Moje články

Fandom: Harry Potter
Remus stál u kuchyňské linky a připravoval lektvar proti molům. Zrovna pečlivě krájel na plátky krysí mozeček, když se do bytu vřítil Sirius. Remus nadskočil, jak jeho přítel práskl dveřmi. Bouchl se do poličky, ze které se skutálel pomeranč a spadl rovnou do kotlíku. Velmi peprně zaklel.
„Tak abych začal znovu,“ zamračil se na příchozího.
Sirius si ho nevšímal. „Co to bude?“
„Ví Bůh...“
„Výbuch?“ vyděsil se Sirius a hnal se za stůl. Remuse stáhl s sebou.
Remus na něj nechápavě zíral a mnul si ruku. „Co to děláš?“
„Zachraňuju tě. Občas to s tím flegmatismem přeháníš, Remy!“ peskoval ho.

Fandom: krutá realita
Poznámka: Počítat slova bylo zajímavé... Doufám, že mě pořadatelky nezahubí ;).
Kajulinka HafíkŇufík Pospíšilová went from being "single" to "engaged".
Kajulinka HafíkŇufík Pospíšilová: Miluju svého Broučíííínqa nejwíts :-* mucinqy mucq :-*
Před 2 hodinami. 4 lidem se to líbí. Přidat komentář.
          Kajulinčin Princ: Lovíískuju tě, lásenko moe :-*
          Nikolína Pikolína Kopečková: Mocinky vám to přeju!
Kajulinka HafíkŇufík Pospíšilová went from being "engaged" to "it’s complicated".
Kajulinka HafíkŇufík Pospíšilová: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? :'( Proč já nikdy nemůžu být šťastná v lásceeee? :'( Proč? Už bych se chtěla zamilovat ale asi nejsem dost dobrááá :'(
Před 20 minutami. To se mi líbí. Přidat komentář.
Opravdu chcete odebrat uživatele Kajulinka HafíkŇufík Pospíšilová ze svých přátel?

Fandom: Doctor Who
Ozval se nezaměnitelný zvuk a chvíli poté se vedle pouličního osvětlení zjevila modrá policejní budka. Hned na to z ní vystoupil na svůj věk VELMI zachovalý muž a zrzavá žena. Měla na sobě bílé šaty a tvářila se jako Marilyn Monroe.
„Na maškarním jsem už nebyla léta,“ řekla nadšeně a přijala nabízené rámě. Doktor se jen usmál.
Pár vstoupil do sálu, který byl plný lidí. Oba se zarazili. Před nimi stál velmi vysoký štíhlý muž s blond vlasy a bavil se s menším, brýlatým. Oba měli černou uniformu s hákovým křížem na paži.
„Říkal jsi maškarní a ne ples příšer!“

Fandom: originální
Tomík ležel ve svém pokojíčku a potil se pod tlustou přikrývkou. Mohl se odkrýt, to ano, ale na to byl příliš vyděšený. Bylo léto a venku zuřila bouře. Jeden blesk udeřil nedaleko jejich domu. Tomík se při zvuku hromu zaklepal a ještě více se zachumlal. Vzduch byl těžký, horký a dusivý.
Ozvalo se tiché zašustění. Slyšel jej i přes těžké kapky deště dopadající na parapet. Schoulil se do klubíčka a v ruce stiskl kytičku sedmikrásek, které odpoledne natrhal s maminkou na zahradě. Byl to moc pěkný den. Jezdil na kole, hrál si na pískovišti a u tety viděl dva roztomilé pejsky. Teď mu ale vůbec nebylo do smíchu. Naopak potichu zakňoural a cítil, že se co nevidět rozpláče.
Blýsklo se a zaburácel hrom. Tentokrát ještě silněji. Ve světle blesku spatřil velkou tmavou věc pod stolem. Byl to jen okamžik, ale Tomík si byl jistý. Příšera. Děsivá, temná, velká a zlá. Chce mu ublížit. Pevně zavřel oči a přál si aby byl u maminky. Dvě malé slzičky se skutálely na polštář.
„Mami,“ zavolal, ale jeho tenký hlásek zanikl přes zvuk bouře. Přikryl si peřinou hlavu a rozplakal se mnohem víc. „Mami,“ zakřičel znovu, ale marně.
Věc pod psacím stolem spokojeně zapředla…

Fandom: Červený Trpaslík
Jsi mladý, pohledný, chytrý a perspektivní muž. Není tvoje chyba, že si tě ta důstojnická pakáž neváží. Ale ty jim ukážeš. Levou zadní složíš důstojnickou zkoušku a pak jim vmeteš do ksichtu všechny křivdy, které na tobě napáchali. Ještě se uvidí, kdo je tady kopyto!
***
Do zkoušky zbývá už jen týden. Sice se ti nepodařilo pracovat podle skvěle vypracovaného učebního plánu, ale to vůbec nevadí. Dnes vytvoříš nový plán a začneš se učit. To, cos měl udělat za měsíc, zvládneš za týden.
***
Už jen jeden den. Neumíš ani slovo, ale zvládneš to. Naděje umírá poslední.
***
Jsi ryba, Arnolde Jidáši Rimmere!

Fandom: originální, BJB
„Promrskáme si techniku, co říkáš?“
„Už zase?“
„Učení jak mučit je důležité. Jak chceš být dobrý kat, když ti oběť umře dříve než se stačí přiznat? Španělská inkvizice si může přijít zkontrolovat tvoji práci. A víš, že nikdo nečeká španělskou inkvizici.“
„No jo.“
„Řekni mi něco o technice letadlo.“
„Na háky nebo na vodorovnou tyč upevněnou ve vzduchu se provazy s průvěsem přiváže mučený. Primární účinek gravitace nesou ramena – mučený obvykle do několika hodin vlivem strašné bolesti ztratí vědomí.“
„Šikovný. Z tebe možná něco bude.“
„Dík. Ale ještě jednu otázku a nejspíš začnu mít chuť vyzkoušet si to v praxi.“

Téma: Nektar a ambrosie
Fandom: České nebe
Babičce Boženy Němcové vrtalo hlavou, kdo je ta nebeská Máňa a čím si vysloužila místo v nebeské kuchyni, když neumí vařit. Po dlouhém uvažování se rozhodla, že hospodyňku navštíví a promluví jí do duše. Protože tohle se vážně nedá jíst!
Překvapilo ji, když v kuchyni nenarazila na žádnou Máňu, ale pouze na anděla, který se jí představil jako Theofil.
„Co to připravujete, anděli?“ zeptala se babička.
„Tohle je nektar a ambrosie pro nejvyššího,“ odpověděl kuchař.
Babička pokývla hlavou a tvářila se jakože rozumí. „A co bude pro ostatní?“
„Božská mana jako vždy.“
„A extrabuřty by nebyly? To se jen ohřeje...“

Fandom: HP - AU
„Tady jde o moji moč,“ zahřímal Voldemort a praštil do stolu.
Nastalo šokované ticho, v němž se někteří odvážlivci skrytě ušklíbli. Bellatrix nesměle špitla: „Měl jste na mysli moc, můj pane?“
„No jo,“ zavrčel roztržitě nejobávanější černokněžník všech dob a jeho věrní služebníci měli víc než kdy jindy pocit, že jde na jejich vůdce těžká senilita.
„Díky vaší neschopnosti chytit Pottera je těch jeho spratků už jak ježků. Ale nyní mám ďábelský plán jak jej vlákat do pasti,“ řekl a šíleně se rozesmál.
Jasně, pomyslel si již notně prošedivělý Severus Snape. Po padesáti letech pokusů se mu to určitě podaří.

Mladá dívka seděla v potemnělém pokoji a nehybnýma očima zírala na jedno jediné místo. Bezmyšlenkovitě si při tom okusovala nehty, které zářily jasným, ale částečně sloupaným lakem. Kapky vody ze špatně těsnícího kohoutku neúprosně odměřovaly zbývající čas a jejich zvuk se svojí hlasitostí přibližoval sérii výbuchů. Ne náhodou si vzpomněla na nebohého Viléma. Také si připadala uvězněná. Stálo to za to? Stála ta hloupá sázka, kvůli které je tam, kde je, za to? Bude opravdu tak šťastná, když vyhraje? Neměla by se raději smířit s tím, že na to nemá? Povzdechla si. Proč jen říkala, že napíše všech třicet drabbles?

Kulaté, hranaté, beztvaré, spirálovité, kosočtvercovité, čtvercovité, obdélníkovité, trojúhelníkovité, s půdorysem ve tvaru kříže, obráceného kříže, pentagramu, obráceného pentagramu, trojcípé hvězdy, pěticípé hvězdy, banánu, šneka, pětiúhelníka, dvanáctiúhelníka, zadku Marilyn Monroe, pospojovaných céček a celé latinské abecedy (i s diakritikou), cyrilice, či arabských písmen. Stačí si jen vybrat.
Výšky v rozmezí dva až devět set metrů. Gravitace není překážkou. Zapojte svoji fantazii a navrhněte svoji vlastní budovu. Troufnete si na devět set metrů vysoký gigant, nebo si vymyslíte pouze dvacetimetrové minidílo? Kreslete, navrhujte, o cenu se nestarejte (poskytujeme speciálně výhodné půjčky).
Firma Stověžatý tatíček vám postaví věž, vížku či věžičku na míru!

„Občas mi připadá, že jsi natvrdlejší než měsíc starý chleba.“
„Já?“ podivil se Sirius a zatvářil se nevinně jako Adam, který právě zahodil ohryzek.
„Myslíš si, že nevím odkud vítr vane?“
„Je těžké to zjistit, když jsme uvnitř.“
Remus zavrtěl hlavou. „Ty chceš vysvětlit lektvary a ani si nevezmeš učebnici?“
„Já spoléhám na tvoje vědomosti. Jsi úžasně chytrý, víš?“ mrkl na něj Sirius a přiblížil se k němu, aby jej mohl obejmout.
Remus se napůl samolibě usmál. A pak se zatvářil škodolibě. „Tak jo, půjčím ti svoji učebnici a jdeme se učit.“
„Tak fajn. Ale nejprve si procvičíme anatomii, jo?“

Pršelo. Pršelo a já tvrdl s mladším bráchou doma. Většího otravu, než je Ivan, neznám. Nejraději bych ho přetáhl košíkem.
„Pojď si zahrát hru s lístečky. Prosím!“
„Co to?“ potřeboval jsem si to vyjasnit.
„Vezmeš lísteček a odpovíš na otázku: Jaký? Lísteček přeložíš a dáš ho mně. Já tam napíšu odpovědi na další otázky. Hrajeme to ve škole,“ vysvětlil a vytáhl z kapsy lísteček: „Tak třeba: Jaké? Roztrhané. Kdo nebo co? Krychle. Kde? Na obrtlíku. Kdy? Tři miliony let v budoucnosti. Co dělalo? Sypalo žalud. S kým? S hovniválem obecným. Proč? Protože pes dal kolegům volno,“ řekl a zazubil se.

Sešli jsme se u Felixe Felixoviče. Byl konec listopadu a ocelově šedá mračna podtrhovala atmosféru. Den jako stvořený pro vraždu.
Seděli jsme u stolu. Já, Felix Felixovič a ten vyvrženec pekel Grigorij Jefimovič. Každý z nás v sobě měl dobrý půl litr vodky a Grigorij ještě navíc tři sklenice vína, které vonělo po hořkých mandlích. Zapíjel jím naše speciální koláčky a pochutnával si, že nic tak dobrého dlouho nejedl.
Bastard! Věděl, že jej chceme sprovodit ze světa a práci nám nijak neusnadňoval. O čtyři výstřely později jsem byl přesvědčený, že jej ani ďábel nechce. A jeho úsměv říkal to samé...

Přišla jsem domů ze školy a pohodila batoh do kouta. Dnes jsem v tom ústavu celý den jen seděla. Chtělo by to trochu pohybu. Ani jsem se nezdržovala převlékáním a rovnou nazula in-liny. Venku byla sice docela zima, ale zahřeju se. A pro krásu se přece musí trpět. Vážím už skoro 45 kilo!
Domů jsem se vrátila po dvou hodinách a sotva jsem popadala dech. Nemám žádnou kondičku! V kuchyni seděla u stolu sestra a jedla. Opět. Je to hrozné prase.
„Máš hlad?“ zeptala se mě.
Pohrdavě jsem na ni pohlédla. „Nemůžu jíst. Na oběd jsem měla skoro celou mrkev!“

Fandom: originální, navazuje na http://sosaci.net/node/13304
Nemrtvá princezna pohlédla na vojsko, které s chrastěním zaútočilo na vesnici. Ženy vyděšeně ječely, děti plakaly a muži se snažili zabít již mrtvé. Kdyby jí v žilách proudila nějaká krev, možná by se i začervenala vzrušením.
Její manžel stál vedle ní a spokojeně ji pozoroval. Lepší ženu si vybrat nemohl – krásná, bledá a ještě se ani nezačala rozkládat. Popadl dva poháry a až po okraj je naplnil krví. Jeden jí chtěl podat, ale byla příliš zahleděná do děsivé scenérie před nimi.
„Chci se dívat,“ zamračila se, když ji vyrušil.
„Máš před sebou celý neživot,“ usmál se. „Takových masakrů ještě bude.“

Poznámka: Věnováno jistému mladému muži. *šílený smích*
„Prosííím!“
„Řekla jsem ne! Už tak si děláš co chceš a vůbec mě neposloucháš!“
„Já tě poslouchám,“ zakvílel. „Vařím, peru, uklízím. Proč nemůžu?“
„Ještě nemáš poskládané dříví.“
„To udělám zítra. Slibuju.“
„Sliby, chyby,“ řekla přísně.
„Já to vážně udělám. Vždyť mě znáš!“
„No právě.“
„Ostatní kluci můžou.“
„Vážně? Ale stejně. Ty jsi ty a oni jsou oni.“
„Jsi na mě zlá,“ fňukl a první slzy se mu draly z očí.
„Nebul. To si říkáš chlap?“ Pohled na manžela ji však obměkčil. „Tak teda běž. Ale jenom jedno pivo! A do desíti ať jsi doma. Musíš mi ještě napsat bonusové drabble.“

„Něco bych zbodl,“ prohlásil štíhlý chlapík a mrkl na svoji společnici. No, štíhlý... To asi není to pravé slovo. Byl přímo kost a kůže. Kdyby jej viděla Twiggy, slintala by závistí.
Zato jeho společnice byla holka krev a mlíko. Její tvary nenechávaly nikoho chladným a plné rty si přímo říkaly o pozornost. Jmenovala se Láska. Pohlédla pohrdavě na Hlad a odfrkla si: „My tady přetváříme lidské dějiny a ty myslíš jenom na jídlo.“
„Myslím na něj celý život. Každou minutu, každou sekundu. A nikdy jsem ho neochutnal. Není to fér, víš?“
„Život není fér.“
„A proč jej fér neuděláme? Já bych se konečně najedl a lidé by také byli spokojení.“
„O fair play nepadlo ani slovo. Gautamal by nám řekl, kdyby chtěl učinit lidský život spravedlivým.“
„Proč nám vůbec vrchní velení přenechal? Kde je Smrt, Osud nebo Sen? Pro mě za mě, ať za lidstvo rozhoduje třeba Delirium. Mě už to nebaví. Chci se jít nadlábnout do Restaurantu na konci vesmíru. Nebo aspoň do KFC.“
„Nemůžeš jen tak odejít. Jednou bylo řečeno, že Hlad a Láska určují veškeré lidské dějiny, tak to tak musí být.“
„Tak mi aspoň něco uvař.“
Láska se zamračila. „Pokud vím, Hlad je nejlepší kuchař, ne?“

„Ó nejvyšší, mám pro vás znepokojující novinu,“ přispěchal démon za Luciferem a nervózně si hryzal paznehty.
Arciďábel na něj pohlédl planoucím pohledem. Démon se trochu přikrčil a pokračoval: „Nebeský ministr propagandy zahájil skutečně masivní letákovou kampaň a snaží se zviditelnit vše, co dobro jen připomíná. Například světlo. Víte, že zlevnili žárovky, lampy, lustry, baterky, svíčky a elektřinu na polovinu? Naštěstí máme ve vládě své lidi, takže se to zvýšením DPH vyrovnalo, ale i tak...“ Démon si odplivl a na podlaze to jen zasyčelo. „Navrhuji přejít k původnímu plánu.“
„Návrh přijímám. Zmobilizujte všechny pekelné síly a začněte s rozdáváním čokoládových sušenek.“

Od chvíle, kdy je poprvé přistihla dělat ony obscénně biologické věci, uběhl asi měsíc. Ianto se tehdy rychle oblékal a vypadal zahanbeně. Ona se na půl smála a na půl se chtěla zahrabat někam hodně hluboko. A Jack vypadal, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se připojila.
Od té doby na ně narazila několikrát. Dokonce začala chodit domů dříve, jen aby neviděla, co nebylo určené jejím očím.
Tentokrát však potřebovala zajít do márnice pro nějaké dokumenty, co tam zapomněla. Vrazila do místnosti a strnula uprostřed pohybu. Byla zvyklá na ledacos, ale na PITEVNÍM stole? Tohle už vážně bude její smrt.

Ležela zachumlaná v peřinách, i když všichni kolem chodili v tričku s krátkým rukávem. Opět nad ni dali velký černý deštník, ale i tak na ni svítilo ostré slunce. Nijak zvlášť jí to nevadilo. Lepší než být zavřená v temném pokoji.
„Dej mi pokoj, prosimtě,“ slyšela zvýšené hlasy. Už zase. Zajímalo by ji, co řeší tentokrát.
Hlas její dcery se přiblížil, jak vyšla z domu na zahradu. „Jó, paní inženýrka, to je něco! Auto má z tuzexu, peněz jako šlupek.“
Kdepak auto z tuzexu. To ona má tu nejlepší káru pod sluncem, pomyslela si, a postel na kolečkách se zakomíhala.

Věděla, že tohle nedopadne dobře, prostě nemůže. Ráno vstala z postele a vykročila levou nohou. Když pak vycházela z bytu, zakopla o černou kočku. Panelák, ve kterém bydlela se zrovna opravoval, takže prošla pod žebříkem, který stál opřený o zeď. Když na zastávku přijel autobus s dvaceti minutovým zpožděním, začalo jí být opravdu nevolno. Šlo o náhradní spoj kvůli poruše. Když nastupovala, všimla si velkého čísla třináct na předním skle.
Teď tady stála a bylo jí ještě hůř.
„Slečno, pan profesor se vás ptal, jestli alespoň víte, kdo napsal Lesk a bída kurtizán?“ otázal se znovu zamračený předseda maturitní komise.

Udělal jsem kop s otočkou a udeřil do nepřítele tak silně, až jeho tělo překonalo první kosmickou rychlost a o několik hodin později už kroužilo kolem Země. Toho jsem si ale nevšímal, neboť se na mě vrhlo dalších dvacet mužů najednou. Jedenáct z nich jsem obratně chytil do lasa bez smyčky. Pár dalších jsem zapálil pomocí lupy. To, že byla tma, mě nezajímalo. Pak jsem se rozhodl darovat Červenému kříži pár litrů krve. Co na tom, že ne mojí vlastní? Nakonec zbyl jen jeden muž. Pro něj jsem měl v revolveru poslední kulku (zbylých pět jsem vystřílel při ruské ruletě).

Rose otevřela dveře TARDIS a zase je rychle zabouchla. „Prší tam,“ oznámila.
Doktor na ni pohlédl kritickým okem. „Už jsme zažili horší věci, než je trocha deštíčku, ne?“ řekl a rázně vykročil ven. Stejně rázně se vrátil, mokrý od hlavy až k patě. „Dobrá, beru zpět. Kam poletíme?“
„A co kdybychom si zahráli karty, když je ošklivě?“
„Ty máš k dispozici celý dost nekonečný vesmír a ty bys hrála karty?“
Rose přikývla. „Může to být na úkoly.“
Doktor zbystřil a usmál se. O něco méně spokojeně vypadal o hodinu později, když vybíhal na rušné náměstí oblečen pouze ve svých Converskách.

Kouzelník Alfréd zaklel, když z klobouku vytáhl tři vypasené králíky. „Havěť jedna, co mi tu furt leze?“ nadával.
Jeho matka po něm střelila pohledem. „Ještě si stěžuj! Co by za to daly děti v Africe?“
„Nic, protože nic nemají.“
„Nebuď drzý!“
„Nejsem drzý, ale upřímný. Furt králíka, každý den králíka!“
„Nemel a tahej!“
„Říkám ti, že tam zlatou cihlu nenajdu. Je tam maximálně tak... křoví?“ nechápavě pohlédl na kus větve, která se mu objevila v ruce.
„Břídile.“
Alfréd zavrčel a schválně vytáhl z klobouku holuba. S potěšením pak sledoval, jak se usadil na matčině rameni a kálel jí na záda.

Kapitán Jack Harkness se s útrpným výrazem a sténáním vybelhal na ulici. Ztratil jednu nohavici na kalhotách a téměř i celou nohu pod nimi. Rána ošklivě krvácela a neskutečně bolela. Takhle rozzuřeného Weevila už dlouho nekrotil.
Rána se mu už naštěstí začala zacelovat a Jack viděl jasněji. „Proč bychom se netěšili, když nám Doktor zdraví dal,“ zamumlal si pro sebe.
„Mladý pane, nedáte mi na něj adresu?“ zeptala se důchodkyně, která na něj celou dobu vyděšeně zírala. „To víte, já už jsem stará ženská, mně už to zdraví neslouží. Potřebovala bych šikovného otorinolaryngologa. A kyčel už mě taky nějak pobolívá...“

Téma: Oblíbená hračka
Fandom: Dr. House
Vyhodil všechny míčky do vzduchu. Červený, modrý a ten třetí nahradil jablkem, které ukradl Wilsonovi (ne, že by jej hodlal sníst, ale princip je princip). Už mu to vážně šlo. Ještě pár zapeklitých případů a zvládne žonglovat i se čtyřmi míčky.
***
Mrštil tenisákem o stěnu a po odrazu jej zručně chytil. A znovu.
***
„Nadhazujte!“ křikl na Foremana a napřáhl hůl připravenou k odpalu.
***
„Pojďte za mnou,“ rozkázala Cuddyová, když potřetí za měsíc vysklil okno a ignorovala jeho vilné pomrkávání určené jejímu zadku. „Zakazuji vám hrát si v práci s čímkoliv kulatým!“
„No tak! To byste Wilsonovi přeci neudělala, že ne?“

„Paryby neboli Chondrichthyes jsou mořští živočichové. Mají různý tvar těla – torpédovitý (žraloci), zploštělý (rejnoci), nebo asymetrický (chiméry)…“
„Zlato, nerada ti bořím iluze, ale…“
„Neříkej mi to!“
„… po přestávce jsme v jiné třídě.“
Pohlédla na lavici popsanou sotva viditelným písmem a zaúpěla. Šum ve třídě přehlušil nepříjemný zvuk zvonku, což její zoufalství ještě umocnilo. „Néé! Kolik minut je teď přestávka?“
„Pět.“
„To nestihnu přepsat! Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala se vyčítavě.
„Protože jsem byla na obědě?“
„Nesnáším tě!“
„Nápodobně,“ řekla sladce.
„Naval pravítko, tužku, papír a izolepu. Musím dostat aspoň za tři, jinak budu doma sbírat zuby z koberce.“

Stáli naproti sobě a napětí mezi nimi se dalo krájet. Jedna výjimečně odvážná verze A.J.Rimmera a Eso. Byla jen jedna možnost jak zjistit, který z nich je větší frajer. Vlastně existoval ještě jeden způsob, ale to by nesměla direktiva vesmírného sboru 23659 zakazovat chovat v umyvadle piraně obecné.
„Ještě si to můžeš rozmyslet.“
„Nevím jak ty, Hoblíku, ale Eso Rimmer nikdy nemění svůj názor.“
„Já…“ začal Arnold, ale jeho hlas zanikl v burácení pomalu se otevírajících vrat.
„Co říkáš? Neslyším tě!“
„Říkám, že jsou i lepší způsoby než „Kdo první umře v mezihvězdném prostoru, je větší srab“!“
„Pozdě! Nachystejte uzenáče…“

Téma: Přítulný domácí mazlíček
Fandom: Jára Cimrman - Dlouhý, Široký a Krátkozraký
A tak jsem tu zbyl jen já, Bystrozraký. Každý si myslí, že pohádková postava musí věřit ve šťastné konce, ale to není pravda. Když tak pozoruji prince Drsoně, jak se nedokázal v pravou chvíli vložit do věci a ostrouhal, přepadá mě trudomyslnost. A od té doby, co Široký vypil otrávené jezero a Dlouhý nepřežil srážku se vzducholodí, mám černé myšlenky stále častěji. Naštěstí mi Děd Vševěd poradil, ať si pořídím přítulného společníka na cesty.
Vzal jsem pečlivě naostřený klacík a šťouchl do něj. „Zpívej!“ A on zpíval, i když nechtěl. A jak krásně!
Na trudomyslnost jsou ze všeho nejlepší trpaslíci.

Byl pátek večer 21.12.2012. Země hledala i ten nejmenší náznak něčeho neobvyklého. Začalo pršet. Populace to vzala jako špatné znamení. Jinde svítilo celý den sluníčko. Špatné znamení. Milióny lidí vyšly do ulic a ruku v ruce čekali na konec světa. Napětí se dalo krájet. Bary byly přeplněné lidmi, kteří se opíjeli tak, že budou druhý den litovat toho, že konec světa opravdu nenastal. Někteří z nich tvrdili, že bude nejlepší nasadit si na hlavu papírovou tašku a lehnout si na zem. Mnozí z nich také tak učinili.
Byla neděle ráno 23.12.2012. Nebo spíše nebyla. Mayové se sekli o dva dny.

První polibek má být dokonalý. Alespoň se to tak říká. Můj takový ale nebyl. Byl mokrý a nemohl jsem při něm pořádně dýchat. Tu holku… Annie jsem ani políbit nechtěl. Byla prostě moc blízko a hleděla mi do očí tak nestydatě dlouho, až jsem zpanikařil. A od té doby se to se mnou vezlo. Přišel jsem k tomu asi jako slepý k houslím. Nebo Petr ke zvěromágství. Až jednou…
„Myslím, že tě miluji, Siriusi.“
„Konečně ti to došlo, Moony?“
Můj první polibek nebyl dokonalý. Ani druhý, pátý, desátý, čtrnáctý. Dokonalý byl až ten sedmnáctý. Protože byl s tou správnou osobou.

Harry se spokojeně usmál. Vánoční prázdniny sice končily, ale to neznamená, že si nemůže užít bezmyšlenkovité povalování se v posteli.
„Proč se zase tak stupidně usmíváš, Pottere?“ ozvalo se mu jízlivě u ucha.
„Nemůžu?“
Draco se nadechl k odpovědi, ale přerušily ho hlasy z chodby.
„Někdo jde,“ vyskočil Harry. „Schovej se pod postel!“
„Malfoyové se nikdy neschovávají pod postelí. Nikdy! Běž ty!“
„Ale…“
Draco jej strčil na zem a donutil ho zalézt pod postel. Dveře se rozletěly.
„Malfoyi? Co tu sakra děláš?“ zařval Ron.
Harry se pod postelí hystericky rozesmál. Jak mohl Draco zapomenout, že dnes nejsou ve zmijozelské ložnici?

Bylo těsně před obědem. Neboli čas na malou svačinku. House vkulhal do společné nemocniční kuchyňky. Otevřel dveře ledničky a začal prohlížet její obsah. Zeleninový salát… Cameronová na něj chce zjevně zapůsobit svou anorexií. Diet může držet kolik chce, ale stejně jí pořád bude něco nadbývat a něco zase chybět.
Řízek? To je určitě Cuddyové, ušklíbl se ironicky.
A copak si připravil jeho oblíbený onkolog? To voní dobře. House odložil lísteček s výhružným: „Opovaž se! W,“ a pustil se do jídla.
Když odcházel, v prázdné krabičce na svačinu ležel narychlo naškrábaný vzkaz. „Ztrácíš úroveň, drahý Jimmy. Kup si novou kuchařku. H.“

Sirius se snažil co nejopatrněji si sundat vrchní díl pyžama. Každý prudší pohyb mu působil jen další bolest. Záda ho pálila a svědila. Už druhou noc musel spát na břiše a sprchování se změnilo v noční můru, protože se poranění na zádech při styku s vodou okamžitě ozvalo. Ale neměl si nač stěžovat. Byl to jeho nápad.
Vršek pyžama odhodil někam v dál a pomalu se ohnul pod postel pro tričko. V ten moment vtrhl do pokoje zadýchaný James. „Merline! Siriusi, proč vypadáš jako po vášnivé noci s vlkodlakem?“
„Volání divočiny, Jimmy. Tomu neporučíš. Zvlášť ne při prvním jarním úplňku.“

Probral jsem se z hlubokého spánku. Ruce jsem měl svázané za zády a vše mě bolelo, ale to jsem ignoroval. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla záchrana světa. Prudkým pohybem jsem si vykloubil obě ramena a ruce přehodil přes hlavu. Není nic jednoduššího než se dostat ze zajetí. Přeběhl jsem ke dveřím. Zamčené. Samozřejmě. Ale s tím si člověk jako já musí umět poradit. I za cenu prasklé lebky. Musím splnit svůj úkol. Vyběhl jsem na chodbu, ale hned za rohem jsem se srazil s jedním z NICH. Z těch, co nosí bílý plášť.
„Já jsem Vyvolený! Ne Potter!“

Varování: slash 13+
House jej přirazil ke zdi a nohu mu přitiskl na rozkrok. Zasténal, když jej začal líbat a jednou rukou jej chytil za zátylek. Prsty mu vjel do vlasů. Zdálo se mu to, nebo… má House pleš? Nikdy si toho nevšiml. Jeho charisma to zakrývá lépe než paruka. Pubertálně se zachichotal.
„Ty plešatíš.“
House nevrle zavrčel. „Právě jsi zkazil tu úžasnou romantiku.“
„Romantikou myslíš, že mě ojedeš opřeného o zeď?“
„Když se neomluvíš, tak ne.“
Wilson polkl. „Víš jak se říká „Dlouhé vlasy, krátký rozum“… Tak to, že máš tak krátké a… ehm, řidší vlasy, jen dokazuje, jak úžasně inteligentní jsi.“

Probudil jsem se a měl pocit jako by mi v noci udělal slon africký důkladnou masáž celého těla. Oči mě pálily, v ústech jsem měl horší podnebí než na Sahaře a když jsem otočil hlavou, krční páteří mi projela ostrá bolest. Ne nadarmo se říká, že těžká jsou rána opilcova. Ale tohle bylo jedno z těch lepších, jelikož jsem s jistotou poznával svůj byt. Poškrábal jsem se na ulepeném stehně. Zdá se, že tohle byla divoká noc. Ale s kým? Nechal jsem to být a postavil se. Na nočním stolku jsem něco zahlédl. Třicet stříbrných mincí? To jsem levná kurva.

1.dubna 1978
„Dýchejte zhluboka, paní Weasleyová. Nádech, výdech, nádech…“
Pohlédla jsem na lékouzelnici se zdviženým obočím. Zdálo se, že je nervóznější než já. Kdo z nás dvou tady rodí? Zaúpěla jsem.
„Ještě chvíli vydržte a až vám řeknu, můžete začít tlačit.“
Rodím počtvrté. To snad poznám sama!
„Teď zatlačte co nejvíc to půjde.“
Merline! Proč já se vždycky nechám zbouchnout?
„Už to skoro bude. Ještě zatlačte!“
To by mě vážně nena… nenapadlo! Ta bolest!
„Je to chlapeček, paní Weasleyová.“
Já mám dalšího kluka!
„Jste připravená?“
„Proč? Na co?“
„Je tam ještě jedno děťátko.“
Zasmála jsem se. „Apríl?“
„Rozhodně ne.“

„Alea iacta est!“ pravil s obřadným výrazem Sirius.
„Cože? Jaká alej?“ zatvářil se nechápavě James.
„To je latinsky, můj nevzdělaný příteli, a znamená to…“
„To zase bude v álejích nablito?“
„No, pokud se ti zase podaří chytit Zlatonku,“ ještě ani nedořekl Sirius a James se už tvářil nanejvýš samolibě, „tak určitě bude. Ale ten citát znamená: „Kostky jsou vrženy“ a vyřkl jej Gaius Iulius Caesar, když se svým vojskem překročil řeku Rubikon.“
James se tvářil zamyšleně. „To randění s Remusem ti prospívá… Ale stejně nechápu.“
Sirius se začervenal a řekl: „Zítra ti to dojde. A Snapeovi k jeho smůle taky.“