Moje články

Bylo to od vás pěkně hnusný. Já vím, že jsem mrňavej, nebo teda mrňavej v porovnání s těma osmi ostatníma, a šutry s ledem nejsou zrovna v módě, dokonce ani nemám líbivý barvy, ale tak nikdo nejsme dokonalej, no ne? Já mám zase jiný klady, proč by se kolem mě jinak motalo pět příznivců, že jo. A to je víc, než má polovina hrdých nositelů jména, které mě bylo sebráno. Stejně si myslím, že průšvih je hlavně v tom, jak to mám k vám daleko a než se k vám dostala tahle má rozčilená obhajoba, uplynulo zatím skoro osm let.

Zástupce rodu Corvus s druhovým jménem corone, ať už černé barvy nebo barvy o odstín světlejší, se vyznačuje tím, že při přesunu ze vzduchu na zem vyhledává a při následném pobytu na výše zmíněné zemi dává přednost společnosti zástupce téhož rodu a druhu. Tato činnost pak implikuje obdobné chování u zástupců Homo sapiens sapiens. Tedy že takovýto zástupce vyvíjí aktivitu, aby navázal vztah se zástupcem nejen stejného rodu a druhu, ale i s obdobnou pozicí na společenském žebříčku a s obdobnými vlastnostmi a hodnotami. Pokud k navázání takového vztahu dojde, dá se pro dané zástupce použít odborný termín anima coniuncta.

„Řeknu ti, to bylo o fous. Jak's o nich věděl, Nuño?“ ptal se Francis a prohlížel si okousané konce provazu.
„Už jsem tu jednou byl.“ A taky potlačoval vzpouru...
„Ty potvory přehryžou všechno,“ pokračoval. „Mohly by nám dokonce uhryznout kotvu.“
„Nebo sežrat loď. Jsme je nemuseli pálit.“
Trochu nuceně se zasmáli. Vzbouřencův útěk překazili, teď bylo nutné rozhodnout, co s ním.
Thomas byl popraven. A jeho místo v Drakeově srdci jsem nahradil já. Možná i díky mýmu zásahu při pokusu o útěk. Čert ví, co ty zatracený hlodavce vedlo k osvobozování vzbouřenců. Třeba si mysleli, že je to známka punku.

Na první cestě ležely mé slzy, když šel jsem sám.
Na druhé cestě zemi svíral hlad, když šlo vás deset.
Na třetí cestě nad vámi visela hrozba, když devět vracelo se vás zpět.
Na čtvrté cestě vás provázela nejistota, když vedli jste nejmladšího.
Na páté cestě, sotva jste vyšli, dostihla vás má spravedlnost.
Na šesté cestě letěla zpráva k našemu otci, když jsem se vám vyjevil.
Na sedmé cestě zvířily prach vozy a desítky nohou, když pozval jsem vaše rodiny k sobě.
Poslední cesta, dlouho po našem příběhu, trvala čtyřicet let, když naši potomci vraceli se domů z egyptského otroctví.

Odjakživa jsem věděl o jiných osobách, které žijí ve mně. Od pravěkých dob až po dnešek ovlivňovala mé bytí rudá zloba. Utvářela ji především nesnášenlivost a zbrklá odvaha, ale i vytrvalost. Ať už jsem ve svých životech zabil kohokoli, nikdy v tom nebyl úklad. Jen chvilkové zatmění smyslů a síla severského válečníka.
Kdo by tušil, že až americká spravedlnost mi přinese klid a umožní přístup ke vzpomínkám minulých já. Ve svěrací kazajce, víc mrtvý než živý, jsem mohl znovu prožívat své životy a zcela se oprostit lidského strachu ze smrti. Čím budu, až budu zase žít? Rád bych to věděl…

Svého času býval univerzální zrádce. Jeho pánem byly peníze. Vedly ho v jeho cestě životem a rozhodovaly o tom, komu bude aspoň chvíli sloužit.
Pak potkal Terizia a toto setkání přežil. Blízkost smrti mu však otevřela oči. Od té chvíle měl jediného pána. Myslel si, že to tak zůstane navždy.
Když při útěku před Kavny bezmyšlenkovitě zamířil k sídlu Teriziova generála, tedy kněžny z Dauwu, pochopil, že jeho srdce si vybralo svou paní.
Na to, kdo v tomto manželství vládne, se nikdo neodvážil zeptat. Pravdou však je, že při porodu jejich prvního syna omdlel a velení nechal zcela na ní.

Vyrůstal v jedné místnosti s otcem, matkou alkoholičkou, sestrou prostitutkou a dědečkem obecním bláznem.
Když jeho otec zemřel, pracoval v továrně. Volné chvíle trávil s vlastnoručně vyrobeným loutkovým divadlem.
Díky mecenášům mohl studovat a také začít psát. Později se jeho smutkem prodchnuté příběhy proslavily, a tak se stal nezávislým.
Aspoň finančně. Na svých citech a hlavně zmatku v nich závislý zůstal. Byl zamilován do mužů i žen, milostnou korespondencí se ženou se snažil dokázat, že není homosexuál, ač stál u zrodu tohoto slova, a sám sebe označoval za asexuála.
Jeho život byl jako jeho pohádky. Smutný a plný neuchopitelného citu.

Šum a ruch. Spěšné oblékání. Jako bychom byli v běžné pozemské šatně po skončení divadelního představení. Jen oblékající se postavy jsou trochu větší a nesdělují si své dojmy a postřehy z uplynulých dvou tří hodin. Jejich myšlenky se upínají do budoucnosti. Upínají se k invazi.
Poslední opozdilci si z háčků berou převleky, s obtížemi se do nich soukají a nakonec si zapínají zip na čele.
Členové rodiny Slitheen z planety Raxacoricofallapatorius se ve svých maskovacích oblecích z lidské kůže chystají převzít vládu nad Velkou Británií a posléze nad celou Zemí. Co na tom, že u toho budou s prominutím prdět.

O jeho narození jsem věděla dlouho předem, a proto jsem odešla z našeho světa, abych svým věděním neovlivnila jeho budoucnost. Naši rodiče ho naučili totéž, co mě: bojovat, čarovat a přežít v divočině Montes Confines. Proměně v orla se naučil sám.
Když se vrátil ze studií v Lacertae, našel rodiče mrtvé. Toulal se, dokud nepotkal věštkyni Petru, která mu poradila, aby vstoupil do služeb krále Fulgora.
Věrně sloužil Fulgorovi několik let. Než král zemřel, určil Keneura za svého dědice. Vládl moudře a čekal na můj návrat.
Spolu jsme čelili čaroději Serpentovi, spolu jsme zestárli a odešli za dobrodružstvím dalších světů.

Přátelství, spolupráce a vzájemná pomoc. Vždycky se uměli ohánět velkými, prázdnými slovy. Takový уклончивый язык, kde mnoho pojmů znamená svůj pravý opak.
Jako reakci na paktování se těch zlých (opět v mezích newspeakové negace) uzavřeli vlastní smlouvu, aby k sobě své podrobené kamarády ještě víc připoutali. Smlouvu podepsali zástupci osmi států. Jeden z nich odpadl během let, druhý měl svých starostí dost, takže zbývalo šest. Pět a jeden.
Smlouva zněla jasně. Pokud by se kterýkoli z členských států ocitl v nebezpečí, ať už činností vnějšího nebo vnitřního nepřítele, ostatní mu přijdou na pomoc.
A pomoc přišla. V noci na 21. srpna 1968.

Nebeskou klenbou se rozléhal pláč. Dokonce i Pána Boha rozbolela hlava, a ten byl z věčných modliteb zvyklý na nějaký randál.
„JDĚTEŽ A UČIŇTĚŽ… s tím… něco…“ zarazil ho v rozletu Mariin pohled. „Prosím tě, jdi ho uklidnit, já to s ním moc neumím.“
Ve třetím oblaku vlevo se choulil Ježíšek.
„Tak co ti provedl tentokrát?“
„On… Jidáš… on mi nastavil nohu a smál se mi, že po vodě mi to jde, ale normálně chodit, v tom jsem marnej.“
„A máš kapesník?“
Zavrtěl hlavou.
Povzdechla si, utrhla kousek nebeské modři, trochu ji natáhla a uhladila a cípkem Ježíškovi osušila oči.

Možná jsem si měla vzít mapu, ona je to pořádná štreka, takhle v zimě a potmě, to není legrace.
Třeba bych měla zastavit a zeptat se na cestu. Třeba támhletoho kulaťoučkého pána s obručí. Hm, je pryč. A co támhleten chlapák v pruhovaném tričku? Kde je ta brzda… Zase nic.
Ale tuhle slečnu v modrém poznávám.
Jsem Halleyova kometa a tudy už jsem určitě letěla. Jsem tu zas, abyste na mě mohli svést kdejakou katastrofu a udělat si ze mě symbol kdovíčeho. Mně je to fuk, já letím pryč. A tentokrát jistě trefím.
A kdyby ne, za 76 let ahoj.

Půlnoc.
Co. Tu. Děláš?
Všude. Tma. Všechno. Spí. Ty. Ne.
Jedna.
Srdce. Tluče. Na. Bránu.
Vytepává. Jednu. Větu: Vem. Si. Prášek.
Nebo. Víc.
Dvě.
Nakrm. Rybičky. Přečti. Kapitolu. Odveď. Pozornost.
Hrej. Hru. Přečti. Rybičky. Nakrm. Pozornost.
Oči. Stejně. Uhýbají. Tam. Co. Je. To. Schované.
Tři.
Udeř. Hlavou. O. Zeď. Stul. Se. Do. Klubíčka. Plyšákům. Svítí. Oči.
Otisk. Zubů. V čokoládě. Podobá. Se. Otisku. Na. Kloubech. Prstů.
4.48. Nejtemnější. Hodina. Je. Před. Úsvitem. Chodíš. Kolem. Pokoje. Dokola. Chceš. Prochodit. Se. K spánku. Motá. Se. Ti. Hlava. Sotva. Se. Držíš. Na. Nohou.
Svítá. Budiž. Sláva.
Ještě. Pár. Nocí. Pak. To. Odezní.

Jeden prsten vládne všem, včetně Dvou divochů. Tři mušketýři jsou vlastně čtyři, jen trochu vylepšili výzbroj a je s nimi pes. A až to zdárně skončí, můžou si říct Bylo nás pět. Šest postav hledá autora Sedmi statečných. Osm žen a jejich osudový muž odplavený Devátou vlnou. Deset malých černoušků si zahrálo přátelák s Klapzubovou jedenáctkou, ale pořád jich ubývalo, asi kvůli faulům. A to tam bylo dvanáct rozhodčích a pěkně rozhněvaných! Hodiny odbíjely třináctou, ale Sněhurka už byla tak opilá, že svých sedm trpaslíků viděla dvojmo. Sinuhet napsal patnáct knih o svém životě, ale Keneu už zvládne jedině multicrossover.

V hospodě na rozcestí vedli tři starci spor o vznik jejich světů.
„Ten můj vznikl ze zpěvu. Vyzpívali jsme si ho kdysi dávno pod Ilúvatarovou taktovkou. Byl jsem u toho.“
„Moment. Můj svět, můj druhý svět, ten kde jsem byl na návštěvě, ten který jsem pomohl založit, zkomplikovat i zachránit, ten přece taky vznikl ze zpěvu. Netušil jsem tehdy, že lvi dovedou zpívat. Vůbec jsem věděl málo."
„Ale kolegové, nehádejte se. Buďte rádi, že má ta vaše hrouda slov a příběhů takový pěkný počátek. V naší pozemské mytologii si musíme často vystačit s mrtvolou nějakého obra a jeho tělními tekutinami.“

Básník onemocněl. To, co se zpočátku tvářilo jako chřipka, se prudce zhoršuje. Chvíli plane horečkou a chvíli se zimničně chvěje. Na obličeji se mu usadil rudý motýl. Nemůže dýchat. Básník trpí, zuří v něm bouře, ale on vzdoruje. Drží se při životě spíš silou vůle, nebo mu možná pomáhá sám ďábel. Volba je na vás.
Ale teď pojďte raději ven, ať ho nerušíme. On už se z toho vykřeše a bude tu ještě dlouho. Bude psát, vždyť jeho nejslavnější dílo ještě nebylo vydáno. Bude cestovat, vždyť o Mariánských Lázních ještě neslyšel. A bude milovat, vždyť Ulrika se zatím ani nenarodila.

Do jednoho vzdělaného království přiletěl drak.
Všichni rytíři měli načtenu romantickou literaturu a knihu Jak porazit draka.
Drak požádal o princeznu, zalezl do sluje a čekal.
Rytíři věrni knihám naklusali jeden po druhém ke sluji, jenže ouha: místo každé useknuté hlavy narostly dvě jiné a milého rytíře si rozervaly na půlky.
Rytíři se dál drželi příručky, ačkoli na zabití draka byla málo platná. V té pohnuté době tam byla vynalezena nepřímá úměrnost: čím míň živých rytířů, tím víc dračích hlav.
Naštěstí se našel jistý Honza, který nikdy nečetl ani kalendář v kadibudce. Vylezl drakovi na záda a zapíchl ho vidlema.

Na jedno bezvýznamné a ospalé americké městečko spadla deka. Naštěstí byla měkká a navíc viditelná, takže nedošlo ke ztrátám na životech. Jo a k té viditelnosti – byl na ní lední medvěd, takže v městečku sice bylo přítmí, ne však tma. Volali strýčku Samovi, ale akorát dostali vynadáno, ať si s ledním medvědem dělají legraci z někoho jiného.
V tomhle městečku žili samí klidní lidé. Žádný šílený druhý radní, dokonce se nezmohli ani na místní partu mladých grázlů terorizujících sympatického kapitána ve výslužbě. Mimozemské dětičky to po pár dnech přestalo bavit a ony si šly hrát jinam. Asi do Chester's Millu.

Píšu Vám. Ještě včera jsem byl blízko Vás...
Merline, stává se ze mě sentimentální troska. To mi tak scházelo. Jako by nestačilo, že jsem učitel, vrah a univerzální zrádce na útěku.
Zabroukal si kousek bradavické hymny, spolehlivého ušního červa likvidujícího veškeré melodie. Nepomohlo to.
Kdosi ve mně, s kým teď zápolím, řek' víc, než měl...
Avada Kedavra? Nebo to co jsem řekl potom, v duchu a pro sebe? A pro svého přítele, kterého jsem zabil?
Píšu Vám,
i když po včerejšku
jsem si jist,
že Vy nebudete stejně číst,
co sám a sám teď píšu Vám.
Nebude číst už nic.

Tatínek dostal kosmickou loď od Doctora. Jeho matka si ho změřila přísným pohledem a svým nejlepším hlasem bradavické profesorky mu zakázala ji používat. Ovšem hraběnka vdova není tak nevrlá vždycky. Jenže se nemá s kým hádat, když její nejlepší nepřítelkyně dělá doctorovskou předsedkyni vlády.
Navíc nejstarší z dcer opakovaně prohlašuje, že její dědeček je Smrť, což její ovdovělou babičku dost vyvádí z rovnováhy. A o tuhle povedenou dívku, o kterou se kdysi ucházel dokonce lord ze Stormholdu za Zdí, se nyní zajímá jakýsi vyhnanec Jorah Mormont.
Downtonské panství čelí invazi ze sci-fi a fantasy, ale zatím si nikdo ničeho nevšiml.

Dvě kočky se jedné noci setkaly na střechách města.
„Mám tu schůzku,“ mňoukla jedna.
„Já taky,“ na to druhá.
Připlachtil netopýr. Skryl první kočku pod křídla, ta vypískla: „To je strýček!“ a zmizela se zavířením křídel.
Druhého večera tam druhá kočka už byla. I s kocourem, který jí zrovna předával zakousnutou myš a klubíčko vlny. Když přišla první kočka, odkráčel.
„Tohle byl zase můj strýček.“
První kočka si prohlížela tlapky, jako by se k něčemu odhodlávala: „On to včera nebyl můj strýček.“
„Žádný muž není. Ať už se tváří jako netopýr, kocour, nesmrtelný upír nebo milionář,“ vysvětlila jí druhá zkušeně.

Taxikář. Ale ten se na něj mohl vykašlat. A tenhle zas být obsazený.
Davy na ulici, když se rozhodl to vzít pěšky. Jistě, šlápněte si na mě! Londýne, je tu soutěž Strčte si do Richarda!
Dorazil do práce sice se zpožděním, ale proč mu berou pracovní stůl? A proč s ním nikdo nemluví? Nějaký pitomý žertík?
A Jessica s prázdnýma očima, neschopná ho vnímat, poznat. Ne že by ho dřív nějak moc vnímala, toho si byl vědom.
Pochopil. Londýn ho škrtnul, vyplivnul, ignoroval. Musí najít tu dívku a vrátit se do vlastního života. Takže vzhůru dolů, do toho druhého Londýna!

Konečně doma, povzdechl si vědec. Proč vůbec někam jezdil? Měl raději zůstat tady a uklidit si v laboratoři. To musí tak jako tak. Od posledních pokusů mu tam zbyla spousta Petriho misek s bakteriemi. Snad zatím nezaložily civilizaci. Ty bakterie, ne ty misky, samozřejmě. Každopádně by měl být opatrný, co kdyby tam něco zmutovalo.
V laboratoři si připravil roztok a začal misky drhnout. Na té se stafylokoky bylo něco jinak. Nevyrostla tam civilizace, ani nedošlo ke zmutování hroznovitých seskupení bakterií do tvaru flašky. Jen tam vyrostla heboučká bakulka modré plísně, která zničila bakterie ve svém okolí.
„A kterápak ty jsi?“

„Co tam tak dlouho šmodrcháš, Franku?“
„Jsi přece můj zajatec, musím tě pořádně přivázat.“
Fernão zkusmo potřese rukama přivázanýma k pelesti.
„A tomuhle říkáš pořádná lodní smyčka? Vždyť by ti ta loď uplavala!“
„To mám štěstí, že ty se mi uplavat nechystáš. Ještě chvilku vydrž. A nech si ty pohledy jako „Mě učil uzlovat Kolumbus!“ .“
„Já Kolumba náhodou znal. Potkali jsme se v Indii.“
„Cože?! Na východě, nebo na západě?“
„V jedné anachronické hospodě. Řekl mi o tobě.“
„Tak on teď dělá dohazovače!“
„Vadí ti to nějak?“
Francis pohlédne na svého milence přivázaného k posteli, usměje se a zavrtí hlavou.

Každý kouzelnický trik má tři části nebo dějství. První dějství se nazývá příslib.
Podzemí věznice. Šibenice, kolem ní pár lidí. Vedou sem Alfreda Bordena. Všechno je pod kontrolou a podle pravidel.
„Abrakadabra.“
Druhému dějství se říká zvrat.
Propadlo se otevře a Borden je oběšen.
Tleskat ještě nebudete, protože nestačí nechat někoho zemřít. Musíte ho zase vrátit. Proto má každý trik třetí dějství. Jmenuje se vrchol.
Borden vchází k Angierovi do divadla. Tvář mu kryje stín. Jako u každého triku odvádí pozornost, hozením míčku, a střílí po Angierovi. Vražda, která následuje až po trestu za ni. Angierovi to konečně dochází.
„Dvojčata...“

Byl jednou jeden Honza. Byl ještě hloupější, než ostatní Honzové, ale z jeho rodu byli takoví všichni. To víte, evoluce si pro ně ještě nevydyndala mozek.
Honza se vydal do světa, což v jeho případě znamenalo především vydrápat se z hlubokého kaňonu, ve kterém žil. Představoval si, že projde svět, najde jiný takový kaňon, v něm krásnou princeznu a s tou se ožení.
Jak si tak přemýšlel a s uzlíčkem přes rameno šplhal a šplhal, jelo tamtudy auto a srazilo ho zpátky do kaluže ve vyjeté koleji, kde ležel jeho domov.
Hmyzák Honza se do vedlejší koleje už nikdy nepodíval.

„Buď zdráv, Ambrosi.“
„Rád tě vidím, kamaráde. Teda doufám, že tě vidím rád. Nejdeš pracovně, že ne?“
„Vedu ti pomocníka. Říká, že je zámečník a opravář a kdovíco ještě. Tu moji starou plechovku spravil tak, že se v ní dá celkem pohodlně bivakovat. Ne že bych to chtěl znovu zkoušet.“
Když Cain odešel, Ambros se rozhodl nechat pomocníka v pracovně napospas osudu. Konkurenci je třeba testovat.
Po návratu mu pomocník hlásil, že opravil tu věc v koutě. Tiše bzučela a Ambros jen nevěřícně zíral.
„Ty jsi zprovoznil mé nepovedené perpetuum mobile?“
„Hm,“ odpověděl Cimrman a podal si další Ambrosův vynález.

Jednoho večera v přemoudřelém paralelním universu.
Existovalo, neexistovalo definované individuum, které disponovalo genetickou informací plus mínus adekvátní genetické informaci individua s adresou Inter Arboretum. Toto adekvátní individuum bylo zavirované a handicapované.
Definované individuum se transportovalo arboretem, když se před ním vizualizoval nedomestikovaný Canis lupus.
„Kam máš namířeno, milé malé děvčátko?“
Definované individuum na to reagovalo: „Nejsem děvčátko, ale PIFKA. Transportuji se za individuem s plus mínus adekvátní genetickou informací.“
Canis lupus konsternovaně stagnoval, definované individuum se přes něj transportovalo saltem a kontinuálně se transportovalo dál arboretem.
„Počkej, co to znamená, ta PIFKA?“
„Paralelní Inteligentní Funkční Karkulka Akrobatka! Červená je out!“

Běželi první komickou rychlostí, přes náklad v náručí sotva viděli před sebe, zato velice dobře slyšeli, co se děje za nimi. Když si první z nich všiml okraje srázu, bylo už pozdě. Snažil se zastavit, ale ostatní ho doběhli a v podstatě strčili dolů. Jedinou útěchou bylo, že tam sletěli za ním. Kutáleli se z kopce, tu se praštili o nějaký kámen, tam o strom, tu přepadli přes menší nerovnost, tam se vyváleli v potoce, tu něco křuplo, tam něco prasklo. Zkrátka každý svou cestou skončili v takovém temném údolíčku.
„Něco jsem si asi zlomil,“ zasténal Smíšek.
Byla to mrkev.

„Je tu dcera paní Mňoukavé, monsignore. Prý by mohla být užitečná.“
Paní Mňoukavá? To zvláštní jméno už jsem někdy slyšel... No ovšem! To byl ten povedený žert s připsáním renty kočce a jejím koťatům. Ale jak by mi mohlo být kotě užitečné?
„Řekněte tomu kotěti, že je očekávám.“
Vešlo do kardinálovy pracovny, obhlédlo si místnost, otřelo se mu o nohy a vyskočilo mu na klín. Zkusmo je několikrát pohladil a, když začalo příst, pochopil, že by se opravdu mohlo hodit.
„Zdá se, že mám kočku,“ podivil se.
„Mňau,“ odpovědělo kotě a zcela jistě to znamenalo Zdá se, že mám kardinála.

Architekt četl knihu a občas si udělal poznámku. Podle nich pak načrtl budovu. Asi by šla popsat snáze než její předobraz, ale ne o moc. Samotný půdorys ze všeho nejvíce připomínal andělíčka, kterého ve sněhu udělalo nedůsledné dítě.
Když se pustil do podrobných plánů, zjistil, že naskládat do takového půdorysu nějaké rozumné chodby či schody zkrátka nejde.
Budovu pak skutečně postavili a bydlela v ní spousta lidí. Takže si málokdo všiml, že třeba celá rodina záhadně zmizela. Přesto každý cítil, že po trojúhelníkových schodištích stoupá paranoia a chodbami se plíží strach.
To je taky nápad, stavět budovu podle Jména růže...

Vítejte na stanovišti V bunkru. Není zde signál, takže pro tuto šifru neposkytujeme nápovědy. Jen radu: Nepropadejte panice! Neklesejte na mysli! Hlavu vzhůru!
Po chvíli usilovného brainstormingu a luštění.
„To je marný, to bez klíče nerozluštíme.“
„Počkej, není to morseovka? Když s něčím nemůžu hnout, určitě je to maskovaná morseovka. Zkus to, Davide!“
„Morseovku už jsme zkoušeli nejmíň třikrát. Potřebujem ten klíč.“
„A není v té radě?“
Po další chvíli usilovného brainstormingu a luštění sklonil David hlavu do dlaní. Pak zvedl pohled k nebi, aby požádal o nápovědu aspoň tam, ale oči se mu zastavily o strop.
„Pánové, mám klíč!“

Í á. Í á.
Klap klap klap. Hryz hryz.
Klap klap klap klap. Í á? Hryz? Hryz hryz hryz.
„Tý! Hudry, hudrly, brmly, brbly.“
Í...
Ťap ťap ťap ťap. Vzdych. Ťap ťap ťap. Fňuk.
„Kudy?“ Cink.
„Kudy?“ Cink cink.
„Kudy?“ Cink cink cink.
„Hrom haby do toho huhodíl! Tak hudy?“ Cink cink cink cink.
„Kdepak toť vede cesta na totoť hradisko?“ Cink cink cink cink cink.
Kop!
„Díky, Výsosti, za vysvobození. Vypadám sice jako člověk, ale jsem zvířátko. Sto let čekám na královský kopanec, ale zatím mi dávali jen peníze. Vezměte si je. A já se zase vrátím mezi zvěř.“

„Investigativní žurnalistika, můj pane.“
„A do čeho konkrétně bych měl investovat?“
„Dobrá pověst…“
Mikuláš si uvědomil, že řekl nesmysl a raději zmlknul.
„Pane ze Slova, já se dlouhodobě snažím mít špatnou pověst! Ale budiž. Palác je vám k dispozici.“
Prolezl budovu velmi pečlivě. Byl na střechách, po nichž se v minulosti plížili vrahové. Prošel honosnými sály, kde už tančil jen prach. Nahlédl do propasti, která tu zůstala po drakovi. Dokonce se mohl podívat i do některých sklepení. Navzdory všem těm pověstem o jámách se škorpiony nenašel v paláci ani klepeto.
„No jo,“ říkali si čtenáři Komety „jsou prostě skvěle schovaní.“

Windsorský hrad, Recepce pro britský filmový průmysl 4. dubna 2013
„Ještě jedna BAFTA není předaná.“
Šum. Někteří rychle počítají na prstech, někteří jen nechápavě hledí na Kennetha Branagha.
„Za dlouhodobý přínos britskému filmovému a televiznímu průmyslu, za otisk, který zanechává jako patronka mnoha televizních a filmových společností, a v neposlední řadě za roli nejúžasnější bondgirl, jakou jsme kdy měli možnost vidět, udělujeme čestné ocenění BAFTA Jejímu Veličenstvu královně Alžbětě II.“
Zářila, jako vždy, a narážka na zahajování Letních olympijských her se jí zřejmě vůbec nedotkla. Spíše naopak.
Kdybyste věděli, jak Bond vyváděl, když jsem si ten seskok chtěla opravdu zkusit.

Ten, který zná Temnou stranu síly, a ten, který ví všechno o černé magii, hráli kuličky. Dohodli se, že nepoužijí své speciální schopnosti a překvapivě dohodu dodrželi.
Trochu fouknout do kuličky, to není žádná speciální schopnost, pomyslel si Severus, když přebíral velení nad imperiálním vojskem. Zatím je nechal na oběžné dráze a šel si domů sbalit. Samozřejmě tam na něj čekal ten vševědoucí dědek Brumbál.
„Severusi, co s tím vším budeš dělat? V Bradavicích technologie nefungují a jejich používání může narušit tvou magii.“
Severus nahlédl do zápisníku.
„Cituji: Síla, vole!" řekl a odešel do vesmíru bojovat s nekonečnou lidskou blbostí.

V sedmadvacátém roce té hrozné mely stál proti svým bývalým spolubojovníkům. Dávný protestant od La Rochelle čelil v té kacířské zemi pod katolickou nadvládou už čtvrtý měsíc švédskému obléhání.
Srpen se chýlil ke konci, všichni mleli z posledního. Z hlášení vnímal jen útržky.
„Pane, špitály jsou přeplněné.“
„Pane, potraviny docházejí.“
„Pane, máme nedostatek střeliva.“
„Pane, chce s vámi mluvit nějaký mladík. Prý je to důležité. Pane, on přišel z venku!“
Probral se a pozorně mladíka vyslechl.
*
„Pane, už je neudržíme!“
Louis Raduit de Souches měl ještě jedno eso v rukávu.
„Kolik je hodin?“
„Jedenáct, pane!“
„Dejte na Petrově zvonit poledne.“

„Marvine, já tě prosím! Vždyť už se to nedá vydržet.“
„Neřekl bych, že drobná oprava vybavení lodi přispěje ke zvýšení snesitelnosti života a existence celkově.“
„Prostě se seber a běž. Jako robot bys mi neměl být schopen odporovat. Jak to děláš?“
„Poděkuj vynálezci robotů s opravdovou lidskou osobností. Sám toho zřejmě lituje – jeden z jeho výtvorů ho nedávno zabil. Ale tebe to stejně nezajímá. Tobě záleží na slunečné povaze dveří, ne na historkách maniodepresivního robota. Jak nešťastné.“
„Marvine!“
„Vždyť už jdu.“
„A hlavně na ně nemluv.“
O pár minut později, první dveře.
Vrzyvrz.
Mmmm, ách.
Mmmm, krš chrp ííí buch!