Palubu drtil onen druh ticha, charakteristický pro poslední minuty před vyhlášením výsledku voleb. Všichni se snažili vyplnit čas tradičním zevlováním, ale nebylo v tom srdce.
První to nevydržel Pete.
"Já nevim, hele. Jsou v pohodě? Nevylezli už druhej den," řekl ustaraně a všechny pohledy se jako na povel obrátily ke kajutám.
Izzyho smích byl skrznaskrz zlý.
"Vsadím se, že už můžete jít a sebrat si dole jeho mrtvolu."
Lucius vyskočil na nohy. Tvářil se tak zavile, jak se jen může tvářit člověk, co strávil tři dny šlapáním vody v oceánu, z nějž ho kamarádi vylovili pouhou náhodou. Na rukou měl pořád ještě varhánky. I na nohou. VŠUDE! Možná nikdy nezmizí! A navíc ztratil Petův prst, což ho naštvalo zdaleka nejvíc.
Měl chuť Izzymu podržet hlavu pod vodou.
"Tak jo, sralbotko," zasyčel. "JÁ se vsadím, že Stede to zvládne."
"Beru. Když prohraješ, jdeš přes palubu, slečinko."
"Když prohraješ ty," zaťukal Lucius pobaveně na desky skicáku, "zapózuješ mi."
Izzyho pohled naznačoval, že si představuje, jak by mu slušela šála z Luciových střev. Pak pokrčil rameny, perfektně si jistý sám sebou.
A přesně v tu chvíli se otevřely dveře. Lucius se andělsky usmál.
"Klid, Izzy. To zvládneš. Budu decentní. Jenom se neboj rozkvést."