Moje články

"Koukej ten hadr vyčadit! Vypadáš jak strašák, se to na tobě rozpadá. Taj máš litra, kup si novou, prosimtě. Akorát děláš ostudu."

Namátkou:

Itálie - v ní jsem si poprvý dal aperolek na lehátku.
Irsko - v ní jsem poprvý řídil vlevo.
Finsko - v ní jsem se naučil pořádně bruslit.
Rumunsko - v ní jsem snědl svou první syrovou cibuli.

Výčet by mohl pokračovat, nemluvím o prvním rande s pani.

Modrá mikina značky Converse. Asi první, kterou jsem si koupil za svoje lóve. Tvar pytle, takže schová kilo navíc. Křiklavou oranžovou kapucu nepřehlídnete.

Dobrejch 7 let intenzivního nošení. Snad jich ještě 7 bude.

Postava1: Nazdar, ty loupežníku!

Postava2: Nedělej si prdel. Tuhle přeýdívku kvůli tobě slýchám dost často.

Postava1: I tam?

Postava2: Ne, v Americe Tě neznaj. Jenom když se stavím domů.

Postava1: Nojo, jaktěživ jsem nebyl dál než za humnama Jičína. (Smutně.) Jak se jmenuje tvoje město?

Postava2: Anaheim. A nebuď smutnej, vousáči. Byls po celým světě, ani o tom nevíš. Zrovna můj mlaďas si Tě bral i na dovolenou.

Postava1: To zní pěkně. Jsem rád, že se na mě ještě nezapomnělo.

Postava2: (Usmívá se.)

Postava1: Škoda, že letos nejedeš na mistrák. Minule to byla petarda. Se synkem jsme fandili jak diví.

Meziplanetární archeologický tým učinil zajímavý objev na Levém kontinentu planety Země. Výzkumníci měli k dispozici nejnovější systém sonického 4D skenování, který, jak jinak, zasponzorovala Akademie věd Sjednocené Galaxie.

Vědci v jednom ze zásypů objevili bednu z předrevolučního plastu. Bedna je plná zelených nádob z materiálu z pramenů známého jako sklo. Dlouho se mělo za to, že právě sklo se používalo výhradně jako výplň oken.

Objev však tuto tezi obracuje vzhůru nohama. Ve skleněných nádobách se totiž našly pozůstatky jedu zvaného alkohol. Po rekonstrukci rozložených etiket došli archeologové k závěru, že Poličky sloužily jako chemické zbraně v žabomyších válkách tehdejších národů.

"Moje balení", jak jsem během cesty začal nazývat svou existenci, se podezřele blížilo ke zvuku, který nápadně připomínal cirgulu. Loučil jsem se. Nadával si.

Ale abych vše vysvětlil.

***

Přišla mi smska od Kájina kamaráda. Ten kluk mě vždycky nesnášel už jen z podstaty existence, ale když chtěl udělat svatební srandu, nebránil jsem se a souhlasil.

Dodávka doopravdy přijela a já do ní vlezl. Zpětně, když si ten pohled vybavuju, asi měla albánskou spztku. Ale teď už bylo pozdě.

Dva borci v kuklách mě svázali do kozelce. Neumíte si tu bolest představit.

V puse roubík. Jeli jsme dlouho. Zbytek už znáte.

"Přejděme tedy k samotnému znění závěti."

Odkašlal jsem si a významně pohlédl na smutně se tvářící ženu a odpudivého chlápka s dychtivým výrazem. Vždycky takhle někomu v duchu fandím.

"Cituji," začal jsem, "já, Jaroslav Bezmezný, narozen a snad i pohřben v Dolní Rousnici, odkazuji skromné jmění své dceři, Marii Chycené, rozené Bezmezné."

Žena se pousmála a s poheldem nahoru něco zamumlala.

"Zbytek svého majetku, tedy farmu s pozemky o celkové výměře 351 hektarů pak odkazuji svému synovi, Jiřímu Bezmeznému..."

"No konečně!" Chlápkovi triumfálně svítily oči.

"Pod podmínkou, že na veškerých zmíněných pozemcích zbuduje rezervaci pro rosomáka Milana z brněnské zoo."

Přijela šalina a já nastoupil. V uších Lordi, na přebalu Seržant od Žambocha. Taková ta klasika na dlouhou nudnou jízdu. Šalina vyrazila.

Tlumené světlo zakolísalo. Zářivka praskla a já se ocitl v šeru. Vyhlédl jsem z okna a uviděl prales. Na střechu šaliny skočila gorila.

Překvapeně jsem zamrkal.

Do očí mě uděřilo prudké světlo. Projížděli jsme Gízou. Mraveniště otroků nebralo konce.

Hodil jsem volume up doufajíc, že mě Lordi vytrhnou ze ztraceniště času a prostoru.
ROCK&ROLL ANGELS BRING THAT HARD...

Jenže krajina venku se proměnila ve zmrzlou karélskou tajgu. Někde vzadu o šalinu zabubnovaly kulky. Zoufalý křik.

"Perkele, venäläinen tankki!"

Poslední do houfu byla bráchova tchýně. Osobně jsem to štěstí ještě neměla, ale brácha o ní vždycky mluvil v reverzních superlativech.

"Ale né, Boženka píše, že nedorazí," naoko sklesle se brácha otočil k jeho paní.

"Je jí zle?" Optala se starostlivě.

"Zamotala se jí hlava, bude v pohodě. Každopádně bude chybět," brácha vykouzlil ten nejsoucitnější úsměv.

Slavnostně jsme si připili.

"Dámy a pánové, roastbeef ze speciálního druhu hovězího. Schválně, jesli uhodnete, z jaké části."

Jazyk nikdo nehádal, ale pochutnali si všichni.

"Následuje tataráček. Okurky, česnek, berte."

Taky nebyl špatný. Taktně jsem mlčela, když jsem v něm našla starou amalgámovou plombu.

Tok řeky se může vinout i okolo Toku (na Šumavě, v Doupovských horách, v Brdech). Ale tok Toku se kolem Toku nevine, jelikož se nachází kdesi v Rusku. Z pohledu velikosti sedimentu se tok řeky dělí na horní (valouny), střední (štěrk) a dolní (jemný písek). Tok mezi chlapcem a dívkou může probíhat na břehu toku řeky v kterékoliv jeho části, i u některé ze zátok. Pokud se takový tok jó vydaří, přijde i na tady totok, tok genový, ale to už zabíháme...

Stejně jako bývalý ministr dopravy Ťok ukončil dopravní tok na D1, i tento informační výtok musí jednou skončit.

Oklepal jsem cigáro a přitom vyfoukl kouř.

Nespouštěl jsem z něj pohled. V očích měl soucit a strach.

"Viděl jste to z dálky. Náhodou."

Horečnatě přikyvoval.

"Sledoval jste ji."

Zaváhal.

"Chtěl jsem ji poznat, nestihl jsem to."

"Mluvil jste s ní. Máme kamerový záznam."

Přimhouřil oči.

"Oslovil jsem ji. Otočila se, ale nezastavila."

"Pád byl nešťastná náhoda."

"Ano, tragédie."

"Našli jsme zakrvácený kámen. S otisky.

Jako obří cibule. Navenek čerstvá, ale s každou vrstvou prohnilejší.

"Vyprovokovala mě!"

"Zabil jste ji zezadu."

Mlčel.

"A pak jste ji brutálně znásilnil. Klackem."

Prošpikoval mě žraločím pohledem. Soucit byl ten tam.

"To teda jo."

Podobný kšefty jsem nikdy nemusel. Jedna věc je zmáčnout opravdovýho hajzla, druhá je jít na veřejnosti vyhrožovat pánovi, ke kterýmu chodíš celej život do pekárny pro pizza hřebeny. Jenže mu nechodily karty.

Ohákl jsem se, abych předem nebudil pozornost. S basebalkou schovanou v rukávu saka jsem vykročil ke stánku s perníkem.

"Pan Popelka nechává pozdravovat," prohodil jsem.

Chlápek za pultíkem se zarazil.

"Tady, tady, doneste mu třeba srdíčko," začal mi nabízet nazdobený perníkový tretky.

"Jasně, místo padesáti litrů mu donesu tohle," ukázal jsem na to největší pouťový srdce z perníku a nápřahem ho přelomil.

"Paní Popelková má taky radši prachy."

Byla ještě noc. Dlooouho před otvíračkou, ale moje starý kosti už nemohly spát.

Z ničeho nic rozrazil dveře týpek ve stylu Stevena Seagala. V jedný ruce napěchovanou tašku, ve druhý škorpion. Na nose černý brejle.

Tašku hodil za pult, samopal mi namířil na prsa.

"Zástěru a tu chujovinu na hlavu, ať to lítá!"

Odjakživa jsem se řídil heslem můj zákazník, můj pán. Když pár minut po Štěpovi, jak jsem týpka narychlo překřtil, přišli policajti, našli tu kromě mě ještě šmrncovního výčepního.

Nevím jistě, jestli to plánoval, ale pivo u mě v Pivoňce čepuje už třetím rokem. Hladinku umí jako málodko.

Les se rozhodl, že zatáhne hnědozelenou oponu. Koruny a větve se propletly, aby vytvořily neprostupnou zeď. Hrobové ticho občas narušilo zlověstné šustnutí.

Šššš, křuch, a nic víc.

Kájoška zaklela. Neviděla si na špičku nosu a právě vrazila do dubu. Přísahala by, že se v kůře rozžhnula dvě zlomyslná očka.

Cupitala dál, ruce natažené před sebe.

Ohyzdný, nepřátelský hlas ji dokonale překvapil.

"Užíváš si přítmí?"

"Uaaaaa!"

Horečnatě přemýšlela.

Potřebuju světlo!

Vyšátrala zapalovač a škrtla. Odpověděl jí škodolibý smích.

"Slunce je jen jedno." Hlas rezonoval prostorem, vycházel z každé větve, z každého listu.

Ve světle zapalovače uviděla zajíčka.

Vycenil tesáky a skočil.

"Ve jménu krále Jiříka, stůj!"

Václav Nebojsa nestihl ani vyrvat osikový kůl z dodělávající čarodějnice. Tohle by drábům nevysvětlil, takže raději zmizel v postranní uličce.

Políbil křížek na řetízku a prsty přejel po vytetovaném kalichu. Ani tohle by drábům nevysvětlil, ale král Jiří by určitě byl pyšný.
***

Fridrich Nebojsa vzhlédl k uřícenému klukovi.

"Pane Nebojso, přišli výběrčí! Rychle!"

Nebojsa zatnul zuby. Tohle nebude legrace. Popadl glejt a po krátkém zaváhání i mušketu. Počítat neuměl, ale sousloví padesát na padesát chápal až moc dobře.

***

Sebastián Mateo Nebojsa zlostně třískl pěstí o kapotu. Další flastr. Tohle měšťákům nedaruje. A poví to tátovi!

Muž v podivném brnění letmo zkontroloval levitující polokupoli. Mrňous se právě kochal rozkvetlým kaktusem a kamínky zkoušel trefovat přibližující se ukazatel stlučený z trouchnivějících prkýnek. Když některý letěl mimo, Mrňous mu ledabylým pohybem své tříprsté pacičky nenápadně pomohl.

***

Dorazili k oáze. Djarin kývl na kupce, zatímco Prcek zaparkoval prckomobil u tůňky a zamával na obrovitého banthu. Když si zvíře jen otráveně odfrklo, prckovy špičaté uši zklamaně zplihly.

Najednou z tůňky vyskočila obrovská ropucha.

Djarin ten pohyb sotva postřehl, ale ve zlomku vteřiny zmizela v Mrňousově prťavé puse.

Prcek polkl. Na jeho tváři se rozlil blažený troubovský úsměv. Uši vystřelily nahoru.

Otřesený Ihuarraquax z posledních sil ještě jednou skočil.
Po oceánu, vyprahlé poušti a osadě nepřátelských bobolaků bylo tohle místo jako ráj.
Okraj prastarého dubového lesa končícího u mohutného skaliska.

Ztěžka dokulhal ke skále. Naprasklý roh, zlomená levá zadní a hluboký šrám v plecích. Pokusil se zaostřit na písmo vyryté v kameni.

Svitla naděje.

Mocně zařehtal a ztratil vědomí.

***

Vzbudil ho zvuk dusajících nohou. Zpod přivřených víček rozeznával pomenší postavy s loučemi.

"Tutaj léží, chudérka, i róžek má polámaný!"
"Aha! Dovalte drátek, kósinek prkénka a jakýs fáč! To by bylo, žeby sa nám přes Mahakam túlal přizabitý jednorožec! Neboj sa, nebooj!

Nějak mě dlouho bolely klouby a prsty u nohou jsem měl baňatý jak kedlubny.

Pověděl jsem to obecnímu felčarovi.

"Pane Jasánek, jste jen zavodněnej. Pijte hořčíkový šumáky, projděte se aspoň od kostela k rybníku a žádný mlsání."

Takovýhle babský rady jsem dostal.

Jestliže je člověk moc zavodněnej, nejspíš by měl přestat pít vodu, zní to dost logicky.

Neřikám, že jsem ze začátku neměl na vodu chuť. Ale zdraví má člověk jen jedno.

První tejden jen pivo, plynule k zelenej, fernet, domácí jabko.

Zejtra přecházim na absint.

Nepamatuju, že by se klouby ozvaly. Nepamatuju si z posledního měsíce vlastně vůbec nic.

Kdekdo by čekal dům zastrčený v postranní uličce. Křiklavá červená světla ve tvarech ženských křivek. O interiéru nemluvě.

Jenže už na první pohled zjistíte, že je všechno jinak. Moderní, ale decentní venek doplňuje minimalistické logo, na kterém mrkající pták s dlouhým zobákem křídly naznačuje malé srdíčko.

Vejdete dovnitř. Posadíte se do pohodlných křesílek u recepce. Usměvavá slečna vám s pozdravem donese pití.

Po chvíli si vás vyzvedne chlapík v elegantním smokingu.

Stojíte před zvukotěsnými dubovými dvěřmi.

Chlapík vám podává klíče. Odchází. Nikde ani noha.

Uvnitř na chvíli zůstanete zírat. A přemýšlet.

Tep jde rychle nahoru, oblečení dolů.

Vítejte ve VoLOVEce.

"Plukovníku Ferdinande! Stovky Červených překročily vzdálenější brázdu a šikují se na ostrůvku!" Zadýchaný posel únavou pletl nohama.

"Blbost. Červení jsou odjakživa naši přátelé. Proč by napadali svoje bratry? Za to můžou ti Zlatí, to oni tam jsou."

"Pane, Zlaté nikdy nikdo neviděl."

"Zapomněl jste, kde je vaše místo? Půjdete do první lin -" Plukovník Ferdinand slovo linie nedořekl. Místo toho začal chroptět, jak se mu kolem krku stahovala smyčka z jeho oblíbeného červenočerného šátku.

Když Ferdinand zvláčněl, major Tom ho i s šátkem pustil k zemi.

"To víš, debile," zabručel Tom, "žádný Červený tam nejsou a počty taky nesouhlasej. Tož sedlejte!"

Zarazil jsem se při pohledu na vodovodní kohoutek.

Co kdyby...

Bouchly dveře.

"Nazdar, čumáku! Jak bylo?!"

Kdyby se rozkopala hlavní naším směrem...

"Čus."

"Měl ses fajn?"

Teoreticky by stačilo přifařit jednu trubku navíc k rozvodům plynu, vody nebo něčemu podobnýmu...

"Mhmm."

"Cos měl k obědu?"

Jenže místní pivovar tohle nezamázne a jiný jsou moc daleko...

"Jo."

"Cože?"

Kdyby náhodou stejným směrem bydlelo i pár papalášů - třeba ten chlápek, co vlastní lékárny, starosta, kámošův známej, kterej má malou fabriku...

"Řikám, že jo."

"Aha... chceš polívku?"

Pak potřebuješ ještě pořádnou pípu. Co takhle zažádat o dotace, dneska stejně dotujou kdejaký srágoroviny...

"Neměl."

Odložil jsem "ty svoje fidlátka" stranou, odstoupil jsem a oddechl.
"Tak co myslíte, paninko, ještě přežehlit, nebo stačí doladit citlivý, hehe, místa?"

Paní Daňková, s velkým přehledem nejnáročnější klientka, pro kterou jsem kdy dělal, nakrčila nos a vzhlédla ke mně.

"Tam vepředu vám to se žehličkou šlo, tak to ještě, prosimvás, jednou vemte."

Normálně bych se na to už mohl, vy víte, co, ale paní Daňková byla docela pěkná ženská, tak co bych jí to ještě nepřežehlil. Třeba z toho pak něco, hehe, bude.

Když jsem dožehlil, musel jsem sám sebe pochválit.

Takhle pěkně jsem zámkovou dlažbu, přísahám, jaktěživ nepoložil.

Zpráva byla pro agenta Smithe velkým zklamáním.

"Dj", jak osobu jeho evropská verze označovala, byl očividně velký přehmat.

znám pod jménem: Arnoštek
vazby: žádné
kontakty: žádné
podezřelé aktivity: bohémský život

Na fotografii připnuté ke zprávě byl vysoký chlap. Měl doširoka rozevřené ruce, díval se kamsi nahoru a zřejmě při tom zpíval. Vlasy barvy pochcané slámy, účes připadal příšerný dokonce i citově ploché umělé inteligenci.

Pod fotografií našel Smith poznámku.

"Prý dělá z lidí ty nejlepší tanečníky disco."

Smith zprávu i s fotografií znechuceně zmuchlal a zahodil. Anderson by si určitě vymyslel lepší krytí. A lepší jméno. A hlavně lepší účes.

Plné ochozy s napětím sledovaly Pottera, jak se drží za břicho a s nechutným zvukovým doprovodem lape po dechu.

"Vybli ji, ty prase, co bude s famfrpálem?" Zařval kdosi se zelenou šálou.

Potter mezitím zfialověl. Spadl na zem a chytil se za krk.

Madam Hoochová se naklonila nad svíjejícího se chytače a pokrčila rameny.
"Na zdravotníka je pozdě a kouzla jsou při famfrpále zakázaná."

"Počkejte, chce něco říct!"

"Weasley, vypadněte!"

Potter se doopravdy snažil naposledy promluvit. Vykulené oči jakoby chtěly artikulovat místo pusy. Ozvalo se zachrčení a pak už jen ticho.

"Nicméně, Zlatonku vážně potřebujeme zpátky..., Hagride?"

"Jistě, hned provedu."

Tajemství hřadů od Avevy, líbí se mi přiměřená dávka duchařiny bez zlehčování a "srandy".

We're rich! od Krčmelounda. Drabble ze hry, ve který se občas rádi potkáme - doporučuju na team buildingy. Taky jeden z mála drabblů o trpaslících.

Zkouška odolnosti od Birute. Pěkně podaná nostalgie se skrytou frustrací hráče pvp.

Chcanky od Chuana. Vtipnej, odlehčenej bizárek, něco úplně odlišnýho od drtivý většiny drabblů tady.

Bezpečné známosti od TQ-PoNa. Trochu mi to připomíná některé moje drabbly. Historické zátiší s fajn atmosférou. Člověk pak má chvíli pocit, že to dopadlo líp než doopravdy.

A padej! od Šmeldy. Cením zmínku Zápotockýho, cenili by určitě i autoři oblíbeného podcastu. Pěkně popsaná historická událost, o které spousta lidí ani neví.

Vyslovit nevyslovitelné od Ancient Coffee. Něco na trochu vážnější téma než zbytek výběru. Umně zabalené do scény s atmoškou a čtivým závěrem.

Zdechlina od Linkového stykače, kterému v hlavě říkám, kdovíproč, Stykový linkač. Pobavila mě imitace ukrajinského přízvuku češtiny, taky znám moc dobře. Drabble super.

Neptej se, jak to tenkrát bylo od Lady Peahen. Zase vážnější téma vsazené do atmosferické scény. Dík i za závěrečnou poznámmku s citací od José Opatrného.

Magic od Tajiše. V jednoduchosti je tady dovopravdová síla. Ladně vystavěný drabble, vtipnej závěr. Dlouho sem přemejšlel, proč se to takhle nedělo v pohádkách a příbězích - beztak dělo!

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Vrzla branka, což byl pro zahradní společnost signál k rychlému dopití koňaků a servírování kávy.

"Karle, že ty ji právě proto nikdy nenamažeš?"

"Nech toho, Edo. Do příště. Určitě," mrkl Čapek v odpověď.

Masaryk se usadil a rozložil lejstra.

"Přátelé, máme tu body za poslední téma," začal. "Bod jsem udělil všem, až na Josefa. Velice si cením zajímavého zpracování, ale věděnka má mít psanou formu."

Osazenstvo ožilo.

"Pane prezidente, kterou věděnku jste ocenil nejvíce?

"Přečtete nám svou vlastní?"

"Souhlasíte se mnou?"

"Pánové, další téma je Krvavé pohraničí."

Stůl utichl, Beneš se zachmuřil.

"Všechno ostatní už je historie," dodal vlídně TGM.

Biotáta mezi dveřmi vsunul do portu čip a robotáta se klátivým pohybem vydal za mnou. Počkal jsem, protože je hrozně trapný, když jde váš rodič deset metrů za vámi a nemá šanci vás dohnat.

"Co kdybych dneska zatáh školu, na náměstí je nějaká demonstrace?" Prohodil jsem a po očku sledoval robotátu. Jasně, že mi to nedovolí. Ne, že by mě od toho násilím odradil, ale spustí alarm. Pak si pro mě přijede biotáta, jak teď tátovi rejpavě říkám, nebo dokonce chlupatý. V čipu jsou všecky pravidla.

Robotáta zastavil. Podíval se na mě.

"Tak jdeme."

I rodiče umí někdy mile překvapit.

Zdravý, odpočatý a zřejmě při plném vědomí už nejsem schopen napsat drabble. Z kraje témat jsem zodpovědně vystřílel všechny nápady a nyní je moje mysl prázdná jako nákupní košík při vstupu do Tesca.

Nefunguje soukromý brainstorming, který fungoval vždycky. Nefunguje myšlenková mapa, v chrámu, kde má být poklad, je vaakuum.

Nefunguje googlení, všechny odkazy vedou k filosofování a medickým pindům.

Vlastní zkušenosti s plným vědomím vlasntě taky nejsou valné.

Mám 69 slov, zajímavé.

Kolikátého že je? 28., jo, je to za pár.

Namáhání mozku nad ránec povinností bolí, a jak.

Přijde 11 měsíců nasávání a vstřebávání čehokoliv.

April is coming.

Vyslanec se ošíval, když mu král Thranduil pokynul, aby povstal.

"Přijal král pod Horou můj velkorysý dar?"

"Jistě, králi," odpověděl vyslanec, "mám vyřídit vřelé díky a ehm...," začervenal se.

"Mluv!" Naléhal král.

"Král Dáin vzkazuje, že z lepších bobulek svoje ovocné pivo ještě nevařili..." Vyslancův pohled mířil do země. Pýchy svého krále se najednou bál.

"Ten neomalenec! Byl to výběr z těch nejlepších hroznů z celé úrody!"

"Můj pane, i na tohle posílá král Dáin odpověď." Vyslanec podal králi malou mošničku.

Thranduil z mošničky vytáhl chmelové hlávky. A vzkaz.

"Snad z tohohle výběrového chmele uvaříš to nejlepší pivo! Ha, ha."

Z večera, když ještě všichni hosté byli při zdravém rozumu, se obě skupiny navzájem chladně ignorovaly.

Elfové používali malá dvířka do vinného sklípku z druhé strany v podzemí, který byl orientovaný směrem k hvozdu. Naopak trpaslíci radí přicházeli velkými pobitými dvěřmi hlavního vchodu směrem od Hory a zůstávali v přízemním výčepu.

Ale Bilbo je měl všechny prokouknuté. Proč by mu vůbec prodávali svoje víno a pivo a pak je k němu chodili pít?

Nejednou byl svědkem toho, jak připitý elf drbe nadraného trpaslíka ve vousech a společně zpívají oplzlé písničky.

Hospůdka "Na Soutoku" musela mít nějaké zvláštní kouzlo.

Snad hostinského?

Kristián, z nás největší posera, seděl schovaný za popelnicí. V igelitce z Tesca měl vodní balónky, ve kterých bylo ale místo vody něco šťavnatějšího. Neptal jsem se.

David, válečný štváč, ale zároveň poděsný teoretik, měl připravenou těžce dehonestující řeč, ve které se chystal pourážet celou šikanátorovu rodinu až do třetího kolene.

Černá práce zůstala klasicky na mně. Měl jsem chrániče na kolo a lyžařskou helmu. Nemohlo se nic podělat.

***

Milan, o 4 roky starší kluk, se držel za holeň, do které jsem ho prudce nakopl.

"Ještě jednou se mi pokusíš ukrást pomeranč, oslí xichte, tak ti ho narvem do prdele."

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Karolína měla náladu na hovno. Představovala si novou práci jinak. Úplně. Celou.

Myslela si, že se uvolní a nebude ji tak dohánět stres.

Teď místo drbání tygříků a lištiček za oušky opatrně našlapovala, aby neprobudila a nenasrala spícího Milana. Milan byl rosomák, kterej byl milej jen na naporcovaný kousky kuřecího.

To si sedne. Musí. Nezapíchne to tady přece po dvou dnech a se staženým vocasem nepřileze zpátky do firmy, která vyrábí blbý stavební lepidla.

Do firmy, která jí oproti brněnský zoo platila čtyřnásobek.

Do firmy, ve který nenosila pracovní obuv s pevnou špičkou, ale černý, nalakovaný společenský botky.

Moje botičky...

Andarax se mračil. Test zopakoval, ale výsledky se zdály být takřka totožné.

Zavrtěl hlavou

Inu, do třetice všeho dobrého...

Bez klepání, logicky, vešel do cely. V protilehlých koutech zde byli připojeni na analytické zařízení dva lidé, jak si sami říkali.

Člověka s krátkou srstí na hlavě, vyššího, popadl a do elektrody přilepené na levé straně hrudi pustil proud. Sedl si a čekal.

Když na displeji zablikalo hlášení, Andaraxe brali všichni vesmírní čerti.

U bytostí na kolonizované planetě dosud neprokázal žádnou formu telepatie, mezi jednotlivci neexistovalo jakékoliv propojení.

Proč tedy reagovalo i srdce druhého člověka, toho menšího? Vždyť nedostalo fyzický impuls...

"Dvojka jede!" Ozvalo se z vedlejší sluje, načež se přidal pochvalný ryk.

"Trojka jede!" Zařval jsem a zachechtal se. Tuhle fázi máme všichni rádi. Trpaslík má čirou radost z montování a opravování, a když se pak rozběhne rafinérka...

"Aaaaa, rafinujem!" Zapraskalo ve vysílačce. Potrubí se slabě otřáslo, jak jím začal proudit čistý morkite.

"Šutr a kámen!" Zařvali jsme všichni zaráz a zamávali krumpáči. Byli jsme vzrušení a dojatí.

Ne nadlouho. Vibrace vždycky přilákají kdejakou verbež.

"Jednička prosakuje!"

"Doprdele, už zase? Říkal jsem, ať vedete trubky dokola a ne skrz skálu!" Zaječel kápo naoko nasraně.

Naoko. Tuhle fázi máme ještě radši.

"Co se tu děje?" Zvolal Sam prodírajíc se davem čumilů.

"Tohle," chytil starosta Šunčička za flígr jakési děcko,"našli potloukat se v kukuřici. Chcem ho poslat po cestě do Hůrky. Jenže," zašklebil se a ukázal na Sama, "tvůj synátor se vzteká. Prý to tak nenecháš. Co z toho asi vyroste, skřet?"

Širší ramena, trochu vyšší než hobití děti, na bradě chmýří. Jasný skřítě, pomyslel si Sam mrzutě. Došel k synkovi.

"Jsem na tebe pyšný, hošku."

"A chceš, Křepelko, aby to vyrůstalo s tvým synkem?" Přisadil starosta.

Sam si vzpomněl na starého přítele.

"To si piš, že chci," odpověděl s úsměvem.

Juan Pablo si promnul oči. Civěl do obrazovky tak dlouho, že mu v každém oku ruplo několik žilek a vypadal jak angorák.

Psaní mu šlo pěkně od ruky, ale tady se zasek. Najednou měl pocit, že diplomku nedokončí. Neskutečně ho to sralo.

Ruská revoluce pro něj byla zajímavou, ale jaksi zvláštně vzdálenou turbulencí světových dějin. Chápal, jak proběhla. Chápal, jaké měla dopady. Co ale, merde, nechápal, byl ten vlak. Jak mohla skupina nějakých středoevropských zběhů, kteří nebyli ani vojáci, obsadit celou Sibiř?

Bitva u Lipjag...?! Ne, musí to vynechat. Nechá to do další kapitoly...?

Juan Pablo začal googlit nabídky práce.

Udýchaný muž zbrkle dosedl na židli za stolem, opřel se lokty a hlavu srkyl v dlaních.

"Dělej, do hajzlu!" Zavyl hystericky.

"Uklidni se, u všech bohů. Tady nás ty vousatý potrati nemaj šanci najít. Myslíš, že uměj doprdele čarovat?" Zaťukal si druhý muž na čelo, otřel si z něj pot a poplácal spolupachatele po rameni. "Zhasnem a pudem chrápat. Ráno zdrhnem a budem si žít jak boháči. Seber s-," poslední větu přehlušilo mocné psí zaštěkání.

"Kurva, kurva, kurva!"

"Třeba to neni..."

"Drž hubu! Jasně, že je!"

Nastalé ticho utnulo mocné, surové zabušení na dveře.

"Ven." Oznámil suše hluboký, nasraný hlas.

"Támhle vzadu, pán v maskáčové bundě, prosím," vyzvala tisková mluvčí nařvaného hromotluka s troglodytím výrazem. Ten převzal mikrofon a když napotřetí trefil stranu, ze které se má používat, hlasitě si do něj říhnul.

"A ty bestie chlupatý teda co? Tudlevá zas sem našel rozervaný jehně, tak co s tím provedeš, co, ty?" Vypadlo z něj nakonec.

Odstřel jakýchkoli zvířat se mu bytostně hnusil, ale potřeboval je. Potřeboval, aby mu to za týden hodili.

"Vlky zajisté vnímám jako obrovský problém, který..." Konstrukci zavrhl v půlce. Doutnal v něm vztek. K čertu s hlasy.

"Tak si postav lepší ohradu, ty votlemenej mamrde!"

"Ty, babi, já ti nevim. Fakt nechceš radši tu černou? Poiej," napodobila Karolína ironicky Jardu Sapíka, "vypadá mile a normálně mňouká. Tahleta se tváří pěkně nasraně a štěká jak nějakej hafan," dodala Karolína tváříc se pochybovačně.

"Prosimtě, Kájinko. Určitě se tak tváří jen proto, že se jí tady nelíbí. Hájek je věčně nadranej jak kos, kdoví, jak je vůbec krmí," zahartusila babi rozhlížejíc se, jestli pan Hájek, majitel útulku, zrovna nejde.

***
Když si babička chtěla na zahrádce adoptovanou manulí samičku pochovat, šelma ji rafla do ucha a zdrhla.

Od té doby kolují na Zeměšsku legendy o nasraných, tlustých, divokých kočičkách.

Nenápadně si vás vyhlídnou. Nechutně tupou pilkou, kterou držej jak svině buráky, upižlaj. Hoděj vás do kufru starýho favorita, dovezou kdoví kam. Pak jedete výtahem. Nasaděj vám španělskou botičku, ale i to by pořád ještě šlo snýst.

Pár dní máte klid, jenže najednou donesou krabice plastovejch, dřevěnejch a skleněnejch kýčovitejch kravin a začnou to na vás všecko věšet. Rozplívaj se u toho a blbě tleměj.

Tyhleti, co choděj po dvou, ještě jdou. Občas totiž přijdou takoví, co choděj po čtyřech. To jsou votravové a vůbec nebezpečný živly.

Užíváte si chvíle slávy.

Než vás čapnou a bez milosti hoděj z okna.