Moje články

Šestá hodina odbila, lampa ještě nesvítila.
Možná se někdy dostanu domů. Jaký to je mít volno?
Sedmá hodina odbila, lampa se rozsvěcela.
Ještě že už končíme.
Osmá hodina odbila, lampa už si svítila.
Dneska se mi ta večeře fakt povedla. Ale stejně mě nikdo nepochválí. No nic, jdu něco dělat.
Devátá hodina odbila, lampa stále svítila, učebnice se ještě neotevřela.
Asi bych ten telefon měla položit. Emaily počkají. Latina volá.
Desátá hodina odbyla, lampa ještě svítila.
Jdu spát.
Jedenáctá hodina odbila, obrazovka mobilu svítila a lampa možná taky.
Udělám to ráno.
Dvanáctá, první i druhá hodina odbila.
A ono nic.

Rok je z pohledu osmdesátiletého staříka krátká doba, ale když vezmu v potaz, že mně je sedmnáct, tak je ta doba najednou hrozně dlouhá. Loni jsem se tu moc neohřála, nu ale což, další rok za mnou a VŠECHNO JE JINAK.
Sedím u jiného počítače, v jiném bytě, musela jsem se ve španělštině naučit novou číslovku (naposledy jsem uměla říct, že je mi dvanáct)...poznala jsem spoustu nových tváří, znovu se zamilovala do své školy.
Jedna věc se ale nezměnila - nehledě na to, kolik je mým rodičům, prarodičům, profesorům a dalším, se neustále cítím staře.
Asi jako ten osmdesátiletý děda.

Sedím na pohodlné posteli.
Mohla bych napsat drabble.
Beru si telefon.
Já to nechci psát.
Zapínám mobil. Přemýšlím. Venku prší. Optimální.
Je smutný, že je tohle úplně poslední drabble. Sice jen pro letošek, ale i tak. Mně se to vážně nechce psát...
Než se mi načtou sosáci, vysvitne Slunce.
Nejhorší na tom je, že je to znovu až za rok.
Přihlašuji se.
Nejlepší na tom je, že je to znovu už za rok.
Opět přemýšlím.
O čem napíšu drabble? To poslední musí být něčím výjimečné...
Píšu drabble. Hlavou mi prolétají představy. Je to jako poslední klapka při natáčení. Definitivní konec.

Ona mu normálně rušila jeho kruhy. Jeho třídu, jeho třídní kruh, jež se jako množina prolínal s jeho fotbalovým kruhem, který byl jeden z nejoblíbenějších. Pak tu měl kruh rodiny, ten stál zvlášť a zaujímal jedno z nejdůležitějších míst. Pak byl i kruh jeho samoty, jeho soukromí, jeho nejniternějších myšlenek. A kruh přátel. Ten byl pro něj opravdu důležitý. A pak kruh kapely, kamarádů z tábora, internetových přátel...
A ona se do všech těch kruhů přimotala. Chodila k nim do třídy, koukala na něj na fotbale...
"Neruš moje kruhy," zašeptal jí do voňavých vlasů, když spolu leželi pod všudypřítomnými hvězdami.

Loni sníh nebyl. Což tedy není nic neobvyklého když bydlíte skoro uprostřed Sahary. Teda, nevím, jestli je to uprostřed a jestli je to Sahara. Jednou jsem to slovo zaslechla a tak ho používám, protože zní děsně odborně.
Loňské sněhy nebyly. Vlastně ani nevím, co to je sníh. Jeden pán od nás říká, že je to bílá studená hmota. Zmrzlá voda. Jako led. Nevím, co to je led. I když možná i jo...
Každopádně někdy bych chtěla vidět sníh. Klidně i loňský. Hlavně, aby to byl sníh. Zmrzlá voda.
Pane, mám vám udělat k jídlu placky? Ty totiž umím opravdu skvěle.

Eso v rukávu.
Člověk se s něčím vytasí když jde do úzkých. Třeba se vtipem na skomírající párty. Nebo s tajným nožem při rvačce. Anebo s esem v rukávu. Někdo si schová eso do rukávu. A pak se s ním vytasí. Je to celkem jednoduchý.
Ale na dnešní párty moc vtipů nebylo. Nikdo neměl esa. Spíš byl nedostatek pizz. A moc lidí. A málo komunikace. Esem v rukávu se stala čirá naštvanost. Zloba. Hysterie. Odmítání jakékoliv domluvy.
Pak naštěstí odbila jedenáctá hodina a všichni jsme šli domů.
Ve finále to nebylo párty, ale spíš soiré. Přeci jen, jsme ve Francii...

Šlapy šlap. Tralala laaa. Jůůů! Tralala laaa.
Vrrr haf haf! Bvrrr waf!
Ááá!!!
Haf haf haf! Raf!
Au au au! Bé! Škyt. Bé! Škyt škyt. Ťap jau ťap jau.
Mamí bolí!
Ach ach. Achich ouvej.
Bé!
Pšššt.
Bé!
Pšššt. Hají.
Bé!
Hají. Chrrr.
Chrrr.
Auuu!
Ňuňu.
Bé!
Ťuťu.
*cink*
Jé! Ťap bum ťap bum.
*prázdno*
Bé!
*crrr*
Jů! Ťap bum ťap bum! Bum! Hapalo. Auuu!
Pšššt.
Mňau.
Škráby škráb.
Vrrr mňau.
Škráby škráb.
Vrrr. Škráb. Sek.
Ajajaj!
Auuu! Bé!
Pšššt. Tralala. Ťuťu.
Bé!
Kšc!
Mňáááu!
Pšššt. Jéje. Krev.
Né!
Hají. Jód.
Pálí jód, pálí! Au!
Hají. Pšššt. Hladi hladi.
ZZZZZZZ

Byla jednou jedna prima B. A ta si nechala dát na imatrikulační stužky heslo "Recyklovat je cool". Vážně to bylo cool. Až tak moc, že si primu B vyhledala jedna čarodějnice, která se chtěla naučit recyklovat. Bohužel jsou čarodějnice z principu zlé a špatné, takže jí recyklování nešlo. Proto se na primu naštvala a většinu třídy proměnila v PET lahve. Naštěstí přišel zachránce: pan profesor třídní. Naučil čarodějnici recyklovat a ta pak proměnila všechny zpátky ve studenty.
Všichni žili šťastně až do dnešních dnů. Profesor si nevzal čarodějnici, ale té to nevadilo, protože uměla recyklovat. Navíc nebyla na rodinné vztahy.

Jednou u nás byla tehdy asi osmnáctiletá dcera naší sousedky. Jmenovala se Šárka a povídala si s náma.
Moje máma: "...a ona si prostě kouše nehty!"
Šárka: "Tak to ne, hele. Koukej si ty nehty nechat dorůst a nekousej si je. Jen ať ti to nezůstane. Já se to neodnaučila a podívej:"
Ukázala mi svoje ruce. Na jednom prstě měla takovou bouličku, nevěděla jsem, co to bylo, tak jsem se na to zeptala. Jenže ona moji otázku špatně pochopila, protože odpověděla: "To jsou moje nehty, vidíš? Takhle taky skončíš pokud neskončíš."
Pochopila jsem to. Nehty jsem si přestala kousat. Konec.

Ohnutý meč překovaný v pluh. To chci být. Zažít bytí dvěma věcmi, mít dvě identity a to ne díky falešné občance.
Já bych nechtěl být pluh. Teda mečopluh. Protože ten se zarývá do země. Je to ponižující.
Pořád je lepší se zarývat do země než do lidských těl. Podle mě by to byla změna k lepšímu.
Něco na tom bude. Jako důchod pro meče. Nepracuješ na poli válečném, ale na poli pěstitelském. Jen jde o to, jestli to není větší práce. Asi je. Jsem meč.
No já...
Přišel kovář. Vzal si jeden meč a překoval ho. Bohužel si je spletl.

Byl jednou jeden povidlovo-makovo-tvarohový koláč.
Maminka ho vyndala upečený z trouby.
Tatínek koláč rozkrájel.
Dcerunka odnesla koláč na stůl.
Bratříček donesl talířky na koláč.
Všichni se sešli u stolu. Vyjímal se na něm koláč, na osm kousků rozkrájený.
Maminka si vzala dílek. A otrávila se. Sedm osmin koláče zbylo.
Haha ne.
Maminka si vzala dílek.
Tatínek si snědl jeden a půl.
Dcerunka si dala půl dílku.
Sousedce darovali dva dílky.
Bratříček si vzal jeden, ale ten mu upadl pod stůl a ihned po něm vystartoval Žorž, pes.
Bratříček si vzal další dílek.
A tak zbyla jen jedna osminka mňamózního koláče.

Každý kruh je přeci bludný, ne? Však je to pořád dokola a dokola...a dokola a dokola...a...
A usínám na tečce. Haha.
Kruh nemá začátek. Ani konec. Takže když člověk chodí po kruhu, tak chodí pořád dokola. Ale to by ten člověk chodil spíš po kružnici teda, ne po kruhu. A navíc, ten člověk by ani nemohl začít chodit po kruhu či po kružnici, protože ani jedno nemá začátek. A jelikož člověk nemůže začít, tak ani nemůže nemoct skončit. Takže se vlastně nikdo nemusí bát, že se sekne v kružnici, protože se tam ani nemá jak dostat. Nemám pravdu?

Co potřebuju dohnat? Nic. Prostě nic. Stihla jsem:
opít se na školním zájezdu
zasadit na jaře narcisky
nakrmit 48 koček
letadlo do Tel Avivu
doběhnout domů a vyndat bábovku z trouby včas
mít děti. Tři
dopsat si drabble ze soboty v nedělním bonusu
spoustu dalších věcí, který jsem moc líná vypisovat, protože já stejně vim, kolik jsem toho stihla a kolik ne
jo, ještě jsem stihla vyletět na Měsíc
Já myslím, že jsem na tom celkem dobře. Stihla jsem toho tolik, že není potřeba nic dohánět ve stáří. I když, asi začnu na stará kolena poslouchat dechovku. Jo, to udělám.

Na dnešní hodině Péče o kouzelné tvory opět krmili tlustočervy hlávkami zelí. Všechny to opravdu bavilo. Hagrid jim k tomu vesele vyprávěl o zajímavé stavbě tlustočervých těl a o tom, jaký druh zelí mají tlustočervi nejraději. Prý jim to je jedno.
Draco Malfoy zaujatě poslouchal výklad. Dnes se mu podařilo sehnat toho nejmenšího tlustočerva, což bylo opravdu těžké: na každé hodině totiž soutěžili, komu se podaří tlustočerva vykrmit víc. Ale Draco vlastně nechtěl vyhrát. Ještě, že si na to vzpomněl tak brzy.
"Harry, tady máš nejmenšího tlustočerva. Vím, že jsi chtěl dneska vyhrát."
"Díky Draco. Naučím tě chytat zlatonku, chceš?"

"Dobrý den, můžu si prosím koupit ročenku za loňský školní rok?"
"Ale jistě, tady ji máte."
"Děkuju."
"Hele holky, tak jsem to sehnala, takhle vypadá naše loňská ročenka. Můžeme se tím inspirovat na tu vzpomínkovou knížku."
"To je skvělý, ale jak jí pojmenujeme?"
"No, tak co tam bude? Nějaké fotky, asi nějaký naše slohovky, možná vzkazy...bude se to týkat naší třídy když si děláme vzpomínkovou knihu, že jo."
"Jo. Bude nás to plný. Co tomu říkat třeba, já nevim, Nejlepší lidé?"
"Ne to ne. Chce to něco vtipnýho. Co třeba Atlas zvířat?"
"Ne ne ne!!! Už to mám! Bestiář!"

Princezna se probudila. Otevřeným oknem jí do pokoje proudil svěží vzduch a sluneční paprsky jí lechtaly na tvářích.
Věděla, že na dnes si domluvila masáž, bude si zkoušet nové šaty a vybírat látku na zimní závěsy k ní do pokoje. Měla samé krásné starosti.
Oproti tomu její nejbližší služebné dnes musely provést masáž, došít nové šaty pro princeznu, aby si je mohla vyzkoušet a pak ještě musí sehnat samet ve třech barvách, protože to byla jediná látka, která jim chyběla, a kterou zároveň možná bude princezna chtít na své zimní závěsy do pokoje.
Krásné starosti? Ano. Jen je jich moc.

Milá Aničko,
jen jsem ti chtěla říct, ať si vezmeš do autobusu s sebou polštář a deku a třeba nějakého plyšáka. Však víš, jedeme nějakých devatenáct hodin a pak se od nás očekává, že budeme plní energie. Musíme se pořádně vyspat a když chceš spát v autobuse, tak musíš mít polštář a deku, případně nějakého plyšáka.
A vezmi si s sebou i gumové boty - budou se ti hodit až půjdeme v kraťasech po tom písku, jak jsme slyšeli.
A kdyby sis s sebou ani jedno z toho nevzala, tak si vezmi alespoň svačinu, třeba banán. Však víš, banány to jistí!

To jsme takhle jednou měli IVT. To je zkratka pro Informatika a výpočetní technika.
A náš milovaný pan profesor - Zatleskejme mu!!! (pochopí jen zasvěcení) - nám přednášel o tom, jak správně odprezentovat prezentaci.
Byla to zábava, ostatně jako každá dvouhodinovka IVT.
Pan profesor nám říkal, jak nebýt vystresovaný při mluvení. Že si to máme zkoušet doma, říct to kaktusovi, koucourovi, rodině, kamarádům. Vyzkoušet si to na místě, přednášet prázdnému sálu.
V tu chvíli se pan profesor nahnul k počítači, že přepne na další slajd. Všichni jsme očekáváním zadrželi dech.
Na plátně se objevila tato slova: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti."

Mazanec a mazanice. Všichni budou vyprávět o tom, jak někdo dělal mazanec a vznikla z toho velká patlanice, mazanice, haha. Ale já ne. Já vám budu vyprávět o Kvásku.
Smíchaly jsme droždí, trochu mouky, trochu cukru a mléko. A pak nám ten Kvásek málem utekl. Prostě zdrhnul. Málem. Ale nedokážete si představit, jak krásně voněl.
Pak jsme ho tedy přidaly do mazance no. Ale byl to dobrej mazanec, voněl po našem Kvásku. Ještě nám zbyl.
Ach jo. Je z toho další neoriginální drabble o ničem. O MAZANCI! Chápe to někdo? Právě jsem napsala sto slov o mazanci! O mazanici nemluvě.

Jasně. Kapitální úlovek. To jako rybář. Teda ne jako rybář, ale jako ryba, že, ta ryba je ten kapitální úlovek. Vélká ryba, což, tákhle vélká. Obrovská. Takovej sumec, kterej váží osmdesát pět kilo, není zas až tak malá rybička, že, pane. To já jednou tokovýhodle sumce chytil na Labi, panečku. Člověk by neřekl že tam je, takovej vohromnej sumec na Labi. Ale byl tam. Tak jsem ho z tý vody vytáhnul, panečku, málem jsem to nezvlád, pomáhali mi dva kamarádi.
Ale víte, pane, já když to někomu vyprávim, tak mi nevěří. protože jsme všichni tři byli vopilí skoro do němoty.

Tak jo...
Dnes je neděle 16.4.2017, 13 hodin, 23 minuty.
Je potřeba: ustlat, dojít na nákup, udělat polevu na velikonoční perníčky, namalovat velikonoční perníčky, udělat oběd, sníst oběd, namalovat vajíčka, uklidit stůl, utřít prach, vyluxovat, zajet na hřbitov, zajet za rodiči, upéct mazanec a beránka, velikonoční nádivku, přesadit květiny, napsat knihu, vymýtit domácí škůdce, udělat večeři, sníst večeři, uklidit kuchyň, podívat se na Tvoje tvář má známý hlas, nakrmit Mourka, Ťapku, a zbylých 48 koček, vzít si prášky, jít spát.
V tomto pořadí.
Sakra...už je 13 hodin a 24 minuty... tak ne.
Je čas na Plán B.

Janýsek se na dnešek těšil. Jeho první Štědrý den, který prožije jako školák! Navíc, kdo by nemiloval štědrovečerní večeři. Ale i přes všechnu lásku k jídlu měl Janýsek nejraději to, co následovalo po večeři, což nebylo zpívání koled, ale dárky. Každé dítě má rádo dárky. Tedy, každý má rád dárky, ale malé děti obzvlášť.
Janýsek si nacpal bříško. A když zazvonil Ježíšek (=tatínek, všichni to víme), tak se rozběhl ke stromku.
První dárek byl pro něj. Rozbalil ho. Vykoukl na něj telefon.
"Janýsku, napiš si:..."
Ještě dlouho poté myslel Janýsek na to, jak si do telefonu napsal svůj první kontakt.

„Zpěvu dar všech srdcí vroucích vlasti budiž vlasti věnován…“
„Dáme tam tobě místo vlasti a Jene místo druhé vlasti“
„Zpěvu dar všech srdcí vroucích tobě budiž Jene věnován…“
Ta hudba mě pohltila. Úplně. Zpívala jsem, jako by mi šlo o život. Milovala jsem tu skladbu, její souzvuky. Autorem byl Bedřich Smetana, jehož Mou vlast jsem poslouchala pořád. Výraz hudby prostoupil všemi lidmi. I těmi, co zpívali, i těmi, kteří seděli v sále. Perfektně slavnostní skladba rezonovala sálem Bohuslava Martinů na HAMU. Atmosféra byla, i přes všechnu mou snahu, nepopsatelná. Úžasná. Kouzelná.
„Kdo nám dražší skvosty snáší, tomu věnec budiž dán.“

Mozkobouření?! Co to sakra…?! Jako mozek a bouření? Jako bouřka? Fuj, představa růžového mozku, který vlastně ani není růžový…a do toho bouřka…Nebo třeba že je mozek jako střeva a dá se rozmotat a že prší ty rozmotané mozkové zámotky…pěkně nechutný. Nebo třeba jako že se bouří mozky…jako Vzpoura mozků nebo jak to bylo… Chtěla bych, aby už byla zase nějaká bouřka. Ty šlehající blesky…Nejlepší bouřky jsou stejně na Djerbě…krásně se tam ohýbají palmy a nad mořem je vidět spooousta blesků.
Počkat, já na tohle téma budu muset napsat drabble? No sakra...tak uvidím, co vymyslím. A to měly být prázdniny...

Milá Mrtvá,
Snad se máš v Nesvětě stále dobře. Dnes mohu bohužel psát jen krátce; musím jít do banky, uklidit celý dům, navařit a napéct - přijde k nám návštěva a my stále nemáme dostatek peněz, abychom si mohli dovolit služebnou. Proto se s tebou loučím. Napiš brzy.
Tvá Živá
Milá Živá,
Copak se nemůžeš někdy zastavit? Vím, že pořád něco děláš. Je zbytečné se tolik snažit, budeš to mít nakrátko, pak zemřeš. Mělo by tě zajímat, co budeš mít po smrti, to jest věčné.
Budiž, užij si to.
Tvá Mrtvá
Milá Mrtvá,
Divíš se? Mrtví můžou, živí musí.
Tvá Živá

Mám na těle dvě dvojčata. Kupodivu jsou dvě. Říkám jim Pravé a Levé, většinou ale spíš Pravý a Levý.
Mám svoje voči ráda, to ne že ne, ale jedno mě zlobí. Vobčas ho nazývám zlym, i když možná je jen neposedný, anebo nemocný. Ale vobčas mu řikám zlý.
Je to to levý, aspoň myslim.
Vono si vám takhle špatně vidí! To se nedělá, bejt voko a špatně vidět! Pak se jeho chudák Pravý dvojče musí namáhat, když má vostřit samo, že jo.
Ale já mu věřim. Vono bude hodný, nebo nebude zlobivý, nebo se vyléčí. Já mu věřim, voku jednomu!

Mlasknutí se ozvalo znovu. "Co tu tak sedíš troubo? Ty ženský se proti tobě spikly. Já jsem se vetřel k ní do auta, protože jsem ti to neměl jak jinak říct...No tak dělej!"
Po tomto už Dušan na nic nečekal. Raději ani nezkoumal, kdo to na něj mluví. Sedl si na místo řidiče a dupl na plyn.
Auto se se skřípěním rozjelo a srazilo vyděšenou řidičku, Libuška se jmenovala, a Lakmé.
Dušan odjel. Zbavil se těch dvou zrádných duší. Teď už jen zjistit, co udělá s tapisérií.
"Kdo vlastně jsi?" zeptal se ještě.
"Jezevčík Pepa."
V autě byl pes.

Nápis na balení semínek hlásal, že obsahuje hrášky. "Vypěstujte si doma sami. Nic to není."
Dále nápis pokračoval: "Semínka zatlačte asi dva centimetry pod povrch zkypřené zeminy. Pokropte vodou. Pokud pěstujete v květináči, umístěte jej na teplé a prosluněné místo. Zalévání opakujte dle potřeby rostliny. Hrachy jsou popínavé rostliny, je tudíž potřeba, aby u sebe měly nějaký kousek dřeva, o který by se mohly opřít."
Návod byl dodržen do puntíku přesně. A pak už jsme mohli pozorovat, jak se půda nadzvedává, jak z ní vykukuje svěže zelená malinkatá rostlinka. Jak roste.
Hrášky byly úplně výborné. Tomu já říkám zázrak zrození.

"Za jak dlouho tam budeme?" zeptala se. Jeli za jeho královskými rodiči. Nebyl z toho zrovna nadšený.
"Já nevím."
"Jak dlouho už jsme na cestě?" chtěla vědět.
"Já nevím." Zdálo se, že vážně nemá tušení.
"Jak dlouho jedeme?!"
"Já NEVÍM!" Vážně ho už otravovala.
"A víš ty vůbec něco?"
"Ne!"
"Fajn!"
"Fajn!"
Takhle moc se pohádali...nu, bylo tomu už hodně dávno.
"Za jak dlouho tam budeme?" zkoušela to znovu.
Mlčel.
"Za několik hodin?" typovala. Třeba i odpoví.
"Ne," odsekl.
"Tak za několik minut?"
"Hmmm, hmm...," zabručel si pod vousy. Tedy, zabručel by si, kdyby nějaké měl.
"Tak za kolik?"

"To dáme!" ozývalo se po celém hřišti. Tým dívek z tercie Bé byl pln sebevědomí.
"To zvládneme holky, jsme přeci tým!"
"Jasně!"
Ale jeden pesimista se přeci jen našel: "Víte přeci, jak jsme dopadly loni. Skončily jsme předposlední!"
"To nevadí. Letos budeme lepší," konstatovala Emma. Ale ta vlastně chyběla, (což mělo dopad na konečné výsledky), takže to neřekla ona, ale nějaký jiný naivní optimista. Já to zaručeně nebyla.
První zápas holky prohrály. Druhý taky. Při třetím si jedna z nich vykloubila prst. Holky ztrácely naději. Snažily se stále myslet na to, že jsou tým.
Nakonec byly poslední. Prohrály. Emma nepřišla.