Moje články

"you're a dream, Hawk," he sighed close to his ear, "amazing."

Left speechless and shivering, he gasped when soft lips and scratchy mustache grazed his jaw. To think he'd feared he'd destroy their friendship, and instead see the bond reach far beyond that definition and blossom into a string of precious moments of closeness... He could only cling to the man who kept him sane with his sunshine smile and turned his brain into mush with his skilled hands at the same time, and hope this dream now covered in red dye all over doesn't stop when the war does.

"Oh, you're here," he surprised himself with his own surprised tone.
"Well, if I wasn't here, I wouldn't be here, right?" his bunkie pointed out.
"Right..."
"On the other hand, I wish I wasn't here. Like here here."
"Sure."
"But then...," he shot him a look he's never seen before, "if I wasn't here, I'd never..."
The PA cracked a few times, then went silent. The moment got broken.
"You'd never what?"
"Nevermind," he smiled, mischief in his eyes. In two long strides he was at the door, grabbing a towel and placing a warm palm against his cheek. "Shower?"

"Takže," Peri se ležérně opřela o konzoli, "kam teď?"
Poslední dobrodružství nebylo právě nejzábavnější. Labyrinty a entity ovládající mysl už jí lezly krkem. Navíc tam na její poměry byla zima.
Doctor se ještě chvíli hrabal v páčkách a cifernících, než vzhlédl. Lehce šílený výraz ho neopouštěl. Vlasy mu padaly do očí. Strašně jí připomínal klauna. Disco klauna.
"Cože? Peri! Aha! Jistě. No...," zadíval se do prázdna, "věděl bych o jedné planetce..."
"Ano?" Peri raději nečekala nic dobrého.
"Místní jsou velmi zábavní. Nohy jim rostou hned na ramenou," gestikuloval.
"Jsou skvělí gymnasté. A nejen... no, zkrátka je s nimi legrace."
"Aha."

Školka, hra na životy.
Nestoupej na čáry. Přijdeš o život. Čáry jsou hadi.
Čáry jsou hranice, stáhnou tě do jiného světa.
Ztrácíš životy. Znáš svoje číslo? Možná to oblíbené. Možná úplně jiné. Liché.
Ztrácíš okruhy. Ztrácíš světy. Vzpomínky a předměty ti je vracejí v obrazech. Ze školky do školy a dál. Vyměnila jsi nejmíň pět životů. Možná mnohem víc.
Nemůžeš si vzpomenout na jména spolužáků. Se svým kroužkem už si nerozumíš. Máš nový. Další.
A pak stojíš na krajíčku. Už znáš své číslo. Drž se ho, třináctý život není.
Přemítáš, co dál.
Dokud ti někdo nepřijde dát svůj poslední život.

Prvý rok, kdy nemusela sedět v přístřešku a hlídat ty hloupé fazole. Už nemusela odhánět nenažrané ptáky, kteří ji děsili.
Naopak. Těšila se. Měla právo a měla velikou povinnost. Kukuřičné pole si zamilovala. Nikdy nepřinesla nejvíc košů, to prvenství patřilo vždy Nakomě. Ale stvoly šustily, zpívaly s větrem písně, kterým rozuměla. Písně, které dávaly jméno jejímu domovu a všem věcem, které znala.
"Pamatuj, má dcero. Toto je poklad naší vesnice. Toto je život do dalšího jara," pravil Powhatan.
"Je to žluté, pochází to ze země a je to cenné," pídil se cizí John po zlatu.
Vtiskla mu do dlaně klas.

Zapiješ léky, srovnáš polštář, zhasneš. Položíš hlavu a už se hemží. Stovka nápadů, které si nezapíšeš. Zástup přání a nadějí. Nemáš zrovna černý týden, není třeba zakládat si na můry. Sny, co nejsou sny, znějí nádherně reálně. Tak snadné. Hladce příjemné.
Budík počtvrté cvrliká. Teď už vstát musíš. Protáhneš se, až se ti klepou prsty. Nasadíš brejle, mžouráš kolem. Mají jepičí život, jejich křehké šustivé kostry se válejí všude. Rozhrneš je a vklouzneš do pantoflí. Povinnosti života nepočkají a ve jménu mrtvých se bojuje po celá staletí.
Tedy do boje za naděje i dnes, ať se večer mohou zrodit znovu.

Jednou se před ni dostaneme všichni. Lhostejno, zda se budete bránit nebo ne. Od momentu, kdy se setmí, se nebudete chtít ani bránit, ani vzdávat. Vůle už nebude vaše. Měli jste se snažit dřív.
Bude tam sedět, majestátní a krásná a bude jedno, čemu jste kdy věřili. Snědý dveřník, který zná všechny jazyky světa, vám pošeptá, že předstupujete před tu, která rozhoduje. Před tu, která posílá a povolává.
A ona se na vás podívá, trochu důvěrně a trochu arogantně, a smutně řekne:
"Ty už tam nepůjdeš. Učinila jsem tě člověkem, ale choval ses jako celá řada zvířat. Už ti nevěřím."

"Brý ráno," zavrzala Markéta a přepotácela se kolem bleděmodrých kachlových kamen do koupelny.
Nevylezla, dokud nevypadala jako člověk.
Tereza s Tomášem mezitím stihli zlikvidovat osm rohlíků a sklenici nutelly. Alča si loupala mandarinky a četla včerejší horoskop. Vašek se vrátil z "ranního" běhu nechutně svěží.
"Okay, lidi, je čas popravit tu věc v lednici," zvedla se Tereza.
Za moment stál na stole luxusní dort s lesním ovocem. Za další moment jako by nebyl.
Karel vystrčil ježatou hlavu z ložnice.
"Dort! Hajzlové, vy jste mi nenechali!"
"'Si spal," setřel ho lakonicky Tomáš.
"Vigilantibus iura," doplnila ho s trylkově laškovným klidem Alča.

"Vypadám snad jako flákota?"
Martyho hloupá otázka zněla nekonečnou ozvěnou jeskyně.
Jeho vlastní "joooo!" mu řvalo ve snech.
Co? Co, pro všechny mrakodrapy na světě, provedl tak hrozného, že mu bylo dáno skončit na kusu země, kde nikdo nekrmí a nikdo netleská? Kde králem je praštěná pruhatá opice, která by z něj chtěla mít zbraň hromadného ničení? Všechno maso tu umí utíkat. A on nikdy nelovil. Co hůř, některé to maso jsou jeho přátelé.
Přátelé? Ne, Marty, běž pryč. Není řešení.
Není? Kecy...
Jen počkej, New Yorku. Brzy uvidíš.
Představujeme vám naši hvězdu. Lva! Alexe!!!
Jediného lva, který... žere sushi?

Henri zuřil. Vlastně - měl šílený strach.
Chlapci zmizeli před snídaní. Večeře byla studená, po těch třech nebylo ani památky. Dobře věděl, kde jsou. Řeka pod skalou konečně klesla. A ti blázni vyrazili na vlastní pěst. Jestli je zítra voda vyplaví na louku, nikdy si neodpustí, že jim na dobrou noc místo pohádek vyprávěl o jeskynních lidech.
Rozuměl jim, toužili po objevech stejně jako on. Ale tohle si odnesou.
Zaslechl povědomé vrznutí parket.
Přežili! Jsou tu! Haranti nevycválaní!
Zašel do pracovny pro rákosku. Na stole plála svíčka. Oheň zrcadlily krystalky křemene v pečlivě vylámaném otisku lidského chodidla.
Zkamenělina. Úlitba bohu. Otci.

Špičatě proschlou trávu protkávala rosa. Tlupa bosých nohou dupala tam a sem a nedbala ochlazení.
"Lidičky, slyšíte?" Čert se zastavila s míčkem na lakrosce.
"Co? Házej, tady!" hnal se tým dál.
Lentilka na ni nedočkavě mávala.
Švihla zápěstím, vrátila míč do hry. Ale zůstala stát na hranici posekaného.
Nad zubatou hranou lesa hořely typické červánky, pomístně zvané Hollywood. Mělkým údolíčkem bez jediného osídlení krom tábořiště se nesly andělské zpěvy. Sbor a varhany bez hrdel a bez větru.
Po maličko posvátné hrůze se ta tři dny nemytá holka v batikovaných kraťasech dojala.
Byla neděle. Bylo blahoslaveného Hroznaty. Blančiny narozeniny a Bastila.

Dřevěná vstupní terasa nervózně vrzala. Na devětadevadesáté zaklepání se konečně otevřely dveře.
"Co je?" rozhodně to neznělo přátelsky, jenže...
"Paulette!" kvíkla Sharon a na okamžik ztratila hlas.
Kamarádka stála zhrouceně za moskytiérou v triku školního týmu, v nechutnejch teplákách, na nohou korkáče. Blond vlasy mastně zplihlé, žádné náušnice, žádné mrkací řasy.
"Ehm... Paulette, to už je moc. Potřebujeme tě zpátky."
"Jdi do háje," vyhaslá hvězda začala zavírat.
"Johnny tě potřebuje. Spadl z mašiny."
"Cože?" Paulette vykulila oči.
"Jo. Musíš za ním. Něco jsem ti přinesla," zamávala papírovou taškou.
Paulette jako by se po měsíci nadechla.
"To jsou Pink Shimmer legíny?"

Ta šmolka! Paráda! Hned by sis znovu narazil klobouk a nechal nohy jít, kam je napadne.
Jenže z tý rozjásaný krásy vidíš střešním oknem jenom kousek. Ptačí švitoření přeřvala fabrika a šlágry v rádiu, za který by tě tam u ohně tak možná přetáhli ešusem.
Ale dočkáš se. Jízdenky nezdražily, kemp snad ještě nenašli. Vyrazíš ven a bude zase o chlup líp. Louka bude o něco voňavější, voda v tůni vyhřátější a při troše štěstí se ti v noci na žďáráku nevysráží vlastní dech. Třeba už ho ani nebudeš potřebovat.
Rozkvétají šeříky.
Čekalo by se ti líp, kdyby nebylo pondělí.

Věděla, že to dokáže. Četla noty, přehrávala si takty, cvičila i krmila hlasivky. Dril, dril, dril. Své písně prožívala, ale na pódiu jí zeslábl hlas.
Znala svoje kroky. Znala i jeho kroky. Znala kroky celé skupiny. Otočku za otočkou, hodinu za hodinou trénovala. Sloupala osmery puchýře, přezula troje boty. Ve světle reflektorů se nad spinou zamyslela tak, že skončila se sádrou na kotníku.
V parku potkala svou učitelku ze školky.
"Zapomeň na pravidla. Nedokazuj to sobě, ani tomu, koho vidíš v publiku. Ukaž všem, co umíš. Ztrať se v tom."
Napříště zářila. Koupala se v potlesku. Dosáhla na svůj talent.

"Víš, co se teďka děje? Jsme natáčeli, budu v bedně."
A proč se u toho tváříš vyděšeně?
"No, síla. Jo a objevili jsme novou sloučeninu. Teda izolujeme ji. Je těkavá."
To ty taky. Jak tohle zvládáš? Dobrej jsi, vo tom žádná...
"Jo, prosim tě, večer nestíhám. Píšeme s Pepou článek. Ne tamten, jinej, tamten už je hotovej."
Páni! Ty jedeš! A neklepej mi tady tou propiskou.
"No, já zas běžim, čekaj mě v laborce. Jo a pošli mi ty kopie, jo? Znáš to: chvátám, chvátám, nemám chvíli klid."
"Hmm," odpovídám a usmívám se.
Utekls nám do budoucnosti.
Vydržíš tam žít?

"Pffft!"
Chrysalis se bleskově ohlédla.
Prskavý zvuk se okamžitě ozval z opačné strany domu znovu.
Královna přimhouřila oči.
Zpoza rohu přiletěl polštář. Druhý.
"Pffft!"
Patnáct dalších.
"Is this some new level of stupidity?" zavrčela Chryssi zpoza hradby bavlny.
"Ksssst, ksssst," přisunulo se růžové nebezpečí blíž.
"Kiss! Chí! Gasp!" a v mžiku bylo zase pryč.
Královna měňavců se skoro ani nestihla začervenat, než to znovu probzučelo kolem. Vyletělo z toho pět tacos.
Chryssi se odevzdaně zakousla.
Den jako každý jiný. A to teprve začíná.
"Come here, my infinite source of love. Need to survive another day in your teeeeedious fluffy company."

"... no, jak je Doctor, ten seriál, cestování v čase, víš...," mávám rukama.
"No?"
"Tak tam jsou takový... daleci se to jmenuje. Dalek."
"No..."
"No, tak ti vždycky spáchaj někam invazi a říkaj akorát 'exterminate, exterminate!'" měním hlas.
"A když jsou v Německu, říkají 'exterminieren!' A zabíjejí lidi paprskem. Maj takhle voko, záchodovej zvon a kvedlačku a tou střílej paprsek," zabředávám do výkladu.
"Víš, jak mám v autě to točicí černý..."
"Jo."
"Tak to je dalek. Teda spíš obal. Dalek je vevnitř, vypadá jako rozkydlej mozek s chapadlama. To venku je takovej krunýř."
"Takovej by se mi někdy hodil," praví maminka.

"Po Kristu, po Kristu, no jo, pořád!"
Slovutný pan arcibiskup z Armagh zaklapl menší rukopis a hlučně jej odložil na stůl.
"Jako by se všechno důležité stalo až potom," rozčiloval se v přítmí své pracovny.
Jistě, máme tu Starý Zákon. Vyhnání z Ráje, potopa, exodus a jiné zábavné historky. To zná z kázání každý, to se ještě v kostele nespí.
Ale tuší vůbec lidé, co se dělo jiného? Tam, kde se Bůh nedíval, ač viděl?
"Pozdává se mi, že bych se měl opět pustit do práce. A začít pěkně od počtů."
Kain měl Enocha, Enoch Írada, Írad Mechíaela, Mechíael Metúšáela...

Dvorní dámy nemají mít milence.
Všechny je mají.
Z poloviny je v tom politika. Z poloviny lidství.
Kathleen Christophera miluje. A jestli ne dost, rozhodně ji vzrušuje. Politiku vem čert.
Pyšná, rozmařilá... hloupá. Ukradla královně šaty.
"Miluj mě, jsem tvoje královna," směje se.
Bílé stuhy, perly a jemné krajkoví jí přidaly na náladě. Červené víno rovněž.
V koutech paláce je tma. Nevidí ji, ale kdo by pohrdl, královna nekrálovna.
Křičí.
"Tiše, miláčku, tiše, má královno, přijdou..."
Křičí dál. Ne, to už není z potěšení. Hlas se jí svíjí hrůzou.
Strážný s loučí vytáhne krev na světlo.
Francouzský dar byl otrávený.

"Tak mládeži, co bude k večeři?" zeptal se docela potichu Křižák, když se od čerstvě spravené lodi vrátil k ohni.
"Neboj, kamaráde, na tobě to dneska není," zahlaholil Kenny a výmluvně ukázal na sebe.
"Dneska vaříme my s Bongem, že jo!" dodal a plácl Bonga po zádech, až to mlasklo.
"Se ví," utrousil Bongo a jal se hrabat v loďáku.
"Mám tady na to takový udělátko, někde... ha!" vytasil zánovní otvírák na konzervy.
"Trenčianské párky s fazuĺou, těšte se!" zaburácel a vrhl se do práce.
"Prosím tě, Bongo, hlavně si neubliž," špitla krásná Dana.
Dívky usedly a začaly fandit. Mlsně.

Odjakživa byla psí člověk. Už několikátý cavalier se těšil její bezmezné přízni a užíval si každodenní péči.
Ani v den korunovace nebyl opomenut. Spokojeně se sušil u krbu, zatímco ona obouvala střevíčky.
"Co si jen počnu, Dashie... Sice přijel se psy, ale ti jsou jen pro lov. Jsem si jistá, že je na kočky."
Dash vědoucně kníkl.
Měla pravdu. Za necelé dva roky si měl zvykat na elegantní kartuziánku, která naštěstí kdovíkde pobrala přátelské geny. Brzy se stala jeho strážkyní, tak jako Abert střežil svou královnu.
Koupat se naučila. U krbu nachytala vůni kouře, která jí dokonale ladila ke kožíšku.

Neslyším zlo, nemluvím zlo. Vlastně ani nevidím zlo, i když ta fanfikce je sporná. Dům spí a v dece před obrazovkou a s čajem v ruce je zatraceně dobře.
Neslyším zlo... ale cítím zlo!
Žádný šestý smysl. Můj nos čenichá neplechu.
Škvaří se mi zásuvka! Je to první, co mě napadne.
Vrhám se pod stůl, ale adaptéry jsou studený.
Jdu po čuchu.
Smrdí to v kuchyni. Zavařila se mi lednice?
Ne. Usedám zpátky, ale nedá mi to. Radši probudit tátu, než vyhořet.
Otevírám na chodbu... a teď už i vidím zlo. Nebo spíš nevidím nic.
Babička uvařila vejce.
Natvrdo? Načerno.

Seděl vedle ní. Nebyl sám a ona nikam neodešla. Jen vzala téma a utekla s ním za obzor. Ještě jí rozuměl, ale už byl sám. Jiní utekli s ní, on zůstal stát, strašák v polích.
Vzal svoje myšlenky a utekl s nimi jinam, na obzoru byli lidé. Jenže únava lepila nohy k oranici.
Ohlédla se, usmála, přisedla blíž. Byl tam a nebyl tam. Nepřítomně jí hladil prsty. Úsměv zhasl. Řekla moc, mluvila hlouposti. Ukazuje, čím je a jemu se to nelíbí. Je unavený, ale tomu nelze přičíst to, že v tuhle chvíli nezavřel oči. Že se neohlédl.
Že se rozplakala.

Na mapě je nenajdeš. Jsou někde uvnitř. Ani slovy je nepopíšeš, na to jsou příliš nejasné. Každý má své, tisíckrát se kříží.Cestování pod zemí je činí ještě neviditelnějšími. Ale jsou tam. Hranice. Ani náhodou netvoří pravidelný tvar. Zapomeň na čistý okruh kolem svého domu.
Sám je skoro nevnímáš. Ne dokud nevedeš dovnitř někoho zvenčí, někoho, kdo tu ještě nebyl.
Najednou ji vidíš před sebou, blížíš se, projdeš jí. Linie samozřejmosti, linie důvěry.
"Tady začíná moje město," řekneš svému doprovodu a sám pro sebe se tiše divíš novému objevu.
Tvoje město v téhle obrovské metropoli.
Stěhoval ses? Máš jich víc.

Potvory pitomé! Úplně je vidím, zakousnuté do nadloktí.
Malé kulaté hlavičky, ne větší než desetikoruna. Zubaté tlamky od jednoho neexistujícího ucha ke druhému, urputně se drží v souvislé řadě na mých ramenou.
Přišly postupně. Za hádky, za zlá slova, za hloupá gesta, za rány shůry. Jsou těžké, nenechají na sebe zapomenout.
Repelenty však existují.
Sestra mi řekla něco velmi moudrého.
Dvě mrchy odpadly.
Je na co se těšit, je za co děkovat.
Další jsem sedřela o roh ulice.
Přítelkyně mě pochválila.
Masožravka se pustila, když do mě na ulici kdosi vrazil.
Mám se o koho opřít. A na něj nepřelezou.

V čekárně je o něco víc pacientů než posledně. Včera jich prý bylo jen pár.
V rohu běží televize, nečastá příležitost zahlídnout zprávy.
Vyvolávají. Nemotorný děda zvící medvěda se o berlích sune do kabinky.
Hluchá chvíle.
Jenže maminka pořád povídá. Rozhlíží se. Pozoruje, kolik sanitek stojí před chírou a koho přivezli.
Vyprávíme si, maličko se rozjede.
"Pssst," mírním ji šetrně s poklepáním na ruku.
"T... ssskch," zkouší po mně opakovat, jako vždycky, když ji nějaký slovo zaujme.
"P. Jako pitomec."
"Pitomec," usměje se a i se zašklebí, "pssst!"
Jde to dobře. I když má strach, vybojuje si zase svou řeč.

Jen doušek prachu za sto let, nikdy víc.
Zbavte se otravného hladu.
Citové bouře odvane pouštní vítr.
Na stres můžete zapomenout.
Již vás nebudou obtěžovat byrokrati, podomní obchodníci a rozzuření věřitelé.
Jen lhostejný proud čumilů, nad které budete povzneseni.
Pouze nyní v akci - ke každé mumifikaci možnost nočního strašení zdarma!

"Házej špagát!"
"Tumáš," uchechtla jsem se, když Toda ohodily bahnité kapky.
"Neblbni a pojď, Cácoro. Omrknem to."
Ze zádě se ozvalo líné zachrochtání.
"Jeli jsme to už čtyřikrát, volové." Tarpan se odmítl hnout.
"Oukej. Tarpane, hlídej!"
"Haf," odsekl kormidelník a posunul si slamák do čela.
Jestli ho v Rožmberku nevyměnim, asi ho zabiju.
Helča už stála nad šlajsnou.
"Bednění." Slovo za všechny prachy.
"Já vim, to už loni. Jenže letos to upravili dole. Je to jak závodní kanál. Jako mlat," oznamoval informovaně Tod.
"Šutry. To je v kýblu," shrnula jsem situaci.
Herberťák dostal toho dne nové jméno.
Tarpan taky, idiot.

"Ty, brácho, jak je venku?"
"Nemám tušení. Rolety jsou zatažený."
"Třeba budeme mít dneska kliku. Stará Kožená včera vrzala něco vo tom, že bude lejt, že je to ložený."
"No jo, ale když nebude lejt dost, jsme na řadě my."
"Hele už je tady."
"Jo, brácho, zase je to na nás."
"Hej, vopatrně! Vytaháš mi rohy!"
"Si stěžuj, brácho. Nemůžu dejchat. Utáhla to jak kdyby šla pěšky až do Alp."
"Myslim, že se mi zláme prošívání."
"Sklapni, hypochondre."
"Co mi taky zbejvá, ty podšívko. Celej den tě nechci ani vidět."
Dveře se zavřely. Jazyky ostatních bot si začaly tiše špitat.

"Ts, ts, ts, mrkev v zimě," utrousil Křupka a dalekohled, co našel po trempech za kopcem, odložil na pařízek.
"Děcka!" zavolal přes rameno a než se prcci vybatolili, uždíbnul kousek mechu.
Tfuj, to je humus. Už aby začalo rašit. Tyhle posunutý zimy jsou na dva bobky. Mládež se dávno vykulila a na poli furt leží sníh.
Chmýřaté kuličky ho zatím poslušně obklopily.
"Mrkejte támhle," natáhl čenich směrem k zasypané oranici.
"Lidi. Nějakej blb si na ně vymyslel vtip a některý jsou pořád ochotný to zkoušet," ušklíbl se.
"Zapomeň na to, Pískáči," zarazil synka, "je to podvod."
Králičí děti se rozchechtaly.

Našla jsem se. Dávno. Ale dospělá jsem prý už byla.
Vědět, jaká mám být, bylo jako ležet v tichu čirého vzduchu na slunečném místě.
"I will be good," řekla královna, a jejím hlasem to od té doby zní.
Nebyla jsem pyšná. Jen hrdá. Šťastná, když to někdo poznal.
Zvykla jsem si na sebe, sžila jsem se. Tak, jako jsem věděla, co platí na mé nejbližší.
I thought I was not variable.
Nic není věčné
Přinesl jsi věci, které mají úžasný smysl. Denně žasnu.
A pak je tu srovnávání.
You brought the change.
I changed.
Do you even like me now?

Cha, zase jednou příležitost obohatit mu obzory nějakou kvalitní podívanou.
"Bollywoooood!" zpívá mi to v hlavě.
Listuju složkami rozsáhlého disku. Hřeje. Krásně. (Ne ten disk.)
"To prostě musíš vidět."
"Mhm," dýchá mi za krk. Ale dívá se.
Šílené barvy, nakažlivá hudba. Bezva příběh a aluze, které možná nepochytí. Což vůbec nevadí.
Jenže... žiš, ne! Blíží se TA scéna. Ta, kterou přeskakuju. Ta trapná.
Pauza.
"Tohle nepotřebuješ vidět," naznačuju mind trick a chci přetáčet.
"Nemáchej tady na mě pazourou," parafrázuje společnou vzpomínku a bere mi ovladač.
"Nedáváš mi jinou možnost."
Použiju svoje pazoury mnohem efektivnějším způsobem.
Tohle budeme muset dokoukat jindy...

Markova garáž, oficiálně Base camp n° 1, připomínala Hudy sport po výbuchu. Jůlinka se povalovala na starém gauči, z ostatních členů expedice bylo vidět jen tu a tam hlavu či končetinu. Po posledním fóru vystřídalo včerejší vyčerpané zoufalství delirium obecného veselí.
Karel, řečený Tony, stál nad otevřenou krosnou a snažil se organizovat.
Pečlivě zpracovaný seznam vybavení však dávno zmizel v tlamě maskota výpravy.
"Lidi, neblbněte. Pomozte mi! Brainstorm, znova. Co potřebujem?"
"Teplý fusekle."
"Čelenku."
Slova začala lítat ze všech koutů.
"Kanystr."
"Baterku."
"Paralen."
"Milenku."
Tony přestal ukazovat na jednotlivé předměty.
"Sakra, lidi! Zapomněl jsem na něco? Julčo?"
"Na vlastní nebezpečí."

"Vylez, příšero. Je pěkně, mraky tak akorát na projížďku."
Zpoza obřího komína výhně se mu v odpověď dostalo jen otráveného zafrkání.
"Pooojď! Neříkej, že je ti zima."
Černá hlava se důrazně zavlnila ze strany na stranu.
"Tak co je? Mám tě prosit?"
Zelené oko se uraženě zablýsklo, než mu drak nastavil zubatý hřbet.
"Nebo mám přijít za měsíc?"
"Na to můžeš zapomenout rovnou. To tvoje zlatíčko podplatilo poštovního draka a přihlásilo se do ňáký korespondenční výzvy," houkla od kovadliny Rafana.
"Ten trouba Rybinoha do toho prý jde taky. Jsem si jistá, že celej duben v Blpu neuslyšíme vo ničem jiným."

"A jsi-li ty fakticky čarodějnice, ó hlé?"
Vzpomínka jí zazvonila v uších, zavoněla letním prachem a kapkami vody z jezírka.
Kate,* dávno nepodobná malému zlatovlasému kopacímu míči, jí s úsměvem podala šálek čaje. Od jisté doby jej dokázala dokonale připravit jen ona. Od jisté doby také nejlépe rozuměla Pepřenčiným starostem. Tamten den byl důležitý. Ale přišla řada dalších zlomů. Obyčejných. Lidských. A v těch se Antikrist ani ten pár pošuků vlastní sestře nevyrovná.
*Pozn. autora: Narodila se dávno po skončení matčina hippiesáckého období, obdržela tudíž v porovnání se sestrou trapně nezábavné jméno, což ji v časech vlastní puberty častokrát zamrzelo.

"Mmmm, jistě miláčku, pááác... no dobře, i pusu... a mohla bych dostat tu krevetku?" Vrněla v náručí své malé holčičky.
"Fiflena votřepaná," ozvalo se ode dveří.
"Drž pysk, šňupáku," zasyčela.
S jakou melancholií na tu chvíli vzpomínal, když stál v divočině tváří v tvář odrostlým medvíďatům.
"Mámo, dívej, třeba s náma chce hrát paci-paci," brumlaly hnědé kožichy a Chancovi nezbylo, než zdrhat.
Za stým osmým kopcem byl skutečně domov.
"Ó, Sassy!"
"Miláčku, Sassy nemůže dýchat!"
"Chancííí!"
"Petře! Jak jsem se o tebe bál! Pusu, můj chlapče! Ne, prosím, na tu packu mi nesahej."
Dokázal je dovést zpátky k jejich lidem.

Nikdy by nepřekročila zákon. Neukradla by rohlík, dokud by nezmírala hlady.
Jenže teď do města pronikla válka. Některé ulice se staly bojištěm. Jinudy se s opatrností dalo projít. Znala svoje průchody. Věděla, kde hnízdí ostřelovači.
Když to neudělá nikdo jiný, musí ji zachránit sama. Jinak ji ti neznabozi unesou a přinejlepším sprostě zpeněží.
Mozek se jí bouřil, když desítkou palicí odrovnala bezpečnostní sklo. Přitiskla si ji na hruď a prchala do bezpečí.
Ve Stříbrné jí cestu zastoupil vyděšený mladíček. S namířenou devítkou.
Náraz ji skolil.
Probrala se za tmy. Před poslední stránkou zdeformovaná kulka. Za poslední stránkou její tepající srdce.

"Chichí! Tatííí! Snez mi, snez mi!"
Lucinka poskakovala po zápraží a výskala na celé kolo.
"Tááátííí, tak už snez!"
"A co kdybys to nejdřív řekla pořádně, holubičko?" ozval se tatínek z obdélníku azurové oblohy.
"Sn... Sň... Sněz mi, tatí!" Zazubila se směrem k okapu.
"Jen počkej, obludičko!"
Maminka vykoukla z chodby.
"Co se to děje? Dneska budeme jíst mladé libové člověčí?" naoko vycenila zuby na ďáblíka v zelené bundičce.
"Nééé! Táátííí! Sněěěěz mi! A mamince takýý!"
Ze střechy se snesla sprška jiskřivých sněhových krystalků. Rovnou Lucince za límec.
"Jééé! Tudí! Hihihihi!" rozesmála se, že to bylo slyšet až na Hančáku.

Stojí tam a děcka přemýšlejí, proč vlastně.
Je jasné, že dávala vodu, vždyť ji stíní vodárenská věž. Jenže to, že obě hubice, kterými ústí, se společně protáčejí pod dotekem jemné ruky, je důkazem, že něco není v pořádku.
Ale... vadí to?
Stojí tam, aby bylo kam schovávat lístečky při hře. Aby bylo kam odložit batůžek a mikinu, když přijdeš moc brzy a čekáš na někoho s klíčem. Aby se o ni daly opřít křehké věci při stěhování do náklaďáku na tábor. Aby se z litinových misek daly vybírat vrstvy suchého listí.
Je tam, aby se stala součástí tvých mladých vzpomínek.

Listopadovou mlhou se rozlehlo smutné zvonění.
Strážný pod Černou věží přešlápl.
"Tak nám už umřel, králíček. Škoda ho, sotva do kabátců dorostl."
"I škoda. A co té princezny. Však už je na cestě," odpověděl mu pochmurně kamarád.
"Prý ještě není. Mladinké děvče... co s ní bude, Bůh ví."
"Třeba se mu do svatby nechtělo, že tak nahonem skonal."
"I nemluv, hloupý. Chřadnul sice, ale příliš rychle. Pravím ti, pánové ho otrávili, aby se rodu jeho i bohatých Francouzů zbavili."
Branou prochvátal vychrtlý lékařův učeň. Víc než zimou, třásl se po slovech halapartníků. Co ti věděli... v téhle smrti jedu nebylo.