Moje články

"Mami, vezmeš v noci štěně ven?"
"Jasně. A ty už běž spát."
V ruce mi cinkne telefon se zprávou: co pipinky?
Samozřejmě. Asi pětkrát jsem zhasínala voliéru, než se mi podařilo odchytit toho praštěnýho papoucha, co se rozhodl ocasem stále rozsvicet, navíc zvenčí klece.
Ten náš psí děda nepotřebuje, aby za něj někdo mluvil. Stoupne si přede mne, hypnotizuje mě pohledem a - štěká.
"Fajn, už jdu."
Jen se zapřu rukama do sedačky, přiskočí mňoukající kočka a cpe se mi do klína s pupkem plným koťat. Brzo už vrhne.
No co mi ještě chybí ke štěstí? Večerní dávka chemie v tabletách.

"Nelí. Nelinko, ke mně!!!"
Může si vyřvat hlasivky a to spropadený štěně dál lítá po celé ploše s dalšími třemi čokly.
"Vojto, ke mně!"
"Olí! Poběž ke mně."
"Sáro!"
Zdá se, že se mohou páníčci strhat, aby zaujali pozornost svého miláčka, ale jako by je dělila neviditelná zvukotěsná stěna. Psiska běhají z jedné strany na druhou v ohromném chumlu, a kdyby neoplývali každý jiným zbarvením, dalo by se uvažovat o jediném mnohonohém zvířeti.
Můj syn už propadá zoufalství a zdá se, že má na krajíčku.
Trpělivost zrovna není jeho silnou stránkou.
Ona je hluchá. Zapřemýšlím.
Mají vůbec psy ušního doktora?

Už jste někdy byli na mateřské nebo jak se říká na rodičovské dovolené?
Pokud ano, tak vám možná dojde co tím chci říct. Připadám si jak gumová pískací hračka pro psa - totálně ožvýkaná, unavená životem s myslí použitou a opotřebovanou jako její povrch.
Být totiž matkou, nepřináší jen ohromné množství lásky, které se vám vyvalí ze srdce, když se ten uzlíček narodí, ale úměrně tomu vám začnou stejně rychle odumírat mozkové buňky, jelikož vaše mentalita se v následujících pár letech dá připodobnit dvěma slovům: bublající bahno.
Přesně tak vážení, tahle dovolená není dovolená, ale jen obyčejný sociální a myšlenkový půst.

Od tvého posledního výdechu, kdy jsem naposledy držela tvou ledovou ruku, jsem nepřestala plakat. Nedokázala jsem přijmout fakt, že už tu nebudeš, že se na mne nepodíváš a já už si ti nebudu nikdy moci vylít své bolavé srdce. Byla jsi víc, než vlastní máma a já si neuměla představit, že tu nebudeš, že mám dýchat vzduch, kde nejsi i ty.
Každý další den jsem tě v našem společném bytě slyšela. Nikdy jsi neodešla.

Ale nakonec asi i tobě došlo, že takhle to dál nepůjde.

Každý má právo jít.
A od té doby jsem neplakala.
Hladila jsem si rostoucí břicho.

Vyčerpaně dopadnu na gauč.

"Už nemůžu, prostě už nemůžu."

Je půl deváté ráno a já jsem zralá jít spát.
Mlaďas konečně odešel do školy, mrňous se dožaduje úkolů, protože po nich čeká odměna v podobě tabletu (co jsme to jen dopustili).
Štěně si chce hrát. Chce si hrát pořád.
Psí dědek kvílí, neboť se nakonec zakousla do něj.
Králík v patře lomcuje klecí, jelikož už chce ranní dávku vitamínů, ptáci vedle řvou.
Zase je vyrušuje kočka.
Jen agama se vyhřívá potom, co jsem mu před čumák naservírovala šest sarančat. A jediné dvě pomocnice co mám?

Chrápou.

To jsme ale sebranka.

Očekávající telefon od únosců zazvoní.

Nasadí sluchátka a pozdraví:
"Dobré ráno profesore."

"Dobré ráno inspektorko.Co máte dnes na sobě? Dneska bych vám oblékl červený kostým, víte, abyste s námi ladila. Samozřejmě si nemusíte nasazovat masku. Váš obličej každý zná. A navíc je rozhodně hezčí než nějaká maska. Pokud byste si stáhla vlasy do uzlu, vynikne v tom vaše šíje. V tom případě by se hodily nějaké pěkné náušnice, nejlépe nějaké dlouhé. Máte nějaké takové? A co nějaký náhrdelník? Ne! Holý krk působí svůdněji...."

Inspektorka nevěřícně lapá po dechu:
"Sakra! Budeme vyjednávat a nebo jste se rozhodl dělat mi dohazovače?"

Jsem věřící.

Věřím v zázraky.

Když vyjde slunce a trochu sprchne, i na holé skále dokáže vyrašit tráva.
Věřím v zázrak zrození a jsem unesená, když se s tím setkám.
Je zázrak,jak se dokáže zotavit tělo z nemoci i po operaci.
Věřím, že matka dokáže zabít mnohonásobně silnějšího tvora beze zbraně, aby ochránila potomka. Když shoří les, další rok se tam i tak zazelená tráva.
Z malého zrnka vytvoří něco úžasného. Propůjčuje mu svou ochranu a lásku, aby se za pár let mohlo změnit v nádherný velký strom.
Není nic mocnějšího na světě než příroda. A v to věřím!

"Mami...maminko... já se vyspinkal."
Zatímco spíš, se z postele vedle té tvé ozývá ​dětský hlásek.
"Já se nepočual."
Princ z tvého snu pobídl koně a jen kolem tebe proklusal. Všechno mizí a tobě pomalu dochází, že už jsi zase vzhůru.
Bolí tě celé tělo a rozhodně nehodláš ještě vstávat. Stoprocentně je zase teprve půl šesté, ale na telefon se podívat nemůžeš. Jakmile otevřeš oči, on tě uvidí.

Třeba přestane.

"Maminko," cítíš jeho dech na obličeji, "vstáváme."
Kdy se sem dostal?
Oči ale otevřít nemůžeš.
...
Ticho.
...
Třeba to vzdal.

Nevzdal. Ale i kdyby ano.

Tvůj močový měchýř se zrovna probudil.

Když poodhrnu závoj vzpomínek, vidím malé dítě, pro které nic nebylo problém.
Bylo jí pět a pobíhala v ohradě mezi plemennými býky s bezstarostným úsměvem na rtech.
Pokud upřu pohled o deset let dopředu, vidím dívku, která má radost v očích, ale její chování už není tak sebevědomé. Že by první záseky na pažbě cizí pušky?
O dalších deset let později dívka změnila výraz svého obličeje k nepoznání. Pod očima se jí vytvořily temně fialové kruhy.
Zdá se, že život asi nenabízí jednoduchá řešení.
O dalších deset let později je šťastnou matkou s nešťastnou diagnózou.
Kdy tedy sešla z cesty?

Každé tři měsíce je to stejné. Zdá se, že celý život se odvíjí od kontroly ke kontrole.
Po ní přijde velká úleva. Pokud tedy dopadne dobře.
Jak plyne čas, mění se úleva v napětí...poté v nervozitu...a nakonec máš pocit, že už není co okusovat, do čeho dloubat, nebo co oškubat.
Přesto všechno jsme všichni, co to zažíváme, optimisté. Každý čekáme na jedno jediné slovo - negativní.
Do poslední chvíle tomu věříme.
Jiná možnost není.
A pokud nakonec uslyšíme opak, zhroutí se vše jako domeček z karet.
Ale to nevadí, protože my už jsme otrlí.
Utřeme slzu a jedeme dál.

Na návštěvě u Sandy:

Není ti tady někdy smutno? Já mám Garryho a Patrika a mamka s taťkou nás berou občas na výlet, ale ty bydlíš za městem a navíc úplně sama? Neuvažovala jsi někdy o tom, že bys měla malá veverčátka?"

Zrzka vzhlédne od mikroskopu.

"Zbláznil ses!?!?
Já utíkám přede všemi pod vodu, abych měla klid na své bádání a udělala bych takovou fatální chybu, abych si udělala mladé?! Navíc, dokážeš si představit ten ohromný přístroj k výrobě kyslíku, kdybychom v mé bublině byli tři? A to nemluvím o tom, že jsem tady pod vodou ještě žádnýho veverčáka nepotkala."

Dosedl do křesla a uchopil ovladač, když uslyšel klíče v zámku.
"Zlato! Můžeš mi pomoct?"
Rezignovaně odloží přístroj, zvedne se a vydá se za hlasem.
Nakoukne do předsíně a drahá ho zavalí vodopádem slov, zatímco prochází kolem něj do kuchyně.
"Prosím tě, co ty boty? Nemůžeš je očistit? Kde jsou děti? Mají úkoly? Doufám, že nešly ven bez nich."
"Teď jsem..." byla pryč,"... přišel." Zašeptal.
Z kuchyně se ozve rána. Ona leží na zemi na zádech. Zapomněla utřít před odchodem rozlitou šťávu.
"Co se stalo?" přiběhne.
Zvedne ji do náručí a ona mu věnuje láskyplný pohled.
Pro dnešek bude hrdinou.

"Dveře se otvírají." Hlas ve sluchátku inspektorky zachrastí.
"Čekejte na znamení." odvětí s pohledem upřeným na Královskou tiskárnu cenin.
Stovky ostřelovačů míří zbraněmi jediným směrem.
Čas jako by se zastavil, jen velká železná vrata dokončují svůj pohyb.
Ze tmy se vynořují ve dvou řadách asi tři desítky osob v červené kombinéze se samopaly a puškami a rozestupují se nad schody.
Na hlavě mají kapuci, na obličejích masky a míří do davu.
"Salvador Dalí?" vydechne inspektorka zatímco v uších neodbytně slyší: "Všichni jsou stejní! Žádám rozkazy! Co máme teď dělat? Inspektorko!"
"Ruším akci."zničeně vytrhne sluchátka z uší a vyběhne ven.

Poslední kopnutí, lokalizátor a už jí jen vypustit.

Po zuby ozbrojené komando běží stokou a sleduje blikající bod na obrazovce.
"Blíží se k nám! Ještě dvacet metrů! Jedeme, jedeme!
Už jen patnáct metrů! Kudy chtějí vylézt? Tady v kanalizaci nemáme zaneseny žádné větší tunely. Rychle, musíme je překvapit dříve, než se napojí!" Pobízí velitel jednotku.
"Už jen pět metrů a blíží se!"
"Stůjte! Jsme na místě."
"Před námi je jen malá výpusť." Velitel informuje do mikrofonu.
"Čekejte!" Zvedá ruku k pozoru, zatímco ostatní míří puškami na otvor ve zdi.
Vykouknou však jen malá očka a čumáček.
"Je to fretka, pane."

Je to pár dní, co jsem se vrátila z nemocnice. Začalo DMD.
Před dvěma lety jsem byla v nemocnici, když probíhalo DMD.
Před čtyřmi lety jsem se vrátila z nemocnice a začalo DMD.
Nebyly to jen tři operace, které jsem podstoupila, ale ty nejnáročnější. Vždy mi v té době zněl v hlavě malý provokativní hlásek: Je duben. Hádej co?
Nejsem spisovatel a říkám si také, co tu vlastně dělám mezi těmi co to umí, ale stejně tak mě přesvědčuje i ten neodbytný drobek, že rozkaz přece zněl přece jasně.
Přežiješ - napíšeš! Prostě musíš!
Takže pokud na tom závisí můj život.....

"Bratři, přišla naše chvíle. Nastal čas oprostit se od obyčejného života. Jsou nás tisíce, miliony, prežíváme stovky let. Jsme prakticky nesmrtelní. A navíc...krásně zelení!
Takže až řeknu teď, pučíme!!!! Dokud nás nebude tolik, že zaplavíme celou tuhle masu vody a potom i potoky, řeky, moře a nakonec ovládneme celý oceán! Takže teeeeeeeeeeď!"

Malá tůňka upustila dvě bubliny.

Zatímco Nezmar zelený pobízel své bratry, v jeho rameni docházelo k malému povstání řas rodu Zoochlorella:"... vždyť jsou zelení jen díky nám, sestry! Takže kdo jiný by měl ovládnout celý tento ohromný organismus...."

...

K tůňce se přiloudala kráva a všechnu vody vypila.

Vždycky jsem si říkala, že nemohu nikdy nikoho milovat víc, než své malé sourozence, o které jsem se v pubertě starala.
Dnes si prohlížím ty malinkaté prstíky, které nejsou schopny obemknout ani můj nejtenčí prst a neumím pochopit, jak se tu ten uzlík ocitl. Jak je možné, že v mém těle vyrostlo něco tak krásného, úžasného a dokonalého a navic k tomu pociťuji takovou lásku, že to neumím ani vyslovit, ukázat, popsat...
Neměla jsem ani tušení, že jsem takové lásky schopna.
Ještě včera jsem nevěřila, že mám opravdu v břiše dítě a dnes vím, že bych ti dala celý svět.

Drahý Tacite,

neumíš si představit tu zkázu, která pohltila celé město. Zdá se, že jsme svou zhýralostí popudili Bohy. Vypadalo to, jakoby se na celou zem hroutilo nebe.
Objevil se obrovský mrak a zem pokryla masa hmoty z pekla. Během chvíle vše zmizelo. Tisíce lidí se propadlo do tmy. Moře se vylévalo ze břehů.
Vše bylo rychlé. Myslím, natolik, že většina ani nepostřehla, co se děje.
Stál jsem míle daleko, tři dny. A nemohl se pohnout. Žár odsud sálající mi olizoval tváře, jakobych byl v centru té hrůzy.
Nevím zda budu moci ještě někdy v klidu spočinout.

Tvůj přítel Plinius

Moje dcera je velmi chytrá. Důvtip jí nechybí. Vše rychle chápe a ve složitějších situacích si dokáže poradit. O to víc mě trápilo, když před přijímačkami nosila pětky.
Narozdíl od své zpomalené kamarádky, která má stále jedničky a já nechápu jak je to možné.
Stačí jeden příklad za všechny.
...
Venku horko, ona na sobě koženou bundu a pečou spolu mufiny.
"Aby jste nezmrzly." Ironicky podotknu.
"Nebojte," vykulí kukadla:"ta bunda je teplá, sáhněte si."

Jen jsem zalapala po dechu.
...

Husté vlasy do pasu, nohy jak žirafa a řasy mrkací panenky, ale když se rozdávala chytrost, stála asi někde na hanbě.

"Opravdu jsem se snažil!
Je jednoduché tajit myšlenky před světem, ale před sebou? Dokonce jsem se pokoušel změnit svého patrona. Ani to jsem nezvládl. Je to jako sérum pravdy. Nic s tím nelze udělat."
"To všechno velice dobře chápu Severusi, ale i po takové době?"
"Navždy. Ale to nepochopí muž, který si s lidmi hraje jako s loutkami a nikdy nikoho nemiloval!" Sklonil hlavu do dlaní a poprvé dal před někým průchod emocím.
Ale jen na chvíli.
Hřbetem ruky otřel tvář a opustil místnost. Tomuto muži už neměl co říct.
Brumbál chvíli hleděl směrem, kterým profesor odešel.
"Kdybys věděl Severusi."

Pokojem se rozléhají hluboké vzdechy. Dvě vlhká těla se o sebe třou v divoké vášni, jen bledé světlo z ulice vytváří na stěnách pohyblivé stíny.
Jen slabě zazní silnější ženský sten, když se objeví polštář a zdroj zvuku utiší.
"Pssst! Víš, že nesmíme být slyšet," zašeptá udýchaný mužský hlas.
Postel opět zavrže rytmem touhy a žena se zakousne do hřbetu ruky.
Jemně vrznou i dveře, když se zaklapnou. Nejspíš průvan.
Muž přirazí své tělo mezi rozevřená stehna, ona nevydrží a zakřičí.
...
Oba s výdechem odpadaji, zatímco žena zaostří ke dveřím, kde se rýsuje malá postavička.
"Taky máš zlý sen, maminko?"

Konečně mě vezou z jipky.
Z těla ještě dost hadiček trčí, ale nevadí.
Je to krok vpřed.
Sanitář otevře dveře pokoje a vtlačí mě do malé místnosti, kde mě ze tří postelí přeměřují pohledy tři postarší babky. Čtvrtá zadní je moje. Cítím pouze zděšení. Bože, to nedám!
Bohužel nejsem schopná dalsí tři dny ničeho. Jen kňučení na posteli bolestí, zatímco milé babči, všechny po operaci břicha, velmi rychle a drsně reagují na jakýkoliv můj silnější vzdech.
"Neboj kočko, sestry se postarají. Žádné flákání tu nebereme. My na to dohlédneme!"
Jejich odhodlané pohledy hovoří za vše.
Stala jsem se součástí džihádu.

Jsem doma. Záda mě bolí, žebra tlačí, nemohu se nadechnout, ani zakašlat a sleduji jak kolem muž a děti kmitají.
V hlavě mi rotují všemožné myšlenky. To sklo je špinavé, ta kytka vzadu uvadá. Dal malému někdo najíst? Určitě má studené nohy. A ten prach. To prádlo musí někdo pověsit, jinak neuschne. Mám žízeň.
Podepřu se na loktech, zařvu bolestí a dopadnu zpět na postel.
Celá rodina se kolem mne seběhne.
"Co se stalo?! V pořádku?"
"Nic," protočím oči v sloup,"mám žízeň."
"Tak odpočívej, hned ti něco přinesu." zašvitoří dcera a všichni zmizí.
Rezignovaně civím do stropu.
"Ano mami."

Jakmile první paprsky obestřely vrcholek kopce, políbil svou manželku a odešel.
Tam, kde večer práci zanechal, aby pokračoval.
Každý den.
Až do té doby, než hora skryla paprsek posledni.
Žena tomu přihlížela, a přestože jí to nedávalo smysl a několikrát denně se přistihla při pochybách, trpělivě se o něj a jejich tři syny starala, připravovala jídlo, ošetřovala rány způsobené prací se dřevem a s lítosti sledovala sousedy, kteří se jim začínali stranit, za zády je pomlouvaly a vysmívali se jim.
Proč?
Protože ho milovala a věřila mu.

...

Práce byla hotova a po dlouhých měsících sucha dopadla na zem první kapka.

"Některý učitelé mě požádali, abych pro ně jako něco udělal a ja myslim, že je to vhodnej okamžik k tomu, vokázat co ve vás je. Takže potřebuju dva."
Luna překvapivě s Levandulí zvedla ruku.
"Výborně."Zatleskal Hagrid."Vy pudete do skleníků sesbírat kůrolezy. A teďkons štyry."
Další žáci neochotně zvedli ruku.
"Skvěle, vy si vemete na starosti náhrdelník profesorky McGonagallové, který sebrala rodinka hrabáků. A vy poslední se vydáte do lesa a přinesete mi semena divokého ječmene, který vyžraly Okamie ze skleníku. Bohužel byli poslední. A nebojte...průchod střevama semenům neublíží. Spíš bych se bál toho, že Okamie zrovna hnízdí."

Mám podobný pocit, jako každý z vás, když ráno prcháte mezi ostatními lidmi do právě přijíždějícího metra, nebo když čekáte ve frontě v obchodě, kde ostatní netrpělivě podupávají a občas pronesou poznámku na adresu prodavačky. Když sedíte v čekárně a snažíte se být trpělivý, přestože kdyby vás doktor vzal přednostně, bude to jen chvilka a nebo je váš případ určitě důležitější než těch ostatních.
Každý máme dost často tenhle pocit. Jsme osamoceni v davu lidí, kteří na tom určitě nejsou jako my.
Ale přemýšleli jste někdy, že tenhle pocit má každý jeden člověk, který kolem vás v tu chvíli projde?

Něco vám povím. Mám strach. Mám hroznej strach. Bojím se, že usnu a už se neprobudim. Že se něco zvrtne a všechno bude k ničemu. Srdce mi buší a tlačí mě na prsou.
Chvílemi mám pocit, že se nedokážu nadechnout.
Zitra jdu na operaci plic, a přestože za poslední dva roky není zdaleka první, tak mě svírá hrozivý děs.
Stále se usmívám a jsem pozitivní. A zvládnu taky úplně všechno, ale uvnitř mám pocit, že asi vybouchnu.
Co když už se nevrátím?
Ale nikdo to neví, protože já se přece nebojím.
Takže to prosím neříkejte mým dětem. Ony mi věří.

Běžím ke stolu, trhám nedočkavě papir, igelit a z maleho pytliku vytahuji obdélníkové sklo.
Uz jsem se nemohla dočkat, jelikož písmena na mobilu přes tolik skrábanců už téměř bebyla vidět a vzhledem k tomu, že mé nenechavé děti ho mají stále v práci, musí být přece ochráněn.
Vytahuji hadřík jedna a myji obrazovku. Pak druhý a sem tam dýchnu a zamlžím displej. Opět přetřu, abych vše řádně vysušila.
Opatrně, abych nepoťapkala sklo, ho beru do ruky a přikládám k telefonu. Jemně tisknu plochy k sobě a.....
Rup! Ochrana je na kousky.
Drbu se nechápavě v hlavě.
Že by únava materiálu?

Bolest tě trhá na kousky. Máš pocit, že se nenadechneš. Snažíš se počítat do deseti, ale už u čtyřky zapomínáš jak dál. Chce se ti řvát. Chce se ti plakat.
Přichází s mnohem větší razancí a čím dál častěji.
Další nápor bolesti uz prostě nemůžeš zvládnout.
A když už vysílením omdléváš...ustane.
Přemýšlíš jestli můžeš věřit tomu, že to skončilo, ale pak to uslyšíš.
Donutiš se posledními kousky svého bytí otočit hlavu po hlasu a otevřít oči.
A v tu chvíli to víš.
Máš před sebou tu nejzářivější hvězdu na světě. Je jen tvá.
A ty ji už nikdy nepustiš.

Kdykoliv se otočil, byla tam.
Potkával ji v Prasinkách, o vyučování,i v hodovní síni, jen ne samotnou.
Všude byla s tím namyšleným parchantem.
Jakoby na něj zapomněla.
Vždyť si toho tolik slíbili. Smáli se spolu. Zkoušeli první kouzla. Proč se to všechno změnilo? Co udělal špatně.
Procházel se kolem jezera a pokoušel se učit. Na slunci se zrovna vyhřívala i olbřímí oliheň, jezerní lidé se plácali ve vodě jako malé děti a pod stromy u Zapovězeného lesa stála Lili.
A ten zmetek..... ji líbal!

Oči se mu zalili slzami a v hlavě mu zněla jediná věta:
"Budeme pořád spolu."

Muž volá na přítele za sebou.
"Sire Nikolasi, přidejte! Musíme si pospíšit. Lady Jane na mne čeká, abych jí uštědřil jeden za svých vroucích polibků."
"Sire Charlesi, nemůžu přece uštvat svého oře." pokřikuje jezdec za ním, zatímco koleny svírá boky svého koně a kotníky pobízí ke cvalu.
"Sire Nicholasi, víš, že když nedorazím včas, čeká mě peklo."
Ještě více se přitiskne k hřbetu svého koně a přimhouří oči proti větru, který teď povlává i s jeho vlasy.
Stojím opodál, pozoruji muže a závidím jim.
Může jim být přes třicet a vůbec jim nevadí, že ten kolotoč je pro malé děti.

Nejsem spokojená. Moje představy z mládí se od reality tolik liší.
Chtěla jsem být bohatá a krásná. Taky jsem chtěla montérky a šaty, být veterinářka, mít statek a jezdit po světě. Je k tomu jen potřeba tvrdá práce. Co na tom, že některé věci se prostě neslučují.
A navíc lidé kolem mne měli úplně jinou představu o mém životě.
Ne, rozhodně nikoho neobviňuji ze svého neúspěchu, byla to má chyba, ale tenkrát jsem to tak neviděla.
Ale jedno vím. Vždycky jsem chtěla být máma. Takže můj největší sen se mi splnil.
A to ostatní?
Asi jsem to jenom doopravdy nechtěla.

Když jsem se narodil, byl jsem nejmenší, pořád hladovej a navíc bílej.
Nevím jestli vadilo to, že jsem měl barvu jako krajina okolo a byl jinej než ostatní, nebo mě bylo mojí mamince líto, ale vzala nás jinam. Bylo tam tepleji a zem byla také tmavá a teplá.
Už jsme měli se sourozenci zoubky a začali jsme jíst maso a tak nám maminka chtěla ulovit jelena. Ale měl velké parohy.

Měli jsme co jíst, ale maminku už ne.

Pak se objevil ten člověk.
Podival se na mne a věděl jsem to, my oba.
Byl jsem doma.

Tu noc jsem proplakal.

"Tak si představ mami, že dneska se to povedlo. Vzali mě!"
"Tak to je super. A jak to šlo?" Nadšeně jsem dceru vyslýchala.
"No nepovídala jsem o vejšce ani plánech do budoucna, vlasy jsem si ledabyle stáhla, vzala jsem si tenisky a tu velkou mikinu."
"A to ti věřili, že dokážeš tahat palety, když jsi schovala tělo pod tím velkým hadrem?" Docela mě to překvapilo, protože moje dcera vypadá jak vychrtlá modelka.
"No to víš, že se na mně koukali divně, ale dřív než stihly cokoliv říct, tak jsem na ně vytasila bicepsy a vysvětlila, že mám sílu jako chlap."

"Jak nepiju, tak bych se dnes potřeboval opít, Hagride. Minimálně abych zapomněl jaký jsem idiot."
Harry si přitáhl deku přes holá ramena až k mokrým vlasům.
"Myslíš, že tu mám máslovej ležák nebo nějakej podobnej tlamolep? Ohnivá whisky by ti roztrhala vnitřnosti. Navíc, ve tvým stavu bych alkohol nezkoušel, už tak ses toho nadejchal na pár desítek let dopředu. Bodejť, snažit se vosedlat třaskavý škvorejše je pěkná pitomost."
"Neměl bys třeba nějaké skřítkovské? Vážně bych ocenil, kdybych zapomněl na ty vysměšné pohledy."
Hagrid se podrbal ve vousech:
"A co Sklepmistr? Vyhrál jsem tu mudlovskou brečku loni v létě nad Aberfothem."

Jsem zoufalá. Jsem totálně zoufalá ze své trapné pubertální patnáctileté dcery. Řekla bych, že už jsem snad zkoušela úplně všechno. Už ale nevím co s ní, jelikož nic nezabírá.
Zkoušela jsem to po dobrém. Hodiny a hodiny jsem do ní hustila moudra o životě a ona stále hledala svůj mozek na druhé straně hlavy. Sebrala jsem jí telefon, řešila to zákazy, dokonce u nás proběhlo i násilí, ale už od prvního roku svého života zkouší nejspíše hru Kdo z koho.
Vše bylo bezúspěšné.
Možná by potřebovala zjistit jaký život ve skutečnosti opravdu je.
Vyřešeno.
Dostane dnes místo večeře pelyňkový čaj.

Jeho prsty se mu bořily do rozčepýřených vlasů a jemně přitahovaly vyděšený obličej, zatímco druhou rukou bloudil kolem pasu.
Na Jamesův vkus byl Remus až příliš blízko.
"Počkej!" Dlaněmi se mu zapřel o ramena, "může nás někdo vidět."
Tichošlápek se pomalu naklonil a jemně mu dýchnul do ucha:"Neboj, jsme tu sami."

Ten šepot Jamese rozrušil.
Přivřel oči a poddal se dotykům. V očekávání jemně pootevřel rty a... najednou se Remus odtáhl, chytil ho za ramena, prudce otočil zády k sobě a popostrčil k odchodu.
"Tak a večer s Lili na ostro, kámo." Laškovně ho při odchodu pleskl přes zadek.

Je s podivem, kolik existuje dotazů či poznámek k určitým tématům, o kterých většina z nás ví, že by se neměly pokládat. A přesto jsme denně svědky toho, že je někdo nám blízký nebo dokonce my sami běžně používáme. Pokud bych měla uvést příklad, stačí zavzpomínat na dobu, kdy jsme chodili do školy a stále nám byla pokládána otázka - Jak bylo ve škole?

Když vám vyraší akné, jistě vás nepotěší věta: Sluší ti to.
A single hrozně rád poslouchá: Tak kdy si někoho najdeš?

A já naprosto jistě vím, že nepotřebuji slyšet:
To bude dobré.
Na utěšování si vystačím sama.

Procházím dveřmi, které mi pravidelně hýbou se žaludkem. Nemohou za to, ale s psychikou člověk nic neudělá.
Všichni jsou tu milí. I já bych se tu cítila dobře, kdyby mě ze všech stran neotravovalo tolik chemického pachu.
"Promiňte."
Poklepe mi na rameno hezká slečna.
"Omlouvám se, ale chvíli už jdu za Vámi a nemohu se vynadívat na ten váš cop. Máte štěstí, že máte tak krásné vlasy." Usměje se na mne.
Ta slova mě zahřála u srdce:
"Děkuju, ale je to paruka."

Jo, je to na prd, ale co...aspoň mám díky té mrše husté kadeře, i když ne vlastní.

Klečel v tom chladném sněhu před námi a tvářil se jako by mu vůbec nedocházelo proč. Těkal očima z jednoho na druhého a nejspíš hledal nějakou oporu, vysvětlení, alespoň v jednom z našich pohledů, zatimco mu z děr v břiše vytékala čerstvá krev.
Nevěděl vůbec jak hrozně to bolí. Jak strašné je se koukat, když vám před očima podříznou oba rodiče.
Pokud ano, nikdy by to neudělal. Nikdy by je sem nepřivedl.
Stoupl jsem si proti němu, zahleděl se mu do očí a vrazil mu nůž rovnou do srdce. Snad ho to bolelo stejně jako mne každý den.

"Pro hlídku."