Moje články

Byl jednou jeden oslík. Měl hebkou srst, byl vytrvalý a věrný. Jeho nejlepším přítelem byl kocour Fous. Oslíkovi se moc líbilo, jak Fous obratně loví myši. Viděl, že jej za to hospodář chválí a rozhodl se, že lovit myši je prospěšná schopnost a že chce být také takový. I začal se učit plížit a lovit myši, jenže na plížení byl moc nemotorný a kopýtky stejně žádnou myš neudržel. Byl z toho moc smutný, měl pocit, že nic neumí a je úplný neschopa.
Ubohý oslík, nevěděl, že kdo se měří podle druhých, ztrácí sám sebe a stává se pouhým zrcadlovým odrazem.

Je teplá letní noc. Taková, která člověku sladce tíží víčka a mysl kolébá ke spánku. U malé zídky podél příjezdové cesty stojí deset hliněných lampiček. Deset lampiček a jen pět nádobek s olejem, divná věc. K čemu je lampička bez oleje? Jak má vítat světlem toho, kdo přichází, když je sama prázdná a bez užitku?
Jistě znáte dětské lampionové průvody. Nechalo by snad nějaké dítě svíčku v lampionu zhasnout? A kdyby přece, plakalo a vyvádělo by usilovně, dokud by znepokojený rodič svíčku opět nerozsvítil. Jim je to jasné, lampion bez světla je k ničemu. Lampion je vážná věc, opatruj ho.

Na počátku bylo slovo, pak byla tma, prostírala se nad vodami. Bylo i světlo a s ním se dělila o čas. Byl stvořen svět, a lidé se tmy báli. Vyháněli ji ze svých domovů, musela se skrývat v temných koutech
Její přirozeností však je „vyplňovat prázdné jámy“. Ty nacházela v lidských srdcích, z nichž postupně začalo mizet takovéto barevné světlo, prosvítající skrze kostelní vitráže.
A protože tma a spánek patří k sobě stejně jako světlo a bdění, mnozí, které navštívila, usnuli. Jejich srdce se zatvrdila, začali být slepí k světu kolem.
...
Tmou se rozlehl hlas: "Zůstaňte a bděte se mnou“.

Tma. Tma.
Ticho. Ticho.
Půlka teplo, půlka zima. Začal/ začala/ začalo? měřit čas střídáním teploty.
Neviděl. Neměl/ neměla/ nemělo oči.
Nehmatal, neměl/ neměla/ nemělo ruce.
Neslyšel, neměl uši.
Věděl, že je tma, ticho, teplota, tvar...
Věděl, že myslí. A že je.
Věděl, že spočívá.
Kde?
Uvnitř toho. Toho Kolem.
Na čem?
"Och! Jsou tu další!"
Je jich mnoho. Spousty. Spousty stejných jako já.
Je Nás mnoho a někdy tvoříme Zvuk.
Čekáme, čekáme.
Nemluvíme, nemáme ústa.
Ale když tvoříme Zvuk, jako bychom zdravili jeden druhého. Všechny, které na cestě Zvukem potkáme.
Zafoukal vítr, makovice se naklonila. Ozval se šelest makových zrníček.

O A´Tuin, Vesmírné želvě, koluje mnoho legend, nejvíce dohadů se však točí kolem cíle její dlouhé pouti.
Někteří říkají, že prý kráčí od stvoření k času páření, jiní soudí, že přichází odnikud a kráčí nikam a další zas prohlašují, že to neví nikdo, možná ani samotná A´tuin.
To se však mýlí, Velká želva ví totiž přesně, kam jde.
Před mnoha tisíci let na mlhovinovém břehu jednoho z nekonečné řady vesmírných oceánů zanechala cosi velmi cenného a nyní se vrací zpátky, aby byla při tom.
Jen A´Tuin totiž ví, že velká rudá planeta je ve skutečnosti vejce.
Skořápka má brzy prasknout.

Kornelius Popletal seděl za stolem ve své kanceláři, v ruce zbytečně silně svíral zprávu o dodávce kotlíků a tvářil se velice zarputile.
Disciplinární řízení, jež proběhlo toho rána, ho doopravdy namíchlo. Nešlo ani tak o to, že byl Potter obvinění zproštěn, na tom klukovi mu vlastně nezáleželo, šlo o to, že Brumbál zase vyhrál a to bylo nesnesitelně rozčilující. Jako by totiž pravdivost Brumbálových slov v disciplinárním řízení byla důkazem, že má pravdu i ve všem ostatním.
Svým tvrzením o Voldemortově návratu Brumbál narušoval svět, který kolem sebe Popletal čtrnáct let pečlivě budoval. Spořádaný, přívětivý, pohodlný svět...
Klamný a nepravdivý.

Sibyla se krčila za žlabem na vodu.
Drak, zabírající téměř polovinu náměstí, se pomalu rozhlížel.
Pozorovateli, který by sledoval žlab z dostatečné vzdálenosti, by se náhle mohlo zdát, že zde dochází k procesu vrásnění a vzniká nové pohoří- Lady Sibyla se vztyčila. Pak se vydala se směrem drakovi, s úmyslem ho vyplísnit.
Mezitím se Elánius pokoušel dohodnout s vlastníma nohama, které se odmítaly zúčastnit akce „Vyběhneme z úkrytu a odvlečeme lady Berankinovou zpátky do bezpečí“.
Jaká síla spojila tyto dva rozdílné lidi? Vzájemná náklonnost? Nebo to byla spíše gravitace? -Lady Sibyla byla jako heliová planeta- mohutná a vřelá...
Nejspíš obojí.

Naše Medusa ustala v pohybu, začali jsme křižovat. Čekáme.
Dlouho se nic neděje, hoši jsou však na čekání zvyklí.
Náhle povel k palbě, okamžitě proveden. Následuje rozkaz – ponořit.
Rychle klesáme.
Nenadálý tvrdý náraz. Pak druhý. Padáme jeden přes druhého…
Hlásná trouba je plná vody, zkouším se dovolat jiných komor- marně.
Uvízli jsme v hloubce 39 metrů. Kyslíku zbývá na 4 hodiny.
Spásný nápad- vyplujeme ven torpédovou komorou. Za pokus to stojí. Vysílám hochy jednoho po druhém...
Pak mi vyvstává na mysli otázka: jako velitel torpédové komory musím zůstat poslední, kdo mě vyšle komorou nahoru? Jak sám vyváznu z ocelové hrobky?

Jiljí si přes hlavu natáhl obrněnou kazajku, přes brnění přehodil plášť a do ruky vzal meč.
Oznámil Chňapovi, že pojede s ním.
„Pomoc,“ zařval Chňap.
„Sklapni,“ doporučil mu přívětivě Jiljí.
Vyrazili.
Na draka narazil brzy po poledni...
Teď ležel rozpláclý v příkopu a nejradši by z něj nevystrčil ani nos.
Nicméně sedlák věděl, že v mokrém příkopu chytí leda tak rýmu, draka těžko. A hlavně byl už přece tady a věděl také, že by draka nenechal ničit své pozemky. Dřív nebo později by si to s ním musel vyřídit.
A sedlák byl člověk přímočarý a rázný...
„Dobré jitro,“ začal Jiljí…

Mladý písař seděl za stolem, hlavu skloněnou nad knihou a soustředěně pracoval.
Úhledným rukopisem vpisoval údaje a poznámky do prázdných stránek. Co chvíli však pozvedl hlavu a obdivně pohlédl na svého mistra a učitele. Pavel z Rimini se procházel pomalým krokem před ním, ruce sepjaté za zády. Oči měl zavřené a zpaměti diktoval svému pomocníku názvy titulů a textů, čísla a data. Někdy z knih nahlas citoval celé pasáže. Tento hubený, vysoký mnich byl pro mladého učně velkým vzorem, naučil ho vášnivě milovat knihy a také o ně pečovat.
Po čase se ale láska ke knihám změnila v sobeckou žárlivost…

Itálie, Sicílie, Město Messina, 16. Století
Velitel Puškvorec je právě uprostřed zácviku nových rekrutů:
„…a když uvidíte zloděje, ne abyste mi je chytali, protože kdo chytá zloděje, chytá se špatný společnosti. Necháte ho pláchnout a budete rádi, že je ten darebák pryč a všude je zasejc klid a pořádek.“
...
Zeměplocha, Ankh-Morpork, století Ovocného netopýra.
Seržant Tračník právě instruuje nového rekruta, svobodníka čekatele Karotku:
„Takže, první pravidlo nočního strážného zní: Když pronásleduješ zločince, nikdy neběhej moc rychle, jinak by se mohl stát, že bys je třeba chytil. A to vede k různejm potížím, když někoho lapneš. Voni to hlavně nemaj rádi.“

Kocour Natrhucho zaútočil s neochvějnou jistotou, že kočky mají třináct životů a jemu zbývají ještě dva. Psi se na něj vrhli a Natrhucho byl rozsápán.
K svému vlastnímu překvapení skonal.
Před sebou spatřil dva tunely. První byl docela obyčejný, na stěně vedle druhého však visel plakát popsaný úzkým gotickým písmem:
Nejlepší nabídka vašeho života existence!
Čekal jste od života víc? Měl jste plány, které jste nestihl uskutečnit? Chcete si ještě jednou vychutnat opravdové bytí?
Zvolte si Třináctý život a staňte se věrným společníkem nejlepšího sekáče na světě!
Byt, strava a písek zdarma.
P.S: Tato nabídka platí pouze pro kočky.

„Crrrkrrcnnn!... Vzmmcrcrcr!... Kššczzz!“ zaskřípělo to v Diově kanceláři. Maličká dvířka nástěnných hodin se otevřela a z nich třikrát vyběhl drobný fialový blesk. Zeus odložil noviny.
S božsky revmatickým zahekáním vstal z křesla. Vztyčil se v celé své impozantně božské výšce, božsky se protáhl a na božských pažích mu naběhly božské svaly.
Sevřel pěsti a zakřupal klouby (božsky). Zeus byl pořád třída.
Vyšel ven a pohlédl dolů. Hluboko pod ním ležel Svět. Pak zatáhl oblohu, udělal mračna a jal se rozsévat blesky a hromy.
Byl čas prvních letních bouřek
Uspokojivé na tom všem bylo, že vždycky zasel a sklidil přímo bleskově.

Bábi Zlopočasná byla v mnoha ohledech velmi konzervativní, někdo by možná řekl úzkoprsá (brzy by to ale pouze kvákal, Bábi byla někdy a trochu náladová). Neměla potřebu měnit zavedené prostě proto, že tak jak to bylo, to bylo lepší.
Měla ráda černou barvu, protože byla tradiční. Černá a čarodějka patřili k sobě.
Nesouhlasila s tím, aby ženy nosily kalhoty, protože jim byly vidět nohy.
Na druhou stranu byla Bábi velmi praktická. Proti kalhotám samotným nic neměla, takže když chtěla letět na koštěti někam dál, oblékla si pod patero sukní dvoje legíny a troje tepláky.
Tam nahoře bylo po čertech frišno.

Král Theodén rozhodl, že svůj lid povede do Helmova žlebu. Spoléhal se na pevné zdi a vysoké hradby, které pevnost vždy uchránily před dobytím. Gandalf věděl, že tentokrát to stačit nebude, tvrdohlavému králi ale těžko poručíte…
Čekej mě na úsvitu pátého dne, za úsvitu pohlédni na východ.
Tehdy se zrodila naděje.
Bitva o Helmův žleb byla velmi dlouhá a krvavá. Za každého padlého vojáka utržila Naděje tvrdou ránu. Každý skřet, který přelezl hradby, byl jako úder mečem. Přesto se ještě držela na nohou…
Na úpatí kopce se objevil bílý jezdec.
Naděje zemřela s úsměvem na rtech, po ní přišlo Vítězství.

Když kapitán Karotka nastoupil k noční hlídce, byl to mladý, nezkušený a velmi vysoký... inu pohlédněme pravdě do očí, trpaslík. Vstoupil do města plného zločinu, bezpráví a nemravnosti vyzbrojen jen knihou „Artikule práva a pořádku Města ankh-morporského“ a Dobrou Výchovou.
Brzy zjistil, že právo a pořádek jsou v Ankh-Morporku prosazovány buď velmi decentně, nebo vůbec ne. S tím se ale nesmířil. Staré trpasličí přísloví praví: Co si nevykopeš sám, to nemáš". A protože Karotka nevěděl, co je to metafora, začal vykopávat zločince z jejich doupat.
Právo se přece samo neprosadí a Karotka se rozhodl, že mu pomůže dobře mířeným kopancem.

Dnes je jiná doba, dřív když trpaslík potkal trolla, popadl sekeru a první co ho zajímalo, bylo, kolik prstů stihne tomu balvanisku (trollové prominou) useknout, než ho zmíněný balvan rozmázne o nejbližší zeď. Trpaslíka, ani Trolla vůbec nenapadlo, že je to špatné. "Já ti useknu prst a ty mi zlomíš tři žebra." Všichni to respektovali.
A dnes? Chodíme kolem sebe po špičkách, všichni si dávají pozor, aby nepřišlápli druhému byť i jen špičku vousu (nebo lišejníku) a aby jej ani slovíčkem neurazili.
Koloběh života pokračuje: rodíme se a umíráme a zase se rodíme... jen jsme takoví měkčí, víte? A choulostivější...

Reinkarnace seděla ve své kanceláři a nohy měla ležérně položené na stole. Ozvalo se cinknutí zvonku a z potrubní pošty vylétla složka, stočená do ruličky. Rozvázala provázek. Zkušeným okem přelétla tělesné proporce, intelektové schopnosti, životopis… byla tam spousta informací, které žadatel snaživě vypsal, tolik toho detailně vylíčil. Lidé jsou někdy tak naivní… Zastavila se až u poslední položky s nadpisem Humor.
To byla podle ní ta nejdůležitější část, když se měl člověk stát mravencem, žížalou, nebo třeba chrobákem. Nezáleželo totiž na tom, jestli byl člověk celý život hodný, nebo zda skutečně věří, jediné co doopravdy potřeboval, byla pořádná dávka humoru.

Na sluncem sežehnuté trávě ležela zebra. Přesněji, bývala to zebra. Teď už to byla jen zdechlina. Padla dnes brzy ráno. Její tělo se teď pomalu peklo na žhavém Africkém slunci. Vysoká tráva se ale brzy zavlnila a objevila se malá smečka Lvů. Všichni, vyjma vůdčího samce se zastavili kousek od mršiny. Vůdce se jako první pustil do jídla, po něm přijdou na řadu lvice. Když lvi dojedli, připlížily se k nedojedené mršině hyeny a o zbytky se pak postarali supi.
Druhý den se sem přiloudal osamocený šakal. Smutně hleděl na svítivě bílé, dočista ohlodané kosti.
Tuhle hostinu, zdá se, propásl.

Šel po cestě, míjel spoustu lidí, ale málokdy s kým promluvil.
Jednou odpoledne před sebou uviděl dalšího chodce. Slunce stálo přímo před ním, takže se mu chodec jevil jen jako temná silueta, ohraničená světlem. Ten pohled ho tak překvapil, že zůstal chvíli stát. Pak se ale vydal za ním. Šel rychle a pomalu jej doháněl. Pak uviděl do písku vyryté slovo. Přítel
Rozběhl se.
Cestou nacházel různá slova, věty a taky obrázky… α ΙΧΘΥΣ
Třetí den jej konečně dohnal. Seděl právě v podřepu a velkým písmem psal další slovo.
Přiklekl vedle něj a prsty se jal vyrývat druhé písmeno.
BŮH

Opera spala, občas ze sna zabroukala nějakou árii, ale hluk uvnitř budovy ji nevzbudil. Až…
„Umíte posadit hlas?“
„Jistě, kam vám ho mám posadit? Támhle?“ ozval se čistý tón, „nebo snad támhle?“ další čistý tón…
Opera se probudila a zaposlouchala se.
Hlas se dal do zpěvu. Tóny se spolu hravě proplétaly, přelévaly se jeden do druhého a vytvářely úchvatnou barevnou mozaiku…
Opera měla hudební sluch jako nikdo jiný, možná proto, že měla nejen hudební sluch, ale přímo hudební budovu a všechny sály a galerie, chodbičky a zákoutí teď napínaly… inu když ne uši, tak to, co opera místo uší napíná.

Čestmír Bolavý se pokoušel rozvázat provázek. Byl už dost netrpělivý. Pořád ho někdo vyrušoval.
Prve si hrál spokojeně s kamínky na břehu, když někdo vykřikl: „Kristusmaríja! Vodpal vodtuto, ty vylíznutá pako holka! Pálí sem Zelená kebule!“
Z vody vykouklo "bubu" a Tony ho odnesla pryč.
Pak si to ale asi rozmyslela, poněvadž ho vzala zpět, a teď před ním ležel pytlíček bonbónů. A Česti se snažil dostat dovnitř. „Ceš koko?“ obořil se na nedobytný pytlík.
Česti si nevšiml, že se z vody opět vynořila Zelená Kebule
Zelená Kebule si nevšimla, že za keřem stála Tonička s pánví připravenou k úderu.

Celé týdny leželi ve velké kádi, ve tmě, samotné a unuděné k smrti. Kdo ví, co vlastně byli zač, oni sami to nevěděli, ale říkali si Mozky. Protože vypadali jako mozky. Jak věděli, jak vypadá mozek, nevěděli, byli to ale přece Mozky, a úlohou mozku je vědět věci, to ví každý. I Mozky to vědí.
Bylo jich hodně, několik desítek rozhodně, mozky se ale nepočítali, neměli prsty, na kterých by počítali. Měli jen chapadla. Mozky se nudily, nikdo se o ně nestaral…
Když jim ten Zrzek strčil ruku do kádě, chtěli ho všichni najednou obejmout, potřást mu rukou, seznámit se.

Kdysi to byla jedna z nejubožejších institucí ve městě. Směšná, opovrhovaná, nasáklá alkoholem, s rezavým hrudním plátem a prošlapanými botami. S třemi páry prošlapaných bot. A zvoncem. Zvoncem, kterým v noci odzvonila každou další mizernou hodinu ulicím Ankh-Morporku. Ale tak potichu, aby to nikdo neslyšel, aby si nikdo nevšimnul, že právě prošla kolem.
Pak se objevil čtvrtý pár bot. A vyleštěný hrudní plát.
A věci se začaly měnit.
Čtyři páry bot společně nakopaly několika lidem (a drakovi) zadek, a Ankh-Morpork si jí konečně všiml.
A věci se změnily.
Boty měla pořád prošlapané, teď jich ale měla více než tři tucty.

Paní Bochánková, milá postarší dáma pronajímá pokoje. Paní Bochánková je medium. . Obvykle u ní její nájemníci nevydrží déle, než pár dní.
Málokdo by si zachoval chladnou hlavu, kdyby ho pí Bochánková mateřsky pokárala:
„A ne abyste si zasejc četl noviny, až budete předcházet ulici“ a vzápětí truchlivě dodala: „Odpočívej v pokoji, drahoušku“.
Většina nájemníků navíc po nějaké době zjistila, že už nemají takovou chuť do života a že jim schází ono napjaté očekávání, co asi přinese další den.
Pan Reginald Půlbotka byl ale stálý nájemník.
Byl zombie a chuti do života měl tolik, že jej držela naživu i po smrti.

Krysí populace, obývající kobky pod Patriciovým palácem, prožívala krušné časy. Před několika dny došlo v jejich republice k revoluci. Hlavní přestavitelé byli svrženi a nastala anarchie, jelikož si nikdo netroufal činit si nárok na trůn tváří v tvář rozzuřenému davu, který byl odhodlán defenestrovat každou aristokratickou krysu, která by vylezla z díry (a defenestrace by v tomto případě byla obzvlášť bolestivá, okna byla zamřížovaná a dotyčný by tedy skončil ve více kouscích, než je zdrávo.)
A pak přišel ten muž. Byl vysoký, hubený a sarkastický! Vysvětlil jim výhody konstituční monarchie…
a na ty, kteří chtěli něco namítat, pozvedl levé obočí.