Moje články

Dostat se sem nebylo nikdy jednoduché. Poprvé si to vyžádalo měsíce pátrání a příprav, a kdyby nakonec neměli ono příslovečné štěstí, ani by nenašli cestu dovnitř.
Tehdy toho vlastně moc neviděl, po pár metrech se mu zřítil na hlavu strop a bylo hotovo. A dneska taky neměli času nazbyt. Rychle proběhli chodbami, otevřeli vchod a hnali se za svým cílem. Čekal, že to nepůjde tak lehce, ale naštěstí to skončilo jen studenou sprchou.
A objetím. A jejich první pusou.
„Asi by sem měli pověsit ceduli Vstup jen na vlastní nebezpečí,“ pomyslel si Ron a zabouchl za nimi dveře Tajemné komnaty.

Je teď tvou každodenní společnicí. Věnuješ jí veškerý volný čas. Vteřiny, minuty, hodiny. Život kolem tebe přestává existovat, všechny tvé myšlenky se soustřeďují jen na svět vetkaný do sítě písmen, slabik a slov. Přestáváš jíst, pít, snad i dýchat.
S každým otočením nového listu se tvůj obzor posouvá o kousek dál, o stupeň výš, o krok vpřed. Chvílemi se od ní téměř nemůžeš odtrhnout, protože ji prostě musíš dočíst až do úplného konce.
Víš, že to přijde. Je to na dosah. Je to nevyhnutelné.
Počítáš s tím a zároveň se toho děsíš. Za poslední přečtenou stránkou učebnice totiž čekají zkoušky.

Tááák, tady se spokojeně uvelebím a poležím si. Před chvílí jsem se krásně ohřál na peci, ještě teď ze mě to teplo sálá. A k tomu ta vůně, to je teprve lahoda. Ale takhle to taky nebude špatné. Budu si hovět na čistém kanafasu, rozhlížet se po světě…
A heleme se, kdo to sem jde? Vypadá sice trochu prkenně, ale možná budeme kamarádi. Pane jo, ten má tedy ústa souměrná, ale hubu jako splav. Když ji otevře, vypadá to, jako kdyby mě chtěl slupnout k svačině. A copak že to povídá?
„Jed´ jsem, sněd´ jsem, kaši z rendlíka, krajáč mlíka…“

Vzduch voní rozkvetlými lipami a chvěje se bzukotem včel. Za jiných okolností by to mohla být nádherná vyjížďka krajem, který mi po krátké době přirostl k srdci. Hluboké lesy, tichá hladina řeky, modré nebe nad hlavou. Za jiných okolností – kdyby nebylo poslání, které jsem si předsevzala vykonat.
Ostatní jsem nechala daleko za sebou. Tohle je jen můj úkol, moje pouť. Kopyta mého koně klapou pěšinou vinoucí se vzhůru do stráně, k cíli mé cesty. Trochu se bojím, ale vrátit se odmítám. Nenašla jsem totiž jiné východisko.
Abych mohla být pravou ženou, musím se teď změnit v muže.
Za zdmi karlštejnskými.

Vždycky jsem miloval pořádek. Když byly věci na svých místech, urovnané, vycíděné, bez poskvrnky. Když měly svůj řád a své místo.
Takže teď bych měl být na vrcholu blaha. Tohle jsem si vždycky přál. Žádný chaos, pokřikování, hemžení studentů po chodbách, vrážení do spolužáků či dokonce do vyučujících, překračování pravidel. Oáza. Idylka. Ráj na zemi.
Ano, měl bych být spokojený. Jenže když jsem dnes viděl kráčet od kočárů ty přísné dvojstupy, se strnulými výrazy bez jakýchkoliv emocí kromě strachu, pocítil jsem iracionální touhu podstrčit Protivovi trochu chechtacího prášku z mé sbírky zabavených zakázaných artefaktů.
Aby byl svět zase v pořádku.

„Hej, ty tam? Slyšíš mě?“
„Jo, slyším.“
„Co budeme dělat?“
„A s čím?“
„S tamtěmi cvoky.“
„Proč?“
„Jdou přímo sem.“
„No a? Lež v klidu a dej mi pokoj. Chci se trochu vyspat, než pojede další vlak.“
„Ale oni…“
„Vědí o nás?“
„Nejspíš ne.“
„Tak to bude aspoň švanda.“
„Myslíš?“
„Určitě. I normálně jsme pro ně problém. Ale když o nás nevědí… to si fakt užijeme.“
„Jenom aby.“
„Neboj, bude to psina.“
„Hele, jeden se sem dívá. Asi si nás všiml.“
„Houby, nevšiml. Obouvá se, nebo co.“
„Náčelníku, nevadí, že je tam pešuňk a koleje?“¨
„Vím o nich. Lyže sejmout…“

Jde se mu ztěžka. Jen co noha nohu mine. Na jednu stranu doufá, že se mu po zpovědi uleví, ovšem na tu druhou si není jistý, jestli to bude stačit. To tajemství je příliš veliké, příliš svazující. Kdyby vyšlo najevo, co ví, stálo by ho to život.
Ale cesta je neúprosná. Každým krokem se víc a víc blíží k okamžiku rozhodnutí. I v nastalém šeru před sebou uvidí známou siluetu a naposledy zaváhá. Poté se roztřesenou rukou přežehná a poklekne. Dlaň zlehka spočine na hřejivém povrchu dřeva.
Zhluboka se nadechne a zašeptá do vrbové kůry: „Král Lávra má oslí uši!“

Prožila jsem spousty životů.
Zrodila jsem se na východě, odkud přichází slunce a odkud vzešlo lidské plémě.
Klaněla jsem se bohům se zvířecími hlavami a zvedala kamenné kvádry z písku.
Spojila jsem kmeny roztroušené ve stínu hlubokých hvozdů, aby snáze odolaly síle kočovných nepřátel.
Vztyčovala jsem kříže a sloužila tomu, v jehož jméně mne jinde lidé dobývali a bořili.
Žila jsem uprostřed džungle s hlavou obrácenou k nebi, slunci a hvězdám.
Poznamenala jsem osudy mnohých krví, bolestí a utrpením.
Některá moje převtělení trvala staletí, jiná jen krátce, avšak lidé si dodnes pamatují má jména.
Jaká budu, až budu znovu žít?

Slýcháme o nich v příbězích. O odchodu královských či selských synků do světa na zkušenou, o nečekaných výpravách tam a zase zpátky, o dobrodružných letech k nikdy neviděným hvězdám.
Potkáváme se s nimi v písních. Trampové, tuláci a poutníci je povýšili na symbol, na svoji modlu, kterým dávají různé přívlastky – blátivé, široké, nekonečné, úzké, zaváté, zmáčené deštěm, kroutí se, táhnou se až za obzor, vedou dál.
Pravdou ale je, že na nich nic zvláštního vlastně není. To tajemno, tu poezii jim vdechla ona odvěká lidská touha po objevení toho, co leží za dalším rohem, lesem, kopcem, obzorem.
Touha v nás.

Strašně rád poslouchám historky o tom, co jsi dokázal – z mála jsi udělal hodně, z velikána myš a z chudého sedláka pana hraběte.
Chci jít v tvých stopách, dědo. Proto tu teď blbnu.
Neboj, zvládnu to. Chce to jen trochu trpělivosti a přesně dodržet postup.
Jedna smyčka, druhá… tááák, teď utáhnout… Krucipísek, špatně. Já se na to vykašlu.
Klid, ono se to poddá. Raz, dva… A zase nic. Ach jo.
Jenže tys to měl jednodušší, stěžuju si tvýmu malovanýmu já v parádních nablýskaných holínkách.
Kdoví, jak bys zvládal ty svý hrdinský činy, kdyby sis musel pokaždý před výpravou zavazovat tkaničky.

Zalíbila se mu ve chvíli, kdy ji prvně uviděl, a v okamžiku, kdy se jí mohl poprvé dotknout, se do ní zamiloval. O samotě v šeru jí občas říkal slůvka, která by v plném světle nikdy nevyslovil. Pod dotekem jeho ruky ožívala a předla jako spokojená kočka.
Několikrát se bál, že ji ztratil. Že už mu nebude patřit, že se už nesetkají.
Ale ona tam vždy byla.
Čekala na něj.
Krásná a vznešená.
Jak se víc a víc přibližovali k doku, v koutku oka se mu zaleskla slza.
Na dokonalý tvar kosmické lodi USS Enterprise se Scotty mohl dívat neustále.

Podle kalendáře už se blíží jaro, ale tady na severu Kanady by to hádal málokdo. Ledový vítr mě bodá do tváře jak tisíce jehel. Nohy se i se sněžnicemi boří do hlubokého sněhu, který tlapy mých psů nezvládají udusat. Ale je to dobrý, vzdálenost mezi mnou a tím cizím chlápkem se začíná prodlužovat.
„Stůj!“ přinese ke mně vítr první slovo, ta další už nerozeznám.
Pod saněmi se ozve zapraskání. Další. A další.
K protějšímu břehu zbývá tak jedna, jedna a půl míle.
Když se spolu s nákladem propadám pod led, už vím, že ukrást ty cizí kůže nebyl dobrý nápad.

Okamžik mého zrození je zahalen tajemstvím. Pamatuji si jen dotek něžné dlaně, která mne předala do mužného objetí, zbytek vzpomínky odnesly vlny tichého jezera. Svůj skutečný život stejně počítám až od chvíle, kdy jsem se ocitl po boku toho, jenž se stal mým druhem. Prošli jsme spolu mnohými nebezpečenstvím, mnohými boji a válkami, stoupali jsme k výšinám i klesali do prachu a do bláta. To všechno však jen utužilo naše spojenectví, stali jsme se nerozlučnou dvojicí, o které se budou vyprávět příběhy a skládat písně dlouho poté, co se rozpadneme v prach.
Vždyť kým by byl Artuš bez svého meče?

„Dceruško moje,“ ozve se ode dveří otcův hlas.
Naposledy zkontroluju v zrcadle svůj obraz, uhladím zbloudilý pramen vlasů a zakryju je bílou loktuší. Ve velké síni usednu se sestrami kolem stolu a společně čekáme, až otec přivede toho mladíka.
Moc se těším. Na cestu, na novou zemi, na svatbu. A hlavně na svého ženicha. Zahlédla jsem ho jen letmo, ale nevypadá špatně. Takový milý, tichý, uctivý…
Vím, že to budu já, na koho ukáže jeho ruka. Já budu ta, kterou si odtud odvede. Je přece odvěkým nepsaným pravidlem, že první se vždycky vdává ta nejstarší.
A zlaté vlasy máme všechny.

Rose jako dítě věřila, že pokud si něco bude přát opravdu moc, tak se jí to splní.
Když si hrávala s kamarády na schovávanou, přála si být neviditelná.
Když vylezla na příliš vysokou zeď a bála se skočit dolů, přála si mít křídla.
Když po ní matka chtěla, aby vynesla koš se smetím, přála si zjistit, že je ztracená princezna.
Když jí bylo smutno, seděla schoulená na parapetu okna a přála si, aby jí někdo daroval kousek nebe.
Ale teď byla dospělá a onoho dne, kdy opět odcházela do práce v obchodním domě, si na svá dětská přání už nevzpomínala.

„Bacha, jde sem!“
„Merline, už zase?“
„Zdrháme!“
Tahle slova se ozývala na bradavických chodbách už několik desetiletí, ale letošní frekvence předčila všechny předchozí. Na nádvoří byste nepotkali ani nohu, hlavními trasami procházeli studenti jen na vyučování a zpět, těm bočním se vyhýbaly i mazaní sedmáci ze Zmijozelu.
Dokonce učitelé omezili své cesty po hradě na minimum – profesorka Prýtová poté v měsíčním hlášení vyčíslila pokles spotřeby erárního kafe na čtyřicet tři procent, což byl jev zcela ojedinělý.
Ano, Filch byl postrachem neukázněných a hlučných studentů vždycky, ale to individuum cholericky střežící klid březí paní Norrisové bylo děsivější než jakýkoliv Pán zla.

Bylo lehké snít o tom pod střechami Edorasu, ve zdech Bílého Města či před branami Mordoru. Tam uprostřed válečné vřavy byla myšlenka na domov jako pohlazení, něžná, lechtivá a neuchopitelná. Když zem páchla po koňských lejnech a po krvi zabitých nepřátel, nikdo z nás nemyslel na pošlapanou trávu a na zrnem obtěžkané klasy zadupané okovanými botami do bláta.
Ale teď jsme zpátky a všechno je jiné. Kopyta našich koní klapou prachem staré cesty a mně už i to připadá jako znesvěcení.
Najednou nevím, jaké to bude, až se vrátíme. Nikdy dřív jsem Kraj neopustil.
Nikdy dřív jsem nebyl válečným hrdinou…

Už jsem unaven. Tolik dlouhých měsíců v žaláři a nyní to nekonečné putování. A zač? Snad že jsem málo vykonal ku slávě a síle českého království? Kdybych já při našem králi nestál, dávno by všichni ti cizozemci a hosté nezvaní zem českou rozkradli a zaprodali. A že jsem se při všem tom snažení peněz a moci domohl? Však jiní by na mém místě nečinili jinak.
A teď tu klečím u vltavského břehu, v dusném srpnovém slunci. Ni lístek se nepohne, i praporec s růží zplihle visí nad cimbuřím. Kam dospěje naše čest a hrdost, jestli skloníš hlavu i ty, Vítku?

Ty parchanty je zabít málo! Co jsem jim udělala? Ublížila jsem jim snad nějak? Ani stéblo přes cestu jsem jim nepřeložila. Spokojeně si tu sedím, starám se jen o svoje a oni si klidně přijdou uprostřed noci a způsobí takovouhle spoušť. Co si teď počnu? Kdo mi to opraví? Mají vůbec ponětí, jak těžko se dneska shánějí slušní řemeslníci?
Ale to je ta dnešní mládež. Ničeho si neváží, na všechno si chtějí sáhnout, myslí si, že jim patří svět. Jo, to za našich mladejch let nebejvalo.
Jak říkám, zabít je málo. Takže je sežeru. Za to, že mi oloupali perníček.

Tma houstla. Sledoval jsem stopu kluků a v duchu trnul, co nás čeká tentokrát. Nebylo to naše první dobrodružství, ale nikdy se nedalo odhadnout, kam se to zvrtne. Tohle bylo nepřátelské území a stát se mohlo cokoliv. Nemluvě o poprasku, který nastane doma, jestli na náš noční výlet přijdou.
Kluci se náhle zastavili a já zadržel dech. Před námi se vynořila strašidelná silueta svatojakubského kostela. Noc prořízlo tlumené světlo baterky.
„Zhasni…“
„Zhasni a koukej okamžitě spát, ráno vstáváš do školy,“ ozval se nade mnou rozzlobený mámin hlas. Neochotně jsem vystrčil hlavu zpod deky a odložil na noční stolek Záhadu hlavolamu.

Vím, že je konec, z téhle pasti není úniku. Všude kolem zní křik, jekot a pláč a Nora je polomrtvá hrůzou. Jako by na tom záleželo, za chvíli budeme stejně oba mrtví.
Nevím, proč jsem si s sebou vzal tu láhev, mami. Vylil jsem z ní svěcenou vodu, cos mi dala pro štěstí, a teď se bojím, jestli mi to pánbůh odpustí. Ano, je to šílenství, nejspíš ten můj dopis nikdy nikdo nenajde. Ale já vám musím napsat, musím se rozloučit.
I když mě zebou ruce a tužka mi nechce psát.
Buďte sbohem. Burke z Glanmire, Queenstown. Na Titaniku 1?.4.1912

Mé práce z oboru srovnávací nauky o lidských rasách dokazují, že germánská rasa pohltí všechny ostatní. To já jsem veškerými silami přírody předurčen k tomu, abych zničil ty, kteří by se stavěli na odpor, kteří by odmítli splynout s národem německým a spojit se s ním do jedné vlasti. Nyní mám konečně v rukou potřebný nástroj.
Podnik druhé strany je naprosto směšný, protože se staví proti zákonům pokroku, nicméně sémě je třeba vymítit hned v zárodku. Musím se důkladně seznámit s plány svého úhlavního nepřítele, a pak vybuduji tomu druhému městu silného soupeře, který ono absurdní a nepřirozené mraveniště zničí.

Paní Krásná bydlela hned vedle nás. Byla to milá šedovlasá paní s očima, které se pořád smály. Ochotně nám hlídala děti, my jsme jí vozili větší nákupy a vzájemně jsme se navštěvovali o svátcích i jenom tak.
Když onemocněla, nosila jsem jí do nemocnice pomeranče a láhve s minerálkou, děti jí malovaly obrázky a posílaly pusinky, aby se „babí“ už brzy vrátila.
Nevrátila se.
Byt přijela vyklidit elegantní dáma, kterou jsme nikdy předtím neviděli. Na moji nesmělou otázku, kdy bude pohřeb, mi nevrle odpověděla, že žádný nebude, a víc se nebavila.
Až domovník mi řekl, že to byla její dcera.

Ten zastrčený kout lesa mě přitahoval, jako by měl v sobě zvláštní kouzlo. Po úpatí kopce se táhl kamenný násep s párem kolejnic, které v obou směrech po pár desítkách metrů končily. Stará trať vedoucí odnikud nikam. Zřejmě šlo o přípojku k nějaké továrně, kterou dávno zrušili, i když bylo trochu divné, že zrovna tenhle kus zůstal nerozebrán.
Strávil jsem toulkami podél kolejí spoustu času, ale mému povídání o houkání vlaku, vzdušných vírech a páře stoupající z neviditelného komína nikdo nevěřil.
Proto jsem nikomu neřekl o tom divném zvířeti, které jsem tam jednou objevil. O žábě. Byla celá z čokolády.

„Hele, co jsem našel to v kůlně.“
„Jůů, hryzavé házedlo!“
„Jenže už nehryže.“
„Ale házet se s ním dá, ne? Sleduj,“ mrknul George na bratra a hodil hračku obloukem přes místnost.
Křup.
Disk nabral faleš a přistál na polici mezi nádobím. Bachratá váza srážku nepřežila.
***
Když Artur skončil výchovný proslov a vrátil se do kuchyně, Molly seděla za stolem a chvěla se jí ramena.
„Neplač, kluky to opravdu mrzí. Zítra odtrpaslíkují celou zahradu.“
„Díky, žes jim vyčinil. Já bych to nezvládla." V hlase jí zazněl smích. „Víš, jak jsem ráda, že mám konečně důvod tu příšernost od pratety Tessy vyhodit?“

Útěk. Fakt bezva nápad. Na co jsi promerlina myslela?!
Na nic.
To by souhlasilo. Tak proč jsi to tedy udělala?
Protože se mi posmívali.
Copak se ti to nestalo už dřív?
Myslela jsem, že tady to bude jiné.
Jak jiné? V čem? Přiznej si to – ty jsi jiná.
Nejsem.
Schováváš se.
Třeba chci být chvíli sama.
Sama jsi pořád. Nestačí ti to?
Hm.
Ty čekáš, že tě budou hledat?
Ne…
Nelži si. Jenže tohle je špatný místo. Sem nikdo nechodí.
Chodí. Zrovna teď někdo jde. Slyším kroky.
Tak otevři. Nebo se bojíš?
Nebojím.
„Ááá…“
Trollův kyj dopadl na první umyvadlo.

Zaslechl bouchnutí dveří, tetin vysoký hlas a radostné vypísknutí svého bratrance. Když ruch utichl, vystrčil opatrně hlavu z dvířek a rozhlédl se. Na koberci uprostřed chodby leželo malé dětské razítko. Stačil jeden rychlý hmat, trocha teplého dechu a na stěně hned vedle polštáře se objevil sotva znatelný obrys motorky.
Samozřejmě, že na to přišli. Jenže nepomohl ani křik, ani nic jiného. Barva odolávala jak tetiným čistícím prostředkům, tak strýčkovým pokusům o mechanické odstranění. A tak obrázek zůstal tam, kde byl. Celých pět let ho měl před očima pokaždé, když usínal.
V noci se mu pak zdávalo o motorce, která létala.

„Frede?“
„Ano, Georgi?“
„Kolik jich máš?“
„Deset.“
„Já jen osm.“
„Slušný, to je o tři víc než minule.“
„Omyl, bráško, o dva. Zapomínáš na tu úterní speciální dávku.“
„No jo, vlastně. Ale nebude toho na nás dva trochu moc?“
„Klid, když bude nejhůř, povoláme zálohy,“ kývl George směrem ke zbytku nebelvírské společenské místnosti.
„Myslíš, že do toho půjdou s námi? Všichni? I Grangerová?“
„Ta asi ne, ale s ostatními to můžeme zkusit.“
„Tak dobře, jdeme na to. Nepřátel se nelekejme…“
„…na množství nehleďme,“ doplnilo druhé dvojče a oba se svorně pustili do hromady trestů, které stihli nasbírat za uplynulý týden.

Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí. Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá a cíp bílého šátku stírá slzy, nepovědomý si marného počínání.
„On nejde! Již se nevrátí!“
Dloužící se stíny a temnící nebe odrážejí chmurnou náladu večera. Pak na okamžik vysvitne naděje, když postava jakási vystoupí z člunu na břeh jezera. Však není to on a posel jen zprávu nedobrou přináší.
„Hanebně zemře.“
Smutně hledí děva ke vzdálenému obzoru a hlavu jí tíží neveselé myšlenky.
„Ó já nebohá! Co mi teď zbývá? Snad život svůj ukrátit?“
Tiché jsou vlny, temný vod klín…
„To zrovna. Radši si najdu novýho chlapa.“

Den má dvacet čtyři hodin. Člověk prý potřebuje alespoň sedm hodin spánku denně, tohle je mimořádná situace, tudíž to stáhnu na šest. Musím chodit do práce, což dělá mínus sto šedesát osm. Přes týden stačí rodině k večeři chleba a něco k tomu, ale v sobotu a v neděli (a na velikonoční pondělí) jsem nucena vařit. Příprava oběda trvá průměrně jeden a půl hodiny, když k tomu přidám hodinu na nákupy, musím odečíst dalších třicet osm a půl hodiny.
Přesto mi pořád zůstává víc než deset volných hodin denně. Tak proč krucinál píšu každé drabble až za pět minut dvanáct?!

Když vykročil ze dveří, místo křupnutí sněhu se mu pod botou ozval čvachtavý zvuk a z dálky k němu dolehly hlasy plné paniky, které nabývaly na síle.
Pozvedl hlavu a upřel oči k jižnímu obzoru. Sluneční paprsky se nemilosrdně prodíraly přes těžká sněhová mračna a drolily je na drobné cáry mlhy. Jako kdyby se mu jeho ledový svět měnil před očima.
Odmítl se toho obávat. Odmítl podlehnout falešné iluzi. Rázně vykročil k vyděšené skupině a několika ostrými povely ji usměrnil.
Oni svá místa neopustí. Zima se blíží. A nic na tom nezmění ani ta zvětšující se kaluž u základů Zdi.

Je tam. Čeká na mě. Vím to. Několikrát jsem ji zahlédla, přestože to zoufale popírám. Snažím se na ni nemyslet. Snažím se předstírat, že neexistuje. Snažím se její černou siluetu prostě nevnímat.
Někteří mi to rozmlouvají. Říkají, že bych se jí měla postavit čelem. Prý se stejně časem vzájemné konfrontaci nevyhnu.
Ale naštěstí jsou i tací, kteří souhlasí s mým názorem, že na přijetí nevyhnutelného je pořád ještě dost času. Že je kolem mě spousta jiných zajímavých a daleko příjemnějších věcí, na které se můžu zaměřit.
Je srpen a tak ji zatím stále úspěšně ignoruju. Zubatou siluetu budovy naší školy.

Hurá. Mám to. S úlevou klikám na ikonku diskety a mnu si unavené oči. Deset hodin čumění do obrazovky v práci a teď ještě doma. Už na ten monitor skoro nevidím.
„Vymyslela jsi něco?“ ozve se z pokoje manžel.
„Jasně. Pojď si to přečíst,“ hlásím sebevědomě.
Chvíli je ticho, ale pak…
„Co to jako je? Mohutná silueta vlčího alfa samce se výhružně tyčila proti blednoucímu obzoru? Trochu laciná spojitost, ne?“
„Jak laciná? Jen jsem to vzala doslova. Téma pro 4.4.2013: Alfasamec." Zamžourám a dodám: "Hele, mají tam překlep.“
„Tys nečetla post skriptum?“
„Kde?" sahám konečně po brýlích.
A do pr…