Moje články

Plameny stoupaly k nebesům a vzduch se zabarvoval do černa.
Spálily stovky myšlenek. Umlčely stovky nepohodlných.
Víru však nikdy zničit nemohly.

Krok.
Nic nemá smysl.
Otevření dveří.
Ale pokud tu máme všichni zdechnout.
V jedné ruce pevně sevřený dopis od rodiny a zbraň v druhé.
Tak alespoň ne sami!
Prásk.

Cesta byla nekonečná. Nohy bolely a svaly naříkaly. Lidé padali. Jedinou skutečnou motivací byly výstřely ozývající se v dáli za nimi. A občas si říkala, jestli by přece jenom nebylo lepší zůstat na místě a počkat si na ně.

Přišel uprostřed modlitby.
Přišel, aby se někteří jiní už nikdy nevrátili.

Dveře se za ním ještě ani nestihly zavřít, když na něj Rachel vrhla zářivý úsměv.
Vyhráli.
Světlo.
Tma.
Mince se otáčela.
Zářivě zlatá barva vrhala odlesky na přední sklo.
Temná strana všechno světlo pohlcovala.
...Tma.
Viděl davy shromážděné na náměstí. Billboardy, nápisy, hesla.
Přání.
Byl pevně odhodlaný splnit jejich sny.
Oheň za zády mu dodával pocit zadostiučinění.
Levá strana obličeje nepříjemně pálila.
Usmíval se.
Polibky a sliby splývaly v jedno.
Nenaplněná budoucnost leptala duši zevnitř.
Harvey Dent byl člověkem, který měl změnit budoucnost. Měl se z něj stát milující manžel i otec, hrdina města Gothamu.
Harvey Dent byl zlomený muž.

Padal sníh.
Vločka za vločkou.
Jedna spadne na zmrzlou půdu a zůstane tam až do jara.
Druhá roztaje při prvním kontaktu s jabloní.
Náhoda.
Stejná jako řídí i životy lidí.
Její.
Jako ta vločka mohla dopadnout o kousek vedle a vše by bylo zcela jiné.
Beton.
Tráva.
Hlína.
Okap.
Španělsko.
Obchod.
Sklad.
Nizozemí.
Lepší.
Horší.
Jiné.
Někde uvnitř cítila nejasný tlak, neviditelný provázek táhnoucí její vyčerpanou duši zpět v čase. Do období loňského sněhu, loňských vztahů, loňského smíchu, loňského teď.
Nemohla.
Snad ani nechtěla.
Přesto tlak nezmizel; sílil.
Jako by se ta vločka drala proti větru, proti neúprosným pravidlům náhody.

Bez zájmu sledoval počínání svého otce.
Dlouhé hodiny smlouvání vyvrcholily v koupi dvou tuctů lahví.
Pak následovaly další nudné domluvy na druhé straně města.
A znovu.
S každým novým slovem, s každým cinknutím láhve začínal být netrpělivější. K čemu to všechno bylo? Jenom aby mohli vlastnit hromadu služebných a pořádat hostiny pro okolní šlechtu? Opíjet se a prohýřit celou noc, jenom aby další den znovu promarnili dohadováním se o ceně?
Mladý Ganoes nevrle kopl do dlažební kostky.
Tehdy se rozhodl odejít, prožít užitečnější život než jeho otec.
Až o mnoho let později jej napadlo, kolik lidí tímto rozhodnutím zranil.
Změnil.

Zasněně stál před vysokou budovou. První kapky blížícího se deště mu stékaly po kabátu, několik procházejících mu věnovalo zvláštní pohled.
Nic z toho neviděl.
Před jeho očima stálo jeviště, jednoduché dřevěné pódium s několika málo rekvizitami. Pod ním, někde tam vepředu, seděl otec a pyšně se usmíval. Doteď si pamatoval jeho výraz, když jej poprvé spatřil hrát v jedné zapadlé hospodě u nich ve městě. O kousek vedle seděla tmavovlasá žena, jeho manželka. Vždy přítomná, vždy pevná.
Slzy se míchaly s deštěm.
Někdo do něj nevybíravě strčil.
Pak už za zády slyšel jenom nadávky spojené s bezduchými výhrůžkami.
A smích.

"You look depressed."
Překvapeně vzhlédla ze stolu, kam si položila hlavu.
"Me? Depressed? Never."
"Are you?" Bulhar se zeptal vážně.
Ona odpověděla s úsměvem, který všechny ty starosti aspoň trošku zlehčil.
"One second-" Rumun přikročil až k ní a prsty ve špinavých rukavicích jí manuálně zvedl koutky.
Skladem se rozlehl pobavený smích. Všechna ta nahromaděná úzkost z posledních týdnů na pár vteřin zmizela.
"Smile a little bit!"
Věnovala postaršímu pánovi úsměv, který vymazal zamračené vrásky.
To byly chvíle, kdy celý svět nevypadal tak složitě, její problémy nebyly vlastně vůbec důležité a ona díky tomu mohla volně dýchat.
Pak přišlo vystřízlivění.

Když zavřel oči, téměř mohl předstírat, že se v čase posunul několik let nazpět a stojí na mnohem menším stage v jednom z mnoha zapadlých klubů.
Tam se kdysi naučil ovládat dav pod pódiem; teď to zručně zužitkoval.
Pak oči otevřel. A na tváři mu stále zářil radostný úsměv, všemi šesti členy opětovaný. Každému z nich věnoval krátký pohled, protože důležitost malých gest se naučil tím nejtěžším způsobem; odchodem svých drahých.
Náhle si byl jistý, že všechna ta zklamání, která na své cestě prožil, vedla k tomuto jednomu okamžiku, k této jedné skupině.
A věděl, že tentokrát se to podaří.

Miloval Pesach, svátek patřící jenom jim. Přesto se však neubránil závisti, když uslyšel všechny děti chlubit se, jaký mazanec letos doma měly.
Maminka mu vysvětlovala, že by měl být na svoji rozdílnost hrdý.
Jak těžké je však být hrdý, když jeho dílo jako jediného ze třídy nepověsí na výstavu, protože je to podle nich jen prostá mazanice? Když musí jít dlouhé kilometry pěšky, protože jej řidič autobusu odmítl svézt? Nebo když se jednou uprostřed noci vzbudí za zvuků tříštícího se skla jejich malého obchůdku?
Malý kluk, pocházející z jiného národa než ostatní, kouká z okna vlaku.
Konečně je mezi svými.

Byla si jistá, že se její hlas roznesl až k vojákům stojícím několik desítek metrů od ní.
Nepoznávala jej.
Rozkazy zazněly jasně a zřetelně.
Netušila, kdy se ona naučila rozkazovat tisícům.
Ani to, kdy se ty příkazy staly důvodem pro smrt. Ničení, krveprolití, zkázu.
Proč jí při těch slovech na tváři hraje úsměv?
Když se rozhodla postarat o dívenku s nešťastným osudem, pevně věřila, že její svěřenkyně bude mít všechny ty možnosti, které jí samotné byly životem odepřeny.
Proto jí dala své vlastní jméno.
To bylo její rozhodnutí.
Pak jednou procitla s nepříjemným pocitem, že zapomněla něco důležitého.
Nepoznávala se.

Podzimní vítr lehce překoná všechny tři vrstvy oblečení. Pravděpodobně by jich překonal i deset, a to včetně skafandru, pomyslí si hořce při dalším poryvu.
"Ještě dvě minuty a bude tu místo mě ledová socha," postěžuje si nahlas kluk vedle.
Usměje se.
"Ještě, že ledové sochy nemají zakázán vstup do autobusu..." odtuší.
"Ale já bych pak určitě přimrzl k sedačce a stal by se ze mě takový bludný Holanďan."
"V Brně," zapochybovala.
"V autobuse," přisvědčil.
Dalších šest minut strávili v příjemné konverzaci.
Pak autobus přijel.
Snad kdyby měl ještě pár minut zpoždění, mohlo to něco znamenat.
Takhle zůstalo jenom rychlé rozloučení.

Lostara Yil nedokázala odtrhnout zrak od svěšených ramen pobočnice Tavore. Nic z jejího postoje nenasvědčovalo faktu, že právě probodla srdce celého povstání a zastavila další boje téměř bez ztrát.
Zabila svoji vlastní sestru.
Věděla to snad?
Lostara mírně zavrtěla hlavou; neměla jak. A bylo to tak nejlepší.
Snad právě pro onu nevědomost, snad protože pobočnice nad tímto faktem plakat nemohla, začaly jí samotné z očí téct slzy.
Jedna pro rozbitou rodinu.
Druhá pro ztracené sourozence, kteří stáli každý na zcela jiné straně.
Třetí pro jejich vzájemnou lásku.
Lostara Yil se beze slova vydala za mizející postavou.
A slzy padaly dál.

"Ne, ne, to nemůže! Z čeho pak bude všechno platit?" ozval se pohoršeně Primus, zlostí vyskočiv z pohodlného křesla.
"Jo. Víno, ženy... to něco stojí," přisadil si, ačkoliv mnohem mírněji, Tertius ze svého místa na široké posteli.
"Měl by prostě sebrat královské vojsko a vytáhnout za těma vidlákama," zašklebil se nespokojeně Septimus.
"To by ale nějaké vojsko musel mít..." poznamenal, věcně jako vždy, Secundus.
"Tak ať si ho vytvoří! Vezme pár chlapů, slíbí trochu drancování a hned bude mít plno!" rozčileně se sedmý syn nevzdával svého původního nápadu.
"Snižte daně o deset procent!" rozkázal namísto toho Tristran.
Sedmero duchů zaúpělo.

Ruku v ruce došli na pomalu se svažující hráz u vesnického potoka. Voda jiskřivě zvonila a sem tam se na ně usmála v podobě hravé vlnky. Na hladině se odrážel svit měsíce.
Lehli si do trávy.
Okamžitě jí automaticky obmotal ruce kolem pasu a v odpověď dostal spokojený úsměv.
Uklidňující ticho rušil jenom šepot vody, chvílemi doplněný o jeho sladká slovíčka a její následný smích.
Dívčiny modré oči se náhle rozzářily. "Dívej, padá hvězda, něco si rychle přej!"
Mladíkovy modré oči se naopak rozšířily děsivým poznáním. "Vždyť to není hvězda, ale letadlo. A padá přímo na nás!"
Vlnky rozverně zamávaly.

Dveře se za ním ještě ani nestihly zavřít, když na něj Rachel vrhla zářivý úsměv.
Vyhráli.
Světlo.
Tma.
Mince se otáčela.
Zářivě zlatá barva vrhala odlesky na přední sklo.
Temná strana všechno světlo pohlcovala.
...Tma.
Viděl davy shromážděné na náměstí. Billboardy, nápisy, hesla.
Přání.
Byl pevně odhodlaný splnit jejich sny.
Oheň za zády mu dodával pocit zadostiučinění.
Levá strana obličeje nepříjemně pálila.
Usmíval se.
Polibky a sliby splývaly v jedno.
Nenaplněná budoucnost leptala duši zevnitř.
Harvey Dent byl člověkem, který měl změnit budoucnost. Měl se z něj stát milující manžel i otec, hrdina města Gothamu.
Harvey Dent byl zlomený muž.

Nikdy nebyl zvídavým dítětem. Co si pamatoval, odpovědi na většinu otázek začínajících slovem "proč" byly tak jednoduché, že nestálo zato vůbec je vyslovovat.
Přesto však vždy rozuměl, v jeho hlavě byla realita pomyslným puzzlem, kde každý jeden kousek zapadal do dalšího.
To vše se změnilo s jejím příchodem.
Nejprve se pokoušel najít logické pravidla v jejím chování, hledal opakující se vzory, které do té chvíle fungovaly v celém jeho životě.
Neuspěl.
Potom se pokusil najít totéž ve svém vlastním chování a s překvapením zjistil, že to se zdánlivě nepochopitelně změnilo.
Až časem pochopil, že logické vysvětlení není vždy tím nejdůležitějším.

Stojím před dveřmi a tluču.
Už zase.
Posté?
Víckrát.
Metafyzická brána reality přede mnou se ani nehne. Tisíckrát hozené „proč“ mi deseti tisíckrát vrátí zpět a vysměje se mi do obličeje.
Bolí mě hlava, kterou mlátím do neexistující brány.
Není tu. Je tu.
Poznám vůbec, když mi odpoví?
A co vlastně?
Vrhám se po imaginárních vratech a se slzami v očích letím zpět.
Nezvládám to.
Vzdám to?
Odejdu?
Zlomeně se otáčím a vracím se. Do reality? Možná.
Plížím se pryč.
Pokolikáté? Po sto tisícé?
Přijdu znovu. Po milionté a ještě jednou. Znovu budu stát před bránou a tlouct. A jednou...

Pamatovala si dobu, kdy ji pár rozhněvaných slov dokázalo zahnat do bezpečí jejího pokoje, pod tlustou deku s tygřím vzorem.
Dnes se namísto toho napřímila v ramenou a ukázala celému světu široký úsměv. V odpověď na hrubá slova úsměv zjemněl, ze rtů lehce splynuly smířlivé věty.
A přestože je to neumlčelo, jejich následné urážky a otrávené protáčení očí už nedokázaly zranit, protože ona měla svoji hodnotu ukrytou jinde než v jejich pohledech či gestech. Nic z toho nebylo důležité; záleželo jenom na její odpovědi, jejím úsměvu.
Ten nakonec dosáhl až k očím.
Naučila se bojovat proti světu svým vlastním způsobem.

Felisín byla ze tří sourozenců vždy ta nejpřístupnější.
Pak ji opustil bratr. Křivda v očích rodičů vzplála naplno při zprávě, že opustil je všechny, celou říši.
Sestra, vždy tak vzdálená a přesto ochranitelská, začala pomalu mizet, až se jednou nevrátila vůbec.
A pak přišli pro ni.
Lidé, které znala celý život, ji jeden po druhém opouštěli uprostřed zkrvavené ulice.
Ona však přesto toužila po blízké osobě, objetí a později aspoň chtíči v očích mužů.
Tak přišel Beneth.
Tak přišla durhang.
Až při pochodu přes rozžhavenou poušť pochopila. A vytvořila pevný kruh okolo své poničené duše, stejý jako Smršť na Raraku.

Mlha v jejích očích pomalu ustupovala polednímu slunci zářícímu skrz rozbité sklo. Místnost znovu získala původní tvar, na čtyřech zdech se nejistě formovaly nesčetněkrát přestříkané graffiti, deka pod ztěžklým tělem škrábala o nekonečnými vpichy poničenou kůži.
A mezi nohama se začínala probouzet tupá bolest.
Hlavou jí problesklo tisíce otázek, ona je však všechny vytěsnila. Nechtěla přemýšlet o budoucnosti, protože starost rodičů o její budoucnost ji nakonec vyhnala z domu.
Zavřela oči.
Mnohem později, když spěchala z první práce do druhé a dumala nad nejlepší školou pro svého dvouletého syna, vzpomínala na ten okamžik jako na chvíli, kdy život dostal smysl.

Ne, to ne! Nemohla to být pravda!
Pak se podívala na Benjaminův vážný výraz, na zoufalství v jeho tmavých očích, a všechno to na ni naráz spadlo.
Boxera odváží na smrt.
Na smrt.
Ne!
Napjala své staré svaly, opotřebované klouby zapraskaly, jak na ně vyvinula příliš velký tlak. Zoufale začala volat jméno svého druha, toho hloupoučkého koně, co každý den pracoval do setmění.
Kára nabírala na rychlosti.
Rozum jí říkal, že ji nemůže dostihnout, že se nemá ani snažit.
Pak se ale zevnitř vynořila Boxerova hlava.
Jenomže jeho boj dostat se ze zavřené káry byl stejně zbytečný jako její běh.

Nespokojeně sledoval, jak Boxer s předstíranou lehkostí nosí nové a nové kameny. Levé zadní kopyto mu nepřestávalo krvácet - jak by taky mohlo, když jej pořád takhle zatěžoval? - a na to přední zase viditelně kulhal. Kameny na jeho hřbetě se zdály pomalu větší, než byl on sám.
A přesto nepřestával.
Benjamin si povzdechl.
Přál si něco udělat. Klidně ho třeba praštit po hlavě, aby se konečně vzpamatoval. Aby si uvědomil, že nový mlýn není hodný toho, aby se on udřel k smrti.
Jak výstižné jeho myšlenky byly si uvědomil až když viděl odjíždějící káru s velkým nápisem "Koňský řezník a klihař".

Stín zakryl modř jejích očí jako se bezmračná obloha zatahuje před blížící se bouří. Dech se zrychloval, zatímco mozek naopak přestával fungovat - každý zvuk, každý dotek, každé uklidňující slovo k ní doléhalo jako by z dálky, zamlžené a nejasné.
Mysl se topila ve stínech.
Pochybnosti, strach, nejistota.
Bojovaly ve tvaru neprůhledných temných figur; ladné pohyby tanečníků v rytmu neslyšitelné hudby - anebo hudbou bylo to hučení v uších? - se doplňovaly s ostrými výpady, které cítila v podobě palčivé bolesti po celém těle.
Chtěla pryč.
Potřebovala světlo, které by zahnalo stíny.
Místo toho však přišel jenom další výpad následovaný jejím zlomeným vzlykem.

Odtrhla pohled od spokojeně přežvykujících spolužaček, avšak kniha v jejích rukou byla zoufale nezáživná; mysl se nakonec vždy zatoulala ke křupavému dalamánku nebo višňové kapse.
Ta vůně ji dováděla k šílenství.
Sevřela list, který právě otočila, přestože si z celé stránky pamatovala jenom dvě slova - "kobliha" a "jídelna".
Nepodlehne, zapřísahala se v duchu.
Zakručení v břiše jako by jí to chtělo potvrdit. Anebo vyvrátit?
Pohled upřela na hodiny. Už jenom sedm minut a bude hodina.
Skončí spokojené přežvykování, vůně právě upečeného pečiva vymizí, její žaludek se uklidní.
A ona bude moct spokojeně konstatovat, že znovu porazila nenáviděného nepřítele; své tělo.

"Věříš mně?" zeptal se jí těsně předtím, než ji poprvé políbil a z učitele se stal milencem. Přestože v tu chvíli nedokázala odpovědět, příliš zmatená, příliš roztěkaná, druhý den si se svítáním uvědomila, že ano, věří.
"Věř mi," uklidňoval ji tu noc, kdy mu s pláčem vpadla do náruče a oznámila novinu, která měla být šťastná, ale okolnosti a společnost ji obrátily v hořké slzy. Rukou si tehdy ochranitelsky držela zatím ploché břicho a tiše mu slibovala, že věří.
Upřeně sledovala ruku nataženou přes temnou propast.
Vybavily se jí všechny společné momenty a ona se usmála.
Věří mu.
A skočila.

Zdálo se mu o mořském vzduchu. Hvízdal mu kolem uší, cuchal už tak dost zacuchané vlasy a tahal za oblečení. Houpavý pohyb mu vykouzlil na rtech úsměv, vlnky skotačící na mořské hladině vrátily zářivou jiskru do jinak matných očí.
Úsměv i jiskra pohasly s příchodem rána.
Postel byla příliš měkká, pohodlná. Vzduch příliš čistý, bez štípavé soli zvláštně jemný.
Věděl, že takhle je to správně.
Moře by mělo být přenecháno nové generaci, novým snům. Nová dobrodružství čekala na své strůjce.
Přesto však zavřel oči a nechal se pohltit představami.
Jenom na pár minut, než se ocitne zpět ve své kleci.