Moje články

fandom: Star trek TNG
poznámka: Občas je sto slov opravdu málo, takže se tentokrát nedozvíte nic o trpasličí galaxii ve Velkém psu. Doufám, že vás to mrzí.
Omlouvám se přítomným odborníkům, pokud píšu nesmysly nebo nepřesnosti.
Mimochodem, taky vás někoho původně napadlo psát fanfiction na Od Buchlova, vietor veje?
-------------------------------------------------------------------------------------------
Na obrazovce majestátně spočívala Galaxie obklopena tmavým pozadím, na kterém jen tu a tam probleskovala nějaká ta nadkupa galaxií. Picard soustředěně pozoroval, jak vypadala před sto tisíci lety. V takové vzdálenosti od ní se totiž Enterprise nacházela. Zkoušky experimentálních pohonů nedopadnou vždycky podle původních plánů. Nezbývá než doufat, že je pohon dopraví i zpět.
„Kapitáne,“ hlásil Dat, „zachycuji proud nezvyklého množství protonů a alfa částic.“
„Sluneční vítr? Znáte zdroj?“
„Podle koncentrace a směru lze zdroj předpokládat ve vzdálenosti 4,1 ly od nás. Není však viditelný v žádném oboru spektra.“
„Co byste říkal na malou zajížďku, pane Date? Kormidlo, nastavte kurs.“

poznámka: Omlouvám se za případné nesrovnalosti, neměla jsem moc času na studium všech účinků nebo historických souvislostí. Snad tam nejsou moc velké kiksy. Kdyžtak se nechám ráda poučit.
------------------------------------------------------------------------
„Tohle?“
„Rtuť, pane, způsobuje bolesti a zvracení.“
„To by vyvolalo podezření. A tamto?“
„Cyankáli. Voní po mandlích, ale je hořké.“
„To by ani nepozřel. Potřebuji něco nenápadného.“
„Co třeba arsenik? Je bez chuti i bez zápachu.“
„Jak působí?“
„Klasicky: bolesti, třes…“
„A toto?“
„Jed ze všech nejzhoubnější. Jediná kapka by vyvraždila celý dvůr. Navíc není nutné jej pozřít. K aplikaci stačí jakýkoli tělesný otvor.“
„To se mi líbí. Jak se jmenuje?“
„Hebona. Nebezpečná a drahá…“
„Vypadám snad, že jsem z levného kraje?“ vyštěkl Claudius, hodil mastičkáři dva plné měšce a popadl lahvičku. Osud se konečně začal klonit na jeho stranu.

poznámka: Mám takový čistě subjektivní pocit, že zadat desetinu slov je trošku moc. Potom z toho lezou takovéhle krkolomné věty.
Tohle drabble se opět kloní spíš ke kategorii BJB, nicméně sama sebe jsem překvapila, že má dokonce náznak pointy.
----------------------------------------------------------------------
Ivan Žalud si to potřeboval jednou provždy vyjasnit. Zamířil proto přímo na personální.
„Volno,“ ozvalo se z kanceláře.
„Tak jak to je? Mám výpověď, nebo ne?“ vyhrkl.
„Uklidněte se,“ vyzývala ho úřednice. „To víte, ty roztrhané rukopisy Diktátoru nepotěšily. Musíte hledat štěstí jinde.“
Beze slova se otočil jako na obrtlíku a praštil za sebou dveřmi, až se sypalo sklo.
Sebral své antistresové krychle, zamával kolegům na rozloučenou a byl ten tam.
Hned za rozbřesku vyrazil s košíkem do lesa. To je na slabé nervy nejlepší. Práce kritika je náročná a on si musí dávat pozor, aby příště dílo jenom ztrhal.
A/N: Věnováno betám a spřáteleným profesím.

poznámka: Opět nic světoborného, ale to by ode mě snad nikdo nečekal. Snad mi to ohýbání zadání projde.
Věnováno všem, kteří znají krásu šifrování.
----------------------------------------------------------------------------------------
Bylo slunečné nedělní odpoledne, jako stvořené k výpravě Rychlých šípů za město. Dva a dva chlapci stáli na protějších stranách údolí. Mirek, který soudcoval, závod právě odstartoval.
Kdo vyšle a vyluští zprávu dříve?
Jarka zvedá ruce do předem určených výšek. Pravou vodorovně, levou podél těla, potom pravou i levou vodorovně. Červenáček si vyslaný semafor zapisuje.
Rychlonožka zvolil pro předání zprávy morseovku a mává rukama okolo sebe jako divý. Tečka, čárka, konec, konec. Jindra ani nestačí psát.
Jak to bylo vzrušující!
Vysílání pomalu končí a nastupuje luštění.
„Mám to, máme to!“ vyskakuje Červenáček. „Neklan a, Mirku, kdo je to ta Ambrósie?“

poznámka: Původně jsem chtěla napsat něco o tom, jak šel Harry na snídani, ale z nějakého důvodu téma nebylo dostatečně nosné, tak jsem spáchala tohle. Jsem si vědoma, že toto muselo napadnout každého a nebude to nijak originální. Ale co, BJB.
----------------------------------------------------------
Jedni manželé dlouho neměli děti. Oba to trápilo, proto se jednou muž vydal do lesa a vytesal tam z kmenu chlapečka. Jaká to byla radost, když hoch skutečně obživl a dožadoval se jídla!
Snášeli mu, co jen našli, ale Otesánek se nemohl zasytit. Když schroustal i poslední syrovou bramboru, začal znovu řvát.
Že nebyla maminka včerejší, věděla si rady. Hbitě běžela do trafiky a koupila časopis Hubneme zdravě a začala synáčkovi předčítat. Otesánek byl hlava otevřená a brzy pochopil, že v moderní společnosti by se jako otylý neuplatnil, proto zanechal řevu, obul tenisky a dal se na běh pro zdraví.
A/N: Mám strašnej hlad!

poznámka: Primární motivace tentokrát překvapivě nebyla BJB (ačkoliv o nějaké kvalitě textu se opět mluvit nedá), ale snaha uvést na pravou míru jisté drby, které se poslední dobou začínají šířit éterem. Jinak doufám, že mi projde ta spíš volnější inspirace zadáním.
---------------------
Zlá beta obírala trnky a očividně neměla tušení, že si ji Diktátora chce pozvat na kobereček. Vzhlédla, až když byli vládní drábové těsně u ní.
„Stůj, nebo střelím!“ ozvalo se.
Beta se však dala na útěk. Následovalo několik varovných výstřelů. Když to nepomohlo, zamířili přímo na ni. Kulky ale jako by procházely skrz ni.
Poručík po ní skočil: „A mám tě, princezničko!“
Nezachytil však nic a ona pádila dál…
Vojáci doufali, že Diktátora má dobrotivou náladu. Chce to silné nervy, jít jí oznámit takovou novinu, jako že Nepřítel je hologram.
Skutečná Beta mezitím hezky daleko od lomu osnovala nové plány.

poznámka: Omlouvám se autorkám, že jsem si bez dovolení půjčila hlavní postavu.
varování: Připravte si kapesníky!
---------------------------------------------------------------------------------
Jednou, když byl úplně malý, si odřel nohu o trní. Tehdy mu tatínek řekla: „Kluci nepláčou!“ A on hned přestal.
Jako tolik jeho druhů se chtěl stát nindžou, proto každou volnou chvíli trénoval pod vedením zkušených mistrů. Občas nevybral správně salto a pořádně si natloukl. Tehdy mu říkal mistr: „Nindžové nepláčou!“ A on hned přestal.
Když konečně nastal čas vrátit se od meditační studny, nemohl se Lumír dočkat. Ke svému zděšení však místo vzkvétající kolonie našel jen mrtvé skořápky soukmenovců. Cvrlikání, které znělo opodál, jako by se vysmívalo: „Šneci nepláčou! Šneci nepláčou!“
Někdy ale bulí, jako když se protrhne hráz.
(fandom: Budeč, a zde dílo, na které je toto fanfiction.)

poznámka: minuty do konce uzávěrky + smrtelná únava + nedostatek nápadu + druhý pobyt v Koněpruských jeskyních za posledního půl roku = BJB
A taky jsem měla pocit, že je na čase napsat nějaký patetický žvást.
---------------------------------------
Světlo zhaslo. Důvody, jakkoli budou jistě zajímavé, až se z téhle šlamastyky dostane, byly v tuhle chvíli vedlejší. Prostě nesvítilo a ona neměla tušení, jak se dostane ven. Silou vůle potlačila paniku. Položila ruce na stěnu, protože ta v tuhle chvíli byla jediným vodítkem. Byla studená a vlhká. Jak to slepí vydrží, napadlo ji, trávit takhle celý život?
Opatrně se posouvala krok za krokem směrem, o kterém doufala, že vede k východu. Ruce se sunuly po tom vlhkém kameni a zraňovaly se o hrubé výčnělky. Z ničeho nic pod rukou ucítila teplo. Cizí ruka! Chytila ji a už ji nepustila.

poznámka: Tohle téma mě nějak inspirovalo na mnohem víc než sto slov. Pokud chcete, můžete si přečíst celé znění tady.
----------------------------------------------------------------------
Utnapištim a Jack přivlekli Smrt dovnitř a připoutali ji ke stolu. Ostatní už se zájmem čekali. Dokonce i Q.
Jack odložil něžně kosu do kouta, mrkl přitom svůdně na Julii, ale když si všiml Voldemorta, věnoval pozornost jemu: „Ty tvoje oči,“ řekl a přejel mu rukou po holé lebce.
„Nech toho,“ zarazila ho Julie.
„Doktor má na tebe špatnej vliv,“ ohradil se.
Wowbagger si odkašlal: „Můžeme přejít k věci? Za chvíli začínají Tři mušketýři v 5D, které jsem viděl jen třitisícekrát.“
„Jdeme na to,“ chopil se Jack skalpelu. „A teď, ve jménu vědy…“ řekl a přiložil nástroj Smrti k břichu...

poznámka: Jsem vážně přesvědčena o tom, že Jednička nebyl vždycky suchar, jen mu to dědečkování stouplo do hlavy. Pokud náhodou víte, že to bylo jinak, prosím podělte se, já jsem přesnější informace nesehnala.
--------------------------------------------------------------------------------------
Doktor potichounku vklouzl dovnitř. Dovnitř právě teď znamenalo sklad. I když to byl ten typ skladu, který dával najevo, že je příbuzným slovem slova skládka. Byla tu změť předmětů podivných tvarů, pendlovek, sarkofágů, krbů a dalšího harampádí. Přecházel od jednoho předmětu ke druhému, přiložil k němu vždycky dlaň, ale po chvíli se zklamaně přesunul dál.
Srdce mu zaplesala až u staré popelnice. Bez rozmýšlení nastoupil a odletěl dřív, než se po něm začali shánět. Souřadnice zkontroloval až po přistání: Země.
Stopařka se nestačila divit, když se vedle ní zčistajasna objevil luxusní kabriolet, ze kterého se ozvalo: „Čau, bejby, nechceš svézt?“
A/N: Taková malá (hodně malá) ilustrace.

přístupnost: viz varování
varování: Totalita je vážně drsná. Pamatujte si to!
poznámka: Za tohle si může sama.
-----------------------------------------------------------------------
O poslední zkoušce, probíhající v pozdních nočních hodinách, se moc nemluvilo. Předzvěsti však byly neveselé. Kandidáty bez rozdílu pohlaví si prý musí vyzkoušet sama pracovně přetížená Diktátora.
Uchazeč dosedl na okraj postele. Tedy obrovské postele s nebesy, ozařované světlem svíček. Místnost ladila do obligátní fialové. Téhle části zkoušky se děsil.
Zatím to šlo: Juliina bibliografie, Diktátorský rodokmen, Péče o Juliánka… Všechno zvládl na výbornou (zhodnotila sama Ministra školství).
Zato teď… Otřásl se. Stojí to za místo Vládního společníka?
Diktátora vešla v lehké saténové košilce, v očích zračící se touhu. Přistoupila blíž a smyslně mu zašeptala do ouška: „Juliiny bety… Zpívej!“

poznámka: tak trochu AU a úplně BJB
„Kolik je čtrnáctkrát deset?“
„Padesát tři,“ odpověděl sebevědomě, ale třída se zachichotala.
„Sedmdesát dva děleno devíti?“
„Sto dvacet pět.“
Třída se znovu zasmála.
„Zkusíme to se sčítáním: Kolik je patnáct plus osmnáct?“
„Dvacet dva,“ řekl, i když ho odvaha zjevně opouštěla.
„Kolik je dva plus dva?“ zkoušela nejlehčí příklad, na který si vzpomněla.
„Dva plus dva…“ lovil v paměti, „šest!“
Třída doslova vybuchla smíchy.
„Tak to by stačilo, Pažoute,“ řekla soudružka učitelka. „Jsi tupý jak poleno, neumíš ani základní počty! Ty prostě střílíš naslepo. Ale tohle bylo naposledy. Ze mě si už šoufky dělat nebudeš. Zítra nastupuješ do zvláštní školy.“

poznámka: Pokud si nevzpomínáte, co je Vír totální perspektivy, můžete si osvěžit paměť tady.
prohlášení: Vše patří D. Adamsovi, kterému děkuji nejen za půjčení, ale hlavně za to, že to vůbec vymyslel a napsal.
Paní Tragulová věřila, že manžel je idiot, proto se k Víru nechala připojit bez obav.
Spatřila sebe sama v prostoru, který se začal zběsile zvětšovat, jako by se zoom vymkl kontrole. Viděla rodnou líheň, která se rychle zmenšovala, až byla pouhou tečkou na kontinentu, který byl jen částí planety, kterou skoro nešlo rozeznat ve světle blízké dvojhvězdy, která se ztrácela v dvou set miliardách hvězd Galaxie, která byla částí Místní skupiny galaxií… Najednou viděla celý vesmír a sebe v porovnání s ním.
Než jí toto patřičné měřítko vygumovalo mozek, stihla se ještě zařeknout, že manželovi už piškotové dorty péct nebude.
návrh pro zájemce: Zkuste si nakreslit graf třetího souvětí.

fandom: Stopařův průvodce, odehrává se mezi 2. a 3. dílem trilogie v pěti knihách
poznámka: Věnováno Julii – hlavně z toho prostého důvodu, že tohle téma (Klobouk ve křoví) vyšlo na 2. dubna.
Arthur vyšel z jeskyně, které momentálně říkal domov.
Na větvi proti němu visel hnědý plstěný klobouk.
Škoda, že právě nezkouší létat, napadlo ho, protože tenhle pohled by spolehlivě zajistil potřebné rozptýlení.
Klobouk tu nemohli zapomenout Golgafrinčané; ti zrovna prováděli průzkum trhu před vývojem nového trávového modelu. O jeskynních lidech nemluvě.
Přistoupil blíž a nepřestával zírat. Vtom uslyšel podivný zvuk a zčistajasna se vedle něj zhmotnila modrá policejní budka, ze které vyskočil vysoký kudrnatý chlap, popadl klobouk a vítězoslavně zahalekal: „Tady jsem ho nechal!“
Pak se otočil na podpatku a nechal Arthura, aby další dvě hodiny nerušeně čučel na šípkový keř.

Poznámka: Hned od začátku to rozjíždíme ve stylu BJB (bodík je bodík).
Varování pro neznalé fandomu: Totalita je drsná.
Země se chvěla vzrušením.
Měsíc předem se na náměstí objevily obrovské hodiny s odpočítávadlem, které neúprosně pomalu odměřovalo zbývající čas.
Šedesát úřednic, které na ně ze svých kanceláří viděly, museli hospitalizovat s akutním poškozením zraku zapříčiněným nedostatečným mrkáním.
Nejméně stovka lidí byla zadržena při pokusech hodiny pošoupnout.
Márnice zely prázdnotou, dokonce i počet sebevražd klesl na historické minimum. Teď stálo za to neumírat.
Poslední týden nikdo nemluvil o ničem jiném. Ve školách upustili od snah vyučovat, šéfové nestačili podepisovat dovolené.
V onen dlouho očekávaný den ze všech novinových stojanů vyřvávaly palcové titulky Blesku: Již dnes zveřejní Zářná vzora další kapču!!!

fandom: Budeč
poznámka: Za laskavé zapůjčení Jáchyma moc děkuju Julii. Doufám, že si při vrácení nebude stěžovat na ošklivé zacházení.
Na tomto místě nelze než přidat reklamu na skutečný příběh o černé sanitce, který najdete zde.
varování: BJB (bodík je bodík)
----------------------------------
Ráďa se otřásl. Jasmín právě skončil názorné líčení nejen současných problémů s populací draků a bludiček, ale přidal i pár historek o černé sanitce, která prý v nedávné době unášela lidi za bílého dne.
Pokud jsou bytosti z obyčejných pohádek skutečné, jak poznat, které bytosti vymysleli kouzelníci, a tedy neexistují? Odpovědi hledat nejlépe v budečské knihovně.
Knihy příslušného oddělení vypadaly děsivě. Když jednu z nich vytahoval, prošel regálem duch s notně pokřiveným obličejem. Vystresovaný Ráďa strašlivě zaječel. To ducha přirozeně pobouřilo a přísně se na něj podíval. Chlapec se zmohl na jediné – omdlel a bez hlesu se sesul k zemi.

fandom: avevina totalita
poznámka: Bodík je bodík, znáte to...
--------------------------
Procesor přestal vydávat podrážděné zvuky, což znamenalo, že počítač se probudil a ona se může podívat, jestli jí nepřišel vytoužený e-mail od Předmětu obdivu. Místo toho však našla jen další dopis od nepřítele, o kterém předem věděla, že ji bude stát několik dnů života.
Neodbytný pocit si nech od cesty. Ještě nejsi diktátora, tak se podřiď a buď střízlivá, jasný? Nebo plánuj puč.
Tak tohle už přestává všechno. Musí s tím něco udělat. Předseda si demonstrativně otevřela láhev Modrého portugalu a dvojklikem spustila další aplikaci. Očima přelétla zobrazená data a s vervou se dala do pilování posledních detailů chystaného převratu.

fandom: avevina totalita
poznámka: Donuťme ji, aby měla ráda vlastní dítě!
--------------------------
Juliánkovi se dostávalo mu odpovídající výchovy pod vedením ministryně školství a osobního dohledu Diktátory. Rostl jako z vody. Stejně rostla jeho zvědavost.
Jednoho dne mu ukázali ve sklepení Vzoru, ale nikdo mu nedovedl vysvětlit, proč je za mříží. Vrtalo mu to hlavou.
V noci se mu povedlo nepozorovaně se připlížit zpátky k cele. Donesl vězenkyni mrkvový koláček.
Juliánek se s tetou Vzorou brzy skamarádil. Nosil jí tajně koláčky a ona mu vypravovala báječné vzrušující dobrodružné příběhy, aniž o tom někdo věděl. Jaké pak bylo překvapení Diktátory, když si chlapec jako dárek k narozeninám vybral mezi všemi plyšáky toho jediného šneka.

fandom: avevina totalita
poznámka: Za tohle může ave, která měla nějaké zvláštní poznámky ohledně toho, že jsou na ni lidi zlí. Tak aby viděla. (A může taky tuhle poznámku považovat za věnování.)
varování: Napsáno během polední pauzy.
---------------------------------------------------------
Diktátora byla plně zabraná do přípravy nového programu na podporu vzdělanosti. Blížilo se poledne. Jedním očkem kontrolovala na monitoru, zda se už začaly rozdávat mrkvové příděly.
Ručička dosáhla dvanáctky a v tento symbolický okamžik diktátora pocítila, že nadešla její chvíle. Chvíle, na kterou čeká celá země. Spisovatelé a spisovatelky se už dávno začali mezi sebou rvát, kdo napíše nejlepší oslavnou báseň. A ona bude rozdávat vyznamenání.
Příroda ale nečeká a nutí diktátoru přivolat asistenci.
Za 48 minut je malý Juliánek na světě. 51 cm a 3350 g. Diktátora ho předá pečovatelkám a přesně ve 13:00 zasedne zpět ke své práci.

fandom: avevina totalita
poznámka: Není zdravé občas sama sebe zabít?
varování: Neumím přesně zformulovat, ale varováni byste být měli.
-----------------------------------------------------------
Konečně nastala její poslední hodinka. Navzdory všem předpovědím a výhrůžkám diktátory to nebylo u té zdi.
Nastal čas bilancovat, řekla si. Jak to bylo s jejím realismem?
Když jí bylo pět, chtěla být baletkou. Se svou nadváhou a neohrabaností. Jak směšné.
V deseti chtěla být učitelkou. Se svými hlasivkami a nervy. Absurdní.
Ve dvaceti chtěla být mnichem. Ale nehodlala si měnit pohlaví. Patetické.
Ve třiceti chtěla být společnicí Doktora. To bylo realistické přání.
Od té doby už chtěla jen najít svůj pokoj.
Doběhla šedesátá minuta její poslední hodiny a ona vydechla naposledy.
Totalita se zbavila veřejného nepřítele.
Svůj pokoj našla.

fandom: Doctor who
poznámka: Sice jsem si slibovala, že už budu psát jenom, pokud mě napadne něco dobrého, ale tohle se aspoň psalo docela dobře. A psalo by se to ještě líp, kdybych nemusela původních sto slov natahovat…
----------------------------------------------------------------
„Ale je už tvoje poslední!“ domlouval mu Jack. Přiznával si to nerad, ale zvykat si pokaždé na novou tvář nebylo nic lehkého. „Rychle s tebou na ošetřovnu, třeba se mi podaří tě z toho dostat,“ blekotal a snažil se přitom necivět na obrovskou ránu, kterou měl Doktor na prsou.
Ten se opíral o konzoli a ztěžka dýchal. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Jack se koneckonců cítil úplně stejně.
„Obávám se, že je pozdě,“ řekl Doktor a hlas mu přeskakoval z hlubokého do o poznání vyššího rejstříku.
„Říkal jsem ti, že tam mám jít já. Jsem si jistý, že mi zbývá víc životů než tobě!“
„Nech si laskavě to kázání,“ sípal Doktor. „Už to začíná…“
Místnost naplnilo zlatavé světlo a Jackovi nezbývalo než sledovat, co už viděl nejmíň dvakrát. Nebo třikrát? Kdo se v tom měl vyznat.
Postava vyčouhlého výrostka se začala povážlivě smršťovat. Končetiny se vtahovaly do bundy a džínů a celé tělo se zmenšovalo…
Když proces skončil, koukala z hromádky prádla jen hlavička asi dvouročního batolete.
„A do pr…“ chtěl si ulevit Jack.
„Ehm. Ahoj,“ odkašlalo si to dítě. „Mohl by ses prosím podívat do šatny? Měly by tam být nějaké šaty po Warwicku Davisovi. Snad půjdou založit.“

fandom: Budeč
poznámka: Jak jsem říkala, divím se.
--------------------------------
Na podlahu dopadl tvrdě. Věděl, že je po uši v průšvihu. Spíš víc než po uši, pomyslel si, když se rozhlédl kolem.
Uslyšel naléhavý šepot. Nemohl se zbavit pocitu, že ta napůl průsvitná stříbřitá hmota je živá.
Přistoupil k němu muž v dlouhé říze. Když uviděl, kdo to tam leží, zvedl obočí.
„Nečekal jste mě, co?“ vydechl Ráďa.
„Sem má přístup pouze ředitel školy a velmistr Řádu šneka,“ odpověděl důstojně. „Ale neboj se, nejsi první student, který sem zabloudil.“
„A kde to vlastně jsem?“
To se ovšem měl Ráďa dozvědět od Tomáše Kotlíka, který ho právě za ucho táhl ven.

fandom: Budeč
poznámka: Ale co vám mám pořád povídat…
--------------------------------------------
Ráďa vystřelil zděšeně z hodiny doktora Snědldítětikaši. Nedíval se pořádně na cestu a jen uháněl. Prostory školy už docela znal. Jak ale bylo vidět, přesto nebylo těžké se tu ztratit.
Chodba se stále zužovala a končila malými dveřmi. Věděl, že by bylo rozumnější se vrátit. Tady očividně neměl co dělat. Zvědavost ale byla silnější.
Otevřel dveře. Za nimi však nebyla očekávaná místnost ani chodba. Ráďa zatajil dech. Rám jako by vyplňovala jakási stříbřitá tekutina nebo plyn a slabě zářila. Když vztáhl ruku, ucítil chlad a vzápětí nový nával paniky.
Místnost ho vcucla a dveře za ním s hlasitou ránou zapadly.

varování: Obsahuje strašné byrokratické žvásty.
----------------------------------------------------------------------
Ministryně školství nervózně přešlápla a odkašlala si.
Poměry se ani po státním převratu ve školství moc nezměnily. Stále trvalo léta, než se podařilo prosadit potřebné reformy. Starému RVPčku ale konečně odzvonilo. Navíc doporučení o genderové vyváženosti vyjadřování byla značně upravena a doplněna nařízeními, která byla i dalším menšinovým skupinám obyvatelstva nakloněna mnohem příznivěji. Nehledě na to, že politika vlády tyto skupiny podporovala i jinými způsoby.
Ministryně pohlédla na odpočitávadlo. Ještě sedmnáct vteřin do zahájení přímého přenosu jejího přelomového projevu. Nonšalantně sáhla do kapsy saka a sáhla po strojopisném konceptu. Našla však jen starý papírový kapesník. Už zase bude muset improvizovat.

fandom: avevina totalita
poznámka: Jak říkám, toto je příliš inspirativní fandom.
--------------------------------------------------------
Nebyla to zrovna rychlá akce, spíš dlouho propracovávaný a vypilovávaný plán. Tak dlouho se o to diktátora snažila, že se to jednou povést muselo. Pravdou taky bylo, že k stáru to šlo s veřejným nepřítelem z kopce. A pokud měla být upřímná, to „k stáru“ se jí týkalo v podstatě od dob puče.
Konečně ji chytili. Teď seděla v podzemní kobce a čekala na úsvit. O jejím osudu už prý bylo rozhodnuto. Veřejný nepřítel se vždycky snažila být realistická.
Ale když uslyšela nesmělé ťukání – bylo to za zdí? – nemohla se zbavit intenzivního pocitu, že smrt už jí klepe na dveře...

Nechápal, že to vyšlo zrovna na něj. Většina inženýrů pravidelnou údržbu trupu nenáviděla a bála se chvíle, kdy Enterprise zastaví a bude možné někoho vyslat ven. Ale Derek se té chvíle přímo děsil. Už při simulacích se mu vždycky dělalo strašně špatně.
Pokusil se uklidnit a soustředit se, aby to už měl za sebou. Před výstupem šestkrát překontroloval dýchací přístroj i magnetické boty. Žádná skulinka mu neunikla…
V tu chvíli ohlásil pan Dat zprávu velitelství Flotily, která rozkazovala, aby se okamžitě hlásili v Neutrální zóně.
Derek ucítil pod nohama trhnutí a pak už jen v dálce spatřil záblesk warp motorů…

fandom: Kdo to do konce nepozná, tomu ta informace na začátku stejně nepomůže.
poznámka: Kdyby se někdo blíž zajímal o život na ISS, můžu dodat pár zajímavých odkazů.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Odbila šestá hodina ranní a život posádky jel v obvyklých kolejích. Ranní toaleta, snídaně, kontrola systémů… Těsně před plánovanou komunikací se Zemí začaly přístroje ukazovat podivné údaje v modulu Columbus.
„Houstone, máme tu problém…“ začínal své denní hlášení kapitán.
Všichni však byli vyškoleni ve zvládání neobvyklých situací a James se už vydal na druhý konec stanice zjistit, co se děje.
Když veplul do laboratoře, nebýt stavu beztíže, zhroutil by se na zem. Nebo by se mu aspoň podlomila kolena.
Chybějící gravitaci navzdory na podlaze pevně spočívala modrá policejní budka a ve dveřích stál stejně pevně podivný chlápek ve slušivém kvádru…

poznámka: Asi bych měla psát víc i v jiných fandomech, ale když tenhle je tak inspirativní a pro drabble jako stvořený...
----------------------------------------------------------------
Zářná vzora si popostrčila brýle. Už třetí den kromě nezbytných mrkví dostávala i solidní stravu. Dneska přišla sama diktátora a dala jí kus čokoládové tyčinky. Je to jasné: musí se udělat nové propagační fotky a diktátora chce, aby na nich Vzora měla zdravější barvu. Pohrdlivě si odfrkla. Proč ji radši nepustí na chvilku na sluníčko?
Změnu jídelníčku ucítila i šedivá myš, Vzořina stará známá. Po očku na ni hleděla a váhala, jestli má jít blíž. Vězeňkyně vzala kus sýra a nabídla ho myši. Byla ráda, že má chvíli společnost. A zvrhle doufala, že z té čokolády bude mít ošklivé uhry.

fandom: Star trek: Voyager
poznámka: Děj se odehrává bezprostředně po dílu The Gift.
varování: Není v tom ani náznak nějaké nové myšlenky.
-------------------------------------------------------------------------------
Dveře od skladiště do sebe s charakteristickým zvukem zapadly. Vyjukaného praporčíka ostrahy nechala před nimi a sama vyhledala ústraní své pracovny. Vyžádala si hrnek černé kávy a zasedla k práci. Soustředit se ale pořádně nemohla.
Stále musí myslet na důsledky nedávných událostí. Zdá se, že bezprostřední nebezpečí je odvráceno. Škody by měly být opraveny během několika týdnů. A díky Kes jsou Zemi o deset let blíž. Přesto Janewayová přemýšlí, jestli nebude litovat.
Rozhodovat za ostatní se nevyplácí. Ale k její práci to patří.
Podaří se najít pod tím borgským krunýřem člověka? Nebo je Sedmá jen kostlivec schovaný hezky ve skříni?

poznámka: Uvědomuju si, že po vzletném stylu, kterým píše ave a který si můžete připomenout zde, je tohle suché, nepoetické, a jak doufám, o poznání realističtější.
-----------------------------------------------------------------
Pozapomenutý klíč jí stále leží u nohou. Diktátora horečně přemýšlí, zatímco kolem pobíhají věrní nohsledové a nohsledky.
Jediným důstojným gestem je utiší. Pak je pošle pryč.
Agenti už vyrazili.
Hnutí odporu v posledních měsících sílilo. Dokonce dostala i jeden anonymní dopis. Asi tohle měla čekat. Byla ale příliš zaměstnaná, příliš se starala o svůj nevděčný lid, dívala se příliš dopředu.
Je čas sebrat se, znovu se nadechnout, dát se do práce…
Cestou zavadila o kus tkaniny. Tmavomodrá říkala jediné: nepřítel ztratila část svého chatrného oděvu. Diktátora látku pevně uchopila. Ona už zařídí, že se tahle oběť ukáže jako zhola zbytečná!

Čaj se podával spolu s bábovkou a punčovými řezy v růžové zahradě. Společnost se výborně bavila až do večera. Podařilo se vyřešit mnoho důležitých otázek a vyměnit všechny ožehavé novinky. Dámy se musely rozloučit před večeří.
Hostitelka vyprovodila poslední, dosedla unaveně na kanape a dala si nohy nahoru.
V tu chvíli už si pilní mravenci tvořili cestičky a nedojedenou hostinu stěhovali do svých komnat.
S trhnutím se vzbudila. Byla skoro půlnoc. Obava o míšeňský porcelán ji vyštvala do noci.
Spoušť venku v ní probudila zuřivost. Začala se bránit první zbraní, co našla, a tak se nocí plížil tíživý odér repelentu.
----------------------------------------
Poznámka: Uvědomuju si, že o půlnoci už mravenci většinou spí, a kdybych si sama sobě tohle betila, tak to na světlo nepustím. Hodina ale už pokročila a nemám čas vymýšlet alternativu. Tak se aspoň omlouvám za tu botu.

fandom: Bible (přibližně)
Věnováno obětem včerejšího neštěstí a všem lidem, které to zasáhlo.
---------------------------------------------------
Je třeba seznámit se se všemi povinnostmi nového pracoviště. Velké zlaté klíče, které Petr převzal, jsou pořádně těžké, ale zámek vypadá staře a zrezivěle. Navíc nechápe, proč dostal k jednomu zámku dva klíče. Pasuje jen jeden.
Hrozné poměry…
Když ho přijde zkontrolovat šéf, klíčník ihned spustí příval stížností: „…navíc stejně zamknout nejde, nemluvě o támhleté díře v plotě. Hrne se to sem jak ryby z roztržené sítě. Takže mi laskavě řekni, co s tím hodláš dělat!“
„Nic.“
„Ni… Ale vždyť…“
„Koukej, Petře,“ skákaly Ježíšovi v očích veselé jiskřičky, „špatně jsi to pochopil. Neděláš přece v ostraze, ale v uvítacím výboru.“

fandom: Opět si nejsem jistá jak nazvat fandom. Vtipy o Chucku Norrisovi?
poznámka: Za tohle může placka, co jsem kdysi viděla, a teď mě napadla v souvislosti se zadáním. A jak tak senilním, začínám mít problém opustit myšlenku…
----------------------------------
Blížila se druhá hodina ranní. Chuck vylezl ze sprchy s ručníkem ledabyle omotaným kolem boků. Otevřel ložnici. Nejdřív vklouzl jeho stín, ale lehce ho předhonil.
Nejprve si oblékl košilku, následovala čepička s bambulí.
Před spaním třikrát vertikálně oběhl pokoj, udělal sto kliků bez pomoci rukou a olízl si lokty. Když se zhluboka nadechl, zadrnčela jeho neprůstřelná okna.
Už už chtěl vklouznout pod deku, ale zarazil se. Jako by zpod postele vycházela slabá namodralá záře. Znejistěl. Kolena se mu začala klepat, což v Japonsku způsobilo zemětřesení. Sebral veškerou odvahu a nakoukl pod postel. Mohl si oddechnout. Ani dnes tam nebyl Dalek.

fandom: Asi bych řekla Hoši od Bobří řeky, ačkoliv to není úplně přesné.
poznámka: Doufám, že mi projde poněkud volnější výklad výrazu „vzkaz“. Zároveň se omlouvám, že je to dost o ničem. Ale bodík je bodík...
------------------------------------------------------------------------------
Okolní les mlčel. Slávek musel napínat všechny svoje smysly, takže mu ticho nevadilo.
Na rozcestí objevil další vzkaz – šipku doleva. Cesta se svažovala, houští bylo stále neproniknutelnější. Nebylo divu, že minul další směrovku. Místo vzhůru doprava pokračoval rovně.
Prodíral se hustým křovím a přemýšlel, kolik kilometrů zbývá. Pěšina se pomalu vytrácela. Dostal se do hluboké rokle. Okolní vegetace mu dosahovala nad ramena. Sem jistě lidská noha nevkročila. Konečně si uvědomil, že sešel z vyznačené trasy. Musí se vrátit.
Jak tak ale pozoroval okolí, vytanul mu na mysli příběh dvanácti hochů a jednoho studenta, kteří jednou toto místo pojmenují Roklí úmluvy.

poznámka: Zpráva je z oficiálního periodika – je na vás, nakolik jí budete věřit. (A nepopírám, že byla částečně inspirována touto zprávou.)
----------------------------------------------------
(Z vládního paláce)
Nový počítač a převratný operační systém ovladatelný pomocí sedmi fialových knoflíků byl dnes představen veřejnosti. Také bylo oznámeno, že Zářná vzora, která se na vývoji osobně podílela, byla jmenována ministryní informatiky.
V soupravě je dodáváno Avevino kukátko, které uživatele provede všemi schválenými weby, a také hry „Juliman“ či „Zlynčujte si veřejného nepřítele“.
Dojatá diktátora při slavnostním představení zavzpomínala na své mládí, kdy ještě existovaly problémy s výpočetní technikou.
Systém bude v prodeji již zítra a ministerstvo informatiky při té příležitosti upozorňuje, že starší verze počítačů, jejichž držení je ode dneška trestné, lze bezplatně odevzdat ve sběrných surovinách.

poznámka: Odolala jsem pokušení napsat drabble o olympiádě v Londýně v roce 2012, jsem na sebe hrdá.
---------------------------------------------------------------------
Přespolní přitáhli tuhle hru sotva před měsícem, a zřejmě právě proto to byl takový hit. První utkání. Jestřábi proti Štikám.
Velký míč vyletěl do vzduchu. Hned po něm chumel čarodějů na košťatech. Přihlížejícím znalcům bylo jasné, že pravidla ještě hráčům tak moc neříkají. Občas se trefovali do jiných míčů, než měli, nemluvě o tom, že si pletli vlastní branku s cizí. Přesto to bylo vzrušující.
Byl tu však další problém. Několik Jestřábů se vznášelo ve vzduchu, košťata zapomenutá hluboko pod nimi, snad si toho ani nevšimli. To rozhodně nebylo fér. Jak porazit ve famfrpálu někoho, kdo k létání nepotřebuje koště?

poznámka: Omlouvám se za tu mařenovitost.
----------------------------------------------------
Zlá beta seděla uprostřed opuštěného lomu, který byl už dlouho jejím novým domovem.
Dnes se ještě nerozhodla, jak si opatří něco k jídlu. Šípkový keř na konci lomu byl skoro očesaný a na kořínky zrovna neměla chuť.
Byla realista, ale začínala mít pocit, že realismus je luxus, který si už nemůže dovolit. Zbývalo držet se jediné naděje – že ji najde. Z blízkého hájku přitáhla asi třicet větví a poskládala z nich výkřik, který dlouhé měsíce chtěla vyřvat z plných plic: Doktore!
Zbytky jejího realismu ji donutily nápis ihned rozmetat. Jediní, kdo by si nápisu mohl všimnout, byli špioni všemocné diktátory.

poznámka: Nejlepší obrana je útok...
------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve sklepení je jedno, jak je venku. Léto jako zima, den jako noc. Některé znaky jara však ignorovat nelze. Ptačí zpěv, svědící nos…
To se pak Vzora cítí osaměle. Někdy se jí zasteskne i po Zlé betě, ačkoliv obyčejně ji chce spíš uškrtit. Diktátora sice tvrdí, že Beta teď vede ministerstvo zahraničí, musí jezdit po světě, a proto nemá čas, ale Vzora v hloubi duši ví, že to jsou jen lži, které ji mají ukolébat.
Když jeden kos sletěl k okýnku vysoko u stropu a spustil nanovo, jen si povzdechla a sesula se mezi hromadu papírů a stále ořezaných tužek.

„Věřte mi, pokud neuděláte přesně, co vám řeknu, vaše planeta bude nenávratně zničena!“
Dav ani ťuk.
„Vážně, říkám vám…“ začal znovu a zajel rukou do vlasů v týlu, jak to dělával vždycky, když chtěl vysvětlit složitý problém někomu tupohlavému.
„Počkat, vy jste Kakrosané. No jistě! Takhle mi věřit nebudete.“
Doktor si začal horečně prohledávat kapsy.
„Co je, co hledáš?“
„Počkat, počkat, už to skoro… Á, tady je!
Donno, je to na tobě. Tahle oranžová banda má geneticky zakódováno nevěřit nikomu chlupatému. Normálně bych nikdy… Ale v sázce je příliš mnoho životů…“ vtiskne jí do ruky břitvu.
„Rychle mi ohol hlavu!“