Moje články

"...nejnovější model. Sontarané by vraždili, aby... Přesněji řečeno Sontarané vraždili, aby se k ní dostali! Ovšem," prodejce couvne při spatření nesouhlasného pohledu zákazníka, "kvůli čemu oni by nevraždili, rošťáci."
Zákazník se pochybovačně dívá na multifunkční zbraň před sebou a vráska mezi jeho obočím nabírá na intenzitě.
"Tohle je všechno, co máte?" přejede očima plně zaskládaný pult, který by vystačil k podrobení jedné či dvou civilizací. Zbraně, bezpečnostní zařízení i udělátka ke kompenzaci krize středního věku.
"Nic lepšího neseženete," krčí rameny prodejce. Přetížený pult zapraská. Rychle se sehne a přiloží k jeho noze šroubovák, který docela tiše zabzučí.
"Ideální," vydechne Doktor.

„Jediný problém je, že... že jsme v šestnáctém století,“ Doktor zničeně zaboří hlavu do dlaní.
„Jsem ráda, že problém už není ta agresivní mimozemská rostlina,“ Amy zvedne obočí.
„Nebyl by problém ji vymýtit, kdyby... no, kdybyste dokázali vynalézt internet už v šestnáctém století. Nedokážeme rozšířit informaci mezi lidmi dost rychle na to, aby se to přestalo šířit. Je mi líto, Amy...“
Z nějakého důvodu Amy rázně pochoduje ke kostelu.

„Jak jste to...“
„Občas nás podceňuješ. Mají tady velice vyspělou síť,“ pokrčí Amy rameny.
Doctor zmateně zamrká.
„Ženský, Doktore. Farářova hospodyně to řekla kuchařce, kuchařka pradleně, pradlena švadleně, švadlena manželce felčara...“

Vlastně s sebou Sherlocka na třídní sraz ani nevzal, Sherlock se... vzal s sebou sám. Ale co by se mohlo stát?

„A vy děláte co?“
„Spíš by vás mělo zajímat, co dělá váš manžel,“ suše odvětí Sherlock, „barva vaší rtěnky naznačuje...“
„Že srdce žádného chlapa není v bezpečí, Susie,“ John urychleně dolévá Susan skleničku.
„Pan Holmes! Úžasné! Víte, potřeboval bych...“
„Podle manžetového knoflíčku pomoct s pojišťovacím podvodem...“ John přeruší Sherlocka záchvatem kašle.
„Nemáš kašel. Ledaže... se chystáš vymluvit na nemoc.“
John úspěšně napodobuje těžkou tuberkulózu.
„Brepto!“ směje se.
„Trochu přebral a na mě něco leze, takže... rád jsem vás viděl!“

Na místo jsem dorazil časněji, než jsem čekal. Procházka uličkami města, které by bylo ve zdvořile lživém průvodci dozajista označeno jako přátelské, naštěstí netrvala nepřijatelně dlouho. Město se vyznačuje náměstím sloužícím k popelení lokálních klepen, tržištěm a aktuálně bohužel vojáky.
Cesta k sídlu mne potěšila; nachází se na uspokojivě odlehlém místě.
Dle informací ochotně proti mé vůli poskytnutých žoviální místní obyvatelkou, měřící si pohledem nás, práci našich krejčích a patrně i obsah kapes (zřejmě tyto informace tisknou v místních novinách), se ve městě chystá jakási veselice. Ke svému nesmírnému zármutku konstatuji, že Bingleymu se nadšením rozzářily oči.
Zvažuji urychlený odjezd.

Petr se nakloní k Jamesovi a nabídne mu čokoládovou žabku.
„Co úplněk?“ zašeptá.
„Já vím,“ povzdechne si James, „asi... by neměl chodit.“
Petr si kouše ret. „Jenomže jenom on ho dokáže zklidnit, když...“
Žabka se sebevražedně vrhá do Remusova kakaa.

*

Sirius se na něj upřeně podívá. Záblesk v jeho očích Jamesovi nečekaně připomene Siriusův původ; obrazy hrdých Blacků dokonale ovládajících černou magii.
„Jamesi,“ řekne, „nenechám ho samotného, ani kdyby mě to mělo zabít, rozumíš?“
James raději nenamítá nic – ani to, že tam pořád bude on a Petr.
„Spíš se bojím, že tě zabije on,“ dodá pomalu.
Sirius jen pokrčí rameny.

Jejich čtyřhrannému světu chybí jedna spojnice. Remus se téměř podobá sám sobě,
včetně konečků prstů věčně černých od inkoustu. Jen koutky rtů mu ztěžkly nevyřčenými slovy.
Zoufale by ho chtěl rozesmát, prohodit nablblý vtip ukotvující je v mladším věku, ale neodváží se. Místo toho se občas jemně, trpělivě připomene. Podá Remusovi nový brk. Remus se ho ani nedotkne. Nechá mu u postele hrnek kakaa. O tři dny později na netknuté hladině výsměšně rozkvete plíseň.

*

James to nevydrží.
„Náměsíčníku,“ řekne konečně váhavě, „chápu, že... Ale... Je to přece Sirius,“ dodá neurčitě.
„A právě o to je to horší,“ řekne tiše Remus.

Snaží se nesrovnávat, ale neumí při pohledu na ně nezaklánět hlavu. Nemá v přijetí druhými záchytnou síť, jako má od prvního nádechu James. Nemá odmítavý vzdor Siriuse, ani jeho destruktivní energii zářící anebo vybuchující hvězdy.
Nemá ani Remusův vyrovnaný klid člověka, pro nějž nic – ani jeho život – není samozřejmost.

Po jejich rozkolu postává v mezerách mezi slovy.

„Co Prasinky?“ pronese do bodavého ticha. James úkosem pohlédne na Siriuse.
„Ležák?“
Ticho se ani nehne.
„Veverky?“ zařve. Nic.
„Přemnožily se. Strašně promořujou les i nás blechama,“ blábolí.
Remus zvedne obočí. Siriusovi cuká koutek.
„Péťo...? Chceš... veverčí antikoncepci?“ vyprskne James.

Možná... ho potřebují.

Stisk krve předků se Siriusovi rozlije ve spáncích, všechna stará bolest žhne v krutém úsměšku. Svému ztracenému já slibuje, že jednou to Jamesovi dokáže vrátit.

Jamesova mysl je třeštící příboj; utíkat musí, aby se celá jeho existence nerozptýlila pod vlnou strachu. Lilyino pozdější tiché děkuju mu vypaluje do kůže přesvědčení, že si její lásku nikdy nezaslouží.

Severus cítí trpkost svého zadostiučinění, ale odolat mu nedokáže; znova se zakousne do vítězoslavné kůrky, aby přehlušil její dozvuk. Dělá správnou věc.

Remus se ve vlastním křiku znovu rodí v dlaních smrti. Potisící se snaží neptat, jestli by nebylo odvážnější přestat takovému životu čelit.

Ani jeden nemá v pravém slova smyslu domov, oba ho hledají jako toulaví psi. Oba nenávidí krev ve vlastních žilách a z uzlů spředených krví se snaží vymknout.
Jeden se naučil se až moc hlasitě smát, druhý nosí kamennou tvář; oběma občas pod řasami probleskne strach někoho, kdo až příliš dobře ví, jaké je nikam nepatřit – a nikdy tomu tížícímu pocitu prázdna nepřestává utíkat.

„Sám, Blacku? Kamarádíčci tě mají dost?“ neodpustí si ledový úsměšek.
„Odprejskni, Srabusi,“ odsekne Sirius.

Ve svojí bolesti jsou jeden jako druhý; chybí docela málo, aby ve druhém uviděli sami sebe. Nenávidí se navzájem o to víc.

Pan Kondelík se v srpnovém slunku praží jako mandle a jeho nohy hořce žehrají na pražské dláždění.
„Jářku, Vejvaro,“ ucedí, „výtečný nápad, tahat tolik propriet takovouhlenc štreku!“
Vejvara mlčí. Zejména o tom, že většina zavazadel jest pana Kondelíka a dalece překračuje seznam paní Kondelíkové.
„Ovšem zase se člověk vcítí do pocitů soumara,“ Kondelík odsekává slova jako led.

*

„Bety určitě nepočítá s tím, co berem navíc,“ pyšně prohlašuje Kondelík v kupé.
Vejvarovi se cosi mihne koutkem mysli. Vyhlédne z okénka a zbledne.
„S takovou to máme spočítaný spíš my, Vejvaro,“ pronese Kondelík schlíple. Zavazadla se útěšně choulí na vzdalujícím se peróně.

Nejistě otevírá oči. Něco... Něco je špatně.
Místo obvyklého příliš hlasitého pssst ho obklopuje tíživé ticho.
Mlha vzpomínek. Záblesk toho, co se mohlo stát. Roztřesou se mu ruce.

Nechce slyšet omluvy ani vysvětlení. Nehádá se. Mlčí.
„Prostě... se mi kliď z očí,“ zašeptá konečně. Zní tak zraněně, že se Siriusovi sevře hrdlo a nenávidí se ještě víc než kdy dřív.

*

Remus s Petrem odcházejí, ale James otálí a ve společenské místnosti zůstane.
„Já se z vás zblázním,“ pronese tlumeně.
Sirius si odevzdaně stáhne neviditelný plášť.
„Neříkal nic o tom, že nemůžu být s vámi, když mě neuvidí,“ smutně se pousměje.

Sirius se zhroutil smíchy. Remus vážně uvažoval, že ho odvede na ošetřovnu. A pak uviděl Jamese.

„Co,“ nadechl se ve snaze pochopit, o co se zdivočelé, zčásti krátké a zčásti dlouhé Jamesovy vlasy snaží.
„Chtěl jsem na to rande nový účes,“ pronesl James ponuře.
„Třeba... to bude nová móda,“ navrhl Petr.
James se zhluboka nadechl.
„Něco jsem podělal. Nejde... to... změnit.“
Sirius nepokrytě vzlykal smíchy.

*

„Neseš mi jed, Péťo? Řekněte Lily...“
„Lektvar na vlasy, vole,“ protočil Petr panenky.
James mu vyrval lahvičku a obrátil ji do sebe.
„No,“ povzdechl si Petr, „po takový dávce zběsile porostou vlasy ještě tvým dětem.“

Leží v trávě, je půlnoc, je jim sedmnáct a noci je myriáda let, hledají vlastní souhvězdí a vlastní cesty a samozřejmě už zase porušují školní řád - ale...
Propletou prsty svých dlaní, není v tom už ani nejmenší otazník, léto šeptá ve větvích stromů, jejich léto je na dosah konečků prstů a...
"Někde hoří," znepokojeně se narovná prefekt v Remusovi. Sirius ho stáhne zpět.
"Ššš... ten hrad skoro nikdy nechytil," mumlá (nepokrytě zklamaně).
"Napřesrok budou Bradavice k nepoznání. Ten klid po celém hradě, až tam nebudem...!"
"Ale my tam ještě rozhodně budem, pánové," zazubí se lehce doutnající James.
Vítězoslavně mává plánkem.

Petr jde pomalu po silnici. Vzduch voní neurčitě létem, smíchem a vypraným prádlem.
Něco zaslechne. Ohlédne se. Sirius ho zadýchaně doběhne.
„Červíčku,“ řekne, „neděje se nic? Přišlo mi... Nechci, abys měl pocit, že na tebe kašlem.“

Čas se přesype a přetočí a s vteřinovým zaváháním odbije jinak.

*
„Musíš o prázdninách taky přijet!“
*
„Péťo, podrž Harryho, přísahám, že jen u tebe nebrečí.“
*
„Bez tebe... Bez tebe bychom to nezvládli.“
*
Duben 1982

Jarní vzduch chutná slibem vzpomínek.
Na zahradě předvádí Sirius Harrymu triky na koštěti.
Petr něco říká. Remus se rozesměje.
Lily se opírá o Jamesovo rameno.

Všechno je, jak mělo být.

Sirius zaváhá, jedna tázavá vráska mezi obočím. Shodí tašku z ramene, ale pořád ji drží v ruce.

„Reme,“ řekne nejistě, „po tom, co jsme dřív... Nemůžu jenom... Vím, že tě poslal Brumbál, abys... Nepotřebuju hlídat!“ vyštěkne nakonec.
Remus nepatrně zvedne obočí.
„Trvalo týdny, než mi zjistil, kde jsi. Jel jsem do Glasgow hned druhý den,“ řekne tiše.
Sirius to chvíli vstřebává.
„Nemůžu tu zůstat,“ hlesne.
„To vím.“
„Mohl... Mohli... bychom jet spolu? Vezmeme Klofana...“
„A tohle řešení tě napadlo až jako úplně poslední?“ ucedí.

Tíha času mezi tím se najednou zvedne.

Taška dopadne na zem.

Remus se nestačí ani nadechnout.

Účastnit se řemeslnýho trhu bylo... odvážný. Ale byli TAK nadšení!
Sauron měl prodávat bižuterii, Otesánek málem podával občerstvení, ale včas jsme ho nahradili Voldemortem. Santer chtěl vést střílení na terč.

Jenže pak u Saurona dva malí kluci chtěli koupit prstýnek.
Začal hulákat, že hodí do sopky je. Jeden měl navíc brejle. Voldemort na něj zamířil vařečku za řevu "Zhyň, nechtěný viteále!".
Santer mířící na pomoc zahlídl indiánský lapače snů, načež začal střílet mimo terč. Otesánek uviděl dřevěný výrobky; v rámci depky sežral všechny naše stánky.
Právě včas: Ježibabu přišla zkontrolovat policie kvůli nabízení sladkostí dětem.
Tak jsme se klidili domů.

Školní trest: jedinečná příležitost. Konečně byli sami... s hromadou kotlíků k vydrhnutí.
„Víš, Náměsíčníku... Co zas čteš?!“
„Úklidová kouzla.“
„Reme,“ nervózně se nadechl.
„Kluci!“ James ze sebe strhl plášť.
„Kryjte nás, jdeme do Prasinek!“

Jemně se dotkl jeho ruky.
Ohlušující rána.
Sirius leknutím nadskočil.
„PROTIVO!“ chodbou se prořítil Křiklan.

„Víš... Nečti pořád...“
Remus tázavě zvedl oči.
„Na té chodbě…“
„Ano?“
Sirius se k němu naklonil blíž.
„Nenechal jsem tu šálu?“ pronesl nešťastně Petr.
„MERLINOVY SPODKY!“ zařval Sirius.
„Ty nechci,“ otřásl se Petr na odchodu.
Totální propadák. Rezignovaně otevřel Úklidová kouzla.
„Tichošlápku?“ Removi cukal koutek úst.
„Hm?“
„Dostanu konečně tu pusu?“

Chvíli ho pozoruje. Konečky prstů mu opatrně odhrne vlasy z čela. Pak si přehodí tašku přes rameno.
*
Doběhne ho u dveří.
„Proč?“ zeptá se klidněji, než by čekal.
Otočí se jen napůl.
„Neztěžuj mi to.“
„Proč?“ zopakuje trochu dětinsky.
„Reme, prosím...“
Chvíli bojuje s vlastním dechem.
„Nedělej to. Nemůžeš... a bez rozloučení,“ zlomí se mu hlas.
„Nechci ti začít překážet. Nesnesu, abys ze soucitu...“
„Siriusi,“ hlesne, „nemám polštář. Tehdy... Voněl jako ty. Dlouho. Já - já nesnesu polštář, který nevoní tebou,“ snaží se zahnat slzy, „běž, jestli chceš, jestli musíš, ale proboha netvrď, že to děláš kvůli mně, ty zatracenej sobče.“

Sirius se směje, kolem očí známé vrásky, propletené novými, které nejsou od smíchu. Remus má nutkání mu je zkusit vyhladit bříškem palce, ale včas se zarazí.
Pokradmu si ho prohlíží a mapuje stopy času.
"Nech toho," nahořkle se ušklíbne, "vypadám otřesně."
Pořád trochu marnivý.
Pomalu zvážní; mluví o bezesné temnotě a bezedných nocích.
Snaží se smát. Remus ho stejně mlčky vezme za ruku.
"Mám dojem, že cestou z podsvětí se nesmíš ohlížet," řekne unaveně Sirius.
"Mlčet znamená čelit tomu sám," odvětí. Zná to.
Sirius se na něj upřeně podívá.
"Reme?"
"Ano?"
"Máš něco proti psům v posteli?" nejistě se usměje.

Občas mě přepadne pocit, že musím ve statistice vykazovat něco kromě terapie pečením.

Seděli jsme v kroužku.
„Sežral jsem Karkulku,“ řekl Vlk neochotně.
„Jaký z toho máš pocit?“ přečetl jsem z manuálu.
Začal vrčet.
„Já Jeníčka nesežrala,“ posteskla si Ježibaba, „nežral perník, věřili byste?!“
Nastalo trapné ticho.
„Já sežral mámu...“ přispěchal Otesánek.
„Napřed jsem sežral babičku,“ trumfoval Vlk.
„...tátu...“
„Myslivce!“ zařval Vlk.
„Zkusme to vztáhnout ke zkušenostem ostatních,“ zpoceně jsem listoval manuálem.
„Měl jsem ho sežrat,“ zamyslel se Voldemort.

Ježibaba a Sauron sepisovali recept na pečený hobity.
Otesánek přežvykoval manuál. Mlčky jsem mu podal hořčici.

Duben: Terapie pečením – perníkové variace.

Paní Bennetová, povznesena několikátým kalíškem, rozpřádá historku o útěku prasete; skvělý epos, který má své hrdiny (prase) i poražené (pan Bennet), dramatický zvrat a řadu poetických obrazů.
„Učiněný prasečí tanec,“ vybublá smích z úst paní Bennetové.
Pan Bingley to zaslechne a zvědavě přistoupí blíž.
Jane zbledne.
„Mamá myslí... takový... místní tanec,“ vysvětluje Elizabeth překotně. Manévruje pana Bingleyho pryč, do bezpečného přístavu společensky přijatelné konverzace.
„Vskutku? Ten mě musíte naučit tančit!“ rozzáří se Bingley.
„Jaký tanec?“ přitočí se Lydie.
„Pana Bingleyho... zajímají kroky prasečího tance,“ vysvětluje Elizabeth mdle.
Lydie nezachytí zoufalé pohledy sester, ale – neznámý tanec?
„Ale ovšem!“ sebejistě se roztančí.

Milý Remusi,

děkuji, rád si knihy přečtu, obávám se, že mé znalosti o ďasovcích mají katastrofální nedostatky.

Rád slyším o Vaší nové práci – nikdy jsem o Vašich schopnostech neměl pochybnosti.
Věřte, že Bradavice na Vás vzpomínají v dobrém a dokud k tomu mám co říct, naleznete zde kdykoli útočiště.

K úpravě receptu: Zakopaný pes je ovšem v tom, jak se k ingredienci dostat – v Glasgow se snad zkuste zeptat u Williamse, umí najít nesehnatelné.

S přáním všeho dobrého

Albus Brumbál
*

Zvonek na dveřích zacinkal.
Remus scházel po úzkých schodech do sklepního obchůdku.
Z místnosti za pultem se ozvalo překvapené štěknutí.

„Pořídil jsem si publikaci o ďasovcích…“
Tak strašně bolí vědět, že jsem Ti roky křivdil.

„Našel jsi knihu, kterou jsi nečetl?! Neuvěřitelný. Říkal jsem, že jsem naučil Klofana chytat míček?“
Ale jak jsi tomu mohl věřit? Po tom všem?!

„Vlastně jsem ji už četl. Myslel jsem, že hipogryfové jsou hodně svéhlaví...?“
Myslíš, že jsem tomu věřit chtěl? Proč jsi mi neřekl, že to změníte? Nevěřil jsi mi?

„Dobře, možná to naučil Klofan mě...“
Ticho.
„Nechceš čaj?“
Zoufale se rozesměje.
„Můžeme k čertu přestat být tak nechutně zdvořilí?!“
Ostrý nádech.
„Je mi to líto.“
„Já vím.“

Masky tiše dopadají na zem.

„Pracuješ na jednorožci?“ zeptal se opatrně Syn. S Tátou občas při Výrobě nebyla řeč.
„Ne. Prototyp mi sežral všechny leprikóny a pak to tam celý zadělal duhou,“ otřásl se Otec, „ale šmatlafous mi dělá starosti. Vůbec si se šmatlafouskou nehrajou! Seděj tam jak bobci!“
„Tati, jsou ještě vyjukaný, nic jinýho neznaj,“ řekl mírně Syn, „zkus... jim třeba zadat quest.“
„To nejde, dělaj, co jim řeknu,“ povzdechl si.
„A musí?“
„Myslíš... že mám použít cheat?“ zhrozil se Otec.

*

„Vůbec neposlouchaj, pořád by si jenom hráli, taky je jich čím dál víc – a věřej na jednorožce!“ lamentoval Otec.
Ale stejně zněl hrdě.

Do školy se infiltroval Vy-víte-kdo v turbanu učitele.
Brumbál přesvědčuje ministra o hrozbě návratu Vy-víte-koho.
Ministr kouzel se smíchem doporučuje chladící kouzlo na hlavu.

*

Ve škole se něco spojené s Vy-víte-kým pokusilo pozabíjet studenty.
Ministr kouzel žertovně napomíná Brumbála, aby „ty své rošťáky trochu krotil“.

*

Brumbál informuje ministra o návratu Vy-víte-koho.
Ministr kouzel mu doporučuje, aby zakousl sušenku a obalil si pocuchané nervy.

*
Brumbál bombarduje ministerstvo dopisy.
Ministr vyčítá Brumbálovi šíření paniky a zahlcování poštovní schránky.

*

Po chodbě ministerstva se vesele prohání Vy-víte-kdo se svými přívrženci.
Ministr v šoku žvýká sušenku podanou Brumbálem.

Na tuto situaci ho nemohlo nic připravit!

Má strach a křečovitě zavírá oči. Třeba tentokrát ne! - a pak už najednou není a křičí bolestí a už to není jeho hlas...
Dům se otřásá v trhavém rytmu, rvaní látky střídá lámání a štěpení dřeva a ostré údery zoufalého těla s duší, která si s ním neví rady; drásající zpěv k Měsíci se skládá s doprovodnými zvuky do symfonie trvající celou noc. Dům, ve kterém straší, se rozpadá a on se chce rozpadnout s ním a Měsíc jako němý dirigent ho nechce propustit.

Až se jednou přidá psí štěkot, dusání kopyt a tichý pískot – a stisk Měsíce trochu povolí.

„Nevím, jak mu to říct,“ zamumlal.
Frustrovaně ho pozorovala. Někdy měla pocit, že jsou odlišné živočišné druhy. Občas byl tak vážný. Zodpovědný. Upjatý.
„Nenapadlo tě,“ konečně to opatrně nakousla, „že možná... cítí totéž?“
„Když...! Když on je tak nezodpovědný, nepřemýšlí, pořád... pořád... ty jeho košile! Ty jeho kytičkovaný košile, copak to dává smysl?!“
Ani se nesnažila to dešifrovat.
„Vůbec se k sobě nehodíme,“ odfrkl si, „o to jde. Jen... hezky se směje, víš. Ale poprvý... učarovaly mi... ty jeho proužky. Na zádech. Jsou... jsou magický.“
„Já myslím, že se k sobě hodíte dokonale,“ řekla Gadgetka potlačující smích.
„Myslíš?“ zrudl Chip.

Vítr mu čechrá vlasy. Jeho myšlenky se zběsile točí.
Nedokáže pochopit, co se stalo.
Jedině... Jedině že Petr je mrtvý. Musí být.
Museli se k němu dostat. A on ho má na svědomí.
Je všechny.
Pak vyrazí.

*

Lékouzelníci a bystrozoři procházejí sutinami a zaznamenávají každý detail, aby dokázali přijít na to, k čemu došlo.
Času už je dost.

*

Brumbál pozoruje tančící prach. Vzduch je ostře cítit zbytky magie.
Přichází čas slavit. Lidé slavit musí, aby se vzpamatovali.
V ústech má hořko.
Nepřemýšlí jak, ale proč.
Co se mělo od cesty do sirotčince odehrát jinak.
A proč znovu nedokázal zabránit nejhoršímu.

Vlastně se nebral jako jeden z nich. Zářivě se usmíval a podepisoval fotky, ale vždycky si připadal jenom jako člověk... s nějakým tím obvodem a hračičkama navíc.

Copak mohl?

A jak mu celý svět, Rogers zejména, nikdy neopomněl připomenout, byl přece egocentrický, arogantní blbec.

Mohl riskovat, že ztratí ještě víc... možná úplně všechno? On?

„Ale můžeš to nezkusit?“ zeptala se jemně.
Pomalu k ní zvedl svůj pohled. Oči se mu leskly.
„Konečně jsem... si zapamatoval, že jsi na maliny alergická,“ pokřiveně se usmál.
„Na jahody,“ sevřela jeho ruku.

Tony Stark vsadil všechno na jedinou kartu, která zbyla. Nemohl to neudělat.

„Nerad to říkám, ale myslím, že to nefunguje,“ podrbal se ve vlasech.
„To není možný. Ladil jsem to skoro do tří do rána, musí to fungovat!“
„Možná chyba navigace.“
„Mají lepší orientační smysl než já!“
„Ne že by to něco znamenalo,“ podotkl.
„Strašně to šumí,“ zkusmo foukl do trubičky.
„Tak se na ně podíváme,“ povzdechl si.
„Nejde to. Zpětný chod nefunguje,“ zasykl.
„Jo, nějak se to cuká.“
„Třeba... to někdo z nich očaroval. Silné protikouzlo,“ zvedl obočí.
„Jenže to budeme muset projít celé zabezpečovací zaklínadlo!“ zaúpěl.

Ultradlouhé uši svázané na úhlednou mašličku sebou schlíple cukly.
Molly Weasleyová se spokojeně usmála.

Remus se mlčky díval do vyhasínajícího ohně.
„Vypadáš ustaraně. Došla čokoláda?“ Sirius usedl vedle něj.
Remus se slabě pousmál. Opřel si hlavu o Siriovo rameno.

Petr na chodbě zaváhal. Pak za sebou tiše zavřel vchodové dveře.

„Siriusi?“ zamumlal Remus.
„Oslovení jménem? Mám se bát?“ vydechl mu do vlasů.
„Bojím se,“ řekl ztěžka, „nenávidím se za to, nesete to všichni tak... O vás, o Harryho... Co s námi bude... Děsí mě, jak mizí lidi, ale mnohem víc, co se s jinými děje. Mění je to, ničí... Kdyby se to mělo... Nechci o vás-“
„Náměsíčníku,“ zašeptal Sirius, „slibuju, že nás to nezničí.“

„Těch kopretin! Máte také tak rád kopretiny?“ zeptala se nervózně Pepička.
„Jako děti jsme se jich natrhali! Snad znáte hru na otrhávání okvětních lístků – aby vám daly odpověď?“ dodal škádlivě.
„Pravda,“ vydechla Pepička.

Paní Kondelíková je dojatě pozorovala.
„Starouši, dobře to vypadá,“ strčila loktem do Kondelíka.
„Pravda. Jsme na výletě hodinu a zatím nás Vejvara nezabloudil ani nezkusil utopit, ale nechval dne, Bety...!“

*

Pepičce se třpytily oči.
„Slečno, snad byste neplakala!“ zděsil se Vejvara, „copak se přihodilo?“
„Ale... nic,“ odvrátila hlavu.
Na cestě zahlédl oškubanou kopretinu.

*

„Dovolil jsem si přinést jinou,“ odkašlal si, „a tuhle jsem přepočítal, aby vyšla... správně...“

„...úplně nová věc,“ vysvětloval prodavač u Taškáře, „náramek, který se zbarví podle toho, co zrovna cítíte!“
James zamilovaně zkoumal nové rachejtle.
„Nesmíme je prodávat studentům,“ omluvně se usmál prodavač.
„Škoda. Pojďte, ať stihneme Košťata,“ James s Petrem zamířili ke dveřím.

„Promerlina, růžová. Znamená to chuť na ležák?“ zasmál se Sirius.
Naklonil se nad vysvětlivky.
Zamrkal.
„Člověk to nemůže brát tak...“ Nějak ho škrtil límeček.
„Reme, půjd...“ oči mu utkvěly na Remově zápěstí.
„Co že znamená růžová?“ zeptal se Remus nejistě.
„Ále,“ Sirius opatrně sundal Removi náramek, který se během toho neznámo proč rozsvítil ještě víc.
Nějak se nemohl přestat usmívat.

JULIE: Romeo, proč jen jsi... jinde...
ROSALINDA (mumlá pod falešnými fousy): Neb oba by neunes ani Bard.
BRUTUS: Nemáte některá... kontraband? Víno?
JULIE (nevnímá): Líbá jak kniha!
LADY MACBETH: Zatuchle...
JULIE: Cože?!
LM: ...é roušky. Pryč, prokletá skvrno!
OFÉLIE (depresivně sedí v umyvadle): Vyperte si to jinde.
JULIE (melancholicky): To slavík byl...! Kéž přijde!
BRUTUS (okusuje kost): Toť kuře. Řekněte proč, co kdy já jsem komu - že vřadil mě kdos tady k tomu- domu-
LM (podstrkuje Brutovi dýku): Jdi se bodnout! Totiž ji... Odpočinem v pokoji!
JULIE (dotčeně): Kdo nepocítil ran, se jizvám směje!
BRUTUS: Kdo ránu dal, se směje víc… Tohle je dům beznaděje! Se slepicí – bez vinic.

Tango za výsměšného svitu měsíce, zuby – drápy – krev a – oči, které si nevzpomínají, komu jindy patří. Ale vím, že za nimi jsi. Budeš.
*
Sirius opatrně položil svoji dlaň na Removu.
„Pane Blacku,“ rozrazila dveře madam Pomfreyová, „jasně jsem vám řekla, že váš kamar... pan Lupin je... v karanténě! Nemáte tady-“
„Tentokrát vypadá zle,“ řekl tiše.
„Vy... Jak dlouho to víte?“ vydechla.
„Jen asi čtyři roky,“ ušklíbl se.
Povzdechla si.
„Teď vás budu muset oficiálně vést v karanténě oba,“ dodala vyčítavě.
„Všechny.“
„Prosím?“
James s Petrem vylezli zpoza dveří.
„Že do té karantény byste nás měla dát všechny,“ zazubil se James.

„Povídám ne! Bety, nalítali jsme se letos dost, holka nemusí tanečkovat všade. Já už taky nejsem nejmladší! Zdraví mi dvakráte neslouží, než bych ochuravěl docela...!“
Paní Kondelíková stiskla rty.
„Inu, Kondelíku, jak myslíš.“

*

„Co to je?“ Kondelík nevěřícně hleděl do talíře.
„Kaše, Kondelíku,“ odvětila paní Kondelíková.
„A ten plevel?“
„Salát, Kondelíku. Víš, přemýšlela jsem. Nejmladší opravdu nejsme... ještě abys ochořel! A strava jest půl zdraví! Tedy budeme i jísti zdravě,“ odkrajovala slova jako máslo.
Kaše se hrozivě škaredila.
„Inu, Betynko... Tak si říkám, že snad nebude tak zle. O ten jeden taneček...“
„Na plotně je svíčková, starouši,“ broukla paní Kondelíková.

Jsou malí a neškodní, opakoval si. Malí a neškodní.
Taky se jim nejspíš nelíbím. Nic mi neudělají. Jsou malí a neškodní. Malí, takže neškodní. Vlastně jsou to fascinující tvorové, opakoval si poučky z brožury, kterou kdysi dostal od mamky.
Není se čeho bát.
Žerou hmyz.
Nejsi v Austrálii. Tam mají mnohem horší.
Jsou malí a neškodní. Bojí se mě víc než já jich. Určitě je netěší, že je sledujeme. Nemůžou mi nic udělat. Můžou nám teď pomoct. Přesně tak. Jde o dobrou věc.
Jsou malí a neškodní, ujistil sám sebe.
A pak Rona zvedl do vzduchu pár obrovských pavoučích noh.

Málo se ví, že Cimrman rovněž patřil mezi vášnivé české otužilce, neboť věřil, že bacil je možno zimou vypudit a třesavkou ho vyklepat. Pravda, dnešní medicína by měla jisté námitky, avšak v jádru byla myšlenka správná. Zkostnatělé mocnářství však, jako obvykle, Cimrmanovy snahy podrývalo.
Cimrmanův první sraz otužilců z řad členů SUPU zůstal i posledním. Byl totiž dramaticky rozehnán předem, na základě zvacího letáku. Jak Cimrman později píše:
„Skutečně už lži ouřednické neznají mezí. Prý jest ,koupání na Adama' zhola nepřípustné a nemravné, avšak ať bádám, jak chci, nenašel jsem nikde informaci, že by koupání v čase vánočním bylo zakázáno!“

Dohledat: 401 - První slovo platí

MINULE DAROVANÉ TITULY

663 - Káva, nápoj života
48 - Informuj se o výchově!
159.9 - Úklid bince v hlavě
666 - Krutá krása keramiky
401.1 - Sourozenci a jejich neshody
41 - Žijí ještě dinosauři? Zvídavé otázky
524 - Hvězdy nad námi
481.2 - Ústředí výchovných potíží
599.8 - Šimpanz je tvůj bratr
64 - Pletení pro motaly
453.3 - Utekl nám křeček! Péče o mazlíčky
641.5 - Malý šéfkuchař a velká vařečka
616.7 - Au, záda!
82 - Napiš svoje leporelo
43.7 - Hrabě Drákula jako výchovná postava
646 - Uháčkuj si byt
494.8 - J. S. Bach - hudba a novorozenci