Moje články

Rubašov klečí na zemi. Ruce svázané za zády. Má za sebou dlouhou, opravdu dlouhou cestu po schodech. Až do těch nejhorších útrob nejhoršího stavení v celé zemi. Na pokraj jícnu pekla. Okamžik. Poslední. Na temeni hlavy ucítil chladnou hlaveň. Cvak. Nic. Cvak cvak. Jeden z mužů se otočí na druhého. Nezapomněl Gletkin, ta hlava děravá, už zase objednat náboje? Po chvilce dorazí Gletkin a přisvědčí. "Budeme ho muset pustit." "Cože? Pustit?" Zahřmí hlas zpoza dveří. Je to Josif Visarionovič Číslo Jedna. "Ano, nemáme náboje." "No tak dobrá... když není jiná cesta." Odmlčel se. "Zajdeme si všichni - Gletkine - Rubašove - na zmrzlinu." 

Protože (to drabble)...

má rádo slova - má rádo lidi - přináší naději v beznaději - přináší naději pro beznadějné případy - má rádo neslova - slintá na kozy - myslí na přítomnost záruk podstatných pro naši konkurenceschopnou budoucnost - se vrací jednou nohou zpátky do ráje - nevěří svým očím - říká pravdu že je člověk cyklický - říká že to nejcennější čteme mezi řádky - říká že půvab čteme v řádcích - dává vzpomenout borise viana v nejlepším - nazývá kuřecí hovězím (když je kuře hovězí) - je sdíleným traumatem našeho pozemského kmene - dává půvab utopencům - uvádí do nejhlubších hlubin záhadných záhad - varuje před rozpočítáváním namísto sčítání

.

A přestože moč není voda .

"Rodí se málo dětí!" Opakoval často, když objížděl kampaň. Že děti a dětíschopné tvory sám zavčasu vyhání za hranice "hic sunt leones" ho zase tolik netrápilo... Měl plán. A taky na tom trochu trhne. Plán biblických rozměrů... "Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy..." Kdo pro svoje štěstí nic neudělá... Alovy klasika "Co je štěstí?" Přeci MONOPOL. Právě proto skoupil všechny kliniky asistované reprodukce. (Převlečený za náprstek.) Stačí jeden zákon a bude mít sbaleno. (Všechny ženy v reprodukčním věku.) Samozřejmě... nebude to z donucení... navíc budou mít přeci na výběr... zdánlivě. A zase bude líp! Babyboom bude! A země plná bejbyšů.

Všechno bylo řečeno
jen ještě ne všemi
každý už má sbaleno
prózou či veršemi

Rozložené klávesy
a spolknutá slova
zakrytí jsme nebesy
než v příštím roce znova...

Snad při přízni osudu
(když nepohlédnem do sudu
dna.) Zpříma.
Kde houba z houby dřímá.

A kdo je bez VÍNA!
ať první hodí žejdlíkem
že snáz se rozpomíná
...kdo nespitým je viníkem

že v dubnu duben končí.
Byť to nikdo nečekal
nebo čekal opodál
s vidlema a s loučí

(jak při správném loučení
co ve vězení vězí
nevdává se, nežení
přestože je březí
jako stádo jalovic
v polovic se tříště

A POKRAČUJE PŘÍŠTĚ...

"Chceš být zase miminko?" Zeptala se maminka Haruta. Chce ho poslat k Nakamotovým... něco vyřídit. Tříletý Haruto se stydí jít sám, ale maminka ví jak na něj. "Ne." Nechce být znovu miminko. Už je přeci velký a to znamená umět si poradit i sám. Na rozloučenou se dotknou dlaněmi. Prsty se o sebe zapřou. Všechny kromě jednoho.

Maminka Haruta sleduje ze zápraží. Odchází po cestě, nevšímá si nápadně skrytých kamer v rukách "náhodných" kolemjdoucí. U domu Nakamotových vyndá z batůžku nádobku, kterou začne kropit kolem domku. Nahmatá zápalky v kapse. Vytáhne. Škrtne.

Nakonec prohodí oknem žehličku se vzkazem od maminky.

Býval subalterním úředníkem říšepána. Celý život měl dobré nápady, ale nikdo mu nenaslouchal. Přestože se vyznal v mnohém, byl jeho názor skrz naskrz zbytný. Nikoho nezajímal, i když byl chytrý a... ano, musí se uznat že i přehnaně ambiciózní. Byl úředníkem úředníka - radou rady. Byl občanem druhé kategorie s prvotřídními postřehy, třeba: "Nenos na hlavě toho netopýra, vypadáš jak vocas." Věděl, že v něm je mnoho... že má světu mnoho co dát. Nejenom všední posluhu zvonílkům zvonečkem... Jenomže DOBRO, ve strnulosti vlastního "já na bráchu - brácha na mě", o jeho přínos nestálo... Tak teď... teď všem ukáže. A všichni uvidí!

Kdybys tady nebyla
Tak bych tady nebyla

Sotva by ses trefila
Sotva bych se vrátila

Mi do vkusu
Do autobusu

K večeři bys vařila
K večeři bych chválila

Smažený čaj v pánvi
Zelený ráj, pán ví

||: Oba máme daddy issues
každej svoje vlastní
a když se z nás jeden nají
tak druhej se zasní... :||

Kdybych tehdy nebyl debil
Nebyla bych nezvedená

Nebyla bys rozvedená
Tak už bys tu dávno nebyl

Poslední dva v jednom světě
V jednom světě my dva první

Jedli bychom...
...místo jablek
hadí pečínku...

Rozuměli...
...řeči zvířat
aspoň na chvilku...

A jablečné...
...kupovali akcie.

refrén ad nauseam

Všechno šlo podle plánu. Mrakodrap se rozrůstal svižným tempem pánubohu do oken. Tomu se iminentní kukanda třetích stran znelíbila a nezbylo mu než zasáhnout. Když všichni dělníci spali, vplížil se jim z Bábele do komnat a kulišácky jim začmodrchal jazyky a tkaničky na botách. Ráno nastal Zmatek.

"Як мені можно далі працювати?" zeptal se ukrajinský dělník.

"Ora et labora!" burcoval jiný (s předstihem staletí).

"すみません。私 の 学生 は どこ です か？" pátral stavbyvedoucí.

"Kahretsin! Anlaşamadım kimseye..." měl v tom zmatek Turek.

A tak to šlo dál... Jen Bůh se spokojeně usadil v křesle a spokojeně si dál četl Návrat krále.

Měl to před sebou černé na bílém... Slyšel už o trpaslících bez práce. Přestali se mýt... až celí zmodrali. Shlukovali se do kolonií nepokrytých flákačů a životy se jim smrskly do jediného slovesa.
"Hajhou," pozdravil předáka.
"I s tebou," dostalo se mu na oplátku.
"Přišel jsem... za celou naši směnu. Prosimtě nedělej to. Už pro ty vodkroucený roky."
Věděl, že to bude na dlouhý lokte. Pokrok nezastavíš. Inovace a nejnovější trend - přirozená blbost - jim bere práci.
"Sám víš, že to jinak nejde. Orci pracujou dvakrát tolik a nic za to nechtěj. Co mi zbývá?"
"Máš právo nevypovídat!" Zkusil ještě zoufale.

Skončil jsi! Jaký to je vědět, že ve světě už pro tebe není místo... (chichotání) Víš ty proč to budu já, kdo zvítězí? Protože jsi to věděl vždycky! A měl jsi z toho strach... Celej život jsi byl zbabělec, kterej přede mnou jenom utíkal. (podívá se mu hluboce do očí) A vždyckys' věděl, že tu na tebe čekám. Že budu znamenat tvůj konec. (rozmáchlé gesto) A že s tím nic, ale vůbec nic nenaděláš. Nikdys' nebyl víc než jenom pacient sebe sama. Ubohá troska paláce z výhrad. Hrdina z povolání? Nikdy víc! Jen já. (otočí se a odchází od zrcadla)

"Vždyť víte... Princeznička na bále poztrácela korále..." obrátil se jednoho dne na mne přítel Holmes.
"...její táta mocný král..." skočil jsem mu do řeči.
"Ale ale. Nebuďte takový hrubín, milý Watsone! Pes je našel, dostal kašel."
Potom ukázal na stolek u okna, kde se městnalo několik mělkých misek.
"Dar přítele Petriho." A udělal několik kroků blíž tím směrem. Následoval jsem ho.
V miskách se odehrávalo něco úžasného: Okolo korálků uprostřed každé misky se do všech stran kulatila perleťově lesklá kulaťoučká květenství.
"Bakterie Holmesina pertussis. Perleťový kašel. Jen jedné věci je mi líto..."
"Čeho Holmesi?"
"Že ti nejchytřejší... jsme vždycky smyšlení."

Vídat se po půlnoci na televizní obrazovce pro něj přestala být dostatečná výzva a tak začal... hledat dobrodružství... napřímo vyhledávat (jak by řekl) kunšofty a otevírat nové perspektivní trhy pro značky, které reprezentoval.

Vanou příznivé větry. Doplachtil. Zakotvil. A s úsměvem vyrazil vstříc příležitostem v hloubi džungle.

***

"Tenhleten byl nadmíru přesvědčivý."
Spolustolující mlčky přikývnul.
"A výřečný. Představ si, nikdy už nemít hlad!"
Spolustolující zamlaskal.
"A čistí se docela sám..."
Spolustolující zabručel.
"A nakrmíš tím celou vesnici!"
Spolustolující zafuněl.
"Škoda že krupicová kaše je taková sračka."
Spolustolující mlčky vylovil z misky culík, ušklíbl se a hodil ho za sebe na zem. 

Ententýky
a dva špalky
poslal obra pro fialky
prapodivný strašpytel.

Sek se snad
jen v svojí touze
odmotat se po motouze?
tápat tuze? hledat dlouze?

Obr motá - tápe - hledá
Fialka se najít nedá
Namodralá celá
bledá.

Zdá se býti nemocná
z toho jak je ponocná...

Ponocuje celé dny...

Týdny... Roky...

Povysílal strašpytel už
celou řádku menších obrů,
těm výška, váha měla k dobru
být... (dramatická pauza)

Zbývá už jen ujasnit si
jak se včera, jak se kdysi
podařilo strašpytlovi
obrům vládnout, obrům kázat
kolem prstu si je vázat.

Nikoho nezpovyká.

Že příčinou byla ona
od Romana Jakobsona
Sedmá funkce jazyka.

"Nepsal jsem to už vloni?" Pomyslím si.

Kdepak, to byla Volavka. Teď je to Návnada, to je něco úplně jinýho.

"Dovolím si nesouhlasit..."

Přeci se s tím dá toho tolik udělat... No?

"Nic mě nenapadá."

Tak třeba... jaký bylo slovo loňskýho roku... No?

"Rage-bait." Odpovídám neochotně.

K tomu tě určitě něco napadne...

"Když jo, tak to zase bude temný... znovu... v řadě..."

Nebo hrátky s jazykem? Ná-vna-da... něco na vnadách?

"Hrátky s jazykem na vnadách jsou laciný. Možná to nechám na neděli."

Snaž se. Zkus to ještě... Třeba zkus něco meta!

"Meta?" Rozzuřím se. "Meta je nejhorší!" Raději jdu ven.

Bertrand se zadíval do dálky. Na skále naproti přístavu v Lumière svítilo číslo padesát. Bylo pěkně kulaté a znamenalo, že všechny toho věku postihne vymazání. Bertrandovi bylo letos padesát. Rok za rokem vyrážely výpravy se snahou změnit názor Malířky, která číslo rok co rok inkrementálně umenšovala. Znovu a znovu tak byla příčinou zániků. Bertrandův ročník se rozhodl  postupovat jinak než běžně. Místo expedice sestavili stávkový výbor. Lucille přinesla transparenty, Jean-Pierre megafon. Se setměním zahájili největší stávku pracovníků ve výtvarných potřebách, co kdy Lumière zažilo. V příboji povstala obří postava Malířky a bez třídního soucitu namalovala číslo 49. Stávkový výbor se...

A potom jim začala být zima. Nebylo divu. Byl únor a oni jsou na tom přechodu už druhej den. (Včerejší role filmu fotografovi přejela dodávka. Tvrdí.) Nejdřív se to zdálo bejt dobrej nápad, koneckonců koncerty takhle hrajou běžně, takže dostat to i na přebal alba... "Anthony, není to už trochu moc?" Nebylo poznat, jestli z Michaela mluví svědomí nebo mu pro svraštělost padá "uniforma". Možná z toho už vyrostli. Možná by měli. "Připravení?" Zeptal se fotograf. "Ještě ponožku..." zvedl se Slovak. "...můžeme."

Hillel Slovak se předávkuje v červnu téhož roku. Jack s tím sekne. Největší sláva kapely má teprve přijít...

Rubašov klečí na zemi. Ruce svázané za zády. Má za sebou dlouhou, opravdu dlouhou cestu po schodech. Až do těch nejhorších útrob nejhoršího stavení v celé zemi. Na pokraj jícnu pekla. Okamžik. Poslední. Na temeni hlavy ucítil chladnou hlaveň. Cvak. Nic. Cvak cvak. Jeden z mužů se otočí na druhého. Nezapomněl Gletkin, ta hlava děravá, už zase objednat náboje? Po chvilce dorazí Gletkin a přisvědčí. "Budeme ho muset pustit." "Cože? Pustit?" Zahřmí hlas zpoza dveří. Je to Josif Visarionovič Číslo Jedna. "Ano, nemáme náboje." "No tak dobrá... když není jiná cesta." Odmlčel se. "Zajdeme si všichni - Gletkine - Rubašove - na zmrzlinu." 

Ptali se ho: "A k čemu vám to bude, pane Pompo?" On zůstával tajemný. Proč by někdo odkupoval zanedbaný urnový háj... Ale znáte to. Zahradníci potřebují hnojit. Hodně hnojit. Dřív používal dračí výměšky, ale dneska už se s drakama obchodovat nedá. Ne co jim ten tydýt Bajaja vyhlásil válku. Samozřejmě celé roky používal hnojovod, ale ten teď malá mořská víla zamořila vodou. Prý ekologie. Cizokraj! V očích už mu zůstávala jen jediná jiskřička... a ta se rozzářila nadějí, když uviděl inzerát "Urník za odvoz". Připravil záhony a zasadil pírka. Čeká. Někde vyhrabal písmeno "K". A budou se moct i popelit.

sLOvo Slovo sloVO sLovo sloVO SlOvo, SlOVO: slovo slovo slovo
slovo "SlOVO sloVO sLovo SLOVO!" slovo slovo slovo slovo slovo
slovo slovo slovo slovo slovo "SLOVO sloVO sLOVO!" slovo slovo...
"sloVO Slovo sLOVo slovO SLOVo!" slovo slovo slovo slovo slovo
SlOVO sloVO slovo SLOVO: slovo slovo slovo slovo slovo slovo
slovo slovo slovo slovo slovo slovo "sloVO SlOvo! slOvo SLOVO?"
sLOvo SloVO Slovo? slovo slovo slovo SLOVO sLoVO sloVO slovo:
"sLOVo sLOVo sLOVo sLOVo sLOVo sloVO SlOvo sLOVo!" slovo slovo
sloVO SlOvo sLOVo! SlovO sLovo slOvo sLOVO! slovo slovo slovo
SlOVo Slovo - slOvo - Slovo: Slovo - slOvo - Slovo! Slovo - slOvo - Slovo!

Je po obědě. Je čas.

Nad sebou do oblak se pnou panely stavby připravené k dekonstrukci.

Panely postavené za den, dva...

Každý den jich počítaně přibude a já je co chvíli přistavuju na špičku "paneláku".

Když je čas. Po ránu. Při večeru.

Přibývají s časem.

Ideální hrnek? Malinký.

Bouda uprostřed, zleva pes s kostí, zprava kočka s míčem.

Už v dětství jsme z něj pili. Jen ne kafe jako teď...

Odečítám panel za panelem - mizí.

Jako zažraný čtenář.

Počkat - to bylo včera...

Upíjím.

Upíjím stránku za stránkou a zavírám je.

Aby se mohly zase kupit.

Než se objeví dno dubna.

"Otoč se!" Tentokrát jim neutekl. "Podívej. Co vidíš?" Neschoval se. "Její tvář..." Zvráceně se smějí a stránku po stránce mu ji cpou do... do pusy. "...ti sny zrcadlí." Zkáza. Naprostá. Svět se bortí a on je nositel té zkázy. "Uvěř že jsem kdekoli." Mohlo to být všechno jinak. "Světlem dán." Mělo to být všechno jinak!

Je přejedený. "Máš co sis zasloužil, Michaeli." Raději by nebyl. "Protože seš slabej." Zničili jeho svět. "A nás je víc." A všechny v něm.

Potom filmaři odjeli. Nakonec dosáhl alespoň trochu svého. Jeho jméno už se v titulcích neobjeví.

Přeci jen vyhrál. Vítej Happy Ende!

Před dveřmi ordinace se potkají dvě známé:
Slečna Fialová: "Kampak? Kampak? Vstříc světlým zítřkům?"
Paní Černá: 'Mám nakročeno... (Odmlčí se.) ...jen pořád ještě nevím kam.'
"Však vy si ještě zatančíte tango."
'Jen aby to nebylo v pekelné výhni.'
"Proč ty černé myšlenky?"
'Ááále... Dneska si prý uříznu pořádnou ostudu. Psali mi to v horoskopu.'
"A máte tušení?"
'Obvykle po bůčku s kořaličkou.'
"Tak dokud to jde..."
'Mějte se svěže. Už mě volají.'
(Paní Černá mizí v ordinaci. Uplyne nějaký čas. Ozývají se znepokojivé zvuky. Po chvilce ticha vystrčí hlavu pan doktor Pilka.)
Doktor Pilka: TAK KDO JE DALŠÍ NA ŘADĚ?

To vám takhle žil jeden oboustranný pes. Z jedné strany jmenoval se NÓBL a z druhé PÓVL. NÓBL měl vybrané chutě a PÓVL, ten nepohrdl ničím, co vypadlo z NÓBLA. Pokud ovšem něco obráceně vypadlo z PÓVLA, nezapomněl to NÓBL dát PÓVLOVI s povýšením sežrat. Tomu to bylo u...

Jednoho dne narazili na starý cylindr povalující se v trávě. Přilákal je k němu široko dokola hulákající hlas. První, ačkoli chtěl zrovna cvičit, nestihl udělat ani krok. Čelisti zacvakly. Druhý měl ještě noc a tak to šlo ráz naráz.

A já se nemůžu dočkat, co z PÓVLA s NÓBLEM vypadne příště...

Jeden po druhém odcházejí. Jeden po druhém naposledy pronese: "я вірю"(*). Jejich příběh se uzavře v dobré víře.

"A dopadlo to teda dobře?"

"Já nevim."

"Počkej, nějak skončit to přeci muselo."

"Nějak to skončilo, ale nedokážu říct jestli dobře."

"Má to teda konec?"

"To jo, jen je každýmu šitej na víru."

"To zní jako pěknej nesmysl."

"Těch tam přeci byla spousta už od začátku."

"Takže když jsme mohli přehlížet nesmysl všude jinde..."

"...máme ho přehlídnout i na konci. Přesně." (Zamyslel se.) "Nebo ještě líp... Přiznat si, že je to nahraný. A že ve svym jádru dobrou víru předpokládá každá fikce."

Bylo jednou jedno dráble
a to dráble bylo hráblé
hráběmi i pohrabáčem
předhrabáčem, pohřebáčem
pohřebáčem kapským
kde kapky vody nemají
a žízniví se nenají.
Kapka vody v kapském městě
vyváží se kapkou zlata
co i když byla jedovatá
loučila se královsky.
Tohle dráble, co se náhle
zajíklo a vyprsklo
šlo a nešlo cestou svojí
do chléva kde nepodojí
nepokrávu nepokojná
nepokojná děvečka
co nakojila dědečka
na obraze od Rubense.
To vlci vily vílám věnce,
nakládaly utopence a
vícekrálům hermelíny...
Tak se končí povídání
s první hvězdou za svítání
co slovem, činem byla věrná
duchu Christiana Morgensterna.
Ač jí bylo přehiršal.

Kapr Alex chytá lelky. Už jich nachytal habakuk a tak přikládá oko. Brouzdá. Sleduje Galadriel. Je nahá. Právě se převléká. Nasazuje si bílý plášť, bílý klobouk a bílý plnovous. Kapr Alex odhaluje tajemství. Brouzdá dál. Odula je odulá. Čím dál víc. Pozvala si výživovou poradkyni. Brouzdá dál. Finduilas právě porodila trojčata. Dali jim jména Bubíkmir, Dulíkmir a Kulíkmir. Brouzdá dál. Frodo si holí nohy, potom holí nohy Samovi. Brouzdá dál. A zatímco Kapr Alex brouzdá, v Mordoru pozoruje velké... ohnivé... judistické oko Kapra Alexe. Velkou rukou si velké oko dělá zápisky azbookou do svého služebního Nazghbooku. Brzo budou Vánoce. Pravoslavné.

Pan Wu nakráčel do zaplivané špeluňky v zaplivaném městě a zaplivanému sázkoběrčímu podal počmáraný lístek:

• První gól hlavou po prvním rohovém kopu utkání
• Druhý gól ve čtvrté minutě
• Patnáct gólů do konce poločasu
• Cena párků na stadionu korunu třicet
• Dvě červené karty pro soupeře
• Tonda dá gól rukou a rozhodčí přimhouří oči
• Na zápas přijde tisíc třista dvacet diváků
• Zápas skončí třicet ku nule a poslední gól padne v osmé minutě nastavení

Kurz: milion k jedné. Kdepak. Pan Wu neponechal nic náhodě. Odplivl si. Naštěstí pro něho to bylo v době, kdy nikomu nepřišlo zvláštní fixlovat soutěžní mače školní mládeže.

"Odsouzenec tento se společnosti pro výstrahu dává: Neb proti vůli dam nejbližších jim malůvky své nevhodné rozeslával a rozeslávati nepřestal. Malůvky tyto převážně ornitologické povahy bývaly. O to horší, že jako trubač slovutného pána z Kodexu sloužil a veřejné důvěry tak mezi lidem sprostým pobíral. (Zvěsti ovšem nesly se, že nekalostí těchto dopouštěl se množně už jako trubač královský...) Nechť tedy pro výstrahu slouží i dalším pánům, které brk svrbí a svrbět nepřestává. By nepatřičné malůvky raději si rozmysleli malovati, posílati a na dvéře dam čestných připínati. Neb na vážnosti sami sobě odebéří a nadál jen v omluvě žít budou."

Na hodině tvarosloví pro aspirující skokany přednesl velký zelený ropuch látku v podobě plynule tekoucího výkladu následujícího šestera:

• Sedmý je nejlepší.
• Šestý se čtvrtým mu předchází.
• Je-li se čtvrtým druhý, je to průšvih.
• Pokud se musím ptát třetím, jsem hloupý nebo nedbalý.
• První je ten který vám zachrání život.
• A konečně s pátým bývá zpravidla pozdě.

A důvtipní a chápaví skokánci si dychtivě zapisovali:

• Skáčeme výhradně s padákem.
• Když vidím padák, přemýšlím o padáku.
• Vidím-li padák vzdálený, jsem bez padáku.
• Nezpochybňuju, k čemu mi je padák.
• Padák je v pádu vždycky první.
• Místo zoufalého volání "Padáku!" se smiřuji s osudem.
   

Je nás mnoho. Nepočítaně. Kdo by chtěl počítat... může. Každý máme mínění. Nosíme jich špalíček. Nosíme si ho okolo ostatních mínění (stejného druhu). Míjíme se. Naše mínění jsou mimoběžná. A nejen míjivá. I pomíjivá. Je nám v povaze vážit si víc vlastních mínění. A tlouct jima mínění nevlastní. Nížit je. Býváme umínění. Mírníme se jen v pokoře. (Ta leží v komoře, nožky má nahoře... Páchne rozkladem.) Máme sen. Namísto rovnováhy sníme o diktatuře stejnoty. Každý té svojí. Očekáváme stejnotu a její nedostatek klademe za vinu. Volíme sebe. Pomíjíme přitom vlastní pomíjivost. A přitom jedině ta nás jednou pomine. Jednou. Navždy.

Kněz zaburácel a rozhodil ruce: "První přejelo stádo luxusních jaguárů!"

Jestli se z toho vyhrabe, už to nikdy neudělá.

Kněz upažil a plášť mu splihl: "Druhé odnesl Vichr z hor™!"

Žádný zlevněný zájezdy mimo sezónu.

Kněz zpoza opasku vytáhl klikatou dýku: "Třetí roznesla na kopytech slova co jsou jako kapky ohnivého deště!"

A žádné prázdninové destinace v uvozovkách.

Kněz udělal krok k oltáři a napřáhl se: "Čtvrté vzali podvodníci."

A přitom on se jen chtěl vrátit do Slunečního města.

"Až páté vsadilo samo sebe. Skokem do ohně." Dýka ladně dopadla. "A trvá!"

Neználkovi se po těle rozlil něžný polibek slunce.

"Workoholička se srdcem na dlani". Nejčastěji těmito slovy se dnes naposledy loučily zástupy lidí v katedrále Svatého Dyndy s Eulálií Rozcapenou, která si pro svoji cestu na vrchol Věhlasu vybrala alias Hluboká Myšlenka. Od jejího náhlého úmrtí před týdnem jako by uplynula celá věčnost, kterou mnozí využili k nasdílení až příliš osobních vzpomínek. Ze začátků, z konců, ale i z průběhů. Dodnes máme v paměti noblesu, se kterou z rukou prezidenta přebírala medaili Za zásluhy v oblasti kultury a sportu. Pornokritická obec neopomněla zdůraznit inovativní přístup a četné žánrové přesahy. Důstojné ticho obřadu přerušilo až příliš osamělé vrznutí víka rakve.

Zvonek zazvonil zrovna když Věra Šťastná vyndávala z trouby pekáč pracen. Bylo to její dlouholetá kamarádka Jitka Veselá.

"Přišla jsem tě zkontrolovat," zažertovala ve dveřích. 

"Kdepak kontrolovat. Vyžírat." Vrátilo se jí ve chvíli kdy Věra položila jehlu na gramofonovou desku svých oblíbených koled.

 "Kapra jsem skoro nesehnala." Povzdechla si. "Jako by mizely všechny tradice a zvyky..."

"Alespoň nebudou na blátě, Věro." Jitka se zadívala do kdysi pomněnkových očí, které znovu o něco víc pobledly.

"Nebudou?"

"Nebudou." A vyklopila do sebe panáka vaječňáku, co před ní kamarádka postavila. "Tak se opatruj."

Venku si Jitka nasadila sluneční brýle a vyrazila na koupaliště.

Snídáme.
První: nemám hlad.
(Má tablet.)
Druhá: chci lupínky.
Jé a co je tohle?
Vločky.
Třetí: já si udělám banán s grankem.
Tady je nůž, talíř. Banán je támhle.
Máme málo vyfouklejch vajec. Nechceš vajíčka?
Čtvrtá: a můžu si je vyfouknout?
Fouká.
Čtvrtá: bolí mě tváře.
Vyfukuju zbylá tři.
První: mám hlad. Chci lupínky.
(Člověk člověku lupínkem.)
Duté dno hrnce na mléko je nepřirozeně vyduté.
Hrnec se houpe.
První tři čísla jdou ven.
Druhá nechala přes noc venku bundu a čepici.
Pršelo.
Čtvrtou čeká čtvrtletka.
Procvičuje.
Hlasivky.
Chce ven.
Jen co spolu opravíme.
Všechno.
Snídám k obědu.
Nejspíš za trest.

Dneska přišli naposledy. Přinesli ti poštu. Probíráš se nepřehledným množstvím spodního prádla od fanynek. Stručný řádky od Džejdýho. Prej nic ve zlym. Ostatní kluci z party se tě snažej trochu povzbudit. Ti lemplové ti přirostli k srdci. Další obálka. Ucho. Leprák děkuje, víc už prej neopadává. Nevábnej prosakující balíček nejspíš z Germánie. Herrr... zbytek zpáteční adresy nepřečteš. Pan Em děkuje za zefektivnění linky na chleba. Protestní nóta spolku mrtvých proti tomu, aby se pohřbívali sami. Autorizace rozhovoru pro bulvární Quelle. Přepálená účtenka za nemalý množství rybářskejch prutů a... docela nenápadnej lístek. Je od táty... "Dnes nezapomeň zemřít." Povzdech. To nasere.

Pan Král měl přetrhané provázky. Rukama nepohnul než v setrvačnosti.

Paní Králová zase nehnula nohama. V závěsu jimi pod sebou jen kolíbala.

Tažná a přítažná zařízení strašlivé babice fungují všechna. (Jen ta babice už nefunguje tolik co za mlada. "A že to bylo nějakého fungování..." říkávala a vyvolávala tím panickou hrůzu.)

Bez možnosti skákat se ocitli i Jeníček s Mařenkou. Prozaičtěji řečeno: Jeníček bez Mařenky... a Mařenka bez hlavy.

Bez úhony přežil jen Hloupý Honza. Přežil, ale požil. A tak ho na hybnosti omezil systém.

Rehabilitační sestra Evelína Loutkovodivá těkala pohledem po potlučené rodině. Rozhýbat některé újmy bude zcela nemožné.

"Myslela jsem, že je z jinýho těsta," povzdechla si paní K a oblažila pana K vyčítavým pohledem.

Ten se jen protočil a ztěžka zadýmal.

"Myslela jsem, že tu s náma zůstane. Víš... alespoň na kávičku." Zaúpěla.

"Podívej se na nás," pan K už to nevydržel. "Už je velkej kluk a nemůžeš čekat, že tu bude pečenej vařenej..."

"A proč ne? Proč ne?!" Paní K už propadala zoufalství.

"Protože jsme smažky!" Utrhl se pan K. Pak si potichu povzdechl: "Protože jsme v loji."

Ticho. Po tichu se paní K otočila na syna: "Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!"

Znovu se narodil. Nevybral si tohle povolání, protože by bylo snadné. Nevybral si ho vůbec. Vychovali ho k němu.

Přetáhl si župan (o kterém předstíral že je kimono) a vyšel na ulici. S sebou si vzal jen několik samolepek a pásek. Byly výrazně žluté. S nápisem: SHINOBI EXECUTION.

Na ulici se rozhlédl kolem sebe. Když uviděl rikšu, vyrazil tím směrem a usadil se.

"Kam to bude?"

"Jako posledně."

"Nevyšlo to?"

"Ne." Odmlčel se. "Můžu poprosit o písničku? Ať cesta líp ubíhá."

Rikša se v rozběhu naladil: "Ale jistě...

Když se u nás chlapy poperó
tak jenom katanó
a nebo sekiró..."

A protože nejlepší desítka je dvanáctka, tak tady jsou...

01:09 Neskutečně výstižná simultánka péče o víc než jen žádné dítě
ZDE (Jako z divokých vajec, Napsal uživatel Anemonis)

01:30 Protože infinitezimální znamená dobré
ZDE (Postavit libovolně malou ohrádku kolem nekonečna, Napsal uživatel Sothis Blue)

19:20 Protože metafyzická omeleta je ta nejlepší
ZDE (Příspěvek k teologické analýze komplikované sociální situace v kurníku, Napsal uživatel Esti Vera)

20:49 Nemít Čechy... nevadí. Zažít Kréchy... to vadí, jó - to vadí.
ZDE (Užít si trochu legrace, Napsal uživatel kytka)

21:51 Even more popular valley than the Silicon one…
ZDE (Skoro úplná podoba, Napsal uživatel Tajiš)

22:11 O jemné tichosti ticha některých společníků:
ZDE (Jedeme pro cement, Napsal uživatel Anemonis)

22:39 Komu kdy zkřížil cestu padouch Kastor Fiber, pochopí
ZDE (Odvykej si, bobře, zachráníš strom!, Napsal uživatel Dain)

22:59 O nesnázích hledání té pravé
ZDE (Párování, Napsal uživatel Aveva)

23:47 Nejen některé texty bývají totiž neprůchozí.
ZDE (Mapa k pokladu IV, Napsal uživatel Krčmelound)

23:53 Biblickým přirovnáním:
Na novejch letních gumách se na sněhu dostanete dál, než na sjetejch letních gumách. (Vlekařům 3, 14)
ZDE (Padá web, něco si přej!, Napsal uživatel Keneu)

23.57 O nutkání neustále přeceňovat nadání našich nejmladších
ZDE (Do dneška žil v utajení, ten šampion v kutálení!, Napsal uživatel eliade)

23:59 Protože co je troufalé, může být i povedené
ZDE (Zakvílení, Napsal uživatel Blueberry Lady)

PostScriptum: „Došly mi cedule!“

A protože nejlepší desítka je dvanáctka, tak tady jsou...

05:33 O posmutnělém údělu ježka ve křoví
ZDE (Městská policie Prahy 7 žádá občanstvo o pomoc, Napsal uživatel medvedpolarni)

06:30 Drabble sepsané podle životního kréda Dana Browna
ZDE (Lesní luštění, Napsal uživatel Banepa)

07:39 Polednice můžou být Půlnočníčci a Půlnočníčci Polednice
ZDE (Alyha a Hwame, Napsal uživatel ef77)

08:25 Zazvonil konec, duben ztich...
ZDE (Rozlučkový akrostich, Napsal uživatel Aplír)

08:35 O nicnedělání a dlouhé chvíli
ZDE (Jiskra v nicotě, Napsal uživatel Tajiš)

09:27 O tom, že každé drabble touží po lásce a pochopení
ZDE (DMD seznamka, Napsal uživatel Esclarte)

13:03 Vlastně dvě v jednom. Jedno kumšt, druhé kumštliche
ZDE (Ozvěny, Napsal uživatel Aveva)

13:27 O tom, že i zlomeniny mohou být šťastné...
ZDE (Láska se nedělí, láska je, Napsal uživatel strigga)

14:45 Život, návod k použití (o 740 stránek úspornější verze)
ZDE (Obyčejný dům, obyčejné příběhy, půl jedné ráno, Napsal uživatel Esti Vera)

15:01 "Neboť ho to zaměstnání nepřestalo naplňovat…“
ZDE (Slova končící na -ace, Napsal uživatel Birute)

15:52 Že má naše společnost i pozitivní vývojové trendy
ZDE (Ne moc Šílených dětí: onomasticko-sociologická zpráva, Napsal uživatel Danae)

17:54 O tom, že ty nejtěžší útěky nebývají daleko, ale hluboko...
ZDE (Útěk, Napsal uživatel Karin Schecter)

PostScriptum: „Došly mi cedule!“