Moje články

„Co že potřebuješ?“
„Vtip, Crowley.“
„Panu strážnému andělovi už asi hodně teče do bot, když přišel pro pomoc za mnou.“
„Crowley! Když ji nerozesměje, setnou mu hlavu.“
„Tak ať to nezkouší!“
„Ale on ji miluje.“
„Ach ta láska. Že jsi to ty: Šli dva a prostřední upad.“
„A to má být vtipné?“
„Nejlepší, co znám.“
~
„Jsem ti vděčný, ale vážně nechápu, čemu se smála.“
„A ty sis myslel, že jsem ti vrazil kudlu do zad.“
„Ne… dobře, myslel, ale byl to opravdu špatný vtip.“
Byl to naprosto příšerný vtip. Však taky musel Crowley princeznu podplatit briliantovými náušnicemi, aby se zasmála.

„Dobře, dobře,“ vzdal se Crowley. „Platím večeři.“
Azirafal se samolibě usmál. Samozřejmě, že vždy bylo skvělé pomoci zachránit nesmrtelnou duši, ale zachránit duši a vyhrát sázku…
„Jak se ti to ale povedlo?“ pokračoval Crowley, „Už jsem ho měl skoro v kapse. Podstrčil jsem mu důkazy, zasel jsem pochybnost… Taková krásná úvaha – planety se nepohybují po dokonale kruhových drahách, nejsou tedy stvořeny dokonale. A jestliže stvoření není dokonalé, nemůže být dokonalý ani stvořitel. Proč ho to nepřipravilo o víru?“
„Crowley, Crowley,“ pokýval vševědoucně hlavou Azirafal. „Měl jsi dávat pozor, když On tvořil Sluneční soustavu. A nebo se alespoň naučit pořádně počítat.“

"Představ si, že stojíš na lyžích!" zakřičel na ni Lucas.
Pinky napadlo, že tohle je možná poslední, co uslyší. Hustá hmota protkaná jemnými vlákny se jí zavřela nad hlavou. Pevně stiskla víčka, ale stejně cítila, jak se jí houby derou do očí. Do uší. Do nosu.
Představila si svah pod nohama. Myšlenky se uvedly do pohybu. Přepnuly se. Je na lyžích. Nachází řešení dřív, než stihne přemýšlet. Ví, jak přežít. Je to o dost jednodušší než telefonovat.
Vlákna se jí dostávají pod kůži. Do krevního řečiště.
Kdoví jak dlouho už drží na živu hloupou, bázlivou Pinky. Zvládne velet pitomým houbám.

Zvedl oči k nebi a ono mlčelo. Prázdno se táhlo hluboko do vesmíru. Samota se mu snažila dostat z těla a vylétnout hledat, co ztratil. Skrz maso a kůži. Vypalovala mu oči zevnitř.
Přál si, aby jiní zažívali to samé. Aby jí vlastními nehty museli vyškrábat cestu skrz kůži. Nebo proříznout krásným lesklým nožem. To by je naučilo ho chápat. Nebo alespoň křičet hlasitěji než on.
Azirafal se probudil se zpoceným čelem. Otevřel oči do daleko méně osamělé tmy. Nenáviděl sen o Pádu. Nutil ho mít soucit s bytostmi pekelnými. Nebo alespoň uvařit Crowleymu horkou čokoládu. S chili a tequilou.

Nespočetné eony věků - den první
- Důsledně se vyhýbal špatné společnosti
Stvoření lidstva - den po prvotním hříchu
- Ostraha v rajské zahradě (propuštěn za ztrátu ohnivého meče)
Stvoření - 33 n. l.
- Zapomněl zavřít vodu
- Vynález komparativní lingvistiky (zhruba týden po pádu Babylonské věže)
- Udělena přísná důtka za prohlášení, že zabít kvůli dvěma městům celé moře je nefér
- Autorství knihy „100 + 1 rychlý a chutný recept z many“ (na žebříčku bestsellerů téměř čtyřicet let)
- Instruktor hry na trubku (kurz ukončen ze seismologických důvodů)
- Instruktor hry na lyru a základů poezie
- Instruktor ohnivé kaligrafie se zvláštním důrazem na výzdobu interiérů
- Strážný anděl Briana Kohna

Temný pohled ji spaloval jako oheň. Představila jeho ruce… nejen ruce…
„Dáváš mi svou vůli, své srdce, své tělo… tohle je ale pitomost…”
„Ano, můj pane,” vyhrkla. Snad si to nerozmyslí.
„Kdybys věděla, co chci…” zvedl obočí tak vysoko, že vykouklo nad rámečkem černých brýlí.
Odolala pokušení radostně zatleskat. Doufala v něco hodně zvráceného.
„Odevzdej se temnotě a staň se hříčkou mých přání,” zarecitoval.
„Ano, jsem celá tvoje! Rozkazuj, pane.”
~
„Tys ho sehnal,” zaradoval se Azirafal. „Snažil jsem se ten recept dostat už z její praprababičky.”
Crowley se samolibě usmál. Technicky vzato to nebyla smlouva s ďáblem. Jen inspirace literaturou.

Kousky nebe vypadají jako očouzený střep. Na zem spadnou tak dva tři za tisíciletí. Azirafal je sbíral. Pro případ, že by se někdy mohly hodit.
Využil je ke konci padesátého sedmého století (od stvoření světa). Stálo ho to nepříjemné jednání s majitelem továrny na módní doplňky, který prohlašoval cosi o „zpovykanejch teplouších” tak dlouho, až Azirafal spáchal dobrý skutek a opatřil jeho sekretářce (která jediná věděla, jak firma funguje) životní lásku.
Crowley z nich byl samozřejmě nadšený. Zrcadlové brýle miloval a skrz tyhle na něj nemohly vidět ani duchovní bytosti. Příliš nadšený. Možná se mu po nebi přece jen stýskalo.

Někomu prý na jednom rameni sedí anděl, který ho podporuje v dobrých činech, a na druhém ďábel, co svádí ke špatnostem. Ona měla Azirafala s Crowleym, kteří se zásadně shodli.
Například o svaťáku se rozhodovala, jestli vyrazí na koncert nebo se ještě chvilku bude učit. Skončila v posteli s novým Ecem, který měl skoro tisíc stran a ani nebyl v povinné literatuře.
Teď se ti dva objevili zas. Zrovna když přemýšlela jestli půjde na rande s Tomem - lékařem s vlastní neziskovkou - nebo s Trashem - metalistou s vlastní kapelou. Okamžitě jí bylo jasné, že skončí s Filipem - knihovníkem s vlastním foodblogem.

Lorem ipsum dolor sit amet, vel vidit libris ex, eu nisl cibo deleniti pri, sea te possim iuvaret indoctum. Movet volumus minimum eum ad, sea nostrum perfecto eu, ut sint sale congue nec. Tibique dolores scaevola per ne. Eam ex feugait denique delicata, per homero euismod in. Nonumes oportere torquatos ei est, ea sea homero verterem, mel id utroque vivendo eleifend. Iriure ornatus conceptam ne his.
Cu vis amet assum menandri. Mundi recteque eos ne, cum populo nostrud democritum at, ius an senserit volutpat. Per te brute dolore, ex eum velit hendrerit voluptatum. Ex mel iisque copiosae evertitur, assum gubergren.

Jako první hidden_lemur a Statistikám navzdory. Musíte uznat, že tuhle akční hrdinku svět nutně potřebuje (ach jo, proč jen se ji můj mozek pokouší spárovat s Jakubem Vandrovcem?).
Vydáme na opačný konec příběhu – hrdina v tiché meditaci zvažuje cesty svého života a konečně nalézá klid a pokoj (který si samozřejmě v žádném případě nenechá vzít). Aveva a Zde by měly kvést růže.
A co samotný začátek? Křemílek: Zrození bojovníka od se.id.
Abych to genderově vyrovnali, přidáme další hrdinku. Klasickou, komiksovou a zatraceně drsnou. Co jste ochotní obětovat? od Tenny.
V antice ještě zůstaneme - Odysseus a Aiolos (remake) od mily_jj. Nikdo nemůže popřít, že Odysseus byl akční hrdina a navíc se mi líbí, že chápe, co je pro zrození legendy zdaleka nejvíc potřeba.
Jestliže Wonder Woman je pro mě hrdinka zbrusu nová, tenhle je starý. Hodně starý. A jeden z nejmilejších. Za nocí od ef77. A k němu zrcadlová První noc od Sindual.
Ale zpátky k zábavnějším záležitostem. Kde bychom byli bez superhrdinských týmů? Dokonalá jednotka od Ebženky.
Správný bojovník musí také studovat! Hlava s srdce od Tess.
I ten největší hrdina to občas schytá. A zrovna tenhle taky patří mezi moje oblíbence - Pravé poledne u Špinavého kaňonu od Tyto Alba.
A na samý závěr, protože nemůžete mít výběr akčních hrdinů bez Něj (ovšem s pořádným varováním) – Kančí sázka od Rebelky.

„Ty jsi Zuzana,“ řekla Zářná Vzora. „Já tě napsala. Andělská sociální pracovnice, takovou blbost můžu vymyslet jen já. Jsem mrtvá? Ale já toho musím ještě spoustu dopsat!“
„Bohužel,“ zavrtěla hlavou Zuzana. „Takhle to nefunguje.“
„Ach jo,“ povzdechla si Vzora. „Co teď?“
Přistrčila jí hromádku formulářů s hlavičkou „Soupis hříchů“.
„To jako že si to mám vyplnit sama?“
Zuzana jí mlčky podala propisku.
A tak Zářná Vzora sepsala skoro všechny své hříchy a posoudila jejich závažnost. Bylo jich moc a snažila se na žádný nezapomenout. Ani na pokrytectví.
„Co dál?“ zeptala se, když skončila.
Zuzana se usmála a všechny formuláře roztrhala.

„Růže mají trny,“ prohlásila holčička. Seděla na postýlce. V tom, jak pohledem sledovala doktorku, byla trocha zvědavosti. Už tu byla týden a tohle byla první stopa zájmu o okolní svět.
„Vezmu ti krev,“ informovala ji doktorka. „Trochu to štípne.“
Byla unavená, nevyspalá a neměla už energii na soucit.
„Růže mají trny,“ zopakovala holčička stejně prázdným a bezvýrazným hlasem, kterým tuhle větu opakovala většina pacientů na oddělení. Všechny je zasáhla jedna šarže snových zbraní.
„Růže mají trny,“ znělo v hlavě doktorce, když večer zavřela oči. Ráno přišel Daniel, aby stočil její noční můry. Odboj potřeboval nové zbraně. Recyklační cyklus byl dokonalý.

Přišel těsně před zavíračkou. Už byla tma. V tropech se smráká rychle.
„Co si přejete?“ zeptal jsem se.
„Chtěl bych jeden z těchto… surfů,“ prohlásil s povýšeným britským přízvukem. „Je možné je vyrobit na zakázku?“
„Samozřejmě,“ zkusil jsem se usmát. Nějak to moc nešlo. Děsil mě navzdory tomu, že vypadal jak mladej Billy Idol.
„Výborně,“ položil na pult plátěný pytlík. „Jednu z vrstev bude tvořit toto.“
Tázavě jsem zvedl obočí.
„Být vámi, raději se neptám,“ odpověděl a zvedl něco, co v tu chvíli ani vzdáleně obočí nepřipomínalo. Usmál se.
Viděl jsem v životě dost hororů na to, abych se neptal.

„Bohužel,“ zavrtěl Saturnin hlavou, „tyto dokumenty sice dokazují, že můžete být s trochou dobré vůle považována za krejčíka, ale ať počítám, jak počítám, much je stále šest. A popravdě,“ nahnul se nad stůl, „mám dojem, že v jednom případě se dokonce jedná o vosu.“
„Už je to tak, madam,“ poklepal jí dědeček soucitně na rameno, „tohle je váš třetí pokus a stále jste jich nezabila dost. Budete si muset slávu vysloužit jinak.“
Dopad dědečkovy a Saturninovy práce na poli lidové slovesnosti byl vskutku neočekávaný. Musím přiznat, že jsem skutečně netušil, jak hluboce si jejich slova paní Podolská vezme k srdci.

Pamatoval si, že když byl malý, schovávali se s Alexejem pod dekou a tajně si prohlíželi americké baletní časopisy. Všichni na akademii chtěli být jako Baryšnikov a Kosťa se rozhodl, že zrovna jemu se to povede.
A tak dřel, dřel a dřel a nevšímal si bolavých prstů, přes které ho madame Romanovová praštila pokaždé, když mu to při piruetách ujelo a vypomohl si magií.
Dřel ještě víc a snil. Nechtěl nic než tančit a být slavný. Slyšet potlesk.
Pak mu to ovšem ujelo i při absolventském představení a z akademie ho vyhodili. Od té chvíle šel jeho život do háje.

"Co to má znamenat?" nevěřícně zíral na tablet.
"Neznám lepší test odolnosti, než strčit něco Hulkovi," zašklebil se Tony. "A ukázalo se, že Starkpad 4 je naprosto nezničitelný."
Na tabletu byla slova. Opravdová smysluplná slova. Vzkaz od temné strany duše, od Toho druhého, od monstra ukrývajícího se v doktoru Bannerovi.
"Měl by sis to přečíst," šťouchnul do něj Clint. "Hulk se s tím mořil celý odpoledne."
"Ty jíst ne moc kulatá věc," stálo na tabletu.
Bruce tázavě zvedl obočí.
"Hulk má… no řekněme, že je na něj v tvojí vegetariánský dietě moc luštěnin. Přivádí ho to do rozpaků," vysvětlil Clint.

Král, co ještě nebyl králem, dobyl velikou říši, posadil si na hlavu korunu, ve zralém věku zemřel přirozenou smrtí a jakmile lidé tak trochu pozapomněli, jaká jeho vláda vlastně byla, vstoupil do legend.
Láhev s jeho sny opatrovali jako vzácnou relikvii tak dlouho, až o ni omylem zavadila služebná. Láhev se rozbila na malé kousky a sny se rozlily.
Služebná čekala dítě. A o několik desítek let později se, přesně jak pravily legendy, vrátil král, co ještě nebyl králem, dobyl velikou říši, posadil si na hlavu korunu a ukázal lidem, že toužit po návratu legendárního panovníka je velice špatný nápad.

„Dnes vám budu vyprávět pohádku o jednom velice zlém stonožčím strašidle, kterou mi vyprávěla už moje babička,“ řekla maminka stonožka malým stonožčatům. „Jak určitě víte, my stonožky to máme těžké, protože potřebujeme strašně moc ponožek. Proto si při věšení prádla musíme dávat obzvláštní pozor, abychom je nevěšely nepořádně, aby se daly – až uschnou – hezky skládat. Je to moc důležité, a tak na každé malé stonožčátko, které si špatně věší ponožky, přijde zlá tetička Evička a ukousne mu přesně tolik nožiček, kolik ponožek špatně pověsilo. Takže až příště budete věšet ponožky, myslete na to, že tetička Evička na vás už číhá!“

Z války se vrátil jako někdo jiný. Celé dny proseděl na zápraží a každému na potkání vyprávěl o snu, co se mu zdával každou noc.
Denně ho stáčela a v rohu zahrady, kam sny chodila vylévat, už ani nerostla tráva, ale pořád tomu nemohla přijít na kloub. S Antonem bylo něco špatně a ona nevěděla co. Pak ale dostala nápad.
Strčila do sklepa sud. Ve tmě a zimě se sny kazily pomaleji.
„Poslyš učitelskej, uměl bys nakreslit mapu?“
Když byl sud plný, utěsnila pečlivě dveře a převrhla ho.
Okolo Barbory i mladého učitele se začalo rozkládat město z Antonových snů.

Král, co ještě nebyl králem, zaklepal na dveře chatrče, aby požádal o přístřeší, a otevřela mu krásná dívka.
„Ustelu ti na slamníku a ukrojím pro tebe chléb i sýr,“ řekla. „Slib mi však, že se mě po celou noc nedotkneš. Pokud ten slib dodržíš, stočím ráno tvé sny do lahve a daruji ti ji, aby sis je jednou mohl připomenout.“
Co slíbil, dodržel. Počkal až skončí noc a teprve potom si ji vzal.
Když stáčela jeho sny, měřila si ho očima plnýma slz, ale i ona svůj slib dodržela.
Očividně to byla čarodějnice, a tak ji zabil, aby ho neproklela.

Noviny se ve čtvrti Sta bran lepí na stěnu. Proto každý mohl slyšet jeho vzteklý výkřik. Přestože židé jsou národem slov, podobal se zvuk, který vydal, spíš krákorání havrana. Popravdě řečeno i sám ctihodný rabi se podobal havranovi, ale to rozhodně není vhodné zmiňovat.
„Ten hlupák Ben Jehuda snad uspěl,“ oznámil všem a nikomu.
V úzkých uličkách Mea Šarim se jeho hlas rozléhal víc než zvony ve Starém městě.
„Z té vesnice vedle Jaffy udělali hebrejské město. Takové zneuctění svatého jazyka!“
Nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Hebrejština by se měla nechat spánku a modlitbám,“ dodal potichu. „Probouzení mrtvých může přinést jen smůlu.“

Cesta je vedlejší kolejí života, kam je možné uhnout, pokud je na hlavní velký provoz.
Poutník cestuje tím, co se zrovna namane, protože s cestou se nediskutuje. Nevynucuje si úctu sedačkou v první třídě, ale nahřátým ručníkem nepohrdne. Neprokazuje svou skromnost kodrcáním se v rozvrzaných autobusech, ale pokud jsou tlumiče staré a silnice špatná, strčí si do uší sluchátka a dívá se ven.
S sebou (nebo v sobě) si vozí pár věcí, které ze života dělají život a myslí na to, že si má nabrat vodu pokaždé, když může.
Věci, které ze života dělají život, se vejdou do třicetilitrové krosny.

Podezírá každé slovo z toho, že jí chce ublížit. Kdyby alespoň pro jednou poslouchala…
Id a superego bojují o nadvládu a není mezi nimi nic, co by je vyvážilo. Takže se otáčí a otáčí, dokud jí centrum rovnováhy neodumře.
Filmuje, přehrává, fňuká. A nikdy neřekne, co ji bolí doopravdy.
Kasá se nad ostatní. Oni nedohlédnou k ní a ona k nim.
A nakonec ubližuje. Občas – pokud má dobrý den – těm, které má nejraději. Ale většinou sama sobě.
Poruchy osobnosti jsou v MNK označeny F60 - F69. P.I.F.K.A. by byla o dost hezčí zkratka. Pokud si ovšem něco takového zaslouží hezkou zkratku.

Pro Tallis byly masky důležité a Zámečník byl zřejmě nejdůležitější, protože ho okatě přehlížela. Jednou ho „zapomněla“ u Claire na zahradě a pak už se nikdy nevrátila.
Claire masky chápala. Masky mají vnitřní a vnější stranu. Když si je přiložíte na obličej, díváte se na jejich vnitřní stranu a musíte se smířit s tím, že to jste vy a že vnější strana je všechno, co vidí ostatní. S obličejem je to podobné.
Zámečník dokázal navždy uzavírat cesty a Tallis se ho bála. Claire si ho párkrát nasadila. Až když byla dospělá. Až když chápala, že některé cesty je třeba zamykat.

„Ehm...,“ odkašlal si agent B. ze Sekce ekologických katastrof Časové agentury, „máte prosím vteřinku?“
Mojžíš k němu obrátil planoucí oči. Měl chuť vysvětlit tomu drzounovi, že vede svůj lid za svobodou, ale nakonec v něm převládlo dobré vychování.
„Ano?“
„Zkuste prosím nešlapat na korály, jsou to schránky podivuhodných živočichů a trvá dlouho než dorostou zpět do své původní krásy.“
Mojžíš svraštil obočí, ale pak zvolal k synům Izraele:
„Ať vaše kroky nerozdrtí obydlí božích tvorů žijících na dně mořském.“
„Velice vám děkuji,“ přikývl spokojně agent. „A jejich vlastním zájmu jim ještě poraďte, ať si dají pozor na kameny s očičkama.“

Kotě se otřelo obědvajícímu muži o kotník a zamňoukalo. Plnou silou ho odkopl.
Felix na člověka vztekle zavrčel, sebral si své mládě a poponesl ho za roh. Jemně mu olízal bláto z kožíšku a teprve potom na sebe vzal lidskou podobu.
„Proměň se,“ nařídil.
Poslechlo.
„Po tom, co se stalo tvojí matce, bys mělo vědět, že na lidi si máš dávat pozor,“ poučil ho.
Dítě popotáhlo a i v lidské podobě se mu pokusilo otřít o ruku.
Felix si povzdechl. Začínal chápat, že takhle to nepůjde. I kdyby se snažil sebevíc, tohle domácí zvířátko se mezi toulavými kočkami přežít nenaučí.

Ani v této nehostiné, ledové pustině nejsem schopen zemřít. V tomto ohledu bylo mé tělo sestaveno až příliš dokonale.
Prosil jsem Boha o smrt a potom jsem o ni prosil i Ďábla. Ale ani jeden se neslitoval. Nepovažují mne za své dítě. Můj stvořitel leží zde. Na dosah ruky. Jeho mrtvola je hrůzně krásná i ve své ledové nehybnosti. Oněmělý pomník mých i jeho zločinů. Možná že právě on by mi byl schopen darovat smrt, stejně jako mi daroval život. Možná kdybych mu vdechl zpět tu bezcennou jiskru...
Ne, připravil jsem ho o vše, nevezmu mu i dobrodinní věčného zapomnění.

„Starku, věřím, že rozhodně nechceš, aby se opakoval loňský debakl,“ Coulson významně poklepal na složku ležící před ním na stole. „Tyto desky obsahují několik návrhů na dokonalý narozeninový dar pro Pepper.“
„Co za to?“ odtušil Tony.
„Milion dolarů,“ opáčil Coulson.
„Nějak si nejsem jistý,“ ozval se Clint, „jestli je vydírání tak úplně kolegiální."
„Ty mlč,“ vyštěkl Coulson. „Snažím se nám tu sehnat peníze na svatební cestu.“
„Ty a Clint?“ podivil se Bruce.
„No konečně!“ oddechla si Nataša.
„My se budeme brát?!“ vyjekl Clint.
„Pokud souhlasíš,“ pokrčil rameny Coulson.
Steve se tiše dusil snídaňovými cereáliemi.
„A kam pojedeme?" zeptal se Clint.

Dmul se pýchou. V bitvě trvající několik dlouhých dní slavně zvítězil. Dokázal svou odvahu, lstivost a sílu. Teď byl konečně právoplatným pánem ostrovů. Nikdo další se neodváží proniknout do jeho lovišť.
Hrdým pohledem přehlédl uřezané hlavy svých nepřátel. Vyjmul jim lebky a sešil oči i ústa. Odstranil tuk a vysušil kůži horkými kameny a solí. Teď byly malebně rozvěšeny nad vchodem do náčelnické chýše.
Z chatrče vyšla jeho první žena. Věděl, že ho přivítá slovy plnými obdivu a úcty. Zvedla oči a pohlédla na řadu hlav.
„Jak jsi to pověsil, proboha?“ rozkřikla se. „Vždyť se ti to vysuší úplně křivě!“

Začalo to nenápadně. Tvrdila, že v bytě slýchá skřípat dveře. Jako by někdo procházel z jedné místnosti do druhé. Ale nikdo tam nebyl. Stupňovalo se to. Věřila, že se jí stará Voráková snaží přivést do hrobu. Prý jí trubičkou pod dveřmi pouští do bytu zlé sny. Jednou zazvonila u syna jen v županu a museli ji týden přemlouvat, aby se vrátila. Tehdy to příbuzní začali řešit. Z blázince přišla závislá na prášcích a prakticky nesvéprávná. Syn někoho podplatil a našel jí pěkný domov důchodců. Byt dostala Voráková. Nakonec ho podědil její prasynovec. Ten Vrána, co zbohatl na technologii konzervování snů.

Původně si myslel, že návštěva Bathu bude vítaným zpestřením, ale nyní měl pocit, že se spíš jedná o zcela novou a obzvláště krutou formu mučení.
Rozloupl jedno klepítko a podezřívavě k němu přičichl. No jistě, citron. Znechuceně tvora odhodil zpět do mísy.
„Maminko, nechte toho,“ durdila se Samantha. „Moc dobře víte, že pana O`Neilla považuji za povýšeného, předpojatého a krajně nesympatického. Bez ohledu na to, kolikrát se mnou tančil.“
Vždy považoval Sam za nejrozumnější ze svých sester. Očividně už byl připraven i o tuto útěchu. Rodney Bennet si zoufale povzdechl. Usoudil, že dnes večer bude na piáno hrát obzvláště falešně.

Zavrzala židle. Někdo si naproti němu sedl. Nevýhoda práce v kavárně. Jenomže Petrovi se už nechtělo sedět v kanclu.
...opakované vystavení vlivu snové konzervy nižší intenzity, vede k vytvoření poruchy vnímání reality. Pokusný subjekt jej popisuje jako imprint snových zážitků do reality vnímané v bdělém stavu...
Pálily ho oči. Měl jen jednu šanci publikovat. Jakmile to bude venku, vyrazí ho etická komise z ústavu.
„Nejspíš tě vykopnou ještě předtím,“ ušklíbl se muž z protější strany stolu.
Petr zvedl oči a pak je zase sklopil. Poznal ho okamžitě. Otisk vzorku č. 8. Tohle byla pro změnu nevýhoda experimentování na vlastní osobě.

Za starejch časů se hrálo na smrtící výstřel. Jedna hezká kulka do malýho mozku a bylo. Jenomže to byla konzervativní doba, zatímco teď máme dobu konzervovou. Zkurvený pasterizovaný noční můry udělaly z války krásnou a klinicky čistou záležitost. Namočíte do toho svinstva miniaturní šipku, střelíte jí nepřátelskýmu veliteli do krční tepny a on už si pak vlastní jednotku zlikviduje sám.
Teď tu ležím v bahně, schovanej za kořenem a čekám, až budu mít čistej výhled na chlapa, kterej je více méně stejnej jako já a kterýho jedním výstřelem pošlu do pekla uvnitř jeho vlastní hlavy.
Mám zatracenou chuť se netrefit.

„Máme tam být v pravé poledne,“ ušklíbla se Martha. „Zajímalo by mě, co nám má zrovna Newmanová co diktovat.“
„Nemluvě o tom, že pravé poledne je jako časový údaj naprosto nepoužitelné,“ přisadil si Jack, který ji taky nemohl vystát. „Nikde ve vesmíru opravdu pravé poledne neexistuje.“
„Jen levé,“ zavtipkovala Martha. Byla strašně unavená. Nic lepšího ji nenapadlo.
„Nesměj se,“ napomenul ji Doktor. „Levé poledne je vážná věc. Levé poledne je chvíle před tím, než přijde změna. V levé poledne se věci nadechují, aby se mohly přeskupit.“
V Agentuře jsme na levé poledne měli seminář,“ doplnil Jack. „Zápočet nikdy nikdo nedostal.“

Připadalo mu, že se svět zastavil. Ne ten okolní. Něco uvnitř v něm zmrzlo a navzdory tý šlupce do hlavy, kterou ho Nataša zbavila nutnosti poslouchat cizí slova v hlavě, to odmítalo roztát. Kdyby byl ochotnej myslet ve velkejch slovech, řekl by, že cítí vinu. Samozřejmě věděl, že za to vlastně nemůže. Jenomže Loki neovládal. On přemlouval. A jeho hlas odmítal zmlknout.
Bylo to jak písek zadřenej v mozku. Potřeboval, aby mu někdo dal přes držku i na jiný než fyzický úrovni. Pak by se možná zase věci začaly hejbat. Jenomže měl neodbytnej pocit, že nestojí ani za ten kopanec.

Když Sheldon řekl Amy, že je ochoten přistoupit na možnost sexuálního styku, myslel to vážně. Nicméně nehodlal to uspěchat.
Nejdříve si prostudoval poměrně dost odborné literatury a vyhledal několik explicitních fan fiction (z očividných důvodů het), protože usoudil, že když už je donucen číst pornografii, může v ní alespoň figurovat Iron Man.
V dalším kroku hodlal zapracovat na svém odporu vůči fyzickému kontaktu s lidskými bytostmi. Už dokázal poměrně dobře snášet doteky, i když stále považoval za nutné, aby na ně byl předem upozorněn. Dokonce přemýšlel, že požádá Penny o referenční informace ohledně polibku.
Obával se, že Amy opravdu miluje.

Na kopci stojí pět osik.
První říkají Vlaštovka – tu můžeš prosit o pomoc na dalekých cestách. O štěstí a o pohodlné boty.
Další, ten šedý strom uprostřed, je Vlk – toho žádej, abys nemusela sama běžet hlubokou nocí. Abys byla ve středu smečky.
Třetí je Horská koza. Za tou jdi, když chceš vylétnout k nebi a zároveň se přidržet kostí země.
Čtvrtý je Havran. K tomu se obracej ve chvílích smutku s prosbami, co nejdou vyjádřit slovy.
Pátá, ta nejvyšší, jejíž listy se vždy jako první klátí ve větru, je Zmije. Tu o pomoc nežádej. Ta totiž dává to, co chceš.

„Au,“ řekla Smrt velice potichu a opatrně.
„NapIJ se!“ poradila jí nejmladší sestřička. Její hlásek poskakoval okolo Smrtiných uší jako kapky duhy.
„Neudržím to v žaludku,“ odmítla.
„ale cOla Ti PoMůže,“ trvala si na svém Delirium.
Smrt polkla pár doušků. Tak příšernou kocovinu ještě svět neviděl. Nemluvě o tom, kolik práce se jí za tu dobu stihlo nahromadit.
„Měla bych vstát,“ zasténala a pokusila se posadit. Svět okolo udělal cosi, co se vymykalo všem fyzikálním a pár metafyzickým zákonům. „Zatracenej havíř,“ zaklela. „Už nikdy nikomu za kmotru nepůjdu.“
„ALE on Tě dO TOHo sudU jeN ZAVřel. NEnutIL tě HO VypÍT.“

Jistě, nealkoholická piva jsou zdraví prospěšná a pro někoho možná i chutná, ale je možné akceptovat utrpení, kterým pivo díky jejich výrobě prochází?
Aby bylo omezeno procento alkoholu, je nedospělé pivo vystavováno neuvěřitelným zvěrstvům – mladina je mražena, kvasnice jsou mučeny hladem či tlakem a někdy i imobilizovány! Podmínky, kterým je vystaveno dospělé pivo, jsou ještě horší – ethanol je odpařován, a to mnohdy ve vakuu a za využití mučicích nástrojů (např. talířových odstředivek). Jindy jsou dokonce samotné jeho molekuly násilím odtrhávány od svých družek.
Člověk je možná alfasavcem – pánem přírody i žízně, ale máme právo páchat pod vlajkou abstinence takové bezpráví?