Moje články

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti, nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky, a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob, jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.

Večer začínám zmatkovat: "Už je osm a já pořád nic nenapsala!"
"Nemusíš nic psát. Má to být přece zábava, tak si z toho nedělej další povinnost." vzdechne moje máma.
"Já vím, ale stejně musím, mami. Už jsem vynechala nejmíň pět témat. Nemůžu být 'Ten co nic nenapsal'. Stejně mají všichni lepší nápady než já. Asi bych se měla vykašlat na to předsevzetí, že napíšu na každé téma něco." filosofuji zatímco tupě civím do monitoru. "Ale když já moc chci být součástí DMD."
"To přece budeš, i když budeš jen číst a komentovat." utěšuje mě.
"Děkuju, ale stejně to musím napsat."

Garfield seděl nad schody do sklepa a usilovně přemýšlel. Kolik mu to teď zbývá životů? První zmizel po tom náhlém nedorozumění s jedoucím autem, druhý po pošetilé návštěvě ledničky (dodnes v nočních můrách vídával ten lahůdkový salát, který se k němu hladově sápal), o třetí přišel, když se natahoval po tom líbezném malém ptáčkovi a neodhadl vzdálenost...To jich dohromady bude...sedm. Zbývají už jen dva. Musel uznat, že na čtrnáctiletou kočku je to slušný výkon, ale teď to opravdu nestačilo. Mezi ním a čerstvě vypraným Pookym leželo několik metrů nástrah a nebezpečí. Na to by potřeboval životů nejmíň třináct.

Bylo deset večer a ona už dobrých patnáct minut hypnotizovala svůj mobil.
Zvoň. Zvoň. Zvoň.
Říkala přece, že dneska zavolá. Vážně potřebovala kamarádku a byla si téměř jistá, že našla tu pravou. Teď tady seděla v pyžamu s předoucí kočkou na klíně a snažila se přijít na to, kde udělala chybu. Znali se přece už pár měsíců, dala se s ní do řeči, vyměnili si čísla...
Vydržela to ještě půl hodiny. Pak si řekla, že kdo pozdě spát chodí, sám sobě škodí, a že naděje umírá, až ráno.
***
Ráno jako první popadla mobil. Žádný nepřijatý hovor. Stejně to nemělo budoucnost.

Na Baker street panovalo napjaté ticho, které rušilo jen Sherlockovo občasné ťuknutí do klávesnice Johnova notebooku.
"Jsi zjevně podrážděný, Johne. Stalo se něco?" zeptal se po chvíli, ale v jeho otázce moc zájmu nezaznělo.
"Samozřejmě, že jsem." vyštěkl John "už je to týden, co jsi řekl, že dáš pryč tu hlavu z ledničky a stejně tam na mě každé ráno zírá."
"Vigilantibus iura" odpověděl Sherlock nevzrušeně.
"Co?"
"Právo bdělým. Nemůžeš si stěžovat, protože ses až doteď nepřipomněl. To je zákon. Neboj, brzo se vrátí do márnice a ty se můžeš seznámit s novými nájemníky v podobě usekaných palců." ušklíbl se.

Divoká šelma se pomalu pliží hustým porostem pralesa a vyhlíží svou kořist. Všimněte si jejích drápů, ostrých zubů a pruhované srsti. Právě spatřila svou oběť, která stále ještě nic netuší. Připravuje se ke skoku a .... Banzai!
Mohutná oranžová kočka se vymrštila a neohrabaně dopadla do regálu s brambůrky. Rozsekla první balíček a strčila do něj hlavu. Dál už se ozývalo jen slastné chroupání.
"Garfielde! Přestaň! Musíme už jít, jinak sníš celý krám!" vykřikl Jon a pokusil se ho odtáhnout pryč.
Garfield se zatvářil ublíženě. Vždyť to bylo přesně to, co měl v úmyslu. Už viděl ty titulky: "U snědeného krámu".

"Za světlem jít..." linulo se z hrdla nalíčené slečny. Část tónů poslušně setrvávala na svých místech, ale několik z nich zatoužilo po dobrodružství a odhopkaly na druhou stranu stupnice.
"Tak co si myslíte?" usmála se na režiséra.
"Skvěle Marie. Ty drobné chybičky ještě doladíte."
Marie se už zvedala k odchodu, ale pak zahlédla scénáristův výraz. Jako by si nebyl jistý jestli má něco říct nebo mlčet a trpět dál.
"Je něco špatně?" zeptala se.
"No...jen, že tady se píše" poklepal na scénář "'její kouzelný zpěv'. Obávám se, že potřebujeme někoho...kouzelnějšího."
"To myslíš vílu?" nadhodil režisér.
"Myslím dobrou zpěvačku."

"Co to máš na sobě?" zvedl udiveně obočí asistent produkce, který právě vešel do místnosti.
"To jsou teplálky." odpověděl mu napůl nepřítomně scénárista od zapnutého monitoru.
"Hele, slyšel jsem, že tady obchází módní policie a hledá narušitele dobrého vkusu. Radši někam rychle zalez." zasmál se vlastnímu vtipu.
Vzápětí schytal přímý zásah vražedným pohledem, který by dokázal i skály tavit.
"Je to pohodlné a já se právě teď potřebuju spustředit. Taky v tom nehodlám chodit po ulici. To by bylo hloupé. V tašce mám normální kalhoty. A není to tak hrozné. Co kdybych si vzal legíny? To by teprv byla tragédie."

Angua zavětřila. Chvíli dál nechybně seděla a promýšlela situaci, ale pak se konečně odvážila lehce nadzvednout chleba a nahlédnout do útrob sendviče, který držela v ruce.
"Igore, co je to?" zvedla tázavě oči k pokroucenému muži, který se právě něčím zabýval v kuchyni.
"Tho je khříženec obyčejného sýra a sladkých hroznů. Slyšel jsem, že takhle to jedí v Quirmu a napadl mě způsob, jak usnadnit servírování." vysvětloval a ústa se mu roztáhla do zakřiveného úsměvu.
Angua se zatvářila rozpačitě a opatrně onu pochutinu odložila na stůl.
To se Igora trochu dotklo. Už se tak těšil, že jim to bude chutnat.

Oči se ti klíží. Chce se ti spát. Tak nějak to přece je, že?
Převalovala se v posteli a chtěla usnout. V hlavě se jí pořád dokola přehrávaly ty samé obrazy. Referát z fyziky, písemka ze zeměpisu.
A už to bylo. Stála před třídou před s sebou a prezentací za zády a odříkávala text, který se jí ze srdce hnusil. Seděla v lavici a zírala do slepé mapy. Vltava, Orlické hory, Jihomoravský kraj...
"Vstávej! Dneska máš tu prezentaci a písemku!" houkla na ni v 7:00 matka.
"To je v pohodě. To už jsem si odbyla včera v noci." zamumlala.

Scénárista se zhluboka nadechl a vstoupil do přeplněné zasedačky.
"Tak nám to ukaž." řekl s úsměvem producent a natáhl ruku pro štůsek papírů, které scénárista držel ochranitelsky v rukou jako novorozené dítě.
"Než vám to ukážu, tak musíte vědět, že to není úplně dokonalé. Ale myslím, že to celkem ujde. Je tam pár pasáží, které by mohly působit trochu nahodile, ale snad myšlenka zůstala zachována a..." začal nervózně blábolit scénárista. Věděl, že odvedl ucházející, možná i dobrou práci, ale tak nějak cítil, že to mohlo být lepší.
Producent ho ale už naštěstí znal.
"Nesnaž se omlouvat a ukaž se." řekl.

"... a pak zavládla totální anarchie, kdy byly všechny zákony rozbořeny a svět upadl do chaosu. To není špatný." zvedl asistent oči od scénáře před sebou.
"Když já nevím. Totální - není to trochu infantilní slovo?" zamyslel se scénárista.
"Myslíš, že na tom záleží? Bavíme se tady o seriálu z prostředí továrny na želé."
"Když to říkáš takhle, tak to zní jako pitomost. Víš přece, že je to drama o nedostatku zdrojů a nestabilitě systému." hájil se hlavní scénárista.
Jeho asistent si povzdechl. Někdy si přál, aby jeho nadřízený bral práci méně vážně. Je to jen místní televize a ne žádný Hollywood.

"Mozky, mozky, mozky..."
"To je nějaká nová mantra?"
"Snažím se vymyslet nový film. Ve skladu nám zůstalo třicet želé mozků a produkce trvá na tom, že je musíme brzo spotřebovat. V mé hlavně se teď prohánějí houfy zombií, chtějí mozky a mám podezření, že ten můj už dostali. Musím vymyslet něco originálního!" zaúpěl scénárista a praštil hlavou o stůl.
"Nemusíš."
"Co třeba drama o neurochirurzích? Jednorožci hledající své mozky? Skladiště mozků pod gymplem? To taky ne!" mlel dál scénárista, který kolegu neposlouchal.
"Přinejhorším zfilmujeme tu naši návštěvu biologického muzea. To bude úspěch. Lidé milují výbuchy a odporný sliz." uklidňoval ho.

"Lidé si myslí, že bychom měli zůstat v jeskyních, vlhkých hradech a hrobkách," hovořil Reg Půlbotka ke skupince nemrtvých policistů, kteří se mačkali v koutku strážnice a cítili se mírně nejistě.
"Je na čase, abychom se mi, i naši bratři a sestry, kteří stále ještě nečinně polehávají v hrobech, spojili a dovolali se našich práv," Nezaznamenal mezi svým publikem valné nadšení, ale on se nikdy nevzdával. Přednášel by i před prázdným sálem.
"Není radno očekávat pomoc od těch, kteří setrvávají tam ve tmě, nemusí se dostavit. Kniha Janeradova, kapitola 25, verš 8." poznamenal strážník Postihnout od nejbližího stolu.
"Ty mlč,"

"Co je to za smrad?" zavěstřil Lister, když Kocour elegantně přitančil do kajuty.
"To není žádný smrad, opičáku. To je vůně čerstvě vyprané kočky." ohradil se uraženě Kocour.
"Jo, jenže ty si pereš jazykem." ušklíbl se Lister a dál pokračoval v nepříliš úspěšném ladění své kytary.
"Jedině sliny dokázali z tohohle červeného oblečku se zlatými flitry a hedvábným lemem dostat všechny mastné skvrny, které schytal po tom tvém pokusu uvařit speciální kari v tlakovém hrnci. Navíc se u toho zároveň kartáčuje a prostě nemůžu riskovat, abych potkal nějakou kočku a páchl tím odporným citronovým něčím co Kryton používá v prádelně,"

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.

Detektiv Dirk Gently hovořil do telefonu: "Ano, paní Penfoldová, já vím, že už je to měsíc, co se Penelopa ztratila, ale ujišťuji vás, že pátrání bylo započato a blížíme se nalezení. Ano, kočka se za tak dlouhou dobu může zatoulat daleko, ale překračování neznámých metafyzických hranic není pro naši kancelář nic nezvyklého. Právě teď předpokládám, že nepřítomnost vaší kočky na obvyklém místě ovlivňuje provoz jedné restaurace v centru a obávám se, že to budu muset prošetřit. Je mi líto, že vám to budu muset připsat na účet, ale myslete na návrat vaší drahé Penelopy."
Na druhé straně telefonu někdo zavěsil.

"A kdo jsou tihle, Doktore?" dostala ze sebe Amy, když zaběhli za roh futuristicky vyhlížející chodby.
"Jmenují se Droserané, ale všichni jim říkají masožravky."
"To kvůli té zelené barvě a velkým zubům?"
"Jo a taky proto, že své vězně rozpouštějí. Tím získají živiny, kterými krmí své děti."
"A co budeme dělat, pokud nechceme skončit jako přesnídávka pro malého emzáka?"
"Mám plán."
Amy protočila oči.
"Jaký?"
"Chytrý a komplikovaný," usmál se Doktor "A bude fungovat, skoro určitě, pokud..." Úsměv najednou zmizel.
"Co?"
"...nás nechytí tamti strážní se zbraněmi, kteří se k nám rychle blíží."
Chytil Amy za ruku a běželi dál.

Tvrdě spal, ale nebyl to přirozený spánek, spíš takové omámení smyslů. V temnotě za očnímy víčky se mu proháněly nejrůznější barevné obrazce, které jakoby se snažili utvořit nějaký tvar, ale byly příliš nestálé, než aby se jim to podařilo. Teď ale zachytil ještě jemný dech někde v blízkosti jeho tváře. Pokusil se otevřít oči, ale víčka byly hrozně těžké. Nakonec se mu podařilo zachytit obrys dívčí tváře, která si ho prohlížela.
Podařilo se mu oči otevřít úplně a ztuhl překvapením. Oči bez duhovky se svislými zorničkami, růžový čumák, podivně vykrojená ústa. Byla to snad...napůl kočka?!
"Pssst! Nekřič," zasyčela zoufale.

Stopařův průvodce galaxií se k heslu "Na vlastní nebezpečí" vyjadřuje následovně:
Tato slova vám oznamují, že to co se právě chystáte udělat, vám může nějakým způsobem uškodit a vy byste udělali nejlépe, kdybyste to pustili z hlavy a pokud tak neučiníte, nemáte si pak právo stěžovat. V celé historii vesmíru bylo toto upozornění ctěno, ale zároveň svorně ignorováno, za předpokladu, že kdokoliv si dal práci, aby tam ono oznámení umístil, zažil tam něco zajímavého a vy byste udělali chybu, kdybyste se o tuto zkušenost připravili. Uctěme nyní památku všech stopařů, kteří toto oznámení ignorovali v případě návštěvy Glumarských masožravých lesů.

A tak se stalo, že se Ford Prefect, mezihvězdný stopař, který náhodou uvízl na Zemi asi dva miliony let předtím, než byla zničena Vogony, rozhodl zbláznit.
Například právě teď se v husté sněhové vánici pokoušel vypěstovat mrkev. Do sněhu vyhrabal dvě jamky, kam uložil pár semínek. Možná tam ta semínka byla a možná taky ne, ale v tomto stavu mu to bylo jedno. Pak zůstal stát a čekal, co se bude dít. Když ze sněhu nevyrašila kýžená zelenina, vzdal to a chvíli přemýšlel jestli by neměl nabýt zdravého rozumu, ale jeho úvahy přerušil kámen, který ho zval na šálek čaje.

Rozprostřel před s sebou noviny, uchopil tužku, a tak jako každý den se ponořil do nové hádanky uvězněné v soustavě čtverečků na papíře. Musí pečlivě zvážit každou proměnnou, možná synonyma, celkový vzorec... Každé políčko musí být pečlivě vyplněno, žádné písmenko nesmí přebývat. Toto byl pro něj důkaz, že stále ještě nevyšel ze cviku a že je jeho mysl i s přibývajícím věkem stále tak bystrá jako před lety. S pocitem generála pozorujícího pobitou armádu nepřítele, dotáhl poslední čárku posledního slova.
Další bitva v soukromé válce Havelocka Vetinariho a autorky křížovek Komety byla úspěšně vybojována a další den může boj pokračovat.