Moje články

„Pane,“ vzorně zasalutoval podpraporčík Zebrowski, „dorazil konvoj. Je tu nová Fanynka,“ usmál se poťouchle.

Stroze jsem přikývl, ale v duchu jsem se těšil. Generál Podhorský je můj bývalý spolužák z akademie a vždycky měl slabost pro předsunuté základny. Jen ať přijdou, říkal, do Visegrádu se nepodívaj.

***

Vlak se skřípotem dobrzdil a celá jednotka se nahrnula k vagonu, který byl překrytý maskáčovou plachtou.

„Zebrowski,“ pohodil jsem hlavou k vagonu, načež podpraporčík zručně odstranil šněrování po stranách a plachtu stáhl.

„Kurwa, to bestia,“ vyhrkl Zebrowski v rodném jazyce.

Neměl jsem to srdce ho zpražit. Nová houfnice Fran 42X byla pořádnej kus ženskej.

Kráčel po kamenité cestě. Navenek klidný, v duchu se dmul pýchou. Byl pyšný na svoje muže, svoje město.

„Zbraně,“ vyrušil jej z příjemných myšlenek tlumočník. Odevzdal tedy štít, oštěp i meč stráži.

„Vítej!“ Zahlaholil hluboký, podmanivý hlas.

„To já vítám tebe v naší zemi,“ odvětil s ironickým úsměvem. „Pozval bych tě do města, leč, mí muži jsou jiného názoru,“ krátce pohodil hlavou vzad, kde falanga neprostupně vyplňovala prostor mezi skalisky.

„Líbíš se mi," opáčil podmanivý hlas. "Je škoda tvůj národ vymazat z povrchu Země. Moje armáda čítá přes dvě stě tisíc vojáků!“

Zahleděl se do slunce.

"A není to málo?"

rok 1160 spánku Ohnice
osmý den jara

Hned ráno mě vzbudil hlasitý výbuch.
Křovák se Šumařem a Honcem našli využití pro zbylou moranthskou munici. K jejich lítosti neměly terče moc dlouhou životnost.
***
Kolem poledne se konečně objevil Serža. Doufal jsem, že ty pitomce trochu umravní, ale místo toho postavil na špalek lahev pálenky a zase zmizel.

***
Smrákalo se, když za mnou Kalam přitáhl Šumaře, který se držel za ruku. Svítivka vybuchla moc brzo. Najednou je jim člověk dobrý. Nesnáším, když musím otevírat Denul kvůli podobným kravinám.
***
Okolní tábory už dávno potemněly. Čas, abych si taky přihnul.

První tam, poslední ven.

„Skéro?“

Na tuhle zprávu se „ne“ jednoduše neodpovídá. Hodil jsem na sebe klokanku s nápisem Ježíš pro tebe umřel, vole, sebral huličovo náčiní a sedl na kolo.

Koubu jsem potkal po cestě. Ten vocásek s sebou táhl celou basu poličskýho. Ulehčil jsem mu od pár lahváčků a po přípravným cigáru jel dál. Víte, mám smysl pro loajalitu. Až se dokulí, dostane na uvítanou pořádnýho špeka.

***

Třetí budižkničemu, Podhorskej, seděl na kraji malého remízku.

„Co je?“ Houkl jsem. Tvářil se, jak kdybych mu místo piva podával vincentku.

Neodpověděl, jen zdrceně ukázal směrem k naší malé plantáži.

„Kdo může udělat takovou zkurvenost?“

„Cííííídynk… Cííííídynk…“

Vrchní geograf Müller otráveně spustil 3D komunikaci.

„Pane, myslím, že celý náš výzkum je špatně! Objevil jsem záznamy z počátku jedenadvacátého století, ve kterých je Brno uváděno jako slovenské, takže předpokládaná hranice mezi Slovenskem a Českou republikou musela procházet jinudy!“ Podřízený García nadšením až nadskakoval.

„To je zajímavé,“ připustil Müller, „ale jak to jde dohromady s tzv. dělením Česka? Znamenalo by to, že tehdejší Slovensko by jakožto nejbližší soused nic nedostalo, protože brněnská oblast už byla jeho?

„Pravděpodobně. Slovensko bylo snad dokonce proti dělení. Stejně jako Polsko se Čechů zastalo.

„Poláci…,“ odfrkl Müller, „dostali Těšín a bylo ticho.“

„Často děsíte náhodné cizince při koupeli?“ Zeptal jsem se lišky, zatímco jsem si kartáčem drhl předloktí. „A proč liška?“

Zvíře hravě seskočilo z římsy kádě a na okamžik mi zmizelo ze zorného pole.

„Často ne. Jen když se jedná o veterány, kteří viděli na vlastní oči víc věcí než polovina tohohle smradlavého města dohromady. Mám lišky ráda, vždycky jsem chtěla být zrzka,“ zahihňala se Wejlanka a přes rameno mi podala korbel, přes jehož okraj přetékala pivní pěna.

Došlo mi, že je teď taky úplně nahá.

„Jak jste to poznal?“ Navázala, když jsem neodpověděl.

Místo odpovědi jsem se v kádi otočil.

Teda, řeknu vám, když jsem zjistil, že mě chce Anežka opustit, skoro jsem si to hodil. To uvědomění mě sejmulo jak Attila Végh Terminátora.

Byl jsem hloupej, mělo mi to docvaknout dřív. Když s vámi manželka nechce spát, měli byste se zeptat, proč. Problém byl v tom, že jsem s ní nechtěl spát já, a tak jsem byl rád, že je klid.

Další indicií byly přesčasy. Asi důležitej projekt, říkal jsem si. Ukázalo se, že jsem nebyl daleko od pravdy.

Důležitost projektu se ukázala, když jsem mezi časopisy náhodou objevil příručku pro „silnou a nezávislou ženu“ jménem Nebojte se roz(k)vést.

„Posádko Promethea, vítejte doma,“ pronesl plukovník Pendergast do lodního mikrofonu po tom, co loď vystoupila z hyperprostoru a spokojeně se usadil na můstku.

„Co bude první věc, kterou na Zemi uděláte, podplukovníku?“

Carterová se zamyslela.

„Víte, pane, vlastně jsem chtěla pokračovat v průzkumu toho antického modulu.“

„Ale jděte, dejte si chvíli pohov. Užijte si Sluníčka,“ odbyl ji Pendergast s úsměvem a pokývl k rozpálené hvězdě v dáli.“

„Možná má-, okamžitě zkontrolujte a nahlaste naši přesnou polohu!“ Carterová prudce vstala a přešla až k přednímu sklu.

„Se vší úctou, pane, ze Země jsem zvyklá, že Slunce na mě svítí pouze jedno."

Ohlédl jsem se. Zvuky pronásledovatelů za námi odezněly a nám teď už stačilo prudce uhnout a ztratit se hluboko v lese.

***
Sesedli jsme, všichni obezřetně sledujíc lvici, která se znaveně svalila na bok a bedlivě mě pozorovala.

„Vojvodkyně…,“ začal jsem pomalu, načež lvice jemně pokývla, „jak… Jak se dostanete zpět?“

Lvice se zvedla a popoběhla k vaku s věcmi, který Černílek prve hodil na zem. Čumákem strčila do vaku a zvedla oči k mladíkovi.

„Myslím, že vojvodkyně Nina chce, abys ji doprovodil a vzal jí s sebou něco na sebe,“ vysvětlil jsem Černílkovi. Ten okamžitě zrudnul.

„Jistě, vojvodkyně,“ vykoktal strnule.

„Ještě jedno,“ odpověděl jsem na bartendotronův roboticky tázavý pohled. Z jeho nitra se vynořila kovová ruka v elegantní černé rukavičce a hbitým pohybem přede mě postavila orosený půlitr se vzornou pěnovou čepkou navrchu.

Právě jsem zvedal „peevo“, jak se tomuhle nápoji mezi místními říkalo, k prvnímu loku, když tu se v mém zorném poli rozblikalo červené světýlko.

„185 centimetrů, tmavé vlasy, brýle, bradka. Shoda 79 %,“ přečetl jsem na dolním okraji.

„Zapsat, odeslat centrále.“

Konečně jsem si upil.

Práce je někdy fakt dřina.

Ještě hodinku tu musím sedět a pak se přesunu do dalšího vytipovaného lokálu.

Připadal jsem si nadmíru důležitě.

„Ty můj kvííítku medovýýý…“

Pan Konečný byl dobře naladěný. Vytáhl si řeznický stolek před chatku a užíval si slunného odpoledna. Jeho poslední úlovek nebyl sice nic závratného, samý sval a samá šlacha, ale velkodušně sám sobě přiznal, že ho těší už jen práce samotná.

„…ááá do druhý nožky,“ zadrmolil s úsměvem, když do sebe kopl panáka domácí kmínky. Popadl obě stehna a vrátil se do příbytku.

***

„Zasraný basketbalistky,“ ulevil si František Konečný, kaboníc se na moc dlouhou stehenní kost, která ne, a ne zaplout do mrazáku.

„Tak teda pilku…,“ zhodnotil nakonec nevrle, „to mi ta potvora vysoká udělala snad naschvál!“

Marigold se s trhnutím probudil a vyjeveně třeštil oči na zaklínače s vědrem v ruce.

„CO JEEE?“ Vyjekl.

Promnul si obličej, zmateně se rozhlédl a zastavil pohled na Geraltově doprovodu. Zamračil se a potom s bolestnou grimasou zaúpěl.

„Mhm… Vážně?“

Geralt s ledovým výrazem pokrčil rameny. Odpovědi se však Marigoldovi dostalo od drobné postavičky vedle.

„Včera ti naše roztomilá společnost nevadila, hošíčku,“ nadhodila dáma. „Kazajku máš u Leily. Ale nejdřív zaplatit!“

***

Jeli mlčky. Zaklínač netečně upíral zrak před sebe.

„Tak už to řekni!“ Vyrazil ze sebe trubadúr.

„Řekni co? Že jsi pitomec, protožes naše poslední stříbro utratil v gnómským bordelu?“

„Tyy, Geralte…,“ řekl pomalu bard a nespouštěl oči z obsahu dřevěného poháru.

„Co se zase děje?“

„Mrkni se, něco v tom plave,“ odpověděl Marigold a tvářil se, jako by právě zjistil, že se o belleteynské noci nevědomky spustil se strigou.

Zaklínač nahlédl do poháru.

„Pokud vím, objednal jsem to nejlepší,“ pronesl a se zvednutým obočím se otočil na obtloustlého hostinského. Ten s nenápadným trhnutím přestal leštit cínové talíře, zbrunátněl a vydal se vstříc dvojici mudrlantů.

„Tak podivaj se, vašnosti,“ začal hostinský zěširoka a dlaněmi se opřel o masivní dubový stůl.

„Tohle,“ kývl k pohárům, „je prvotřídní mezcal až z Nazairu!“

„Vžiuuuuu…“

Snad jsem trefil, co jsem měl. Plukovník je správnej chlap, určitě by nenařídil celý jednotce zaútočit, kdybychom si nebyli jisti…

***

„Vžiuuuuu…“

Zvláštní. Byla to žena??? Myslel jsem, že v nepřátelské armádě ženy neslouží. Vypadala, jako by nesla malé dítě. Ne, to není možné…

***

„Vžiuuuuu…“
Co to po mně chtějí… Vždyť se vzdávali!!! Jak se budu moct vrátit domů a podívat se mámě do očí? Tohle ne, tohle se nebude dít kvůli mně. Nejsem takový člověk a nikdy jím nebudu!

***

„Vžiuuuuu…“

Jsem zrádce. Doufám, že je ta raketa na chvíli zaměstnala a co nejvíc lidí bude moct uté-
...já umírám?

Alois Drábek, profesor historie na Univerzitě Karlově, specialista na středověké dějiny Zemí Koruny české a samozvaná morální autorita nevěřícně zíral na bubliny stoupající vzhůru. Pukaly na sklech jeho precizně umytých oken a zanechávaly na nich ohyzdné JARové skvrny.

Zpropadená hračkárna…

Užuž se chystal okno otevřít a nevychovanou omladinu slovně zpranýřovat, když tu jeho pohled padl na dřez, ve kterém před chvílí z jedné vody načisto domyl nádobí po vynikajícím katově šlehu a zapomněl jej vypustit.
***
„Já se nenechám obléhat kdejakou cháskou!“ Řval pan profesor Drábek z okna, zatímco bezbranné předškoláky nemilosrdně třísnil nechutnou tekutinou.

„Příště to bude vroucí olej, parchanti!“

„Hmmm…"

Na hluboký, prahluboký povzdech plný vzpomínek navázal ent neméně hlubokým, zvláštně melodickým hlasem.

„Hvozd… Všude… Náš hvozd, protkaný zurčícími říčkami a posetý průzračnými jezírky…“

Stromovousovy doširoka otevřené oči se od půlčíků na nekonečně dlouhých pár vteřin vzdálily, snad utopeny kdesi v oněch průzračných jezírkách časů dávno minulých.

„Byl jsem sotva vyrašený stromek… Komíhal jsem se spolu se stébly trávy i v tom nejjemnějším vánku...“

"Poletující drozd...," dodal ent a zamrkal, jak se jeho oči opět zaostřily na svět kolem.

Pipin by přísahal, že se lesknou.

„To už padla rosa?“ Zeptal se a s dobráckým úsměvem čelil Stromovousově zkoumavému pohledu.

Ztratit se nepozorovaně by se mi nejspíš povedlo nedržet v rukou půlmetrový pohár pro vítěze a šek na dva miliony dolarů podepsaný samotným mistrem Negreanem.

„Počkejte!“

Zašklebil jsem se a následně se pomalu otočil.

„Jak jste mohl vědět, že přijdou kříže?“

„Nevěděl jsem to.“

„Proč jste tedy vsadil tolik? Nebyla to od vás hloupost?“

„Byla“, přiznal jsem ještě nenuceněji.

Upřímnost někdy odzbrojí i, jak říkají jistí vrcholní představitelé mé rodné země, novinářské hyeny.

„Přeji pěkný den," zakončil jsem výslech s plachým úsměvem.

Že stejně jako při poslední hře tisknu v ruce malý křížek, jsem si mimoděčně uvědomil až na odchodu.

„Nemá to smysl, magoři,“ pronesl jsem psychopaticky nezúčastněným hlasem a otevřel další plechovku, zatímco moje posádka rozebírala systémové panely ve snaze přijít na řešení.

V odpověď na moje konstatování se ozvala další dávka koncentrované hysterie.

„Já tady nechcípnu, slyšíš?! Nechcípnu!“

Pokrčil jsem rameny. Objetí náruče matičky Země nás čekalo za pár minut a já měl v úmyslu si je vychutnat.

Napolohoval jsem sedadlo a pohodlně se rozvalil. Když nikoho nemáte, znamená to mimo jiné i to, že před koncem můžete být sobečtí bez výčitek svědomí...

„Naposledy?“ Vyrušila mě z rozjímání Agnieszka nesnesitelně vážným tónem.

Slušelo jí to.

Usmál jsem se.