Moje články

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti, nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky, a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob, jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.

Garfield seděl nad schody do sklepa a usilovně přemýšlel. Kolik mu to teď zbývá životů? První zmizel po tom náhlém nedorozumění s jedoucím autem, druhý po pošetilé návštěvě ledničky (dodnes v nočních můrách vídával ten lahůdkový salát, který se k němu hladově sápal), o třetí přišel, když se natahoval po tom líbezném malém ptáčkovi a neodhadl vzdálenost...To jich dohromady bude...sedm. Zbývají už jen dva. Musel uznat, že na čtrnáctiletou kočku je to slušný výkon, ale teď to opravdu nestačilo. Mezi ním a čerstvě vypraným Pookym leželo několik metrů nástrah a nebezpečí. Na to by potřeboval životů nejmíň třináct.

Na Baker street panovalo napjaté ticho, které rušilo jen Sherlockovo občasné ťuknutí do klávesnice Johnova notebooku.
"Jsi zjevně podrážděný, Johne. Stalo se něco?" zeptal se po chvíli, ale v jeho otázce moc zájmu nezaznělo.
"Samozřejmě, že jsem." vyštěkl John "už je to týden, co jsi řekl, že dáš pryč tu hlavu z ledničky a stejně tam na mě každé ráno zírá."
"Vigilantibus iura" odpověděl Sherlock nevzrušeně.
"Co?"
"Právo bdělým. Nemůžeš si stěžovat, protože ses až doteď nepřipomněl. To je zákon. Neboj, brzo se vrátí do márnice a ty se můžeš seznámit s novými nájemníky v podobě usekaných palců." ušklíbl se.

"Za světlem jít..." linulo se z hrdla nalíčené slečny. Část tónů poslušně setrvávala na svých místech, ale několik z nich zatoužilo po dobrodružství a odhopkaly na druhou stranu stupnice.
"Tak co si myslíte?" usmála se na režiséra.
"Skvěle Marie. Ty drobné chybičky ještě doladíte."
Marie se už zvedala k odchodu, ale pak zahlédla scénáristův výraz. Jako by si nebyl jistý jestli má něco říct nebo mlčet a trpět dál.
"Je něco špatně?" zeptala se.
"No...jen, že tady se píše" poklepal na scénář "'její kouzelný zpěv'. Obávám se, že potřebujeme někoho...kouzelnějšího."
"To myslíš vílu?" nadhodil režisér.
"Myslím dobrou zpěvačku."

Angua zavětřila. Chvíli dál nechybně seděla a promýšlela situaci, ale pak se konečně odvážila lehce nadzvednout chleba a nahlédnout do útrob sendviče, který držela v ruce.
"Igore, co je to?" zvedla tázavě oči k pokroucenému muži, který se právě něčím zabýval v kuchyni.
"Tho je khříženec obyčejného sýra a sladkých hroznů. Slyšel jsem, že takhle to jedí v Quirmu a napadl mě způsob, jak usnadnit servírování." vysvětloval a ústa se mu roztáhla do zakřiveného úsměvu.
Angua se zatvářila rozpačitě a opatrně onu pochutinu odložila na stůl.
To se Igora trochu dotklo. Už se tak těšil, že jim to bude chutnat.

Scénárista se zhluboka nadechl a vstoupil do přeplněné zasedačky.
"Tak nám to ukaž." řekl s úsměvem producent a natáhl ruku pro štůsek papírů, které scénárista držel ochranitelsky v rukou jako novorozené dítě.
"Než vám to ukážu, tak musíte vědět, že to není úplně dokonalé. Ale myslím, že to celkem ujde. Je tam pár pasáží, které by mohly působit trochu nahodile, ale snad myšlenka zůstala zachována a..." začal nervózně blábolit scénárista. Věděl, že odvedl ucházející, možná i dobrou práci, ale tak nějak cítil, že to mohlo být lepší.
Producent ho ale už naštěstí znal.
"Nesnaž se omlouvat a ukaž se." řekl.

"Mozky, mozky, mozky..."
"To je nějaká nová mantra?"
"Snažím se vymyslet nový film. Ve skladu nám zůstalo třicet želé mozků a produkce trvá na tom, že je musíme brzo spotřebovat. V mé hlavně se teď prohánějí houfy zombií, chtějí mozky a mám podezření, že ten můj už dostali. Musím vymyslet něco originálního!" zaúpěl scénárista a praštil hlavou o stůl.
"Nemusíš."
"Co třeba drama o neurochirurzích? Jednorožci hledající své mozky? Skladiště mozků pod gymplem? To taky ne!" mlel dál scénárista, který kolegu neposlouchal.
"Přinejhorším zfilmujeme tu naši návštěvu biologického muzea. To bude úspěch. Lidé milují výbuchy a odporný sliz." uklidňoval ho.

"Co je to za smrad?" zavěstřil Lister, když Kocour elegantně přitančil do kajuty.
"To není žádný smrad, opičáku. To je vůně čerstvě vyprané kočky." ohradil se uraženě Kocour.
"Jo, jenže ty si pereš jazykem." ušklíbl se Lister a dál pokračoval v nepříliš úspěšném ladění své kytary.
"Jedině sliny dokázali z tohohle červeného oblečku se zlatými flitry a hedvábným lemem dostat všechny mastné skvrny, které schytal po tom tvém pokusu uvařit speciální kari v tlakovém hrnci. Navíc se u toho zároveň kartáčuje a prostě nemůžu riskovat, abych potkal nějakou kočku a páchl tím odporným citronovým něčím co Kryton používá v prádelně,"

Detektiv Dirk Gently hovořil do telefonu: "Ano, paní Penfoldová, já vím, že už je to měsíc, co se Penelopa ztratila, ale ujišťuji vás, že pátrání bylo započato a blížíme se nalezení. Ano, kočka se za tak dlouhou dobu může zatoulat daleko, ale překračování neznámých metafyzických hranic není pro naši kancelář nic nezvyklého. Právě teď předpokládám, že nepřítomnost vaší kočky na obvyklém místě ovlivňuje provoz jedné restaurace v centru a obávám se, že to budu muset prošetřit. Je mi líto, že vám to budu muset připsat na účet, ale myslete na návrat vaší drahé Penelopy."
Na druhé straně telefonu někdo zavěsil.

Tvrdě spal, ale nebyl to přirozený spánek, spíš takové omámení smyslů. V temnotě za očnímy víčky se mu proháněly nejrůznější barevné obrazce, které jakoby se snažili utvořit nějaký tvar, ale byly příliš nestálé, než aby se jim to podařilo. Teď ale zachytil ještě jemný dech někde v blízkosti jeho tváře. Pokusil se otevřít oči, ale víčka byly hrozně těžké. Nakonec se mu podařilo zachytit obrys dívčí tváře, která si ho prohlížela.
Podařilo se mu oči otevřít úplně a ztuhl překvapením. Oči bez duhovky se svislými zorničkami, růžový čumák, podivně vykrojená ústa. Byla to snad...napůl kočka?!
"Pssst! Nekřič," zasyčela zoufale.

A tak se stalo, že se Ford Prefect, mezihvězdný stopař, který náhodou uvízl na Zemi asi dva miliony let předtím, než byla zničena Vogony, rozhodl zbláznit.
Například právě teď se v husté sněhové vánici pokoušel vypěstovat mrkev. Do sněhu vyhrabal dvě jamky, kam uložil pár semínek. Možná tam ta semínka byla a možná taky ne, ale v tomto stavu mu to bylo jedno. Pak zůstal stát a čekal, co se bude dít. Když ze sněhu nevyrašila kýžená zelenina, vzdal to a chvíli přemýšlel jestli by neměl nabýt zdravého rozumu, ale jeho úvahy přerušil kámen, který ho zval na šálek čaje.