Moje články

Tady se nemohlo změnit nic zásadního, říkala si Hermiona a usmála se při vzpomínce na dotčeně se tvářícího, kouzlem znehybněného, Kocoura.

Do svých předpokladů ovšem nezahrnula, že Kocour se spojil s Tomislavem a Voloďou, společně rychle našli a vykopali „mrtvého“ Tobiáše a vnořili se do tajných zákoutí katakomb, o kterých Hanako nevěděla, tedy je nemohla zabijákům prozradit.

Při své kontrolní návštěvě Prahy tak objevila přeživší členy Nočního klubu sice v úkrytu, zato odhodlané a plánující pomstu.

„Nacpu jí do chřtánu třeba jablko, tím by mohla zesmrtnout dostatečně bolestivě, ale zároveň pomalu, aby nám řekla, kde najdeme Wriese s Van Vrenem!“

Myslela jsem, že se ocitnu u jiné Nymerie, blesklo Hermioně hlavou, když přistála na horké poušti Dorn.
Zmiňovaná dcera Oberynova si jí nevšimla, plně zaujata tréninkem. Její dovednosti v boji se sečnými zbraněmi byly impozantní. Teď přesekla letící gumičku do vlasů! Hermiona provedla mírné úpravy na výstroji, mávla hůlkou Confundo a záhy byly v družném hovoru.

„Musím se věnovat cvičení, brzy vyrazíme do Králova přístaviště.“
„Ale… není to nebezpečné?“
„Pche… Krále Roberta rozpáral kanec a Cersei ani Joffrey ho nepřežili o moc dlouho.“

Hermiona zalapala po dechu. Určitě musí zjistit podrobnosti, ale vlastně… možná se jí tenhle dějový zvrat zamlouvá…

Na Divokém západě se naštěstí žádná apokalypsa nekonala. I když vlastně…

„Pospěš si, musíme stihnout vlak!“ poháněla elegantně oblečená mladá dáma chlapíka, který se v obleku evidentně necítil příjemně.
Oba měli indiánské rysy a byli si podobní. Hermiona se na ně jaksi mimoděk usmála, ale nevěnovali jí pozornost.
„Nezapomněl jsi nic? Nákupy pro našeho šamana máš pořádně zabalené?“ tázala se a slovo šaman vyslovila tiše a jakoby štítivě.
„Neboj se, všechno jsem zařídil, sestřičko,“ zamumlal náčelník Apačů, zde v roli sekýrovaného nesvéprávného pitomce.

Nebylo by lepší, kdyby vedl svůj lid do zničující války s bílými tvářemi?
Civilizace Nšo-či zjevně změnila…

Hermiona usoudila, že nejdřív musí zjistit, jaký je stav v ostatních příbězích, které pozměnila. Pak se rozhodne, jak dál.
Opět se ocitla uprostřed boje. Před Černou bránou Mordoru bojovala spojená vojska Gondoru a Rohanu proti Sauronovým tlupám skurutů podporovaným nazgûly. Bojovala… a prohrávala. Sauronova moc se zdála být neotřesitelná. Zděšeně hleděla, jak lidé padají po tuctech. Zahlédla Gandalfa, snažícího se mocným proudem kouzel krýt ústup hrstky posledních přeživších. Viděla padnout Aragorna.
Co jsem to provedla?!?
Bylo to vlastně logické…
Frodo nepřišel. Vůbec se k Hoře osudu nedostal. Bez pomoci Gluma se utopil v Mrtvých močálech.
To je na pěst… zašeptala.

„Ne že bych tě viděl nerad…“ poznamenal Sirius, „ale co tu zase děláš?“
Teprve pak si ji prohlédl.
„Zlato? Co se děje?“
„Neříkej mi zlato, víš, že to nesnáším!“ zaprskala.
„Jasně, kotě.“
„Nejsem zlato, nejsem kotě, nejsem ani zlaté kotě, nejsem dokonce ani kočičí zlato,“ vyjmenovávala důkladně. „Jsem kráva,“ hlesla, když si vzpomněla, co spáchala a že je vlastně nešťastná.
„Jak si přeješ,“ zašklebil se a uhnul před letícím polštářem. „Dobře, dobře… řekneš mi, co se stalo?“
Všechno mu vylíčila a zakončila zoufalým výkřikem:
„Teď babo raď!“
„Žádná baba tu není, ale tento perspektivní mladík se domnívá, že malinko dramatizuješ…“

Po mrznutí v Anduině si zasloužím trochu pohodlí, řekla si Hermiona a pominula, že se potápění mohla vyhnout, kdyby se na začátku zamyslela.
Rozhodla se vrátit do Paříže Ludvíka XIV., zjistit, co se stalo po zmizení Básníka Špíny, a třeba si popovídat s Angelikou.
Přistála uprostřed pouličních bojů. Město povstalo, král s celým dvorem byl nucen uprchnout. Králova bratra dav málem lynčoval.

Básník Špína poslechl, odešel a zachránil si život. Byl ale přející, proto dal Paříži jméno hlavního vraha.

Ups, to se nepovedlo, zaúpěla. A místo klábosení s Markýzou andělů musela vymyslet, jak zařídit, aby nedošlo ke změně historických událostí.

Popisy v knihách by měly být přesnější, pomyslela si Hermiona, když se vynořila, prskajíc vodu, z řeky nejméně podesáté. Navíc se píše, že Prsten chce být nalezen. Tak ať se ukáže!
Možná nechce být nalezen tebou… napovídal vnitřní hlásek.
Nemůžu riskovat a počkat, až ho najde Déagol, nebo… hůř… Sméagol. Podle všeho na něj začal působit okamžitě.
Počátek všech problémů leží tady. Najdu ten pitomý Prsten a zajistím, aby se dostal rovnou k Bilbovi. Ten si s ním poradí. Nebude žádný ubohý, zmrzačený, zlý Glum. Zůstane radostným Sméagolem.
Pár dalších ponorů. Pak vykulila oči. A co třeba:
„Accio Prsten moci!“

Trhalo jí to srdce, tuhle tlupu z Nočního klubu si oblíbila během prvních deseti minut, kdy se do knížky začetla. Do knížky, kterou jí předtím Sirius doporučoval snad rok, ale ona ji považovala za brakovou literaturu, nesmyslný krvák. Pak ale jednou neměla po ruce nic jiného, takže ji otevřela… a neodložila, dokud se neujistila, že aspoň Mazlík přežila.
Teď stála před zásadním rozhodnutím. Nejradši by zachránila všechny, věděla ale, že to nejde. Napsala všechna jména na malinké lístečky, vložila do váčku, promíchala… vlastně spíš protřepala… zavřela oči a vytáhla.
„Kocour!“ usmála se a zároveň zamáčkla slzu za všechny ty další.

„Takhle brzy jsem tě nečekal. Všechny jsi ještě nemohla stihnout zachránit… Něco se pokazilo?“ zjišťoval Sirius, když nalezl Hermionu doma.
„Ne, všechno funguje přesně, jak jsi popsal,“ uklidňovala ho. „Ale… asi bych ráda s někým z nich strávila víc času. Popovídala si s nimi a tak. Prostě tam byla sama za sebe a ne jenom jako tajemný zachránce.“
„To samozřejmě můžeš, musíš si ovšem dát pozor, aby ses tam nespřátelila až moc. Tvůj skutečný svět je tady,“ upozornil ji, i když mu bylo jasné, že ona chápe pravidla magického artefaktu a světů, které díky němu může navštívit, lépe než on.

Cíl byl jasný, provedení horší. Ať četla tu scénu dokola sebevíc, pořád nebylo jasné, odkud přišly oběti a kde se ukrývali vrazi.

Napoprvé nezachránila nikoho, sama se musela krýt před zbloudilou střelou.
Podruhé byla na správném místě, ale neodhadla načasování.
Potřetí se jí podařilo odstřelit jednoho banditu, ale byl to ten mířící na Inču-čunu. Náčelník přežil, jeho dcera zemřela.
Počtvrté byla tak vykolejená, že bandité zastřelili i Vinnetoua.

No, teď už terén i průběh původního děje znám skutečně bezpečně, pomyslela si a vyrazila na záchrannou misi popáté.

Nšo-či se jen ohlédla, kulka ji těsně minula. Hermiona si zhluboka oddechla. Howgh!

„Sotva jsem zakotvil a už mě vyháníš?“ táže se a zřejmě ho to trápí.
Hermionu trápí, že nedokázala přesvědčit Angeliku, a proto musela sama pod Mnoholičným lektvarem zaujmout její místo. Básník Špína nic netuší. Nesmí. Jejím úkolem je přimět ho, aby se sbalil, vypadnul z Paříže a zachránil si život.
„Jsi přece vítr. Hned tu, hned tam. Vítr se nedrží v jednom přístavu, poletuje, čeří vlny,“ improvizuje a doufá, že zní jako Markýza andělů.
„Používáš proti mně mé vlastní argumenty, chytré,“ usmál se, ale v koutcích očí měl stále smutek. „Víc se neuvidíme, že?“
„To… nezávisí na mně,“ zakoktala se.

Příprava proběhla snadno, přeměňování jí šlo. Pak matoucí kouzlo na strážného, který rázem vypadal jako po flámu.
„Tak pojď, Lady,“ zatáhla za vodítko.
Kritická chvíle plánu. Věděla, že tenhle zlovlk je nejhodnější z vrhu, ale pořád to byl zlovlk. Poslechne?
Lady nezklamala, poslušně ťapkala za ní, jen se zmateně ohlédla na tu divnou věc, kterou Hermiona přivedla. Vypadala jako její věrná kopie, vrtěla ohonem, dýchala, ale necítila z ní žádný život. Zvláštní…
Hermiona s Lady, kryty zastíracím kouzlem, prošly táborem až k lesu.
„Jsi volná, běž!“ poručila Hermiona, sňala obojek a ukázala směr.
Lady se znovu ohlédla. Má opustit Sansu?

„Ty jsi ještě neodcestovala?“ zeptal se Sirius, když druhý den večer našel Hermionu v obývacím pokoji, uprostřed shluku knih.
Vlastně nebyl tolik překvapený. Jestli existuje nějaká jistota v chaosu moderní doby, je to potřeba jeho milé se na všechno důkladně teoreticky připravit.
„Můžeš se do těch příběhů dostat a zažít je, netřeba je číst…“ dodal přesto.
„Nedokážu se rozhodnout, kde začít,“ povzdechla si Hermiona. „Je jich tolik…“
„Tak ukaž,“ sedl si a přeletěl seznam.
Některé postavy byly jasné. Některé…
„Proč, u Merlinových nepraných spodků, zrovna tuhle?“
„Tobě jí nebylo líto?“ podivila se. „A nehrozí, že změním děj, když ji zachráním.“

Sirius byl spokojený. Věřil… ne, byl si jistý, že ji dárek potěší. Hermiona, knihomolka. Hermiona, spravedlivá. Hermiona, která ráda strkala do všeho nos. Hermiona, která mu, ač to nikdy neřekla, trochu záviděla jeho cestu kolem světa.

Propátrat rodinné „poklady“ bylo odporné. Ale věděl, že tam ten předmět je. Objevil ho, otestoval, vyčistil, zabalil.

„Všechno nejlepší, lásko,“ usmál se a sledoval její měnící se výrazy.
„Slepičí pařát?“ řekla pečlivě neutrálním tónem. „Vím, že ses onehdy vyjadřoval o té slepičárně…“
„Slepičinci,“ opravil ji, uhýbaje před ranou, kterou mu vzácným darem chtěla uštědřit.
Pak vysvětlil: „Funguje jako něco mezi obracečem času a přemísťovadlem.“

Co už, pomyslím si rezignovaně. Šílenou rýmou měsíc začal, ještě šílenější končí. Nicméně aspoň jsem se díky tomu neomezila na jeden fandom a mohla jsem vyvenčit více oblíbenců.
Saturnin vejde, vzorně se ukloní, ale jiskra v očích napovídá, že je připraven reagovat na každou špatnost.
Hawkeye ležérně popíjí, cokoli se vylinulo z kolony, spokojeně přitom klábosí s B.J.em i s Margaret.
House přátelsky (cože?!?) kyne holí. Zjevně je předávkovaný Vicodinem.
Neo se vrhá zachránit svět.
Jon nic neví.
Bodie se culí jen a jen na mě.
Tak zase za rok, přátelé, zamávám jim. A nezapomeňte na šetření energiemi.

Jak mohl být tak hloupý? Cožpak si neuvědomil, o jaké hrdlořezy jde? Štval koně zpět a modlil se, aby přijel včas.
První pohled ho uklidnil. Dali jí meč. Věděl, co s ním dokáže. Ale…

„Soubojový meč?!?“ zavřískl. „Vy hajzlové!“

Odpovědí mu bylo posupné pochechtávání.
Neváhal ani vteřinu. Vrhnul se do jámy a snažil se medvěda odlákat od zkrvavené Brienne. Spoléhal, že jeho zemřít nenechají? Snad. Ale vlastně o tom neuvažoval, věděl jen, že ji musí zachránit.
Teprve když dostal ven ji, začal se starat i o svůj život.

„Držte mě!“ vykřikla Brienne, visící dolů a hmatající po jeho zmrzačené ruce.

Zvenku se ozývaly zvuky války. Hawkeye stál u vchodu jeskyně a plně se soustředil na úkol, který ho čekal. Je doktor a vevnitř jsou jeho pacienti! Musí tam jít. Nádech, výdech. Tři rychlé kroky. Venkovní hluk utichá. Stěny se začínají přibližovat a hroutit. Za chvíli ho zavalí. Tři ještě rychlejší kroky zpět. Do bezpečí vybuchujících bomb a svištění granátů.

„Klaustrofobie?“ objeví se vedle něj Margaret.
„Snažím se s tím bojovat, opravdu,“ obhajuje se. „ Ale… to ticho je ohlušující… a je tam strašně málo místa. Mám pocit, že se udusím.“
„Jedním slovem klaustrofobie,“ usměje se a účastně ho pohladí po zádech.

Toho rána se z Housovy kanceláře linuly podivné, a především velmi hlasité, zvuky.

„Co to tu vyvádíte?“ obořil se dotyčný na Cameronovou, kterou přistihl přímo při činu, tedy s ovladačem v ruce.
„Dobré ráno. Trocha hudby se hodí, nemyslíte?“ usmála se přátelsky.
„Ke stanovování diagnóz se zřídka hodí jakákoli hudba kromě klasické,“ poučil ji. „Krom toho, tuhle kakofonii by za hudbu označila jen osoba s pokročilou hluchotou.“

„Zbláznila ses?“ vytřeštil oči Chase, když se vrátila do společné pracovny.
„Myslela jsem, že punk by se mu mohl líbit,“ pokrčila nevinně rameny. „Jeho chování vykazuje dosti nezvratné známky výtržnictví, nezdá se ti?“

„Nechceš si trochu pospíšit?“ hartusil Ray na svého parťáka.
„Nač ten stres?“ podivil se.

Mezitím v nedaleké restauraci sedí u stolu dvě mladé ženy a nervózně hypnotizují dveře.
„Třeba si z nás jen vystřelili,“ ozve se první.
„Myslíš?“ povzdechne si druhá. „U Bodieho bych se nedivila ničemu, ale Doyle mi připadal takový docela odpovědný.“

Vtom se oba jmenovaní hrnou dovnitř. Bodie pochopitelně první a s tím nejoukouzlujícnějším úsměvem na celém světě.

„Bodie, Doyle, čekáme tady už skoro čtvrt hodiny,“
„Co si o nás myslíte? Zdrželi jsme se, uznávám. Ale jen proto, abychom vám mohli přinést růže. Jsou čerstvě nařezané, kočičky!“

Karolína mi zarve za ruku, až mi ji málem utrhne. Upírka, ach jo. Zase bude rychlejší a silnější než já. Mít tohle zelenooké blonďaté stvoření jako skorosestru je neštěstí.
„Tobiáši!“ zasyčí zlověstně. „Nehraj si se mnou a koukej prozradit, co s panem Ho chystáte.“
„Překvapení,“ zachechtám se. „Počkej si, sestřičko. A pusť tu ruku. Sice by mi dorostla, ale chvíli to zabere a strašně nepříjemně to svědí, víš?“
„Snad by ses nebál ženské,“ vysmívá se. „Zahrajeme si. Přece jsi přeborník v páce, onehdy jsi vykládal, jak jsi během svého hrdinského útěku před Wriesem a Van Vrenem ožebračil nějaké dva chudáky.“

„Jste stejný člověk?“ Hawkeye nevěřícně hleděl, kterak britský plukovník, dopoledne hystericky pořvávající, že jeho muži musí být zítra připraveni ve zbrani, jim teď čte dopisy z domova a přátelsky se s nimi baví.

„Vy Američané jste divní,“ usměje se blahosklonně a vysvětluje: „Moji muži očekávají přesně toto. Když jsem ráno přišel a šířil hrůzu, bylo jim jasné, že jejich zranění nejsou vážná. Kdybych byl starostlivý, vyděsilo by je to. Takhle fungujeme. Britská tradice.“

Hawkeye si myslí své, ale změní téma.

„K tradicím… Opakovaně vaše lidi upozorňujeme, že vojákům se zraněním břicha nemohou dát pít.“
„Ani čaj?“ podiví se upřímně plukovník.

„Chceme zaútočit na Černý hrad, to jsi zřejmě pochopil,“ obrátil se na něj Mance.
Jon přikývl, vyčkával.
„Znáš současnou situaci lépe než já, jaký postup doporučuješ?“
Přemýšlel. Bylo jasné, že ho testují. Nevěřili mu a těžko se mohl divit. Nemohl si dovolit zjevný nesmysl.
„Všichni na Zdi předpokládají, že Divocí nemají žádnou strategii, žádnou disciplínu. Prostě se vrhnou vpřed a zabíjejí všechno, co jim přijde pod ruku,“ začal pomalu.
„Takže nám radíš nějaký složitý propracovaný plán?“ zaksichtil se Tormund.
„Jak se to vezme…“ pokrčil rameny a popsal jim postup, který by mohl fungovat… tedy pokud by Noční hlídku nikdo nevaroval.

„Mají svíčkovou. Dám si svíčkovou!“ jásá Janča, když se usadíme do příjemné restaurace s krásným výhledem na Český ráj a najde na stole papír s doporučením šéfkuchaře.
V ten okamžik servírka přináší klasické jídelní lístky. A nastávají problémy.
„Mají i řízek se šťouchaným bramborem. A zelňačku. Sním polívku a hlavní jídlo?“ nakrčí starostlivě čelo a při přemýšlení otočí na další stránku.
„Palačinky s borůvkami! Ty já miluju,“ informuje nás, kdybychom to snad ze zářivého úsměvu nepochopili. „Mohla bych si dát polívku a palačinky, což je tak akorát. Pochutnám si a nebudu přecpaná.“
„A co ta svíčková?“ zeptá se ošklivý kamarád.

Nebojím se, tohle už jsem přece několikrát dokázal! Povzbuzoval se
Taky sis jednou nepěkně nabil hubu… upozorňuje pesimističtější druhé já.
To bylo poprvé, od té doby jsem se mnohonásobně zlepšil.
Jasně, jsi skvělý a přitom taaak skromný.

Neo potřásl hlavou. Trinity mu přinesla klid. Když byl od ní daleko, pochyby se vrátily a byly silnější než kdy dříve.

Uměl létat, kruci. Krok do prázdna by pro něj neměl představovat sebemenší problém.

Co když agenti změnili pravidla Matrixu? Zavrtala mu v hlavě další obava. To dělávají.
Nemůžu umřít. Moje skutečné já je na Nabuchodonozoru.
Jasně, jsi tu vlastně na výletě, pohoda…

Dorazilo neobvyklé množství těch, kterým se nepěkně říká zahradníci. Mají pocit, že se jim ubližuje. Do už tak náročného programu vnášejí další zmatky.
„Proč urny? Nepěkné pohřební slovo…“ stěžuje si jeden.
„Zaužívaný pojem…“
„Navíc ani jedna není zelená. Zase diskriminace!“ přitvrzuje jiný.

„Já si to asi hodím,“ zaslechnu jednoho ze svých oblíbenců.
„Sebevražedné sklony?“ zašklebím se. „Tak zle snad nebude, jen pár hodin a končíme.“¨
„Ale ne… já myslel, že budu volit sebe. To jsem nikdy neudělal. Jenže když pozoruju tohle panoptikum, myslím, že do té urny, květináče, hrnce, nebo čehokoli jiného, přetřeného na zeleno, hodím lístek se svým jménem.“

„Táhni věží,“ navrhnul Fred zjevně bezradnému Harrymu, když už to vypadalo, že jeho figurky raději dezertují.
„Šach mat!“ prohlásil vítězoslavně Ron a spokojeně pozoroval, kterak černý jezdec masakruje Harryho krále.
„Díky za skvělý nápad,“ zašklebil se Harry.
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem šachový genius. Takový se vejde do rodiny jen jeden,“ pokrčil rameny Fred.
„Škoda, že trochu strategického cítění malý Ronánek nezkusil i na vztahy,“ vmísil se George a dodal škodolibě: „Hermiona ti vzkazuje, cituji – ať si ten omluvný dopis strčí do zadku a zapálí.“
„Ono ji to přejde, neboj,“ uklidňoval Harry svého kamaráda, ale sám si nebyl moc jistý.

„Dámy, můžeme vám být v něčem nápomocní?“ hrnul se Bodie se širokým úsměvem a svým rezignovaným parťákem v patách vstříc dvěma dlouhonohým a dlouhovlasým dívkám vystupujícím z auta.
„Ne, díky,“ odpověděla zdvořile jedna a jakoby proti své vůli dodala vysvětlení. „Jdeme si dát drink po práci.“
„Tak vás zveme!“ rozhodl Bodie. „Bodie a Doyle, těší nás.“
„A který jste který?“ zeptala se pobaveně ta druhá, když pochopila, že se jich tak snadno nezbaví.
„Bodie je ten hezčí,“ vložil se do konverzace Doyle a vyfoukl tak Bodiemu jeho oblíbenou hlášku.
„Pořád si nejsem jistá,“ rozhodila rukama. „Nemáte nějaké lepší poznávací znamení?“

„Pánové, vstávejte! Už jste dávno měli být u plukovníka v kanceláři!“ halekal Radar, ovšem bez valného úspěchu.
„Co je za den?“ rozlepil namáhavě oko Hawkeye.
„Středa. Máte se zúčastnit motivačního testu pro důstojníky. Pospěšte si!“
„Motivační test?“ ozval se B.J. „Co za pitomost si Strýček Sam vymyslel tentokrát?“
„Podle směrnice 3265…“ začal Radar, ale byl umlčen letícím polštářem.
Hawkeye zvedl hlavu jen tolik, aby se mu dobře artikulovalo.
„Ten jsem vyplňoval před pár měsíci, můžeš ho klidně okopírovat. Hlavně tu úvahu, že mi je poměrně ukradené, kde budu za pět let, hlavně když to nebude v téhle nechutné válce…“

„Co vás trápí?“ ptá se Chase a myslí na případ, který se jim už tři dny nedaří vyřešit.
„Citróny jsou zdravé,“ odpoví muž rozhodně.
„Prosím?“ zatváří se vytřeštěně.
„Neznáte základní pravidla společenského chování? Styďte se!“
„Pane…“ nahlédne do karty a zároveň pátrá po známkách intoxikace, „pane Westone, cítíte se dobře? Víte, kde jste?“
„Jel jsem na Floridu, ale možná jsem špatně odbočil,“ řekne nejistě a jakoby omluvně.
„Tady je Princeton Plainsboro. Máte nějaký zdravotní problém?“
„Dobrou noc,“ odpoví a přátelsky se usměje.

Ten večer se k příznakům jejich hlavního pacienta přidá afázie. A Chasovi dojde, v čem byl zakopaný pes.

Počasí bylo příjemné, nicméně pro účastníky výpravy, kteří se nemohli zabavit pozorováním toho, kterak se slečna Barbora roztomile prodírá křovím, byl pochod poněkud únavným. Dědeček se rozhodl pro motivační proslov. Nebyl to dobrý nápad.

Kdybych používal přísloví, což z důvodů, které jsou laskavému čtenáři známé, pochopitelně nečiním, by se nabízelo – komu není rady, tomu není pomoci.

Dědeček uprostřed řeči zavrávoral a zřítil se.

Následovala scéna, ve které se všichni snažili být užiteční a zároveň pozitivně naladění.

„Táhněte doprava,“ velel doktor Vlach.
„Táhněte nahoru,“ navrhoval Saturnin.
„Táhněte pomalu dopředu,“ zahuhlal Milouš.
„Táhněte všichni do háje, vždyť mě roztrhnete!“ zařval zlostně dědeček.

Konec světa v přímém přenosu? Rose znala Doktora jen krátce, ještě si nestihla uvědomit, jak velký smysl pro absurdno se v něm skrývá. Proto ji volba prvního společného výletu poněkud překvapila. Brzy ale překonala pochyby a začala se bavit. Tvář z Boe byla zajímavá. Stromoví lidé ji zvláštním způsobem dojímali. Lady Cassandra ji neuvěřitelným způsobem s… štvala.

Celkem rychle taky pochopila, že Doktorova představa zábavného dobrodružství je jen krycím názvem pro boj o holý život. Tedy bojovala. Úspěšně, na rozdíl od jiných…

Teplota stoupá, je vedro jak v peci.

„Navlhčit, navlhčit!“

A pak ta placatá osoba připomínající dvojrozměrného ježka vzplála.

„Nechápu, jak může dědeček té dámičce tak slepě důvěřovat. Cožpak neví, že tichá voda břehy mele? Ale, jak já vždycky říkám, kdo chce kam, pomozme mu tam. Protože komu není rady, tomu není pomoci. Ono se mu to vymstí,“ pronesla tetička Kateřina a důstojně se vzdálila.
„Oč šlo tentokrát?“ otázal se zdvořile doktor Vlach.
„Slečna Barbora připravila dědečkovi k svačině palačinky. Dal jim přednost před kompotem přineseným mu tetou Kateřinou,“ vysvětlil jsem.
„Inu, stalo se tak tento týden již potřetí, a to máme středu. Jeden by byl v pokušení použít přísloví, kterak moudrému stačí napovědět…“ vmísil se do hovoru Saturnin.

„Nemůžeš pít tolik piva,“ řekla káravě Margaret.
„Proč?“ upřel na ni Hawkeye krví podlité oči.
„Kromě všech obvyklých zdravotních důvodů? Jsme zavření, nedostaneme se ven, není tu záchod. Praskne ti močový měchýř!“
„Nesmysl. Pivo se skládá z toho… ze skladu… ne, ze sadu… vlastně ze sladu. A ten vodu zadržuje.“
„Možná když to obilí leží na zemi v dost tlusté vrstvě. Ne v téhle alkoholické podobě.“
„Blbost… a vůbec, odkdy se ty vyznáš v pivu?“
„No, například si živě vzpomínám, jak účinkovalo na Franka,“ ušklíbla se. „Víš, jak jste ho tehdy testovali s Trapperem.“
„Kuní ksicht není relevantní vzorek populace.“

Celé dětství si připadal… no, jako bastard, nechtěné dítě. Trpěný. Pocit o to horší, že se s ním nemohl nikomu svěřit. Otec by byl udivený a zklamaný – byl přece spravedlivý, zacházel se všemi svými syny stejně. Rob by se mu vysmál, Bran by mu vysvětloval, že se plete.
Teprve když přišel na Černý hrad, uvědomil si, jak privilegovaný ve skutečnosti byl. Uměl zacházet s mečem, měl tvrdý výcvik i dobré vybavení. Měl znalosti a přehled o světě, o jakém se většině jeho druhů ani nezdálo. Měl domov.
Opět se vymykal.
Černá ovce rodiny a bílá vrána mezi bratry na Zdi.

„Zlomená stehenní kost,“ vysvětloval Hawkeye zkoprnělé Margaret.
„Rozhodl se skákat šipku do latríny, nechytli jsme ho včas, promiň,“ doplňoval B.J.

To bude svatební cesta jak vymalovaná, pomyslela si hledíc, jak jejího do pasu zasádrovaného muže nakládají do vrtulníku.

„Řekneme jí to?“ ptal se B.J.
„Ne, proč?“ odpověděl Hawkeye.

Margaret nevypadala šťastně. Smířila se s nutností ihned po výměně prstýnků, ve svatebních šatech, se vrhnout na příjem a třídit raněné. Chápala, že jejího milého na chvíli zajali a pokusili se ho opít. Ale tohle byl vrchol! Až příliš dobře si uvědomovala, že Donaldův stav je neslučitelný s novomanželským životem…

Byly doby, kdy boj vítala. Změna v nekonečně plynoucím čase. Věděla, že hlavním důvodem, proč Anomander vrhá svůj lid do nebezpečných dobrodružství, je snaha zabránit nudě. Lidé považovali nesmrtelnost za dar. Byl, jistě. Dokázal však být i prokletím.

Když poznala Whiskeyjacka, změnilo se mnohé. Jejich vztah byl vše, jen ne klidný. Byl válečník, ale taky smrtelník. Křehký uprostřed hrátek vyšších bytostí. Měla o něj strach. Neustálý, ochromující, mučivý. Věděla, že mu to nemůže říct. Cítil by se zahanben.

„Máš zvláštně svraštělý obličej, sestro.“
„Trápím se, bratře. Jsem velmi šťastná a velmi nešťastná zároveň. Chtěla bych ho ochránit, jen nevím jak.“

„Chcete svět bez pravidel a omezení? Svět, kde je možné úplně všechno? Otevřete svou mysl, ukážu vám ho.“

Neo trénoval motivační proslov. Trinity se musela držet, aby ho chlácholivě nepoplácala po hlavě. Byl vyvolený. Tomu věřila, celou svou duší… dlouho předtím, než ho vytáhli z Matrixu. Blbé bylo, že když konečně uvěřil i on, začal se chovat… hm, jako poslední spravedlivý, spasitel, neomylný.

„Neo, lásko,“ pohladila ho, „uvolni se, jsme sami, nemusíš být dokonalý.“
„Ale já…“ zakoktal se, zatvářil se zmateně, „tolik lidí na mně závisí.“
„Vím,“ přikývla. „Ten nový svět, jak si ho představuješ? Můžeš mi ho třeba nakreslit?“

Život mezi Divokými byl snazší, než by si býval myslel. Jistě, jejich způsob života, uvažování, přístup ke světu kolem, byl tolik odlišný od výchovy, kterou získal na Zimohradě. Přesto… nebo právě proto… mu byl blízký.
Komplikací byla Ygritte, pochopitelně.

„Svobodný muž kráčí, s kým se mu zachce.“
„Jsi žena.“
„Hm… všimnul sis. Možná přece jen něco víš, Jone Snow,“ ušklíbla se. „Jenže nechápeš podstatu. Žena nebo muž, to je jedno. Důležitý je svobodný duch. Ten ti chybí. Jsi vrána a vránou zůstaneš.“
„Že mi chybí svobodný Duch? Nemyslím…“ ukázal Jon na bílého zlovlka, prohánějícího se kolem nich.

Tuhle diskuzi vyhrál.

Velkolepý turnaj. Rytíři v nablýskané zbroji, koně dokonale vyhřebelcovaní… někteří měli v hřívě mašličky!
I bitka byla jaksi uhlazená. Jediným osvěžením byl vítěz, tedy vítězka.
Dobře, ale pořád se jednalo o nějaký způsob boje, ačkoli hodně vzdálený reálnému. Večer se však konalo čtení poezie! Byla váženým hostem, její přítomnost se očekávala, stejně jako to, že zvolí společenský oděv. Schválně přišla v jezdeckém.
„Renly,“ oslovila mladíka s korunou ve vlasech co nejdůrazněji, „chápeš, že jsme ve válce? A to hned na několika frontách. Měli byste debatovat o plánu útoku, ne milostných básních.“
Obávala se, že jediný, kdo ji poslouchal, je Brienne…

Co se vlastně stalo… usilovně pátral v paměti a ohmatával si hlavu, do které se před chvílí zřejmě důkladně praštil.
Povaloval jsem se na louce a koutkem oka mžoural na dívky koupající se o kus dál v řece. Jedna z nich zaječela, vypadalo to, že ji něco stahuje pod hladinu. S mocným bojovým pokřikem jsem vyskočil a vrhl se ji zachránit.
Cože?!?
„Ty jsi kromě požírání příšer a skládání prádla do komínků schopné i přemýšlet, dostat se mi do hlavy a nahradit moje vzpomínky svými vlastními?“ podíval se Mrakoplaš vyděšeně na Zavazadlo.
To se jen rozverně protáhlo a zaklapalo pantem.