
„Chlapi jsou jako zvířátka, holčičko… musíš je nakrmit, pomazlit se s nimi, a pak jim dát volnost,“ tvrdil mazácky strýc z otcovy strany.
I čarodějka, která jí při honu na Selen zachránila život, a podobně jako Andráse ji skoro adoptovala, k tomu měla co říct.
Vlkodlačice ji vyslechla.
Věčnost je sice dlouhá doba, ale stejně tiše doufala, že u nich na lektvary a mstu nikdy nedojde.

Irena poklepávala propiskou o stolek, před sebou pohled adresovaný do Szegedu.
Hledat upíry v dovolenkové oblasti mělo svá plus, ale tentokrát si je nedokázala vychutnat.
Chyběla jí tam Agnes, která si užívala kdesi na líbánkách... a nebyla jediná, na koho myslela.
Italové kolem Sicilie byly šíleně vysazení na sladké všeho druhu.
Jessie se jím pilně cpal už několik dní předtím, takže teď jen spokojeně seděl nad kávovou granitou, poklepával hyperaktivně nožkou a pozoroval ženy procházející kolem, turistky i místní.
Povzdechla si a rozhodla se k pohlednici sehnat ještě termotašku a expresní kurýrní službu.
Ať z toho aspoň někdo něco má.

Irena vyčkávala.
Ruce zkřížené na prsou. Vší silou se nutila ke klidu.
Nemyslet na předchozí nezdary, hodiny zmařených pokusů. Na výsledky, které raději smetla z povrchu zemského, než je stačil spatřit někdo další.
Rty pevně stisknuté do úzké linky, snad aby na ten ďáblův přístroj před sebou nevrčela a necenila zuby.
Stejně by to nepomohlo.
Mít v hlavě knihy Seidu plné kouzel a kleteb a recepty „Jak zakolíkovat upíra na sto a jeden způsob“ bylo sice relativně praktické, ale občas si zapřála, aby jí tam zbylo víc místa třeba na takovou obyčejnou kuchařku.
Jednou se jí ty buchty povést musí!

Epický souboj vůlí.
Vidět ty sladké úsměvy Rada evropských alfů, se staženými ocasy by zacouvala do koutku a ani nedutala.
Napoleon by dobrovolně hupnul do loďky a odpádloval na Elbu… a Machiavelli pověsil řemeslo na hřebík.
Veronique i Pilar měly obě nezkrotný temperament, tvrdou hlavu, celoživotní zkušenosti v manipulaci s lidmi... a momentálně byly ve svém živlu.
Irena měla pocit, že kdyby se mezi ně vložila, pohladí ji po hlavičce a šoupnou jí pod nos další katalog, ať nezlobí.
Byla vděčná za jejich pomoc i rady, ale vysvětlit jim, že hlavní slovo by měla mít nevěsta bude nejspíš trochu problém.

„Mhmmm, ne.“
„Tuhle taky ne.“
„Tahle je moc mladá.“
„Tahle mi přijde moc plochá.“
„Tahle má příliš dřevitou příchuť…“
Thierry viděl, že jeho najatý odborník na whisky už začíná mít po pár hodinách prohlídky a degustace trpitelský výraz a zřejmě se mu tam brzy složí.
„A máte vůbec představu, jaká by ta láhev whisky měla být?“ zahlásil muž už trochu zoufale.
„Dokonalá, tvarem i chutí,“ oznámil mu vlkodlak rozhodně. Stejně jako dáma, o jejíž ruku bude žádat, pomyslel si a uculil se.
„Co Glenglassaugh Mission, čtyřicetiletou? Máme poslední kus.“
Přečetl si cenu a nepatrně pobledl.
Uplácet alfu byla drahá legrace.

Za nejvyššího přílivu uronit do moře sedm slz...
Stála po pás ve vodě a připadala si unaveně, jako by tržní hodnotu měla její kůže a ne cizí. Neplakala. Jen vlnám odevzdala pocit osamělosti a stesku, jindy hluboko pohřbený.
Jenže koho by to lákalo? Selkie masochistu?
Když se obracela k odchodu, málem do něj narazila. Oči měl tmavé a usměvavé. Hladily pohledem.
Ale jen do chvíle, než se Jessie vynořil zpoza útesu a zamával jeho kůží jako kapesníčkem. „Já věděl, Adlerová, že jako neuspokojená ženská zaválíš!“
Nahému muži věnoval hodnotící pohled, pak zářivý úsměv.
Ten delfínodlak v Řecku mu evidentně nestačil.

O tom, jak se zrodila, by si dokázala vymyslet na tisíce příběhů. Jeden neuvěřitelnější než druhý.
Její biografie by vydala na celou knihovnu románů, ale kdo by to psal.
Přežila, i když její ostatní sestry semlel život. Hlasy některých ve válkách umlkly navždy. Jiné se rozhodly dobrovolně zaniknout, když ze světa odešel „ten jejich pravý“. Romantičky jedny. Další semlel spěch moderní doby, nespočet zemřelo rozdrcených pod tvůrčími bloky.
Přežila. Toulá se po světě, po barech i parcích, se zasněným pohledem a lehkým úsměvem na rtech hledá, koho by mohla líbat.
Někdy rozverná a hravá, občas nevypočitatelná a krutá. Nepolapitelná.
Múza.

Napajcovat mejkap.
Umělé řasy.
Ujistit se, že paruka dobře sedí. Vycpaná podprsenka taky.
Narvat nohy do tenoučkých punčošek.
A do krajkových podvazků, na které v životě nebyly rostlé.
A ty šatičky s flitry. Učiněná noční můra.
Tadeusz si povzdechl, vstal a tajně zadoufal, že se na jehlových podpatcích přerazí dřív, než stačí dojít až k pódiu.
Kdo by čekal, že kvůli hecu nechá Leandros rezervovat část největšího klubu ve městě a ještě mu sežene dvě doprovodné „tanečnice“.
To ho naučí, chlastat a vsázet se s chlapem, co má za dceru právničku.
Szegedský Sing Sing ten večer našel svou novou hvězdu.

Kousek nebe.
I když se Nefilim do vyšších sfér nikdy nepodívají, prý si ho stejně nesou v sobě.
Strejda Leandros by nejspíš s lišáckým úsměvem nadhodil nějakou taktiku na balení holek – vzít je do letadla a nějaký ten kousek jim ukázat?
V baru by „teta“ víla Colleen dokázala podobně chutnající koktejl umíchat.
A bývaly časy, kdy se na okamžik cítil skoro andělsky povzneseně po každé Andrásově pochvale.
Ale stejně měl nejradši chvíle, kdy se k němu po dlouhém dni Danae stulila a on ji hladil po vlasech. To byl rázem v sedmém nebi a ani ta křídla k tomu nepotřeboval.

Kerberos se tiskl k zemi v nejzapadlejší části zahrady, klepal se jako vyděšené štěňátko a všechny tři čenichy se mu chvěly v předtuše nadcházejících hrůz. Ve zvířecím mozečku mu blikala jediná myšlenka: Najdou ho!
Když se ozval ten hlas, přitiskl uši k hlavě a tichounce zakničel.
„Obludkó… zlatíčko naše… kdepak jsi?“ zacukrovala Riza znovu.
„Má jméno,“ opravil ji Patrick škrobeně.
Vyplázla na něj jazyk. „Si ho najdi sám, ty chytrej.“
„Jako by to tušil,“ povzdechl si Patrick a zadíval se k altánu, kde stál lavor chladnoucí vody, kartáč a psí šampon.
Tenhle každoroční rituál vždycky začínal jako hra na schovávanou.

Zubatá nosí Westwood (Nightie) - Protože je to krásně mrazivé a naprosto mi to sedí k Sherlockovu stylu uvažování. Klobouk dolů.
Manželská etuda (Blueberry Lady)- aneb další dvě postavy z Moffatova pera. Uvěřitelně a hezky zpracované. Dokážu si představit, že to takhle u nich doma opravdu je.
Nepřišel (Mia)- Řešení situace hodné pravého diplomata. A pro ten lišácký úsměv.
Už kope! (Hippopotamie) - Tak u tohohle jsem se svalila smíchy... Zeus a jeho potomci. Dvě slova: okované sandálky!
Školka (Rebelka)- Školka pro bubátka je krásný nápad. A protože mám ráda, jak si Rebelka dokáže vyhrát s češtinou.
Slušně vychovaná Polednice (Lebel) - Mile vtipné drama o polednici. Kdo by odolal?
Revize na Kaminu (Gwen) - Ve zkratce nehezky nečesky: Headcannon accepted. Drabble o tom, že vypínat uši se nevyplácí. A že za všechno může Obi-wwwaaan!
Mizerové mazaní (Simbacca)- Další drabble ze světa Star Wars. A jedné akademie na konci světa. Žáčci jsou rozkošní troubové.
Komfort a komplikace (Champbacca) - Šesté století je šesté století. A pořádně drsné. Drabble dodává úsloví "Tvoje prdel zažije středověk." úplně nový rozměr.
Rozhovor (Smrtijedka)- Lenka a Alenka. Lewis Caroll se potkává s J.K. Rowlingovou... seminář o překladech Alenky do češtiny se na mně očividně nesmazatelně podepsal. Proč je Havran jako psací stůl?
Všeho moc škodí (Innes)- Nápadité drabble a pointa, která vás dostane do kolen.
Jako Elvis (Nightie)- Ještě jeden drabble od Nightie na závěr jako známka punku. ;)

Odmalička měl rád krásné věci, nebezpečí a hrabkání se v hlíně, takže botanika magických rostlin pro něj byla jasná volba. O své svěřence se svědomitě staral, mnohé exempláře nadšeně škrabkaly zoubky o skleněné poklopy, kdykoliv se objevil s jídlem, a samou náklonností by nejspíš sežraly i jeho.
Pražskou Adélu se mu zachránit nepodařilo, ale její výhonky se chytly. K večernímu krmení jim hrával na housle.
Měl keř Záhorských růží, známých svou černobílou barvou.
Těšil se na experimentování s krvavými růžemi… ale majitelka vzorky nikdy nedodala. Později se dověděl, že veškeré její pěstírny lehly záhadně popelem.
Upíří konflikty květinkám prostě nepřejí.

Bartoloměj van Helsingfors patřil mezi upírobijce, kterým se i přes rizikovost povolání podařilo dožít důchodového věku. Jelikož ho už zlobily klouby, rozhodl se, že si založí agenturu a bude velet zpoza stolu.
Netušil, jak mu to zacvičí s tlakem.
„Splnili jste úkol?“ sjel podřízeného pronikavým pohledem.
„Tak trochu…“ ošil se upírobijce v zácviku.
„Jak tak trochu?“ zasupěl a otřel si čelo kapesníčkem. „Copak se dá někdo zabít málo... nebo moc?“
„No… usekli jsme mu hlavu, ta se odkutálela… vysmála se nám, pak nám nabančil a odešel.“
„Nezdůraznil jsem snad, že je to Dullahan?“
A s takovým materiálem on má pracovat.

Patrick měl dům rodičů rád.
Dýchal klidem, zvláštní vůní… Za staletí se do jeho zdí otiskly vzpomínky. Veselé, smutné, hořkosladké. Radostné byly výraznější.
Mementa na chvíle, kdy si z židlí a deky vyrobili stan, nanosili tam polštáře a zalezli s baterkami. Mimo příjemně teplého pelíšku pod dekou pak přestal okolní svět existovat.
Snili a vymýšleli si příběhy.
Jen si nesměli vybrat pro vyprávění strašidelných historek chvíli, kdy se okolo potloukal strýček Leandros.
Stalo se to jednou a pak mu to lekání táta s mámou zatrhli, protože se jim celá školka nasáčkovala do postele a odmítala se odtamtud celou noc hnout.

Vážená paní Eirynn Thurzo,
dovoluji si Vám napsat ohledně správy nemovitosti, jež je momentálně v zástupném držení lokálních nadpřirozených bytostí v Aberfeldy. Byl zjištěn nadlimitní počet povolených strašidel a i po opakovaných rekonstrukcích se nepodařilo zabránit, aby se pravidelně nevysypávalo okno v pracovně, kde se zjevuje duch Gándhího, jemuž upadávají nohy, což znemožňuje místo využít jako případnou atrakci či hotel s multikulturní klientelou.
Jakožto jediného přeživšího potomka osoby s nejvyšším místem v hierarchii lokální smečky Vás proto důrazně žádáme, abyste nás co nejdříve kontaktovala a přijela si zjednat pořádek.
S úctou
John Spencer Logan
Právní poradce pro paranormální pohledávky Perthshiru

Nejhorší Ignáciovy obavy se nakonec nepotvrdily… ale i tak to měli upíři v dnešní společnosti těžké.
S láskou vzpomínal na doby dubových kolíků, zarostlé staré podivíny a rádobyokultisty s biblí v jedné ruce a s kuší v druhé.
Spořádaný krvesaj dneska nemohl ani pořádně pouštět hrůzu, protože namísto vyděšeného ječení se v mnoha případech dočkal výkřiků, ale nadšených. „Vem si mě, kousni mě, zůstanu s tebou a budu tě navždy trápit.“ Brrr.
Invaze dutých hlav, nic jiného.
A mohla za to banda cvoků s diamantovou lupénkou, mor a syfl na ně.
I když... oni už ho vlastně tak trochu měli.

I když si Irena myslela, že Olomouc z pomyslného piedestalu nic nesesadí, nakonec si zamilovala i Budapešť. Jak si musela přiznat, z velké části díky svému průvodci. S Andrásem se podívala i tam, kam by ji nenapadlo zajít. Přilnula k ulicím plným starých domů.
Dokonce tady spolu (nebo spíš skrze jeden z jeho fondů) zasponzorovali i fontánu. Musela se uculovat pokaždé, když někde narazila na vykulené reakce turistů.
Jako by kus její minulosti byla jen neškodná noční můra.
Tu druhou Budapešť ještě občas vídávala ve snech. Město zahalené do mraků těhotných sněhem, dlažbu zacákanou krví, ušpiněnou popelem, mrazivě všudypřítomnou smrt.

Jeho osudová neznámá oplývala zvláštním půvabem, druhem šelmí elegance.
Jednoho večera mu zaklepala na dveře a se zářivým úsměvem oznámila, že pro něj má práci, než se mu zhroutila do náruče. Za svou krátkou lékařskou praxi tahal z lidí už spoustu věcí, ale stříbrné hroty šipek nikdy.
Ošetřil ji.
Zůstala.
Zvláštní osůbka, mizela na celé dny a pak se zase vracela.
Když jednou přišel domů od pacienta, seděla ve studovně, četla si jeho výtvory.
„Sherlock Holmes?“ oznámila mu pobaveně. „Zní jako prima chlapík.“
Jednoho dne zmizela definitivně, ve vzkazu stálo cosi o opeře.
Znal jen její jméno.
Irene. Irene Adlerová.

V krčmě teklo pivo proudem a konverzace probíhala jaksepatří na úrovni.
„Na zatarasené dveře jedině beranidlo!“ práskl korbelem do stolu chlapík, který se podle vzhledu a úrovně hygieny zasekl někde ve středověku. „Funguje na hrady, brány i na ženský!“
„Dobře použitá výbušnina je lepší jak vyučený zámečník.“ Ozval se další, nejspíš pyroman.
„Majitelé zasažených nemovitostí by si určitě dovolili nesouhlasit,“ namítl kdosi.
Najednou se rozhostilo hrobové ticho.
„A ty jsi kdo?“ zavrčel chlap vedle hrozivě. „Pojišťovák?“
„Byrokrat! Bijte ho!“
A na nebožáka se sesypala půlka osazenstva hospody.
Na výročním sjezdu cechu nájemných hrdlořezů neměly slabé nebo ohleduplné povahy opravdu místo.

Ďábel jako každý den vstal, střídmě posnídal, dal si šálek kávy a rozhodl se páchat zlo a svádět duše na scestí.
Protáhl si pracky a zasedl za počítač.
Výpadek internetového fóra semhle, porouchané internetové bankovnictví tamhle (spolu s e-shopy a DLC to byl dokonalý Mamonův vynález, to musel uznat)… podstrčit chytrákům, že by mohli přetížit tuhle stránku… bodnout do vosího hnízda zavilých fanoušků čehokoliv a bavit se, jak popuzeně bzučí a vyhrožují si velkými písmeny.
Občas čertům ze staré školy docela záviděl…
Pohyb na čerstvém vzduchu, kontakt s lidmi… tahle „kancelářská“ práce sice nesla ovoce, ale začínala ho zlobit záda.

Alfův dům byl dlouhá léta místem klidu a míru.
Už ne.
Na rodinné sešlosti aby si člověk bral špunty do uší a protichemický oblek.
Patrick se zašíval v domku na stromě s knihou, Danae mu dělala společnost… trio šestiletých antikristů nejspíš vymýšlelo, jak jim stromovou pevnost podpálit. Alexovi byly čtyři, ale v lumpárnách za nimi nijak nezaostával. Cyrene je tajně podporovala, Riza ohrnovala nos.
Prostě zvěřinec.
Ale jedna věc je dokázala zklidnit. Jídlo. To byly vylomeniny odsunuty na vedlejší kolej… a nastalo blažené ticho přerušované jen cinkáním příborů.
Irena se jen děsila chvíle, kdy na ně přestane platit i tohle.

I když to v dnešní době nebylo úplně běžné, Mr. Jonathan měl plejádu služebnictva. Nebo chcete-li, přehlídku kvalifikovaného personálu.
Protože to byl mistr. Mistr v oboru kosmetiky s přidanou kouzelnou hodnotou.
I když se občas choval jako ras, lidi se mu tam drželi. Ono když z toho občas jako čtvrtletní bonus kápl omlazovací lektvárek, nebo balzámek proti únavě či vráskám…
„P.I.F.K.A. stav a kritický!“ zahlásil komorník a v kuchyni najednou začalo být živo víc než obvykle.
„Co to znamená?“ zeptala se nová služebná. Očividně nečetla manuál.
Komorník jí počastoval pohledem vyhrazeným pro ty mentálně pomalejší: „Přines Ihned Fofrem Kafe, Amatére.“

Tiskla se ke zdi ve slepé uličce, ztuhlá hrůzou. Noc byla chladná, ale na mráz, jenž se jí rozléval žilami, rozhodně neměla.
Pomalé kroky pátrajícího lovce se blížily. Pod nohama mu pokřupával led na zamrzající kaluži.
Křup…
křup…
křup křup křup, jak přenesl váhu jako šelma před skokem.
Prý dokázali vycítit i strach.
Zakryla si ústa, aby nedýchala příliš nahlas. Nebo se nerozkřičela.
„Tady tě máme,“ uculil se dravec.
„Ježíši… Kriste Ježíši…“ zajektala zuby a pokřižovala se.
„Ten ti nepomůže,“ zahlásil upír s krutým úsměvem. Popadl ji za vlasy, aby jí zvrátil hlavu dozadu a…
Křup.
Kolík mezi žebry nečekal.

Oliver ležel na gauči a po dlouhé době si užíval výdobytky techniky.
Russo se zašklebil při výběru jeho programu. „Porno? Takhle brzo ráno?“
„Na to se dá dívat vždycky… a nepruď už. Je to přírodopisný dokument.“
„Každý tomu říká jinak…“
Pevná objetí, hlasité projevy vášně, ani tření kůže o kůži opravdu nescházely… ale Oliver stejně protočil oči.
Russo se mračil, koukal na žáby v televizi a kumpána, jak je mlsně pozoruje… nebo měl zálusk na mouchu, co se usadila na obrazovce?
Z té kletby ho vysvobodili, co nejdřív to šlo, ale zdálo se, že zanechala jisté… následky.
Snad nebudou trvalé.

Nejspíš za to mohla kletba zvaná dlouhověkost, ale i tak si občas říkala, jestli ji někdo neuřkl. Zatracené staré známosti, které se nečekány nezvány objevily a zůstaly. „Sbohem a šáteček“ jim očividně nic neříkalo. Zvlášť těm mrtvým.
Sesmaženému křídlatému… není nad to, když se vám kamarád snaží udělat radost a zná nekromanta. Ovšem otálel s pravdou tak dlouho, že si mezitím stačila najít druha.
Nebo rysodlakovi, který nebyl tak sestřelený, jak se kdysi zdálo.
V jednom ale měla jasno. Jestli někdo do třetice po bůhvíkolika letech přijde a prohlásí: „Hele, já nejsem mrtvý!“, asi ho přetáhne lopatou a vlastnoručně zakope.

Irena by nikdy nevěřila, že se někdy nechá dobrovolně prodat. Ale egyptští násoskové byli tajnůstkářstí, nastal čas zahrát si na Alibabu v roušce.
„Ani za půl velblouda? Vždyť není zas tak opálená.“ Překládal simultánně Hobbs.
„To že řekl?“ zasykla Irena.
„Hm,“ odtušil Hobbs. „Já s ním souhlasím. Velbloudi smrdí. A plivou. Co s nima?“
„Neprodávej mě pod cenou,“ napomenula hyenodlaka tlumeně.
„Pod cenou? Žádného velblouda nad tebou nevidím... ani jednoho,“ odtušil Jessie klidně a dál pokračoval ve vyjednávání.
Kdyby nepředstírala pokornou chodící zásobárnu kynosu, nejradši by ho kopla do kotníku, drzouna.
To byl taky nápad za milion, nechat smlouvat Jessieho…

Danyael zdvihl hlavu vzhůru a zamžoural proti lampám, osvětlujícím arénu uprostřed přestavěné bývalé opery. V lóžích nahoře seděla spousta dvakrát mrtvých, jen o tom ještě nevěděli. Bavili se, posrkávali krev, ale jejich osud je nemine.
Pozoroval je, vrýval si tváře do paměti.
Pro jejich pobavení tady na písku umíral kdekdo, další upíři, vlkodlaci… ale udělali chybu, když odpravili anděla. Žádného dobráckého strážníčka dětí, exterminátora. Nebe poslalo jeho, aby to vyšetřil.
Uspěl. Nějaký severský ochlasta na Valhalle zase zaspal... Do světa se dostala receptura na výrobu Fenrirových pout.
Teď je jen musí dostat dolů, než ho rozsápe jeden velmi nevrlý vlkodlak.

Léto.
Na statku na Mátře pražilo sluníčko, a dvojčata už byla dost velká, aby mohla sama objevovat okolí, když slíbí, že se nezatoulají daleko.
Ale občas se to neobešlo bez komplikací.
„On mě klofnul!“ stěžovala si Riza pobouřeně.
„Kdo tě klofnul?“ Prohlížela ji Irena.
Malá na sobě žádné viditelné zranění neměla, i když podle intenzity jejího předchozího řevu muselo jít nejmíň o gryfa.
„Takový… takový…“ nemohla najít správné slovo, takže vzala maminku za ruku a odvedla ji k potůčku, kde si je zpod kamene nepřátelsky měřil rak.
Nebylo divu, že šťouchání vlčím čenichem neměl rád, tady si ho užil dosyta.

„Tak tě čeká další lekce,“ oznámil Russo kolegovi pochmurně, když dalekohledem dostatečně prozkoumal okolí jejich úkrytu.
„Zas nějaký Sun Tzu, co? Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte?“ odtušil Oliver znalecky.
Russo kulturní znalosti svého kumpána nekomentoval, jen protočil oči. „Ne, dojde na slova jiného klasika: ‚Každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno.‘“
„Takže?“ Oliver se zamyšleně zadíval na začerněnou čepel svého nože. Asi mu ucházely souvislosti, rapír ani meč to nebyl.
„Pokud si v té své dámské kabelce,“ kývl Russo na víceúčelový batůžek, „netaháš kapesní kulomet, dneska dostaneš možnost na vlastní kůži zažít, co v praxi znamená termín ‚strategický ústup‘.“

Irena propalovala Jessieho vražedným pohledem. Bezvýsledně.
Culil se a mačkal spoušť foťáku na smartphonu, využívajíc její omezené pohyblivosti.
Zhluboka nadechla a napočítala do desíti. „Byl bys tak hodný a vytáhnul mě, prosím?“ zeptala se ho slušně s poněkud zubatým úsměvem.
Zavrtěl hlavou. „Musím počkat na ostatní… abys to tady zbytečně nerozválela,“ odtušil hyenodlak, v hrdle mu zabublalo náznakem zachechtání.
„To není legrační!“ zaprskala. Zaškrtit ho nemohla, zabořená byla dost hluboko.
Pitomé staveniště, pitomý upír, pitomý hon na Selen.
„Hele, alespoň tady po sobě necháš něco dalším generacím.“
K čemu jim bude otisk její zadnice v betonu, to raději nechtěla vědět.

Zemětřesení!
Oliver se začal omámeně, ale energicky škrábat z postele, než zjistil, že za náhlý otřes může jeho kolega a důrazný kopanec do pelesti.
„Co je, Russo… někde hoří?“ zavrčel nevrle.
Paměť mu v ustupující rozespalosti servírovala útržky minulé noci.
Opera… jeho ruka najádiných zádech, které jí šaty odhalovaly skoro až ke… zubatá společnost zvrhlíků, úsměvy skrývající nože…
Maškaráda? Spíš cirkus…
„To budeš vychrápávat i v pravé poledne? Co práce?“
Lovec upírů a temný mstitel po kolegovi loupl ublíženým pohledem. „Pracoval jsem v noci, abys věděl…“
„Jo, ale to nám účty nezaplatí, prdelko. Alespoň prozatím ne. Tak se švihej oblíkat.“

Se světovou populací tradičních skřítků to šlo od desíti k pěti.
Hrdí skřítkové hospodáři se rozhodli vytratit společně s lidmi pro které pár kraviček, pole a hejno slepic patřilo k životu.
Zato ta zpropadená šotčí verbež měla práci jistou. Domácnosti, pošty a sklady jim přestávaly stačit, takže se rozhodli expandovat i do sítí. Všeobecně. Výpadky proudů, zašantročené e-maily. Jo, ti měli život.
Ale co on? Lomození nedoléhajícími křídly oken, vrzání panty… nevděčná práce a ubývalo jí.
A i v tomhle domě se blížil den, kdy bude ta prastará barabizna studeně a bezcitně hledět do ulice novými plastovými okny.
Zatracené renovace.

Když došlo v jejím životě na kopance, většinou nešlo o nic pěkného.
Ten prevít život se ji totiž s urputnou pravidelností pokoušel kopnout do zubů… a když to bylo málo, zaměřil se na žaludek a přidal šťourání u srdce zrezivělou lžící. To měla občas chuť ho proklínat.
Přesto se s ním ale nepřestávala prát. Sama ran rozdala nepočítaně.
Zaběhnutá rutina.
Je ohromně krásné a trochu děsivé, jak někdy dokáže jediný člověk obrátit všechno naruby. A nemusí být ani tak úplně člověk.
Jeho ruce na jejím břiše, něžný úsměv a nakažlivé nadšení.
To bylo poprvé, co se na kopnutí opravdu těšila.

Kdyby jí řekli, že jí bude o život usilovat zhrzená ženská… Nikdy by ji nenapadlo, že takhle.
Pár metrů nebo dvacet tisíc mil pod mořem, bylo by to stejné. Smyčky hadího těla se kolem ní obtáčely pevně, ke hladině se nedostane.
A její statečný rytíř zase zachraňoval den. Někde jinde.
Chlap, ochotný bránit ji před Nebem i Peklem. Polovina její duše. Její druh.
Miloval ji se vším, co k ní patřilo… ale léta u jezdecké armády ho poznamenala. Stejně jako kavalerie často dorazil, až když bylo pozdě.
Posledním záchvěvem vědomí ho zavolala po Poutu…
A on konečně jednou přišel včas.

„Neuvěřitelné,“ oznámila kitsune Pietrovi.
Cupitala na dřevácích vedle alfy v drahém společenském kimonu. Pod větvemi stromů, obtěžkanými půvabnými růžovými květy v rozpuku, které by nejednomu skladateli haiku přivodily srdeční zástavu. Ony, nebo to množství jídla a pití na stolečcích a dekách naaranžovaných kolem. Hody po Japonsku.
„Místní kami vám musejí být nakloněni, ta obleva přišla jako na zavolanou…“ poznamenala obdivně.
„To nepochybně,“ odtušil tajuplně.
Nezmínil už, že elita jeho smečky běhala po arboretu s lopatami a fény a že zaplatil malé jmění živlomágům, aby nad místní krajinou týden dva předem drobátko poupravili počasí.
Koneckonců, správný alfa nikdy neprozrazuje svoje triky.

Tadeusz měl za to, že některá zvířecí přirovnání vymýšlel brýlatý profesor, co se do přírody moc nedostal. Jeho máti by se mohla od vzorných krkavčích rodičů co učit – měla instinkty rysa. Kojit, dokud je potřeba, a po devíti měsících péče nechat tak. Pak tu byly zlé jazyky a jeho drahá sestra. Rysodlačí Mluvčí si svou politikou přátele zrovna nenadělala, ale přirovnávat ji k jedovaté zmiji… K rozvážnému, trpělivému lovci, který ví, jak neplýtvat jedem a vyrušený z odpočinku reaguje na škádlení s povýšenou nedůtklivostí dam z lepší společnosti. Ano, v něčem to přirovnání sedělo. Ale byl to v podstatě kompliment.