Moje články

"Jak je?" zeptal se Hawkeye mladičké sotva dvacetileté Korejky, kterou před pár hodinami operoval.
Mladičká dívka mu Korejsky odpověděla: "Co dítě?"
Hawkeye pochopil. Sklopil zrak. Zamyslel se. Trvalo to však jen chviličku, ale přitom to byla věčnost.
Podíval se Korejce do očí.
Každá myšlenka ho bolela.
Nahlas však řekl jen: "Bohužel."
Osmnáctileté Ču-e se zalily oči slzami. Za měsíc měla být matkou, teď...
"Někdy se nestane to, co bychom si přáli. Některé věci jsou odsouzeny, aby se nikdy nestaly. Někdy, to nejde. Někdy nemáme osud ve svých rukou. Někdy musíme být silní." řekl Hawkeye a zadíval se na přicházející Margaret.

Nervózně si prohrábla své dlouhé husté a tmavé kadeře. Přešlápla z pravé nohy na levou a zadívala se mu do očí.
"Poslední dobou se mi zdáš velmi ustaraný, možná že bys o tom chtěl mluvit, ale nemáš s kým...Víš tenkrát, bylo to nádherné, ale nemělo se to stát. Slepě jsem věřila a-"
"Aha. Myslel jsem, Morgano, že jsme to oba chtěli."
Ucukla pohledem a odvrátila se od něj: "Promiň, musela jsem to říct."
Kdybys jen věděl, Artuši, kdybys jen věděl, co si myslím a co cítím. Věřila jsem v Avalon. Věřila v nás. Nic není, tak tedy sbohem, bratříčku.

Měl bílý dlouhý vous a na hlavě už jen pár šedivých vlasů. Říkával, že je má z toho, jak moc přemýšlí. Seděl u stolu, jež byl masivní a na jehož výrobu padlo několik mladých dubů. Seděl v županu a přemýšlel. Na stole měl starý pergamen a brko namočené v inkoustu. Přál si, aby jeho myšlenky byly na papíře, aby byly věčné. Přál si, aby po sobě mohl zanechat něco víc. Aby někteří lidé věděli, že on, starý muž, žil. Ale nevěděl, jak to má udělat. A tak seděl a přemýšlel. Nemohl své myšlenky napsat, nevěděl jak, nikdy předtím to nedělal.

Utíkala pokaždé, když jí někdo projevil jenom trochu lásky. Utíkala, když někdo projevil trochu upřímného zájmu o její maličkost. Utíkala, když ji někdo chtěl pomoci. Utíkala skoro pořád. Utíkala do svého nitra. Utíkala do svých vzdušných zámků. Utíkala do cizích světů. Utíkala vytrvale. Utíkala a párkrát zapomněla kam a proč utíká, ale stejně běžela dál. Utíkala sama před sebou. Utíkala před svým štěstím. Utíkala a myslela si, že takhle je to správné. Utíkala, protože neznala nic jiného.
Najednou začala být z běhu unavená, už nechtěla dále utíkat. Měla od samého běhu puchýře. Tak se zastavila a pohlédla realitě do očí.

"Je hodně vysílená, můj pane. A tohle je její třináctá hostitelka. Sám víte, že se to nestává tak často, aby..." Odmlčel se.
"Dejte ji do sarkofágu." Řekl Ra, nejvyšší vládce soustavy a dodal: "Hathor bude žít. Pokud ne, mělo by ti být jasné, že bude následovat trest za zabití královny."
Mladý Jaffa sklonil zrak.
Ra odešel z místnosti.
Jaffa plaše pohlédl na mladou a krásnou ženu. Mohlo ji být sotva sedmnáct let. Její tělo leželo bezvládně. Na těle měla krev. Hostitelka se evidentně Hathor bránila. Nebo ji však pomoci, její osud byl rozhodnut. Už nebude dále žít. Bude královnou Hathor.

Hawkeye leží na posteli a prohlíží si pohled s velkým sněhulákem. Je to novoroční přání od jeho otce.
Zvuk přilétajících helikoptér.
"Doufám, že jste se pěkně všichni vyspinkali, šťastný Nový rok všem! Strýček Sam se asi doslechl, že tu pořádáme velkou párty, tak nám poslal pár kamarádů. Asi jim bouchla v ruce petarda. Jsou to první letošní. Gratulace vítězům a že jich je! Veškerý personál do akce. Opakuji do akce!" Zahulákal hlas z tlampače.
Hawkeye se ohlédl na Trappera: "Tak se nám zase letos urodilo. Já se jim divím, že si s tím nedají pokoj." Zavrtěl hlavou a posadil se.

Nepřišla se snažit. Nepřišla se zapojit. Přišla jenom nasávat atmosféru a pozorovat.
Zapnul magneťák.
Přišla, protože ji to zajímalo. Přišla se ukázat. Přišla aby zmapovala situaci.
Sedl si naproti ní. Popostrčil si brýle blíže ke konci nosu.
Seděla ve zkroušené poloze na židli. Pravá noha ji visela ve vzduchu. Na zem nedosáhla.
Hleděl na ni a čekal, až promluví.
Oči měla zavřené. Dívala se hluboko do svého nitra.
Nevydržel to a promluvil sám.
Poslouchala ho se zájmem. Měla z něj pocit, že je nervózní.
Přijdete příště, zeptal se jí nakonec.
Seznámili jsme se na psychoterapeutické skupině, problesklo ji hlavou. Romantika.

Věděla, že to co dělá, není správné, že to není zdravé, že ji to nepomáhá, ale stejně si nedala říct. Pořád se k těm myšlenkám a představám vracela. Vzpomínala, vzpomínky upravovala a vyžívala se v tom. Bolelo ji to. Tak konfrontovala představy s realitou. Ale ani to už ji nepomáhalo v tom, aby na něj nemyslela. Aby nevzpomínala na jeho dotek. Na jeho rozechvělý hlas. Aby nechtěla víc. Věděla, že by se měla naučit, že nejsou žádná ale. Ale, to není jednoduché. Každý večer usínala a doufala, že se probudí a ta mučivě-sladká naděje, to doufání v zázrak, bude pryč.

"Ne Bendere, ta je moje. Je poslední v téhle galaxii a ty moc dobře víš, že je mám rád. A vůbec, znal jsem je, když ještě byly živý." Fray rozhořčeně poskakoval kolem svého plechového přítele a snažil se mu vypáčit malinkou plechovku z rukou.
"To jsi až tak starý?" Zeptal se stroze Bender a začal se mu posmívat.
"Jsou prošlé! Podívej, minimální doba spotřeby duben 2001!" Pokusil se ještě Fray.
"A to mě má odradit? Tím lepší budou! A vůbec, taky bys je mohl začít chovat. Co si neuděláš, to nemáš." Řekl Bender a začal z ančoviček vysávat veškerý olej.

Prachovkou otřel stoly v hospodě. Šel k obrazu.
"Tak si říkám, Ludvíku, že dneska bude zase klidný den, ne? Mám pocit, že kdyby sem snad někdo přišel, už bych ani nevěděl, co mu říct. Tak mě v noci napadlo, co kdybych změnil zaměstnání. Víš Ludvíku, ne že by mi tu s tebou bylo špatně, ale chtěl bych zkusit obchod. Třeba s potravinami. Úplně slyším, jak říkáš, že kdybych měl ten obchod, byl by neustále vyjedený. Nic by tam nebylo, ani lidi no. Snědený krám. To zní dobře ne? Co myslíš, Ludvíku, nemám to tu zavřít a zkusit štěstí někde jinde?"

"Myslím, že o nás ví." Promluvil do tmy John. Odpovědělo mu ticho.
"Myslím, že o nás už ví!" Řekl hlasitěji a zavrtěl se pod peřinou. Natočil svou tvář na Sherlocka.
"Ví o nás a tobě je to jedno?!" Zvolal polohlasně John.
Sherlock jen velmi nerad otevřel oči, pohlédl Johnovi do tváře: "kdo?"
"Paní Hudsonová, přece! Neustále slídí kolem tvého pokoje. Zkoumá a přerovnává věci. Myslím, že to tuší. Je nám na stopě a brzy nás odhalí!"
"Drahý Johne, nebuď paranoidní. Té ženě je všechno jedno. Spi už." Políbil jej Sherlock.
V pokoji o patro níž jedna stará paní nespí, poslouchá.

Oblékl tepláky, nazul si papuče, pročísl několik bílých vlasů, usmál se na sebe do zrcadla a vyšel před pokoj. Šel chodbou až do jídelny.
U dveří jej čekala pečovatelka: "pan Pierce! Dobré ráno!"
"Pro vás, slečno, vždycky Hawkeye." Lišácky na ni mrkl. "Už přišla?" Zeptal se ještě.
"Ne, ještě ne." Odpověděla mu pečovatelka.
Česala si vlasy, pak je sepnula sponkou. Obtáhla rty rudou rtěnkou. Poslední pohled do zrcadla před tím, než půjde na snídani. Leginy ladí vzorem k šatovce. Vše jak má být. Odešla z pokoje.
"Margaret! K snídani je prý tavený sýr. Skoro jako ve válce!" usmívá se Hawkeye.

"A teď, když už je po všem, teď budu mít konečně klid, Gandalfe?" Otočil se na svého vysokého přítele Bilbo. V hlase měl naději a v očích touhu. Tu, kterou má člověk po návratu z dlouhé cesty, kdy nejvíce touží po chvilce klidu. Po odpočinku.
Před očima viděl Roklinku. Svůj domov. Svou měkkou postel. Vzpomínal, kdy naposledy někomu zabouchl dveře před očima. Kdy naposledy vařil své oblíbené jídlo. A cítil vůni ranní rosy. A vůni okolních rozkvetlých květin. A ženy, ty krásné ženy.
"Snad ano, snad už teď bude jenom lépe." Řekl Gandalf a zahleděl se do hřejivých slunečních paprsků.

"Kdy konečně navštívíme ten vámi vychvalovaný restaurant na konci vesmíru? Rád bych zapomněl na to, že jsem vlastně od včerejška bezdomovec." Zahlásil Arthur. Ale nikdo z přítomných mu nevěnoval pozornost.
"Mohlo by vás utěšit, že jsme tu vlastně všichni bezdomovci." Otočil se na něj Marvin a pokračoval: "kdyby to někoho zajímalo, jakože nezajímá, tak již zmíněný restaurant jsme navštívili včera. Stalo se totiž něco velmi nepravděpodobného, narazili jsme na časovou smyčku. Přišli jsme o jeden den svého nuzného života tím, že jsme si včera prožili zítřek, co na tom, stejně všichni jednou umřeme. A koho zajímá jedna kapka v oceánu?"

"Profesore, kdy už dorazíme k těm neuronům?"
"Každou chvilku, Globin."
"A opravdu je to v tom mozku tak velkolepé jak se říká, profesore?"
"Ano, Globin, je to řídící centrum celého těla. Mozek musí poslouchat dokonce i srdce!"
Pozor, hlášení všem, prosíme zvyšte množství příchozích cukrů. Opakuji, více cukrů!
"Měli bychom také urychleně předat náš kyslík, aby mohl mozek lépe pracovat. Globin, podívej se, zrovna axonem běží posel. Ten nosí zprávy až do jádra neuronu, kde se informace zpracují."
"Takže tam my asi nepůjdeme, že profesore?"
"Máš pravdu, Globin, blíž půjde už jenom náš kyslík. Podívej, jak krásně letí, jako peříčko."

*Mladík praštil pěstí do masivního bukového stolu v jednom zapadlém hostinci.*
"A to teda nene, Stannis je jediný právoplatný následník trůnu! A je jediný, kterého budu poslouchat a ctít!"
"Mluvíte velmi odvážně, mladý muži, obzvláště v dnešní době. V době nepokojů a bojů, které nemají vítězů." Pravil velmi klidně postarší muž a zamžoural přitom skrz světlo svíčky, aby aspoň na chvíli zahlédl tu jiskru v mladíkových očích.
"Ale vždyť je to pravda! Nevím, proč jsou všichni tolik slepí!"
"Přehlížíte fakta mladý příteli, co ty čtyři tisíce mrtvých? To je vysoká cena pro nic. Ano, zkusí to znovu, ale k čemu?"

Bojím se,
když v noci se blýská.
Bojím se,
když osoba blízká odchází.
To pak přichází noc. A můry noční,
ty jsou zlé, jsou kruté a přímo lační,
po duši mé. Když přijde noc,
tak často sním a je toho moc.
Bojím se,
když v noci spím sama.
Bojím se,
když přichází stín.
To usnulo slunce a není už jasné,
zda vysvitne zítra či radši zhasne.
Tma totiž sytí a sytí hodně,
a důvod k bytí, ukryl se na dně,
a ukryl se umě.
Bojím se,
když jsem tady na slunci sama.
Bojím se,
když jsi tam ve tmě sám.

Černá perla brázdila oceán. Rozrážela mořskou vodu, vytvářela vlnky. Skoro až letěla skrz pustou vodní hladinu. Jack byl spokojen, už pár dní šlo vše bez problémů.
Z podpalubí vyšla celá mokrá Elizabeth. Jack zanechal kormidlo a přitočil se k ní.
"Krásně voníš," zašeptal jí do ucha, "a ty šaty jsou nové, že?"
"Ne, ale vylila se na mne celá láhev rumu. Aspoň nemusím prát, ber to jako přírodní aviváž."
"Jej, taková škoda. Co s tím uděláme?" zeptal se tajemně Jack.
"No, mohl by ses naučit řídit ohleduplněji..." koketně zamrkala Elizabeth.
"Ne, mám lepší nápad, kočičko." řekl a lehce ji políbil.

Prochází lesem. Všude květiny, motýlci a mech.
"Kam jdeš?" Ozvalo se za jejími zády.
Karkulka nadskočila. Lekla se a ztuhla na místě.
"Ptám se, kam jdeš, děvenko?" Znovu se zeptal velký šedý tvor za jejími zády.
"K babičce." Odpověděla nejistě Karkulka.
"A co neseš dobrého v tom košíčku?" Zeptal se vlk a přiblížil se, aby si mohl ke košíčku přivonět.
V tu samou chvíli ale Karkulka vytáhla z kapsy paralyzér a použila jej na vlka.
Nečekal to. Vykvikl a vydal se na útěk.
"Maminka měla pravdu, je to vážně super udělátko." Rozverně si poskočila Karkulka a rozběhla se k babičce.

"Mám pro tebe připraveného něco speciálního," zavrněl Christian.
"Moc jsi zlobila. Byla jsi zlá." Říká a nasazuje své nově získané subince roubík: "Od tohoto okamžiku nesmíš mluvit. Ani křičet. Nikdo tě neuslyší."
Ruce už měla svázané. To bylo to první, co udělal. Ona ho obdivně a dychtivě pozoruje. Těší se na to. Těší se něj. Na okamžik vzhlédla k jeho očím.
"Hmm, oči. Nebudeš se ani dívat." Oznámil jí stroze a zavázal jí oči šátkem.
Pak se na ni podíval, naklonil hlavu a řekl: "Něco tomu chybí. Mozart se ti líbil, že?" Nasadil jí sluchátka a ohnul se pro důtku.

Nohy mu těžkly s každým krokem blíž k bráně. Projít skrz? Nepředstavitelné! Brána mu ji neuvěřitelně připomínala. Vzpomínal, jak pro to, aby ji spatřil překonával vzdálenost miliard světelných let. Jak pro to, aby mohl být chvilku s ní, cestoval přes půlku galaxie. A ona teď není. Připadal si tak zbytečný jako rozpadlý slaměný panák v poli tuřínů. A připadal si úplně stejně rozpadle. Rozbitě. Mrtvě. Nejradši by si to s ní vyměnil. Chtěl by být mrtvý, jen aby ona mohla zase žít.
"Sha're, má drahá ženo, chybíš mi."
"Danieli, jste v pořádku? Potřebujeme vás. Musíme už jít." řekla tiše Carterová.

"No tak, Jean, udělej to..." řekla rozrušeně Storm.
Jean se na ni podívala s úsměvem na rtech. Nechtělo se jí do toho, oč ji Storm žádala. Nechtělo se ji jí číst myšlenky. Bylo to jedno z prvních pravidel, které si určily hned zpočátku. A teď to měla porušit?
"Jean, prosím! Nedokážu to říct, ale chci, abys to věděla..." zaprosila Storm.
Jean váhá, ale nechce Storm zklamat. Miluje její odvahu. Její vášeň a nadšení.
Tak pro ni překročila své hranice.
Vzala její tvář do dlaní, zastrčila jí pramínek vlasů za ucho a pak špitla: "Děkuji." Nato ji vášnivě a vděčně políbila.

"Kryťáčku, co to je?"
"To je uklizený pokoj, pane. Dovolil jsem si tu trošku poklidit. Ale ke koši s vaším špinavým prádlem jsem se ještě nedovážil přiblížit blíž než na 2 metry, pane. Nebojte se, časem se překonám."
"Kryťáčku! To jsem ale zrovna nemyslel. To probereme potom, ale nejdřív mi prosím řekni, co je zase tohle?"
"Myslíte ty záclonky, pane? Nelíbí se vám? Můžu je vyměnit, mám je ještě v jiné barvě!"
"Ani to jsem nemyslel. Vysvětli mi prosím, co mi to leží v posteli?"
"Pane Dave, to je Eddie, masožravka ze Zelené planety. Chtěl si dát po obědě dvacet."

"Hawkey, Hawkey, vzbuď se!" zatřásl s ním Trapper.
"Co je? Co se děje?" zavrčel rozespale Hawkeye.
"Poslouchej!"
"Co...cože? Děláš si srandu? No to je..." Hawkeye se široce usmívá.
"...hrozný, že?" doplnil jej Trapper.
"Jako by tu válku přesunuli přímo do Bažiny!"
"Myslím, že tu máme korejského špióna v podobě cvičeného medvídka!"
"Hehe. Právě nad námi prolétá korejská letka a pozemní útok vedou ti medvědi, slyšíš?"
"Hawkey, neměli bychom vzbudit Margaret? Ať si to taky poslechne?"
"Trappe, vždyť ona to musí mít z první ruky! Přímo do ucha!"
Časem.
"Franku, přestaň chrápat. Chceme už spát. No ták! Psssst!" zamlaskali unisono.

Mlátička na obilí pracovala na plné obrátky. Byl ideální den na mletí obilí. Vilém to věděl. A věděl to i Vilémův otec, který se proto už před obědem vypravil do města.
Vilém zbyl na práci sám. Pracoval monotónně a neúnavně. Na jeho mužných pažích se mísil pot a mouka. Voněl po obilí.
Nevšiml si, že jej notnou chvíli někdo pozoruje při práci. Že jej někdo svléká pohledem. Představuje si jeho krásné mladé tělo. Že v duchu hladí jeho bříško. Že jej líbá v podbřišku a pak o něco níž.
Nevěděl, že je to ten, který ví, jak vypadá pod oblečením.

Do ticha se ozvalo hrdelním hlasem: "Dave Listere, já jsem duch jazyka a vzdělanosti a přišel jsem se ti pomstít za všechna fujky slovíčka, jež jsi užíval během svého života. A hlavně za ta, co jsi řekl nebohému a všemi milovanému Arnoldu Rimmerovi! Měl by ses mu omluvit!"
"Neotravuj Rimmere, nevidíš, že mám práci?"
"V čem to spočívá tentokrát? Listováním posledního porno časopisu ve vesmíru, nebo snad dodali do automatu nové sušenky a tys mi je právě vyžral? Mimochodem, půjčíš mi ten časopis?"
"Zvážím to. Hm, ne."
"Ale..."
"...ale mohu ti zahrát píseň, co jsem složil pro Kochanskou."
Začal zpívat.

Kůň si odfrkl. Nesouhlasně pohodil hlavou na protest proti jezdcovu úderu bičem přímo do slabin.
Theon před dvěma dny opustil Zimohrad a nyní mířil předat poselství Noční hlídce na Zeď. Ramsay měl totiž další plán pro expanzi, pro to, aby se zavděčil svému otci, siru Boltonovi. Dozvěděl se, že Divocí překonali Zeď, a také jaké problémy nyní mají. Ideální toho využít. A kdo jiný by měl jednat s Jonem Snowem než jeho skoro-bratr z dětství, Theon?
Jel dva dny a dvě noci pláněmi pokrytými sněhem. Míjel zasněžené lesy, které spaly zimním spánkem, zasněžené domy a kouř z komínů. Byl blízko.

"Padmé je mrtvá, můj pane. Zabil jste ji vy sám," pravil poskok. V tu chvíli jej možná ani nenapadlo, co vše by mu mohl Darth Vader udělat, když mu sděluje takovou zprávu.
Darth Vader zuřil. Tato zpráva jej zabolela. Pronikla do zbytků jeho duše. Přímo do nitra a zabila to poslední. Zabila naději.
Darth Vader křičí ve svých myšlenkách. Křičí a úpí pro svou mrtvou lásku.
Měls mlčet, ty malý zmetku! Vypíchl bych ti za to oči! Budeš trpět, jak trpím já!
Na hlas ale řek jenom: "Někde se tedy stala chyba. Nějaká záludná intervenující proměnná ovlivnila mé výpočty. Překvapivé."

Ať se nedívá. Snad se nedívá! Že se nedívá? Sakra, dívá se!
*Stydlivě sklopil zrak*
Luke k němu přistoupil a vzal jeho obličej do dlaní.
„Hane, to je poprvé co jsi upřímně řekl, co cítíš. Za to se nemusíš stydět. Rozhodně nejsi v mých očích o nic menší chlap než před tím. Právě naopak.“
*Laskavě se usmál*
„Zrovna ty máš co říkat“ zavrčel Han směrem ke špičkám svých zničených bot.
„Vlastně, už na tom stejně asi nezáleží,“ pokračoval Han a konečně se podíval Lukovi do očí. To co viděl, však předčilo veškeré jeho očekávání.
Bylo tam bezbřehé přijetí a láska.

Upřeně na ni hleděl. Nechápal ji. Nechápal, proč ho chce. Proč se s ním baví. Proč se na něj dívá. Nechápal, proč už dávno neodešla. Proč se nezačala bavit s někým jiným. Nechápal, proč zrovna jeho si vybrala, aby ho jak ona říká: "zvedla ze dna a on začal žít". Nechápal, proč zrovna ona by mu měla či mohla pomoci. Jakkoli pomoci. Nedokázal si představit, že by mohla udělat cokoli, co by mu pomohlo. Že by mohla říct něco, co by změnilo jeho život. A stejně tam s ní seděl. Upřeně hleděl do jejích hnědých očí a neodešel. Nechtěl odejít.

"Nikam se mi nechce, Pájo. Co kdybychom dnes zůstali v peřinách?" špitl Pájovi do ouška Jája. Rozverně vzal Pájův ušní lalůček do zubů a dýchl mu do ucha.
"Jájo, Jájo, jako bys zapomněl, co nám stále říká děda Lebeda..." oponoval Pája a otočil se k němu čelem.
"Když já bych chtěl ještě pár chvilek s tebou. Tady. Pod dekou. Za kamny. V teple. Nechci ještě vstávat. Ne dnes, chci ještě chvilku snít..." zavrněl Jája a už schovává svou hlavu pod peřinu.
"Ranní ptáče dál..." nedořekl Pája
"...ty jsi mi ale ptáček." odhodil peřinu Jája a vesele se na Páju vrhl.