Moje články

Mladý muž ležel v trávě a sledoval oblohu.
„Kdybys mohl něco změnit,“ obrátil se na Společníka, „začít od začátku, všechno předělat - udělal bys to?“
Starší se usmál. Smutně. „Změnit - a neztratit Tě?“
Přikývnutí.
„Ne. Vím, že bych mohl, ale ne.“
Syn se usmál. „Hodně by se tím zničilo...“
„Ano. Svět by byl lepší, ale kolik dobra by pro něj skončilo v zapomnění? Představa, kolik svíček by muselo být uhašeno pro oheň... Dusí mě.“
„Tolik je máš rád?“
Jeho úsměv byl jako čistý vánek.
„Tolik mám rád to dobré, co jsi jim dal.“
Stiskl mu ruku.
„Jejich svíčky... planou silně, Tati.“

Nejdříve se, milí přátelé, chvíli věnujme problematice komentářů. To u druhých identit není jen tak! Často odpovídají se zpožděním, úplně poslední z posledních, ale prosím, promiňme jim, není to nedostatkem vděčnosti! Jindy to zase vypadá, že si někdo přivlastňuje jejich zásluhy, ale nezlobme se, to je jen prozrazený autor!

Ve světle výše zmíněného jim pak jistě odpustíme i jejich jasnou asociálnost. Nediskutují, neúpí, ale důvody jsou snad pochopitelné.

A pak je tu otázka rodu, přátelé. Mohou používat královský plurál, být bezrodé a někdy i vícerodé! To však není krize identity, jen skupinová tvorba!

Zkrátka prosím, mějme pro ně trochu pochopení.

HEREC se zkroutí.

HEREC: Jsem skořápka. Jsem uhličitan vápenatý. Stanu se krápníkem (narovná se).
REŽISÉR (netrpělivě): To je metafora! Jste prázdný jako skořápka! Hrajete rozum!
NÁPOVĚDKA: Promiňte, on je rozum prázdný?
HEREC (schovává se za stolem): Je tak prázdný, až není vidět.
REŽISÉR: Vy jste rozum, vaše žena je instinkt.
HEREČKA (schová se za stůl): Instinkt taky není vidět, že jo?
REŽISÉR (souhlasí): Vy vidět nejste, ale vaše činy ano!
NÁPOVĚDKA: Ale tady se ve scénáři píše, že Rozum sedí u stolu. Jak má sedět u stolu a nebýt vidět?
HEREC: Tak my si sedneme ke stolu v šatně, jo?

Muž se synem vzali oslíka a vyrazili na trh. Po chvíli potkali ženu a ta se jim smála: „Hlupáci, mají osla a ani jeden se na něm neveze!“
Otec tedy vysadil syna na zvíře. Po chvíli si na ně lidé začali ukazovat.
„Starý jde a mladý se veze? Taková nevychovanost.“
Chlapec tedy uvolnil místo otci.
„Otec se veze a synovi ani nepomůže?!“ zlobili se další lidé, a tak si dítě posadil k sobě.
Někdo jiný ale hartusil: „Chudák zvíře, takhle ho týrat!“
Sesedli proto a šli pěšky.
„Hlupáci, mají osla a ani jeden se na něm neveze!“ zaslechli z dálky.

Skrčená, chvěje se, nohy zoufale tiskne k hrudi v chabé náhražce objetí, které nemá. Brečí, pro vzlyky nemůže dýchat, ale počínající astmatický záchvat je v té kakofonii hrůzy téměř zanedbatelný.

Nejvíc nadávek se naučila od matky, to když ji slyšela, jak skrz příliš tenké dveře řve na otce. On jí seznam moc nerozšířil, vystačil si s tou jednou, stokrát opakovanou.

Milující rodiče, jistě, proč ne. Na ostatní vždycky milí, vždycky ohleduplní, úsměv na tváři. Vůči sobě? Sobci, možná. I když cílem dávno nebylo získat. Cílem bylo zranit.

Sedí, dusí se, srdce v hrudi se chvěje.
Poslouchá.
A úplně potichu trpí.

Dveře tramvaje se za ní zavřely. Odjížděla. Otočil se a už se neohlédl.
Nevěřila mu, pochopitelně. Kdo by vložil osud rodiny do rukou zrádce? A tím přece byl...
Kdysi se k nim hrdě hlásil, poslušně následoval. Pak pochopil, ale utéct nedokázal. Jen tiše pozoroval, poslouchal, sledoval nálepky, které přibývaly v její složce. Kriminální živel. Odpadlík. Nutno odstranit.
Dávno věděl, že skutečnost je někde jinde - tolik odvahy a obyčejných příběhů se skrývalo za jmény odsouzenými k zániku.
Našel a připravil úkryt, zajistil všechno potřebné.
Když za ním přišla do parku, věřil, že ji zachrání.
Ale důvěra je křehká. On ji rozbil.

Konečně přijde to, na co tak dlouho čekala. Zítřejší den bude tím správným, tím opravdu dokonalým. Její život se obrátí naruby. Je nadšená.

Armáda genů, to zní tak poeticky! A až se geny spojí... budu mít miminko.

Už několikrát si podobnou příležitost nechala uniknout, ale teď je odhodlaná svou chybu neopakovat. Zítřejším dnem zkrátka protančí, nadšeně a bez obav, protože všechny jeho nástrahy už zná. Připravila se dobře.

Horoskop nikdy nelže, pomyslí si narozená ve znamení vepře.

***

„Tiskové oddělení! Zavolejte mi okamžitě tiskové oddělení!“
„Ano, pane?“
„Jak můžete zaměnit 'armádu genů' a 'Armagedon', idioti?“
„Zní to... podobně?“ zavrhne podřízený nervózně.

Být poslušným nástupcem, i když propast let hodnoty oddaluje.
Milovat rozvedené zploditele, i když jim zbyla jen vzájemná nenávist.

Být pilným studentem, i když souputníci skryli moudrost do papírku pod lavicí.
Milovat přísedící stolovníky, i když talíře je usvědčují ze smrtících hříchů.

Být zodpovědným občanem, i když z představených zachvacuje stud.
Milovat lhostejné míjející, i když netečnost prodlužuje utrpení.

Být chvályhodným vzorem, i když výčitky minulosti nikdy nezmizí.
Milovat opouštějící podepřené, i když jejich roky nesenou váhu neocení.

Být správným člověkem, i když o správnosti každý smýšlí jinak.
Milovat celý svět, i když láska vždycky strašně bolí.

Být. Milovat. Žít.

Los je vytažen, bylo rozhodnuto. Otec hrůzou ustrne, i tep srdce se zastaví. Jeho dcera?
Marné je bránit se osudu, marné prosit o milost. V bázni před takovou silou pokorně sklopí hlavu. Modlí se ke všem bohům, které zná, ale žádný ho nevyslyší.
„Jdi,“ kývne na dceru, v očích slzy.

A pak se stane zázrak. Princezna je živá, dav vítá rytíře, draka vedou za sebou, zkrotlého jak psa.
Nabídnuté peníze muž přijme, druhý den je rozdá chudým.
„Zabiji draka a zakopu ho daleko za městem, když přijmete dar křtu,“ prohlásí rytíř.
Dvacet tisíc lidí se zřekne pohanství.
Drak je poražen.

Za maskou lásky skrýváš zlost, temnou minulost
Za maskou zlosti strach, jsi vrah
Za maskou strachu zranění, své navždy tiché ztracení
A za zraněním?
Tam do krve rozdrápanou nahou duši

Co je za ní? Můžeš jen tušit. Tak daleko jsi nikdy nedošel…

Snažíš se vyléčit zranění, zahojit rány
Snažíš se zbavit strachu, zbavit trémy
Snažíš se ovládnout zlost, překonat minulost

Nezabírá? Neúspěchy jen sbírá?
Možná, že když jich posbíráš dost, slepíš se z nich dohromady.

Za maskou ztratil jsi sám sebe
Dosáhne rozdrobený člověk nebe?
Snažíš se v každé možné chvíli
A úsilí nevede k cíli

Zkusil jsi někdy milovat?

Světlo.
To znamená ráno. Co je to ráno? No to je, když se probouzíš... když vyjde slunce. Že nevíš, co to je slunce? No jo, promiň, to je jedno. Může být osm ráno i deset večer, hodiny tu plynou jinak.

Je čas.
Vykonáš, co je třeba.
A čekáš.

Tma.
To znamená večer. Co je to večer? No to je opak rána, toho rána, které jsi nikdy nepoznala. Večer je, když se ti chce spát. Ale to se ti vlastně chce pořád, noc je příliš krátká.

A už je zase světlo.
Sneseš další vejce.
Skrze mříž sleduješ, jak se kutálí pryč.

Voda hučí, děsivá, nespoutaná. Muž stojí nahoře na kopci. Tiše se modlí, přemítá nad Noemovým příběhem.
Neprší, od rána nespadla ani kapka. Možná o to děsivější to je, že tak krásný den je dnem zániku. Voda pod ním zpívá, temně, svíravě. Je jí tam po kolena, ale bude jí víc, mnohem víc.
Sleduje kostel. Bez střechy a krovů působí nahý a ani vevnitř toho moc nezůstalo.
Vzpomíná na listopad, na poslední mši, na kázání na rozloučenou. Byl to pěkný den.
Nakonec Svatý Štěpán zmizí úplně, proti takové síle ani Boží svatostánek neobstojí. Přehradu pojmenují Orlík.
A Josefovi zůstanou jen Klučenice.

„Tak jak pokračuje vývoj?“ zahájila šéfka poradu.
Podřízený bezradně pokrčil rameny. „Nic moc. Zatím se nám to vždycky nakonec rozpadlo.“
Žena se zamyslela. „Med by nešel? Aby se to trochu slepilo dohromady a tolik se to...“
„Med?!“ skočil jí jeden z kolegů do řeči. „Víte, kolik je v tom sacharidů? To ani náhodou! A než se zeptáte, datle jsme taky vyškrtli.“
Žena si povzdechla. „Dobře, takže co vlastně máme k dispozici?“
Muž zalistoval papíry, aby našel příslušné poznámky. „Ovesné vločky. Zrní. A možná pár rozinek.“

Tři roky po zpřísnění pamlskové vyhlášky
„Nevzdáme to už? Z tohohle sušenky fakt nikdy nebudou...“

Nevidí nic kromě ní, jako by se celý svět zmenšil do toho jediného bodu. Ale on ví, že to tak není. Vesmír se rozpíná, neustále roste. A stejně je pořád moc malý, moc malý na všechnu lásku světa!
Ze dvou buněk dvě čárky na testu, dvě modrá očka, dvě malé ručičky. Z prosté biologie čistý zázrak stvoření. Z jedné lásky jedna nekonečná.
Sevře ji do náruče, opatrně jako nejsvětější poklad. Pořád se bojí, že jí ublíží. A jednou to asi udělá.
Ale dnes, v tuto vteřinu, ten jedinečný prchavý okamžik - dnes ji bude milovat.
Jen ať se Vesmír třeba roztříští!

Mladý muž ležel v trávě a sledoval oblohu.
„Kdybys mohl něco změnit,“ obrátil se na Společníka, „začít od začátku, všechno předělat - udělal bys to?“
Starší se usmál. Smutně. „Změnit - a neztratit Tě?“
Přikývnutí.
„Ne. Vím, že bych mohl, ale ne.“
Syn se usmál. „Hodně by se tím zničilo...“
„Ano. Svět by byl lepší, ale kolik dobra by pro něj skončilo v zapomnění? Představa, kolik svíček by muselo být uhašeno pro oheň... Dusí mě.“
„Tolik je máš rád?“
Jeho úsměv byl jako čistý vánek.
„Tolik mám rád to dobré, co jsi jim dal.“
Stiskl mu ruku.
„Jejich svíčky... planou silně, Tati.“

„Pojď se vsadit,“ navrhla první s úsměvem.
„Jako o co?“ odpověděla bez špetky zájmu druhá. Neměla náladu na sázky! Ani na hry. Ani na dobrodružství. A vlastně ani na nic jiného. Ale byla tu už dlouho. Čas tu běžel jinak, to jistě, ale přišlo jí to jako roky. Roky v jedné pitomé frontě!
„Že se sem vrátím později než ty.“
Přikývla. Vlastně proč ne.
„O co?“
„Pustíš mě pak ve frontě před sebe.“
Přikývla podruhé a obrátila se zpět. Řada byla nekonečná - pro každého představovala vidinu tepla a pravidelné stravy. Zájem o reinkarnaci do želvy zelenavé byl toho roku obrovský.

Nervozitou se celý klepal. Otočil se na bráchu a ten na něj povzbudivě mávl. Nepomohlo to. Ale když už došel až sem, musí to udělat.

„Máš hezké uši,“ řekl dívce před sebou. „Vlastně náušnice, chtěl jsem říct náušnice,“ opravil se vyděšeně a okamžitě zrudl. Takovou blbost! Musel jsem říct takovou blbost?

„Hezky ti splývají dolů,“ pokusil se to neúspěšně napravit. „Tedy, ono je to normální, za to může gravitace, ale prostě... chci říct, že...,“ bezradně se odmlčel. Právě jsem to katastrofálně podělal!

Dívka se na něj zářivě usmála. „Já jsem Kačka,“ natáhla k němu ruku, „a ty?“

„Michal,“ odpověděl šťastně.

Cyklisté jedou po chodníku, starší vepředu, blíží se k přechodu. Mají zelenou. Autobus stojí, čeká.

Cyklistům skočí červená. Starší zabere, zrychlí, přejede přes přechod. Stihne to a odjede ze scény. Mladší zabrzdí, sestoupí z kola, čeká.

Autobusu skočí zelená, pomalu se rozjíždí. Když míjí čekajícího cyklistu, řidič mu výrazně pokyne. Poděkuje, usměje se.

Cyklista to mohl taky projet - a neudělal to.
Řidič děkuje za respekt.
Za trpělivost.
Za ochotu dělat to, co je správné.

Divák tiše oceňuje tu dokonalost obyčejného. Odchází s nadějí. Ví, že se nedáme. Že dokud budou na světě respektující cyklisté a děkující řidiči, lidstvo má šanci.

Řekl Mozek: „Milé Srdce,
víš, co bych chtěl na Vánoce?
Aspoň jednou chvíli ticha,
moci zase volně dýchat.“

Srdce se hned urazilo,
z plna hrdla hartusilo:
„Zase vyháníš mě pryč?
Kéž bych tady mělo bič!“

Hádali se spolu roky.
A omluvy i s úroky?
Ty si splatit nechtěli,
to by radši zemřeli.

„Prej detektor citů...,
běž s ním třeba na orbitu.
Hlavně už propána mlč,
nálady si někam strč!“

„Nechci tvojí logiku,
a propočty podniků!
Rozumy schovej do kapsy,
matika není sexy!“

Symbióza - sprosté slovo.
„Naper do něj to olovo!“
Smíří se až nad hrobem,
roztrhaní olovem.
spojení Tvým úsměvem.

Za devatero horami a devatero znečištěnými řekami je malá vesnice, ve které žije přesně sto obyvatel.
Bydlí tam jedenáct více či méně podvyživených Jeníčků a Mařenek. Naopak s nadváhou či obezitou se potýká asi třicet jedna Otesánků.
Dvanáct obyvatel právě přerostlé trní zavřelo do karantény jako kdysi Šípkovou Růženku. Většina z nich je na tom ale i tak lépe než deset Marušek, ty totiž žijí na hranici absolutní chudoby.
Hodně dospělých umí kouzlit, ale pětina z nich neumí číst ani psát. Občas se ptají, proč je život v jejich vesnici tak nespravedlivý.
Vůbec netuší, že jejich vesnicí je celý svět.

Jídlo už prý není zdravé... Borůvky, maliny, jahody zrovna začínají růst. Ale všechno je nemocné, radioaktivní. Kravka dává mléko, prý ho nesmíme pít.
Na poli všechno dozrává. Vemte to a zakopejte do země. Ale copak to jde? Tolik jsme se tu nadřeli. A oni říkají, ať odejdeme.
Voda se nesmí pít. Ale voda je přece všude, my jsme z vody! Všechno živé je. Koho se zeptat, kam jít? A proč?

Dotaz pro rádio Jerevan: Je možné jíst černobylská jablka? Ano, ale ohryzky se musejí zakopat hluboko do země.

Všichni jsme radioaktivní.
Ale všichni jsme taky lidi.
Je třeba žít.
Musíme.

Všech pět úlů bylo podezřele tichých, včely schované uvnitř. Dědeček to nechápal, podrážděně pochodoval po dvoře. Co se to stalo? Před čím se schovávají? No tak, holky moje, poleťte ven.

Maminka občas z legrace prohlašovala, že dědeček své včely miluje ještě víc než babičku. Nikdy jsem tomu nevěřila - milovat jen o trochu víc by znamenalo samou láskou zemřít. A on tu byl, zdravý a čilý.

V rádiu běžel jeden zábavný pořad za druhým. O katastrofě se mlčelo, nikdo nic nevěděl. Ale ty včely - malé, většinou neškodné, tolik užitečné a vnímavé - ty včely to poznaly.
Vyletěly až třetí den po Černobylu.

Celé ty roky se na mě Adam díval trochu skrz prsty.
Protože jsem byla holka (a to je přece trapný).
Protože jsem neměla Lego (a to vaše společenské postavení dost ovlivní, hlavně když vám je sedm).
A protože jsem neuměla slepovat modely autobusů.

Přesto jsem byla jeho nejlepší kamarádka.
Protože jsem zvládala stavět domečky z klád (a nebála se bahna).
Protože jsem byla chytrá (a chápala matiku).
A protože když ve třetí třídě založil třídní knihovnu a začal v ní půjčovat vlastní dvoustránková veledíla, okamžitě jsem se přidala.

Takže dneska tady vlastně jsem jenom díky němu. Tak tedy - na Adama!

Zamrzl! To si dělá srandu nebo co jako?! Jako já chápu, že je doba ledová, ale tohle už snad nemyslí vážně...
Veverka zuřivě sledovala oříšek v jeho ledovém vězení.
Dostanu ho. Snažím se tu o to už pět dílů nebo kolik jich do háje vlastně teď je.
Začne zuby sekat do ledovce. Poetické duše by jistě mohly tvrdit, že ten cinkot trochu připomíná zpěv, ale Scrat má k poetické duši daleko. Jeho nejhlubší myšlenkový pochod v životě cele vystihuje prohlášení Chci dostat ten oříšek!, což si ostatně myslí i teď.
A k tomu ještě jednu věc.
Já prostě nenávidím led!

Pravá láska prý nikdy neumírá. Tak proč rve srdce na kousky? Proč jen osud odvolal právě Tebe, tu tichou moudrost a čistou vznešenost, když každý ví, že navždy milovat znamená splynout, že zůstat tu sám, i třeba jen na chvíli, je vražda lidskosti, neb s láskou navždy a nenávratně odejde to nejlepší z nás? Kde teď vzít naději, kde štěstí, kde hledat radost a jak se ve světě neztratit? Bez Tebe už není úplný, bez Tebe všechno bolí, ztrácí se v šedi. Rád bych objal Tě, radoval se z krásy života. Láska už ale není...
Zbývá jen bolestná iluze, ticho.

Kirk Maynard Racek zrovna trénoval trojnásobnou vývrtku, když najednou prudce zafoukal vítr a smýkl s ním přímo na skalní stěnu. Malý tvor jako on proti takové síle neměl šanci.
Přihlížející racci vyděšeni zakřičeli a okamžitě odletěli pro Jonathana.

„Už nikdy nebudu moci lítat,“ zanaříkal Kirk, „pomoz mi, prosím.“
Jonathan odmítavě zavrtěl hlavou. „Vstávej. Je čas. Musíme letět.“
„Mám zraněné křídlo, nevidíš? Nemůžu letěl!“
„Pro toho, kdo opravdu věří, nejsou žádné překážky. Takový je zákon Velkého racka.“
„Ty myslíš, že bych mohl...?“ zeptal se Kirk užasle.
„Myslím, že máš možnost volby,“ opáčil Jonathan a vznesl se k nebi.
Kirk ho následoval.

Byla ukrutně nervózní. Znovu si uhladila sukni a smetla další neviditelné smítko z rukávu halenky. Zkontrolovala telefon, aby se ujistila, že jí během posledních šedesáti sekund nikdo nesháněl. Překvapivě nesháněl. A esemeska plná podpory taky ani jedna.
Nevadí, řekla si tvrdě. To zvládneš.

Bylo to půl roku od chvíle, kdy ji šéf donutil se přihlásit. A teď tam stála, nervózně se klepala a s úžasem sledovala, jak se ostatní uvolněně baví.
Potřásla hlavou, aby se uklidnila.
Zvládneš to, zopakovala si. Zvládneš to, protože ta práce je dobrá.
Sebrala poster a šla se připravit. Její první konference měla začít každým okamžikem.

Má školní jídelno se stolem dřevěným,
k tobě jsem chodila s každičkým trápením.
K tobě jsem chodila pokaždé na oběd,
k radosti žaludku, k radosti mých střev.

Vždy jsem se těšila na modré židličky,
na cinkot sklenice, lžíce i vidličky.
Na tác jsem skládala tvoje dary,
pro ně jsem stála nekonečné řady.

Koprovka, svíčková, hlavně rajská,
to byla vždycky na jistotu sázka.
Upečené, zapečené, uvařené, smažené,
přímo skvěle kořeněné, tak akorát solené.

Dnes školní jídelna dávno již pod drnem,
kdesi se schovává, prý že před covidem.
Má školní jídelno se stolem dřevěným,
jak se ti, poklade, jak se ti odměním?

V pátek byl schválen nový zákon zakazující veškeré zotavovací akce!
Jeho sepsání inicioval poslanec Petr Malý (Strana Práv Dětí a Mladistvých). Návrh později vysvětlil: „Je to vážně nutné. Můj syn byl nucen absolvovat tři tzv. zotavovací akce, z poslední z nich se vrátil s doživotními následky. Aktuálně je v péči psychiatrů.“
Premiér mu dal za pravdu. „Ty podmínky tam jsou příšerné - děti trpí zimou, spí klidně i pod kusem plachty, hygiena je naprosto katastrofální. Ti jejich vedoucí jim tam dokonce tak vymývají mozky, že pak dobrovolně celý den nejí nebo nemluví!“ řekl na tiskové konferenci.
Zákon vstupuje v platnost zítra.

Potkali se v parku.
„Co chceš?“ zeptala se ho naštvaně a prudce se rozhlédla. „Nemám čas na tvoje pitomé hry.“
Odpověděl potichu, obezřetně. „Varovat. Něco se chystá. Jdou po vás, Marie!“
Nevěřícně zavrtěla hlavou. „Oni? Najednou jsou to oni? Nebylo to ještě před půl rokem my? My všechno změníme, my budeme důležití, my máme pravdu...“
Zavřel oči, odvrátil se.
„Nechci se hádat. Chci ti jenom pomoct. Musíte se s dětmi schovat. Vím o jednom místě...“
Nenechala ho domluvit. „Já už o tvoji pomoc nestojím.“
A odešla. Věděl, že ji právě ztratil. Díval se za ní, dokud nenastoupila do tramvaje. Naposled.

Do nemocnice se pouštělo jen na propustky, tak vrátného uplatila. Doby, kdy šetřila každou korunu, byly pryč. Za možnost ho vidět by dala cokoliv.
Když se ptali na děti, zalhala. Že je poprvé těhotná by doktorce v životě nepřiznala.
A tak ji pustili dál. Prý na půl hodiny, objímání zakázáno. Všechno jim odkývala. A pak přišla těsně k němu, políbila. Tolik jsi mi chyběl!
Zůstala až do večera. A pak každý, každičký den.
Zemřel o čtrnáct dnů později, znetvořený k nepoznání. Pořád ho milovala.
Dva měsíce poté porodila dceru.
Pochovali ji ještě ten den. K tatínkovi, pod tlustou vrstvu betonu.

Byl pěkný, slunečný den a mraky poklidně pluly po obloze.
„To byla za dnešek už třetí drbna. To snad možný tohleto,“ povzdechl si muž.
„Ale prosím tě, nefilozofuj a pojď hrát,“ mávl na něj jeho společník. „No tak jsou ženský drbny, to je toho. Já osobně proti tomu vůbec nic nenamítám.“
Přesunuli se ke stolu a pokračovali ve hře. Karty svižně střídaly jedna druhou.
„Já to stejně nechápu...“
Muž protočil oči v sloup. „To nemusíš to chápat. Děláš svoji práci? Děláš. Zbytek nech klidně na mě. Každý nakonec má, co si zaslouží.“

„Petroneli, Uriáši, vy jste se snad úplně zbláznili!“

Šla - pomalu, mechanicky, noha střídala nohu. Neměla nic, jen bolest hlavy a pozvolna vznikající puchýře. Od rána nepila a snědla jen dvě nasbírané hrsti malin.
Smrkový les se zdál nekonečný. Kam jde? A nebyla tu už? Ztratila se?
Do oka jí vlétla muška. Prudce zamrkala, ale k ničemu to nebylo.
Netušila, kolik je hodin. Když měla pocit, že už neujde ani krok, lehla si do trávy.
Co tady do háje dělám?
Ale pak se podívala kolem sebe. Slunce svítilo. Ptáci zpívali. Potůček vedle ní byl průzračně čistý. A najednou si to uvědomila, intenzivně jako nikdy dřív.
Žiju.
Začala se modlit.

Žila tam od nepaměti.
Děti houpala v kolébce, ve které vyrůstal její táta.
Jídlo chystala na kamnech, které postavil strýc.
Manžela pohřbila na hřbitov, kde byla celá rodina.

Pak se začaly šířit zvěsti.
Nebojte!
O kůži spálené na uhel.
Nepanikařte!
O otráveném jídle.
Nic nedělejte!
O dětech se sosáky místo nosu.
Zachovejte klid!
O dětech nenarozených.

Potom začala evakuace. Vysmála se jim.
Sosáky? Vážně? Neblbněte. Někdo to zas přehnal s pitím, to je toho. Já nikam nejdu!

Nakonec uvěřila. Ale přesto zůstala.
Tady se narodila.
Tady má své vzpomínky.
A tady na tom hřbitově chce skončit.

Zamošnja je její domov.

Létání má nakonec vždycky jen jeden cíl, pomyslel si Jonathan, vybíraje ostrou zatáčku, a tím je přiblížení se dokonalosti. Jen v dokonalé rychlosti může racek naplnit to, pro co byl stvořen.
Přitáhl křídla k tělu a prudce se řítil k zemi.

Hejno neviděl už měsíce, ale čas v tom světě slunce a nekonečného moře ztrácel smysl. Přál bych jim, aby to viděli, pomyslel si s lítostí. Ale dokud se tak zoufale drží svého pachtění za potravou, paniky a strachu z odlišnosti, zůstávají slepí. Teprve až opustí ten starý svět, oněmí úžasem. A pak volní a svobodní společně vzlétneme k nebesům.

Rada starších tiše diskutovala. Nejstarší racek občas vrhl nervózní pohled na starý provázek s dřívky. Jeden kolíček za každý menší prohřešek - tak zněl Zákon. Jenže když někdo dělá Hejnu takovou ostudu, že už vám kolíčky dojdou?

Jonathan sklesle čekal na verdikt.
„Cos to prováděl?“ lomila maminka zoufale křídly. „Zase jsi neposlouchal?“
„Já... trénoval jsem potmě.“
„Proč, prosím tě? Akorát sis mohl něco udělat!“
„Byl jsem opatrný. A navíc... zkusila jsi to někdy? Je to taková nádhera - ten měsíc a hvězdy a ticho a hladina se leskne jako zrcadlo...“
„Racek nikdy nelétá potmě, Jonathane.“
„Ale proč, mami?“
„Takový je Zákon, synu.“

Po sto letech se znovu vydával na cestu. Nebo snad ne? Můžete vyjít, když jste nedošli, či dojít dřív než vyjdete? Můžete jít, když jste sami cestou, když jste tím, co ji cestou činí?
Poutník nevěděl. Jeho úkolem nebylo znát, vědět či soudit. Jen žil a nechával žít, poslouchal a vyprávěl, přijímal pomoc i pomáhal. Nikdy se nezastavil, nikdy se nerozešel. Vyrážel s východem slunce a na noc se ukládal ke spánku do trávy a mechu.

Muž zvedl oči k nebi a zaposlouchal se - zvony v Compostele ho volaly na cestu. Stiskl v dlani mušli a vyrazil.
Jmenoval se Santiago.

Nikdy se nedělil, bezohledně mířil za svým cílem. Nekoukal vpravo, vlevo, pouze vpřed!
Jenže pak se jednou ohlédl, jednou jedinkrát udělal chybu. A spatřil hromady mrtvol nakupených podél cest.
Stáhl se do sebe, odstěhoval pryč. Sedával zavřený v domě - sám, bez lidí, každý nevinný připomínal jeho hříchy.

A pak objevil kouzlo dávání. Rozdělit se s ptactvem o svačinu, nechat sousedce na zápraží pár vajíček, darovat neznámému v nouzi půlku důchodu.
Nevěřil, že ho někdo bude mít rád nebo že ho Bůh přijme do nebe.
Ale poprvé po letech se na sebe dokázal podívat do zrcadla.
A to nebyl špatný pocit.

Bez práce do hospody lesa volá
Co se škádlívá? Kovářova kobyla

Čas jsou peníze, učí se chybami
Holub na střeše mezi slepými

Z nebe nespadl, železná košile
Má za tři, nedojdeš do cíle

Ke stáru jako když najdeš to na jazyku
Peklem se ti odmění, chvilku tahá pilku

Koho chleba jíš, tomu není pomoci
Na jazyku med, co na srdci?

Koště dobře mete, na srdci jed
Kdo šetří, jako by jed'

Hloupého trkni, jednou řež
Krátké nohy mívá lež

Potvrzuje pravidlo, třetí se směje
Půl zdraví, kdo vítr seje

Čas všechny rány, když kácí les
Bez chechtáků do hospody nelez!